Jak se mi četlo v roce 2024 aneb Ročník.

Sice každý měsíc píši měsíční shrnutí zvané Měsíčník, ale statistik a knižních shrnutí není nikdy dost, no ne? A tak je tu Ročník, první svého druhu (minimálně tady na Počkej, dočtu stránku…)! Protože jeden rok, 52 týdnů, 366 dní, 8 784 hodin, 527 040 minut, to je velká spousta času na čtení. Využila jsem jej na přečtení 126 knih, které měly dohromady 39 902 stran. Kdybych měla doma všechny příběhy, které jsem za uplynulý rok přečetla, v jednom vydání, v jedněch deskách, vypadalo by to podle (ne zcela spolehlivé) umělé inteligence asi nějak takhle:

Minulý rok jsem dělala shrnutí o svém postupu v jednotlivých rozečtených sériích, na který bych v prvním bodě tohoto článku ráda navázala. Nedávno jsem totiž zjistila, že sérií nemám rozečtených zrovna málo. Z mých 126 letos přečtených knih jich 57 spadalo do nějaké série! Ráda bych je všechny dočetla, jsem napnutá, jak dopadnou, ale na světě je tolik různých knížek, které mě od nich vždy odvedou… Musím se pochválit, že tento rok jsem se v mnoha rozečtených sériích posunula nebo je rovnou dočetla, a to především v těch, které mám fyzicky doma již delší dobu. V novém roce to chci ještě zlepšit a jako nezávazné předsevzetí si dávám dočíst co největší počet rozečtených sérií.

Než se vrhneme na ty, v nichž jsem udělala pokrok, shrňme si ty, které jsem dočetla.

V lednu jsem přečetla druhý díl husitské trilogie od Andrzeje Sapkowského, Boží bojovníky, kterou jsem završila v listopadu Luxem Perpetua. Celá trilogie byla jedna velká dokonalost! Bylo to nesmírně propracované, skvěle vymyšlené a komplexní čtení, u kterého jsem zadržovala dech napětím, smála se a přiznám se, že ani k slzám jsem neměla daleko. Obzvlášť třetí díl pro mě byl hodně emotivní.

Přečtenou mám i trilogii o rodině Hawthornových a Avery Kylie Grambsové, která zdědí miliony úplně cizího pána, Tobiase Hawthorna, a s nimi i jeho tajemnou rodinu a kostlivce ve skříni. Trilogii tvoří knihy Hra o dědictví, Odkaz Hawthornů a Poslední Gambit a spolu s kamarádkou Kate jsem na ně pořádala instagramové společné čtení. První knihu jsme začaly číst v únoru a zbývající dvě celé nedočkavé dočítaly v březnu. Řeknu teď něco, co bude znít hrozně, ale bude to pravda: na young adult to nebylo vůbec špatné. Vlastně celá trilogie byla z toho nejlepšího, co jsem v rámci young adult žánru dostala do rukou (správně tušíte, že jsem se mnohokrát spálila). Druhý díl byl o hodně horší než první, ale třetí byl zase symfonie záhad, napětí a tajemství, takže se vše nějak vyvážilo a série ode mě získala pěkných 8,9/10 bodů.

Po dvou letech od přečtení druhého dílu jsem si v březnu vzpomněla, že bych konečně mohla dočíst trilogii Kroniky Kaninu od Amandy Hockingové, když už jsem si nesehnatelný třetí díl pořídila do čtečky. Učinila jsem tak a moc jsem si četbu Křišťálové království užila, jak jsem ostatně psala hned v prvním dílu série článků Trilogie o trilogiích. „Dorazila“ jsem i duologii Pláč němého boha, to konkrétně v květnu. Tahle úžasně propracovaná fantasy od Terezy Matouškové si mě získala v říjnu minulého roku, ale jelikož jsem od té doby přečetla hodně jiného fantasy, na druhý díl Němého boha se dostalo až letos. Celá kniha již od první stránky směřovala k jedinému: ke konci. Ke konci světa Podmoří i úplnému konci tohoto velkolepého příběhu, který ale nakonec nebyl až tak definitivní, jak celou dobu napovídala atmosféra… A právě to mi nakonec vyrazilo dech. Ano, Pláč němého boha jakožto série si těch 9,7/10 bodů rozhodně zaslouží právem.

A pak tu jsou mé milované Hunger games, o kterých něco neustále povídám a píšu poslední dva měsíce. „Základní“ trilogii, na kterou navazují dva prequely (jeden teprve vyjde v březnu), jsem přečetla během jediného týdne v listopadu. Byla neuvěřitelně čtivá, výborně napsaná a napínavá, takže to šlo samo. Doporučím ji každému, kdo má dost silný žaludek na to, aby zvládl i docela detailní popisy násilí. A ten, kdo je zvládne, rozhodně nebude litovat, protože i hlavní hrdinka a další postavy jsou zkrátka skvělé. I když dva první díly jsem deseti z deseti bodů nehodnotila, celé trilogii jsem 10/10 dát musela. Nenapadá mě žádný příběh, který by si to zasloužil víc.

V další části tohoto článku ještě zůstaneme u sérií, ale přesuneme se k těm, které ještě nemám dočtené. Jako první se mi vybaví Rudá královna od Victorie Aveyardové, pěti dílná série, která mi doma ležela požehnaně dlouhou dobu. Čekala věrně a trpělivě a dočkala se v červnu tohoto roku, kdy jsem přečetla první dva díly. Než jsem se ve světě Rudé královny, světě, kde barva krve rozhoduje o společenském postavení, „zabydlela“, byla jsem trochu rozpačitá. Asi po dobu prvních tří kapitol – pak jsem mu totiž propadla a spolu s hlavní hrdinkou Mare prožila epické dobrodružství a boj na život a na smrt s šokujícími zvraty na konci knih. V září jsem navázala třetím dílem, Královou klecí, která byla o něco jinačí než první dva díly, ale o nic méně skvělá. Touto sérií se mi kamarádka, která mi ji doporučovala, vážně trefila do noty. Doporučila mi ji, když jsem četla Skleněný trůn, kterému se první díl hodně podobá. Další už jsou sice odlišné, ale v něčem se mi líbily i více než Trůn. Příběh o povstání a boji proti zhýralým vládcům, kteří si vzali za cíl zničit každého, kdo má stejnou krev jako Mare, končí čtvrtým dílem, který na mě stále čeká. Pátý díl je doplňkový, ale podle toho, co jsem o něm slyšela, se na něj těším ještě víc než na závěrečný díl.

V lednu jsem se ambiciózně pustila do jedné ze sérií, kterou jste určitě už někdy viděli v knihkupectví a dost možná ji přejeli pohledem a řekli si: „Zatraceně, ta je snad nekonečná!“ Jedná se o sérii detektivek ve stylu školy Agathy Christie, Případy vrchního inspektora Gamache od Louise Pennyové. Odehrává se v Kanadě, v překrásné přírodě a vesničce jménem Three Pines, která by byla dokonalým místem k životu, kdyby se v ní neděly vraždy. Jejich vyšetřování se ujímá charismatický vrchní inspektor Gamache, legenda quebecké policie, který zločince loví především tím, že naslouchá a hledá pravdu schovanou v minulosti. K ruce má inspektora Jeana-Guye Beauvoira a zbytek prvotřídního týmu, na telefonu svou ženu Reine Marie, která mu dokáže poradit, když přijde na otázky morálních ctností, a v srdci lásku a víru v dobro, kterou nedokážou změnit ani ti nejhorší zločinci. Gamache je osobitý a velice inspirativní člověk – a stejně tak se dají popsat i knihy Louise Pennoyvé, které jsou mnohem víc než „jen“ detektivky. Jak jsem již psala, ambiciózně jsem se rozhodla číst každý měsíc jednu knihu z této nyní již sedmnáctidílné série, ale první zkrat přišel už v dubnu, kdy jsem na milého Gamache prostě zapomněla. Pokračovala jsem tedy čtvrtým dílem v květnu namísto dubna, a v následujících měsících jsem přečetla ještě tři další díly, než jsem se do osmého nedokázala začíst. Odložila jsem jej a stále se k němu nevrátila. A to jsem se na něj tak těšila! Série na sebe totiž v určitých bodech přímo navazuje (určitě doporučuji ji číst popořadě) a v minulé knize se začala vyplňovat moje dávná predikce. Kdo ví, jak to se mnou a s Gamachem nakonec dopadne (když píši tyto řádky, mám zase chuť pokračovat ve čtení osmého dílu, ale jestli to udělám? To je zase trochu jiná otázka…).

Nedočtený na mě smutně kouká i Mickey Haller, špičkový právník z pera Michaela Connellyho, u nějž jsem pokročila pouze o jednu knihu: Rozsudek ráže devět, druhou knihou v sérii, a to v únoru. Tohle si Mickey nezaslouží a svatosvatě si přísahám, že aspoň jednu další musím letos zvládnout. Protože to téměř vždy není tak, že bych dál číst nechtěla a nyní se do toho nutila – jen zkrátka nemám čas. A třeba si na danou knihu na dlouhé měsíce ani nevzpomenu. Jsem docela impulzivní čtenář, takže žádné velké plánování u mě nemá smysl. Když dostanu náladu na fantasy, čtu fantasy, když nemám náladu na Gamache, tak ho odložím. A letos jsem silně postrádala i náladu na Mickeyho.

V trilogii Temné lsti od Cassandry Clare, další sérii do ságy o lovcích stínů, jsem v srpnu přečetla první dva díly, ale opět, kdovíproč, zatím stále nedočetla ten poslední. A přitom jsem ho již několikrát držela v ruce, že číst začnu! Stejně tak je na tom i trilogie o policistovi v důchodu a nově soukromém vyšetřovateli Billu Hodgesovi od Stephena Kinga, kde za mou nechuť pokračovat ale může katastrofální druhý díl (přečten v září, první díl již v srpnu), a trilogie Půlměsíční město od Sarah J. Maasové (první dva díly čtené v srpnu a září), kde se mi nechce do tak velkého počtu stran, byť prvních padesát už mám přečtených. Na třetí díl jsem se těšila jako malé dítě na Vánoce a hned jak jsem si ho přinesla domů jsem v něm listovala. Jenže když jsem zjistila, že se příběh nevyvíjí podle mého přání, nadšení opadlo a odložila jsem jej. Jsem pěkně náročná, jak se můžete přesvědčit. 😅

Podruhé za svůj život jsem v srpnu také znovu od začátku rozečetla Letopisy Narnie, na první díl jsem ale zatím nenavázala. A nedočtený se mnou do tohoto roku pokračuje i Harry Potter, kterého jsem také již poněkolikáté (to vážně nevím pokolikáté) rozečetla předminulý rok. Loni jsem stihla pouze dva díly, Harryho Pottera a Ohnivý pohár a Harryho Pottera a Fénixův, řád čili čtvrtý a pátý díl. Filmová zpracování těchto dílů jsou jedny z mých nejoblíbenějších filmů z celé série, ale knihy jsou ještě desetinásobně lepší. Pokud jste milovníkem filmového Harryho ale nemáte přečtené knihy, doporučuji se k tomu aspoň jednou za život „dokopat“. Pak totiž zjistíte, o jak velký kus kouzelnického světa J. K. Rowlingové jste se připravili.

Další letos načaté série, v nichž chci určitě pokračovat, jsou Rozvrácená království od Frost Kayové (neboli fantasy kniha Ohař a liška přečtená v srpnu, příběh inspirovaný Sněhurkou s odvážnou hlavní hrdinkou) a lehce bizarní Phobos od Victora Dixena (Vyslání: na výčitky už je příliš pozdě, čteno v dubnu, pojednává o seznamovací reality show ve vesmíru). U obou už vyšly druhé díly, u Rozvrácených království vyjdou v roce 2025 dokonce hned dva další. Do této série sice patří šest knih, ale jen první tři se věnují ohařce Tempest a lyšákovi Pyremu. Již letos tedy budeme vědět, jak Tempestin příběh o zradě a lži dopadne, a ještě načneme další z tohoto světa.

Zda vůbec budu pokračovat je nejisté v dračí sérii od Rebeccy Yarros. Na zahraničních sociálních sítích to byl hit, u nás tak kniha dostala masivní promo. To mě od ní hodně odrazovalo, ale nakonec jsem se podvolila a Čtvrté křídlo, první díl série Empyrean, si přečetla. Nebylo to špatné, ale nemám vůbec chuť číst dál, protože v recenzích jiných čtenářů na druhý i první díl jsem si potvrdila svůj dojem, že je přeceňovaná. Možná, že někdy budu mít slabší chvilku a na Železný plamen neboli druhý díl, se vhrnu, ale momentálně ve mně jakkoli malý plamínek nadšení pro Čtvrté křídlo uhasl.

A zatím neukončené série, u nichž jsem se pročetla až k posledním vydaným dílům a míč je nyní na straně nakladatelství nebo autora, jsou Případy Kim Stoneové od Angely Marsons (letos přečten šestý až šestnáctý díl), Dvory od Sarah J. Maasové (letos přečteny poslední dosud vydané díly, Dvůr mrazu a hvězd a Dvůr stříbrných plamenů), Soukromé problémy (protože minulý rok v březnu vyšel třetí díl, Denis, přečetla jsem si znovu i předchozí dva díly, Tinu a Lilly) od Hany Repové. Jakmile další díly vyjdou, hned po nich skočím. V letošním roce očekávám i druhé díly fantasy knih Princův štítu od Cassandry Clare přečteného v říjnu (spadá do série Kroniky Castellane) a Zlaté grai od Kristiny M. Waagnerové (stejnojmenná série) přečtené v prosinci. A také druhý díl young adult prvotiny servírující zdravě vyobrazené romantické vztahy mezi hlavními hrdiny i běžné problémy studentů střední školy, V příštím životě od Moniky Bittnerové (přečetla jsem jej v listopadu). Ten ponese název V minulém životě a stejně jako první díl vyjde skrze Pointu.

Letos jsem si knihy z Pointy, nakladatelství, které spouští on-line předprodeje, v rámci kterých se vybírají peníze na následné vydání knih a podle úspěšnosti se rozhoduje o tom, zda se kniha vůbec bude vydávat, velice oblíbila. Nejenže se mezi nimi schovávají velké poklady, ale ještě je za nimi takový příběh! Předobjednávala jsem si tam i druhý díl Trnité kletby od Anežky Kočové, kterou jsem četla v srpnu. Trnitá kletba vyšla v nakladatelství Fragment, ale kvůli nízkým prodejům se nakladatelství nakonec rozhodlo ve vydávání série nepokračovat. Autorka se tak vydala na Pointu, kde jí proběhla převelice úspěšná kampaň. Jak jsem již napsala, sama jsem si tam Píseň mrtvých předobjednala, ale nebyla to jediná kniha, u které jsem tak učinila. Předprodejem jich nicméně nakonec moc neprošlo – naštěstí Pointa při nevydařeném předprodeji vrací peníze. Komu se to ale povedlo, byly kniha Vznešená pouta od Moniky Buráňové a Tariel: z ohně zrozená od Zdeňka Pelikána, která už mi dokonce přišla domů. Za obě jsem moc šťastná.

V tomto roce jsem hodně začala číst fantasy knihy a celkově si myslím, že se mi trochu „vytříbil“ vkus a některé typy knih jsem ze svého čtecího rejstříku úplně vyškrtla. Vzhledem k tomu, že trávím čas i tvorbou obsahu o knihách na sociální sítě, jsem stejně jako další uživatelé sociálních sítí věčně pod náporem marketingu lákajícího ke koupi nových knih. Musím se pochválit, že jsem se naučila říkat si „ne“ a nepodléhat tlaku novinek – jedno souvisí s druhým a myslím, že se mi to povedlo převážně díky „vytříbení“ vkusu, tedy proto, že jakmile se objeví jen náznak toho, že by daná novinka mohla obsahovat jeden z prvků, které v knihách nesnáším, dávám od ní ruce pryč.

Za druhé bych ráda krátce poreferovala o knihách, které jsem si pořídila. Teď už všechno půjde rychle, nebojte. Vzhledem k tomu, že si v Měsíčnících vedu přehledy o přečtených i nově pořízených knihách, nebylo nic lehčího, než je všechny spočítat, abych se mohla řádně vyděsit. Za rok 2024 mi totiž přibylo 81 nových knih. Na mou obranu toho moc říct nejde, snad jen to, že ne všechny jsem si kupovala sama. Ale i tak je to zatraceně hodně. Ovšem jestli s tím něco do příštího roku udělám? Tím bych si nebyla zrovna jistá.

Jak jsem zmiňovala, začala jsem loni hodně číst fantasy knihy. S tím se pojí i to, že jsem sáhla po knihách, které by mě kdysi vůbec nelákaly, a tím pádem se setkala i se spoustou nových skvělých autorů – a ne nutně pouze v žánru fantasy! Třeba taková Suzanne Collinsová, která napsala dystopickou trilogii Hunger games, je aspirantkou na můj největší autorský objev roku 2024 a jsem svému loňskému já nesmírně vděčná, že ho napadl ten geniální nápad Hunger games si přečíst. Velkou radost mám i z toho, že jsem začala číst Louise Pennyovou a její detektivní knihy o inspektoru Gamachovi nebo z thrillerů Liz Nugentové a Kate Alice Marshallové, jimž knihy v češtině vychází u nakladatelství George publishing, což je zase nejspíš můj největší nakladatelský objev roku. Nemohu vynechat ani nějakého muže, kterým nemůže být nikdo jiný než Jérome Loubry, autor nervy drásajícího Útočiště. Z českých autorů mám radost ze seznámení se s tvorbou Dagmar Ruščákové (Alžběta a drak), Adolfa Branalda (Dědeček automobil), Sáry Topinkové (Stačí mávnout křídly), Anežky Kočové (Trnitá kletba), Terezy Markové (Pomíjivost), Kristiny M. Waagnerové (Zlatá grai) nebo Petry Štarkové (Dej mi pokoj).

Co se romantiky týče, jsem hodně náročná, a rozhodně ne každou romantickou knížku, kterou už mám přečtenou, bych si v případě možnosti cestovat v čase přečetla znovu. Mé největší čtecí omyly, kdy jsem sáhla po knize, která se mi absolutně nelíbila, se statisticky nejčastěji udály právě v tomto žánru. Letos jsem ale objevila hned tři autorky, které bych si podruhé přečetla klidně hned, protože mě svými knihami nadchly; řeč je o Martě Łabęcké, autorce (Bez)vadných, Donně Ashcroftové, autorce knih jako jsou Vánoce na skotském hradě nebo Když přeskočí jiskra, a Jenny Colganové, která napsala například Vánoce s vůní čerstvého chleba. A protože vše začalo u fantasy, u fantasy také skončeme – ze zahraničních objevů tu mám Frost Kay, jejíž Ohař a liška pro mě byla velice milým překvapením, a samozřejmě Victorii Aveyardovou, která má na svědomí Rudou královnu, již absolutně zbožňuji.

To bychom měli za třetí. Za čtvrté se pojďme pobavit o tom, kam mě knihy letos zavedly. Tentokrát nemám na mysli Narnii, Bradavice nebo Středozemi, i když tam samozřejmě také, ale hlavně několik událostí a akce s knihami spojené, které se odehrávaly v naší realitě, což je pro mě, jakožto silně introvertní povahu, opravdu větší rarita než třeba výlet do nějakého fantasy světa na stránkách knih. V roce 2024 jsem se ale společensky velice činila a tohle byly některé knižních události, na kterých jsem byla (jinak o nich každý měsíc píši do Měsíčníku).

V květnu jsem byla na veletrhu Svět knihy. Autogramiádu tam měla i britská spisovatelka romantických knih Julie Caplin, na kterou jsem si ráda vystála frontu, jelikož jsem její velká čtenářka. Kromě Juliiny novinky jsem si odtamtud přivezla dalších osm knih, mezi nimiž byla i Alžběta a drak od Dagmar Ruščákové. Můj loňský Svět knihy tedy velmi úzce souvisí s předchozím úsekem tohoto článku, jelikož to pro mě bylo místo objevu nejednoho z dalších skvělých autorů.

V červenci jsem se byla podívat na zápase ve famfrpálu ve Žďáru. Byl to jeden z mých nejhezčích letošních zážitků, protože jsem mohla vytáhnout hábit a nechat na světlo vystoupit svou nerdovskou povahu. Ráda vzpomínám na krásné počasí i atmosféru, které tam panovaly, čarodějku, s níž jsem si tam hezky „po potterovsku“ popovídala, a když zavřu oči a v duchu se zpět na daný zápas přenesu, cítím se moc šťastná. Tehdy jsem měla navíc rozečtený pátý díl Harryho Pottera, takže to pro mě bylo jako bych jen vyběhla zápas sledovat ze své bradavické ložnice.

V srpnu jsem se přenesla zase do jiné knihy a udělala tak jeden velký krok ze své komfortní zóny, díky kterému jsem v následujících měsících mohla udělat další, ještě větší kroky. Vytáhla jsem totiž své ručně ušité šaty Nočního dvoru z knih od Sarah J. Maasové do zámecké zahrady u nás v Brandýse a udělala si tam menší photoshoot. Mám z toho dne krásné fotky i vzpomínky, protože i když jsem se tam z něčího pohledu mohla ztrapňovat, bylo to i velmi osvobozující. Nebylo to o tom, že bych byla sama sebou nějak více, než jsem normálně, šlo hlavě o to, co pro mě tento zážitek představoval. V hlavě se mi totiž usadila myšlenka, že když zvládnu něco takového, něco, co pro mě bylo kvůli zakořeněné stydlivosti vždy nemyslitelné, zvládnu přece cokoliv. Až do května jsem na žádné akci související s knihami nebyla. Ne že by se nekonaly, jen jsem na ně nechodila, protože mi nic nepřišlo děsivější. Ale v tu chvíli, když jsem se producírovala v zámeckém parku mezi cizími lidmi, jsem zjistila, že mnohem horší než do něčeho jít po hlavě, je vědomí, jaké by to bylo, kdybych to bývala nezkusila. Obzvlášť v minulém roce bych totiž přišla o moc úžasných věcí.

S touto vznešenou myšlenkou jsem se v říjnu chystala na Humbook fest, když přišla od Jany Kaizrové z Booklabu nečekaná zpráva: Chceš jet do Mnichova na setkání s Cassandrou Clare? Když ze mě opadl šok a pořádně jsem si celou zprávu přečetla, zjistila jsem, že výlet pro bloggery za Cassandrou Clare, autorkou knih o lovcích stínů, ku příležitosti vydání její nové knihy, je ve stejný den jako Humbook fest. Kývnout znamenalo, že přijdu o Humbook fest. Ale také setkat se s Cassandrou Clare! A to váhu jednoznačně převážilo ve svůj prospěch.

A tak jsem jednu říjnovou sobotu strávila celý den cestou do Mnichova, chozením po Mnichově s dalšími milovnicemi Cassandřiných knih, setkáním s Cassie a několikahodinovou cestou domů. Byl to úžasný den! Potkala jsem spoustu skvělých lidí, připadala si jako „echt“ velká blogerka a zažila něco, o čem by se mi nikdy ani nesnilo – ať je to dnes jakkoliv omílaná fráze, je to zkrátka tak.😀

Také jsem si v říjnu poprvé zašla na živé vystoupení slam poetry, konkrétně na festival Boleslam, který se koná každý rok v Mladé Boleslavy. Jelikož slam sleduji již dlouho, bylo to pro mě jako splnění menšího snu. Strašně jsem si to užila a nemůžu se dočkat Boleslamu 2025, jelikož jsem se za ten jeden víkend, kdy se Boleslam loni konal, nasmála tolik, jako jindy ani za týden ne.

V listopadu jsem byla v Městské knihovně na Mariánském náměstí na Velkolepém dýchánku s Pánem prstenů, který pořádaly podcasty Tam a zase zpátky a Toulky s Tolkienem spolu s popkulturním serverem Nerdopolis ku příležitosti sto třicátých narozenin profesora J. R. R. Tolkiena. Bylo to vážně velkolepé! Nádherná oslava nádherného fantasy světa, který si získal nespočet fanoušků, jimž změnil životy. A právě jich se tu sešlo spoustu, což vytvořilo krásnou atmosféru, vedle které byl zábavný program jen třešničkou na dortu. Z téhle akce jsem si kromě zážitků přivezla i velice speciální suvenýr: repliku meče Andurilu z filmové trilogie.

No a v prosinci jsem byla na křtu knihy Narcis a pivoňka od Kataríny Brányikové, která sice vyšla už před nějakou dobou, ale křest měla teprve teď. Díky skvělé atmosféře a autorčině humoru, kterým oplývá i mimo stránky knih, šlo o dokonalé zakončení roku. Rok 2025 se zatím tváří, že bude z hlediska (ne)knižních akciček alespoň dvakrát tak skvělý, čímž si u mě ihned získává plusové body. Na to, co mi v tomto ohledu přinese, se vážně těším.

Většinou takovéto ohlédnutí za uplynulým rokem obsahují i seznam nejlepších přečtených knih roku. Nikdy dřív jsem podobný seznam nebyla schopná sestavit, ale letos jsem udělala výjimku a za nejlepší knihu roku v září prohlásila Alžbětu a draka od Dagmar Ruščákové. Vždycky mi dělalo problémy přenést pocity z knihy čtené například před několika týdny do současnosti, abych mezi nimi dokázala vybrat tu lepší. Proto jsem se o to přestala snažit. U Alžběty a draka ale přišlo uvědomění si, že nic lepšího jsem ten rok ještě nečetla, nějak samo. A i když jsem si pak pomohla svým seznamem přečtených knih a přemýšlela, jestli jsem na nějakou knihu nezapomněla, nedohledala jsem žádnou lepší knihu ani zpětně. Jenže pak jsem, jako na potvoru, začala číst samé úžasné knihy, vůči kterým by nebylo fér, kdybych je nezmínila. Z Alžběty a draka tedy dělám „jenom“ jednu z nejlepších knih roku a přidávám k ní Hunger games, Zlatou grai Kristiny M. Waagnerové, od Cassandry Clare Princův štít a Destilaci od Báry Vencálkové. Tyto považuji za skutečně TOP, ale určitě nejsou jediné, které stály, jak se říká, „za to“. Na obrázku vlevo se o tom můžete sami přesvědčit (a podle jsem tam zařadila i mnoho knih, které jsem loni nečetla poprvé, ale i tak se počítají).

Loni jsem kromě celkem sto dvaceti šesti přečtených knih stihla ušít a nafotit tři kostýmy – a sepsat o nich články do rubriky Kam s ním?. V této rubrice to v roce 2024 vážně žilo. Články o kostýmech řadím do minisérie šicích projektů, jinak jsem napsala ještě dvě další série: třídílnou Trilogii o trilogiích a pětidílné tipy na letní čtení. Do Kam s ním? často píši i články o autorech a jejich knižní tvorbě, které by čtenářům mohly usnadnit orientaci v knihách, jež daní autoři napsali a třeba i poradit, co si od nich přečíst. Takto jsem v minulém roce psala o Colinu Dexterovi, Sarah J. Maasové, Taylor Jenkins Reid, Julii Caplinové nebo Danielle Steelové. A přidala jsem i několik článků se svými tipy na knihy s určitými společnými prvky, jako tipy na knihy malého formátu, doporučení jak vybrat čtečku či nějaká ta meme, která dostala vlastní rubriku.

A co dalšího se na blogu v minulých měsících odehrálo? Navázala jsem spolupráci s nakladatelstvím Booklab, díky kterému jsem měla tu čest setkat se s Cassandrou Clare a nyní mi zasílají knihy na recenzi. Všechny recenze s knihami, které mi přišly právě z Booklabu, ukládám po štítek „Knihy z Booklabu“. Také doufám, že svými články o předprodejích na Pointě jsem některým knihám alespoň zčásti pomohla na svět. Již od roku 2023 se na blogu dá přihlásit k odběru novinek, díky kterému vám bude do mailu chodit upozornění na nejnovější články, a já mohu s potěšením konstatovat, že k odběru se přihlásilo zase o několik víc z vás.

Co bude dál? Od tohoto roku začínám spolupráci, která bude probíhat především na Instagramu, i s knihkupectvím Mega knihy – pro jejich Instagramový profil budu točit videa. Chystám se na zaklínačský festival Con Morhen a na festival Pána Prstenů pojmenovaný Tam a zase zpátky, mám spoustu šicích plánů, chci být na Světě knihy a tentokrát snad i na Humbook festu (ovšem uvidíme, co letos přijede za autory), navštívit více křtů, seznámit se s některými autory, jejichž knihy jsem recenzovala a spoustu, opravdu spoustu, toho přečíst. Protože ač zažívám nejrůznější věci, o kterých sem píši, abych se podělila o své zážitky, na konci dne je to stejně o tom zalézt si v pyžamu pod deku a před spaním si přečíst aspoň ještě jednu kapitolu knihy, kterou mám zrovna rozečtenou. V takových chvílích jsem šťastná a spokojená jako nikdy a potvrzuji si, že jsem si tenhle životní styl vybrala správně.

Děkuji, že jste u toho všeho „se mnou“ a ještě jednou přeji šťastný nový rok plný samých krásných knih!