
Král Hadrník se jen pousmál. „Dovol mi vyjádřit se jasněji, Kelliane Sarene. Byl jsi předán Conoru Aurelianovi z rodu Aurelianů v pouhých deseti letech podle zvyku království Malgasi jako Kiralár. Živý štít. Tvým úkolem je prince chránit vlastním tělem. V nebezpečných situacích zaujímáš jeho místo a pomáhá ti talisman, který“ – přimhouřil oči – „momentálně nemáš na sobě. Ačkoli já bych se nenechal zmást ani tak. Vím, kdo doopravdy jsi.“
Cassandra Clare po letech, kdy se soustředila pouze na ságu o lovcích stínů, napsala první díl z nové série, která s lovci stínů nemá pranic společného. Je zasazená do orientálního světa se skvěle vymyšlenými fantasy prvky, spadá do žánru adult fantasy (neboli „dospělácké“ fantasy) a jmenuje se Kroniky Castellane. Podle mě jde o jednu z těch úplně nejlepších knih, které Cassandra kdy napsala, a možná bych se ani nezdráhala označit ji za její vrcholné dílo!
Castellane, tak se jmenuje městský stát, který byl dříve součástí impéria na kontinentu Dannemore. Po rozpadu impéria na městské státy získal každý městský stát díky své poloze nějakou výhodu, ale ne natolik velkou, aby nemusel i přes nevraživost, která mezi nimi panuje, spolupracovat s ostatními. Castellane není největší, ale je až nechutně bohatý. I proto se říká, že kdo vládne Castellane, vládne celému světu. Momentálně je v Catellane u vlády rod Aurelianů, jmenovitě král Markus, královna Lilibet a korunní princ Conor. Vzhledem k tomu, že král a královna měli pouze jednoho potomka, uchýlili se kvůli princově bezpečnosti k přísně tajné staré tradici, a vybrali mu mezi sirotky živý štít. Živý štít se princi musí co nejvíce podobat, aby ho pak mohl zastupovat na veřejných akcích, kde by princi mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Živé štíty jsou vždy sirotci, z části proto, že nikomu nebudou chybět, a z části proto, že i malé děti vědí, že pro ty, kteří na světě nikoho nemají, je možnost umřít ve službách králi životní příležitostí. Kellian Saren vyrůstal v sirotčinci až do deseti let. Když Kela jednoho dne povolali do paláce a seznámili ho s princem Conorem, po jehož boku mohl Kel prožít dobrodružství, o jakých se mu nesnilo, sirotek Kel Saren zemřel, a zrodil se Kel Anjuman, princův vzdálený bratranec, který s ním bude vyrůstat. Nyní je Kelovi a princi Conorovi pětadvacet, Kel je stále princův živý štít, a nikdo kromě královské rodiny to neví. Kel je sice přísahou vázán k celé královské rodině, ale Conora staví nadevše. Je mu bližší než bratr, a všichni dobře ví, že ani Conorovi není nikdo bližší než Kel.
Na druhé straně společenského žebříčku žije Lin Casterová, která kromě toho, že je žena a lékařka, je také Aškarka. Aškarové jsou jediní, kdo dokáží v dnešní době ovládat drobnou magii. Kdysi byla magie ve velkém dostupná všem, ale chamtivost jejích uživatelů zničila všechny její podoby kromě té, kterou opatrují Aškaři. I proto je na ně společností nahlíženo všelijak, a přestože jsou samostatným národem, nemají svůj vlastní stát a žijí v ohraničených ghettech uprostřed městských států. Nesmějí je opustit po setmění, mimo ně musí nosit oblečení pouze jedné barvy, aby byli pro castellaneské rozpoznatelní, a jsou často terči předsudků a nenávisti. I tak si ale mezi zdmi saultu, jak místo svého bydliště nazývají, žije aškarská komunita šťastně. Lin Casterová ovšem už nějakou dobu šťastná není; její kamarádka, kvůli které se stala lékařkou, umírá na neznámou nemoc. Lin zkouší všechno možné, ale nedaří si je přijít na způsob, jak jí pomoci… Kel a Lin jsou v podobnou chvíli vtaženi do světa intrik a zločinu nejznámějšího zločince ve městě, který jim za protislužby nabízí mnohé výhody – Kel by díky jinak nezjistitelným informacím mohl přijít na to z kterého směru se na rod Aurelianů z jejich nejbližšího kruhu šlechticů ubírá hrozba, Lin by se zase mohla dostat k lékařským knihám, které by jí jinak zůstaly zapovězené. Oba dva se musí sami sebe zeptat, zda to ale stojí za zradu vůči svému okolí a co všechno jsou ochotni riskovat – z Linina poklidného života by se stal chaos, Kel byl musel před princem Conorem poprvé něco tajit… A když se cesty rozmazleného prince, jeho živého štítu a aškarské lékařky protnou, musí se všichni postavit jak své vnitřní temnotě, tak té, která přichází zvenčí.

Slova se mi dnes nehledají snadno. Šest set stran příběhu plného korupce, divokých večírků, mocenských intrik a poznávání cizí kultury, a každičká strana promyšlená do nejmenších detailů. Nechce se mi věřit, že po světě lovců stínů se Cassandře povedlo vytvořit tento zcela odlišný koncept knihy. Je to rozhodně Cassandřin nejpropracovanější příběh, a mísí se zde mnoho prvků založených na skutečných historických místech a událostech, mnoho umělých jazyků, rozličných kultur a jejich tradic. A přesto je to stále dobře pochopitelný příběh, ve kterém je vše jednoduše vysvětleno, ale který má zároveň strašně moc vrstev. A také je to podle mě Cassandřin nejdospělejší příběh, který si zaslouží označení high fantasy. Princův štít není kniha pro rozlítané puberťáky, ale pro čtenáře, kteří dokáží ocenit vše výše uvedené, a dokáží si pro tuto emoční horskou dráhu vyhradit dostatek času. Témata, která se zde řeší, nejsou vždy atraktivní, a nehraje se na to, aby příběh hlavně dobře vypadal (i když kdybychom chtěli být doslovní, kniha má vážně skvělé grafické zpracování a obálku, ale je vám asi jasné, že tohle jsem nemyslela). A i tempo příběhu nasvědčuje, že se Princův šít bude líbit více milovníkům staré dobré fantasy než někomu, kdo fantasy obecně nijak neholduje a maximálně si sem tam přečte něco od Maasové; téměř tři sta stran je totiž věnováno pouze vykreslení světa a postav, a tři hlavní postavy se potkají až po nějaké té tří sté straně. Ovšem nejde říct, že by se příběh až tehdy rozjel, jízda je to totiž od první do poslední strany.
„Mám pocit, jako by se mě všichni pořád ptali, proč Conora nechci zradit,“ řekl a Lin sebou škubla jako vždycky, když se o princi hovořilo tak důvěrně. Byl to korunní princ rodu Aurelianů; připadalo jí prostě divné, že k němu patří i něco tak prostého jako křestní jméno. „Nebyl to on, kdo přišel a dostal mě ze sirotčince. Nebyl to on, kdo ze mě udělal živý štít. A přece – kdybych se nestal živým štítem, nejspíš bych skončil tady.“ Opsal kolem sebe výmluvné gesto. „Když mi bylo dvanáct, spadl jsem z koně a zlomil jsem si nohu. Báli se, že budu kulhat a moje chůze že už se bude lišit od Conorovi. Byli připraveni vyhodit mě na ulici. Conor tehdy prohlásil, že jestli budu kulhat, sám si přerazí nohu kladivem. Dokonce řekl, že kdyby mě poslali pryč, udělal by to tak jako tak.“
Lin si uvědomila, že na něj bez dechu zírá. „A jak to dopadlo?“
„Uzdravil jsem se a nekulhám.“
Takže princ nemusel splnit svůj slib, pomyslela si Lin, ale nedokázala se přimět, aby to řekla nahlas. Byl to hrozný příběh, ale Kel ho vyprávěl, jako by to byla milá vzpomínka. Okamžik milosti v podivném a brutálním životě.
Princův štít se odehrává ve zcela smyšleném světě, ale kdyby se měl odehrávat někde v tom našem, řekli bychom, že na blízkém východě (kde se mimochodem Cassandra Clare narodila a prožila prvních pár let svého života). I když kultura zachycená v Princově štítu se nedá pokládat za pouze orientální, je složená z mnoha střípečků, díky kterým se z Castellane stává další fantasy svět, v němž bych chtěla žít. V příběhu je ukryto mnoho pojmů a velká většina z nich je ještě ke všemu v různých jazycích. Nemusíte se toho ale děsit, vše je moc dobře vysvětleno, a i když během prvních stránek nemusíte pochytit, co znamená co, budete alespoň tušit. Ovšem myslím si, že to bude určitě lehčí čtení pro toho, kdo má pro podobné fantasy systémy už vytrénovanou mysl.
Když jsem konečně dostatečně vyjádřila k vybudovanému světu a pozadí příběhu, můžeme se vrhnout na další bod, na který plánuji pět ódy: postavy. Věřte mi, že téměř každou postavu tu budete zbožňovat. Všichni jsou moc pěkně napsaní, každý úplně jinak, a každý rozveden do patřičné hloubky. Tak třeba Jeho Výsost, princ Conor; rozmazlený princ, kterému nebylo nikdy nic upřeno, a který má na první pohled hodně omezený svět, si ve skutečnosti všechny svoje chyby bytostně uvědomuje, ale je mu jasné, že s nimi nikdy nic neudělá, kvůli čemuž se trápí. Tedy alespoň myslím, že tomu tak je, princ Conor je hodně složitá osobnost, a i na tento krátký popis mi trvalo přijít celou knihu. U čeho jsem si ale jistá, že si neuvědomuje, je, jak nebezpečný je díky moci ve svých rukou a žádným pravidlům, která by se na něj vztahovala. Práce s jeho emoční stránkou se Cassandře povedla na jedničku! Kel je vykreslen jako ten moudřejší, což asi i je – ale je moudré přehlížet něčí chyby jenom proto, jak ho máte rádi? Kel často skáče, jak Conor píská, protože si uvědomuje, že to Conor opravdu nemá jednoduché. Že pokud přežije dobu, kterou tráví jako jeho živý štít, bude Kel volný, zatímco Conor se bude muset oženit, zplodit potomky a vládnout Castellane. Kel je vážně zlatý, moc hodný a obětavý, a pro svého prince by udělal první poslední. A pak je tu Lin, která je jednou z nejlepších ženských hrdinek, které si dovedu představit jako vzor pro mladší čtenářky. Není jednou z těch hrdinek, které byly celý život nenápadné a nepodstatné, ale pak v sobě objeví pradávnou sílu a zachrání svět; Lin je chytrá, proto také může dělat lékařku, to je všechno. A já to zbožňuji! Cassandra pracovala s emocemi postav takovým způsobem, na jaký u ní vůbec nejsem zvyklá, a přišlo mi, že tu hraje na úplně jiné struny, než je běžné.
Neodlišovala se však pouze tím. Měla to v krvi, ve způsobu, jakým chodila a mluvila, i v čemsi nepopsatelném, co z ní občas vyzařovalo jako jemný opar. Byla prostě Aškar na první pohled – cizinka, tak cizí, jako nebyli cizí ani ti námořníci, jimiž se hemžil přístav Castellane. Cestovatelé měli jasně vymezenou roli a místo. Aškar ne.
Nemáte snad už dost, Aškaři? Tak to do jisté míry cítili v Castellane všichni. Rozštěpení zničilo veškerou magii. Vymazalo ji ze světa. Všechnu až na drobná kouzla a talismany gematrie, magie starých Aškarů. Kvůli tomu se její lid setkával stejnou měrou s nenávistí i závistí. Proto se na ně vztahovaly zvláštní zákony. Kvůli tomu nesměli opustit sault, obezděné ghetto, ve kterém se museli shromáždit, jakmile slunce zapadlo. Jako by se jim potmě nedalo věřit.
Zatímco spolu s Kelem a Conorem poznáváme svět intrik vysoké šlechty, korupce, divokých večírků, bohatství a uvolněných mravů, s Lin žijeme obyčejné životy ve víceméně spokojené aškarské komunitě a poznáváme zvyky, které jsou pro Aškary velmi důležité. Tato dualita se mi moc líbila. A Aškaři jsou navíc tak skvělé společenství! Většina podobných útvarů funguje v mnoha knihách na víceméně stejném principu, ale v Princově štítu (a Princův štít obecně) nemá mezi knihami, které mám přečtené, obdoby.

Od ostatních Cassandřiných knih se Princův štít liší také absencí romantické linky. V dalších knihách už se nejspíš objeví, ale tady nejsou ani ty jemné náznaky popisovány jako důležité. Dále Princův štít obsahuje popisy násilí, smrti a erotiky, která ale funguje pouze pro dokreslení atmosféry. Tento výčet by nebyl kompletní bez zmínky absence jakéhosi jemnocitu, kvůli kterému se v mnoha knihách žánru young a new adult (včetně těch Cassandřiných), postavy téměř nikdy opravdu hnusně a věrohodně nepohádají. A když už ano, bývá to kvůli nějakému hloupému nedorozumění nebo pokud jsou to postavy stojící každá na opačné straně příběhu. V Princově štítu ale nic z toho nenajdeme, Cassie nechá postavy se takřka do krve zhádat, při hádce si nadávat a nijak to nenapravit. A když se naštve princ Conor, může využít svou moc a být hnusný i na objekt svého milostného zájmu. Vím, takové hádky nezní jako nic hezkého, o čem byste chtěli číst, ale ve skutečnosti to není tak hrozné… Zní to hůř, než to vypadá, a i když to není úplně příjemné, mě rozdíl mezi tímto stylem psaní a „příjemnými“ hádkami v jiných knihách vážně baví!

Celé je to neuvěřitelně čtivé. Kromě hlavního příběhu se navíc kapitoly střídají s odstavečky z knihy o historii, která poodhaluje, jak Aškarové ke své magii přišli a co se událo tak strašného, že jí na celém světě zbyl jen takový trošek. To je druhá rovina příběhu, která by vydala na samostatnou knihu (nebo minimálně novelu), a která oplývá samostatnou gradací. Hlavní příběh je totiž spíše poklidnějšího rázu, nebo tak na mě alespoň působí, přestože se tam dějí i pěkně napínavé věci. Určitě byste neměli očekávat, že celou knihu bude klid a až konec bude šokující. Konec vlastně vůbec šokující není, nepřijde žádný velký dějový zvrat. A já jsem z konce mírně rozpačitá, protože mým velkým přáním je vždy, když se do nějakého světa zamiluji tímto způsobem, abych mohla číst celou knihu o tom, jak postavy tráví své úplně běžné dny. A mně přišlo, že Princův štít takovým popisem (relativně) běžných dnů skutečně je. Jenže na jeho konci se stane něco, co návrat k něčemu takovému navždy znemožňuje, a mě to velice mrzí, protože to bylo tak příjemné! Momentálně nevím, co si mám o konci myslet, protože právě ta dějová linka, kvůli které už nikdy nebude nic jako dřív, nemá dostatečné ukončení. Tuším ale, že mi budou stačit první stránky druhého dílu, které mi další vývoj trochu přiblíží, a rázem budu mít své názory na Princův štít kompletní.
Druhý díl vyjde v originále příští rok a po něm budou následovat ještě minimálně dva díly. V češtině Princův štít vydal Booklab, stejně jako Cassandřiny ostatní knihy, a to hned ve dvou vydáních. Můžete si tak vybrat, zda dáte přednost klasické měkké vazbě, nebo limitované edici v pevné vazbě. A moc mě těší, že kniha není hezká jen zvenčí, ale i zevnitř, protože překlad byl rovněž moc dobrý. Oba Princovy štíty jsem si přivezla z Mnichova, kam jsem byla Booklabem pozvaná na setkání s Cassandrou Clare – více jsem o tom psala zde!

Conor napřáhl ruku. Kel ji uchopil a Conor si ho přitáhl blíž. Toto byl stanovený rituál, který si navykli dělat zpaměti. Kel už ho absolvoval nesčetněkrát, i když při pohledu na Conora opět pocítil slabé mrazení podél páteře, když ho zlatý kruh zastudil na čele.
„Jsem princův štít,“ řekl. „Jsem jeho neproniknutelné brnění. Krvácím, aby nemusel krvácet. Trpím, aby on nikdy trpět nemusel. Umírám, aby mohl žít věčně.“
„Ale ty nezemřeš,“ řekl Connor a pustil jeho ruku. I to říkal pokaždé – nebyla to součást rituálu, ale přesto si na to zvykli.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9,8/10 a pod toto doporučení bych se klidně podepsala vlastní krví!
O Cassandře jsem na blogu psala už mnohokrát díky lovcům stínů. Vše je k přečtení tady.
Jolanko, tohle je ale opravdu důkladná recenze! jsem nalomená:)) I když si jsem takřka jistá, že nemám čas se začíst do dlouhé a sakra zajímavé knihy 🙂 Ale znamenám si. Děkuju!
To je nejhezčí pochvala, jakou jsem mohla dostat! Mockrát děkuji. 🥰