Victoria Elizabeth Schwabová není pro čtenáře fantasy literatury pro mládež jméno neznámé. Publikovat začala už v roce 2011, do České republiky její knihy pronikly v roce 2014. Obzvlášť v posledních letech se u nás stala velice populární, patrně díky knize Neviditelný život Addie La Rue, a i když jsem o ní věděla i já, k jejím knihám jsem se po dlouhou dobu nedostala. Až nyní, když mi k recenzi z Booklabu přišla autorčina nejnovější kniha Křehká vlákna moci, jsem okusila ono úžasné cosi pro něž jsou její knihy natolik čtené.
Nejprve je ale potřeba říct, že Křehká vlákna moci jsou první knihou v sérii Vlákna moci, která navazuje na trilogii Tvář magie (ta vyšla u nakladatelství Argo). Děj Křehkých vláken se odehrává sedm let po poslední knize z Tváře magie a nevyhnutelně se v ní proto objevují spoilery na původní trilogii. Křehká vlákna moci se dají bez potíží číst i samostatně, jak jsem se ostatně přesvědčila na vlastní kůži, ale musím dopředu upozornit, že nějaké spoilery se mohou objevit i v této recenzi. Pokud plánujete Tvář magie číst, raději se tomuto textu prozatím vyhněte. Pokud ne, nebo z nějakého důvodu chcete číst stejně jako já až od Křehkých vláken moci, pak směle pokračujte ve čtení! Tato recenze vám v takovém případě může snadno posloužit jako pomocník v orientaci v ději, pokud byste s tím snad měli potíže.
Jedné noci jí pověděl o ostatních Londýnech.
Ne o tom padlém světě – o tom mluvit nechtěl -, ale o zbylých dvou, k nimž vedly druhé dvě mince z jeho skříňky. O prvním, nejvzdálenějším, kde už na magii zapomněli, a druhém, bližším, kde magie planula mnohem jasněji než u nich. O světě, na nějž si Daneovi dělali zálusk, stejně jako celá řada králů a královen před nimi, jako by magie byla trofej, kterou si člověk může vzít zpět.
Pověděl jí o Kellu Mareshovi, Antarim, který se v tomto světě narodil. A o Delile Bardové z nejvzdálenějšího Londýna, která se navzdory absenci magie ve svém světě stala jednou z nejsilnějších antarijských mágů.
Kdysi se volně prolínaly čtyři světy, které spojovalo jedno místo: Londýn. Tyto čtyři světy se proto nazývaly Šedý Londýn, Červený Londýn, Bílý Londýn a Černý Londýn. Šedý Londýn je ten, který známe my, bytosti magie prosté; magie se z Šedého Londýna vytratila tak dávno, že už se na ni dočista zapomnělo. V Červeném Londýně posledních tři sta let vládne rod Mareshů, v Bílém Londýně na krále nebo královnu, kteří by mu poctivě kralovali a nenechali se zlákat obrovskou mocí, jaká v Bílém Londýne je, stále čekají. A Černý Londýn je tím, který málem způsobil zkázu všech tří. Osaron, mocný mág, způsobil ve své honbě po moci smrt tisíců lidí. A usmrtil by jich ještě mnohem více nebýt tří Antari, nejmocnějších mágů vůbec, kteří se mu postavili: Lily Bardové, Kella Mareshe a Hollanda Vosijka. Při boji s Osaronem ale museli zapečetit dveře mezi jednotlivými světy, Kell téměř přišel o svou magii a Holland dokonce o život.
Od souboje s Osaronem uplynulo sedm let. V Červeném Londýně se vlády ujal Kellův bratr Rhy, kterého ale tak velká zodpovědnost ničí. A jelikož Rhy sám nevládne žádnou magií, někteří jeho poddaní došli k názoru, že právě Rhy může za to, že magie v Červeném Londýně pomalu mizí. V Bílém Londýně se krátce po Hollandově skonu objevila silná magická moc typická pro antarijské mágy u tehdy teprve sedmileté chudé holčičky. Jmenuje se Kosika, nyní je jí čtrnáct let a již sedm let je královnou Bílého Londýna. Pro svou zemi by udělala cokoliv a také to hodlá udělá. A Lila s Kellem se stáhli na moře, kde se na palubě lodi Šedý Baron plaví do neznáma, poznávají svět a vykonávají drobné práce pro Rhyova chotě a velitele stráží Alucarda. Relativní pohodu a rutinu ale naruší jedna Lilina stará známá, které Lila dluží službu. Byla okradena o jeden velice silný a nebezpečný magický předmět a rozhodla se si dluh od Lily vybrat tím, že ji pověří jeho nalezením. Lila s Kellem se tedy vydají do Červeného Londýna, aby se pustili do pátrání a přibližují tak nevyhnutelný střet s Tes, dívkou, jež má neobyčejný dar: vidí magii jako vlákna, kterých se může dotknout. A nevědomky pomalu ale jistě splétá osudy všech těchto hrdinů dohromady.
„Kdysi bývala magie,“ začala Kosika znovu, „a byla všude. Ale nebyla rozdělená rovnou měrou…“
Poslední měsíc se každou noc scházela na vrcholku schodiště se Serakem – tak se onen tmavovlasý člen Viru jmenoval – a on jí každou noc vyprávěl příběhy, které si pak Kosika přes den sama pro sebe opakovala, dokud je neuměla nazpaměť i pozpátku. Příběhy o dobách minulých a dobách přítomných. O ostatních třech světech, a co se dělo po tom, co se zavřely za svými dveřmi. O tom, jak byla magie spoutána a jak se stáhla. O tom, jak jejich svět začal chřadnout.
O mnoha králích a královnách, kteří se snažili magii donutit k návratu, ale neuspěli, protože nechápali, že věc získaná násilím bude vždy jen chabým stínem toho, co bylo darováno dobrovolně.
V poslední době jsem přečetla poměrně velký počet fantasy knih s dějem o záchraně světa či obdobné variaci na toto téma – ve zkratce o tom, jakou hrdinskou cestu musí hlavní postavy vykonat, aby porazily zlo. Protože se znám, vím, že takových knih nemohu číst moc za sebou, aby mi nesplývaly a vůbec mě ještě bavily, ale nějak se mi to sešlo. Naštěstí se zrovna ve chvíli, kdy jsem se jimi začala cítit přehlcená, objevila Křehká vlákna moci, v níž už postavy tyto hrdinské činy o boji proti nějakému nepříteli vykonaly (právě ve zmiňované trilogii Tvář magie). Díky Křehkým vláknům moci tak můžeme mimo jiné sledovat i to jak se po něčem takovém žije dál, jaké to je stát se žijící legendou a zkrátka vše, co se běžně děje poté. Byla to velice příjemná změna!
Mezi mnou a Křehkými vlákny moci to byla láska na první pohled. Uznávám, že prvních pár desítek stránek jsem plno věcí nechytala, i když paradoxně nešlo o odkazy na děj minulý, nýbrž o fungování a podstatu světa čtyř barevných Londýnů. Z dějového hlediska autorka vše potřebné krásně a nenásilnou formou vysvětlovala, ani mi nepřišlo, že jde o informace, které musí do příběhu chtě nechtě zakomponovat pro nové čtenáře jako jsem právě já. I ohledně tvorby světa jsem se ale nakonec zorientovala a nestačila se divit, jak dobře vymyšlený a zajímavý svět to ve skutečnosti je.
Nesmírně jsem si oblíbila autorčin styl gradace děje a vůbec způsob, jakým příběh vedla. V podstatě neustále se něco dělo a všechno bylo tak zajímavé, že mi před očima mizely stránka za stránkou. Kdybych měla více času, přečtu tuto šesti set stránkovou „bichličku“ podstatě rychleji. Takhle mi zabrala něco přes týden. A poslední dny, kdy jsem ji dočítala, jsem se od ní nedokázala odtrhnout.
A co autorčin styl psaní, ptáte se? O tom jsem dlouhou dobu nedokázala nic říct. Znala jsem obrysy toho, co jsem chtěla vyjádřit, ale nemohla jsem přijít na ta správná slova. Musela jsem si svoje pocity nechat dlouho uležet, než jsem dokázala přijít na alespoň částečně sedící slova. Tak tedy na první místě bych řekla, že se mi způsob, jakým Schwabová píše, čte moc dobře a vyhovuje mi. Za druhé, že překlad obsahuje neustálý přísun spisovných výrazů (když nepočítáme mluvu pár postav, pouze vyprávění ze třetí osoby), což je právě jedna z těch věcí, které mi vyhovovaly. Jazyková úroveň je tedy na jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou. Ale snad právě kvůli spisovným výrazům se mi text zdál silně zahuštěný. Jako by byl obalený do nějaké látky, která propouštěla minimální množství kyslíků. Také jsem v něm cítila podobným způsobem blokované emoce. Viděla jsem je jako slova na papíře, ale ve skutečnosti je cítila minimálně. Což rozhodně není výtka, protože jak píši výše, z nějakého důvodu mi to nevadilo. Nemohu po každé knize chtít, a já to ani nechci, aby byla nabitá emocemi, vždyť to by se mi za chvíli omrzelo podobně jako barevné ořízky, kterou má mimochodem i tato kniha. Křehká vlákna moci na emocích navíc ani nestojí. To, co je jejich základním pilířem, jsou fantasy prvky a skladba světa. Stále to není vše, co bych chtěla vyjádřit. Správná slova pro popisy dalších faktorů autorčina psaní mi bohužel stále unikají, ale něco vím určitě: je jedinečné.
Když byla Tes malá, přejížděla ve vzduchu nad kresbou prstíky, počítala jedna, dvě, tři, ke knize znázorňující její svět. O zbývajících třech nikdy moc nepřemýšlela. Proč taky, když se do nich nikdy nepodívá? Světy, jichž se nemůžete dotknout, žijí jen v pověstech a nikde jinde.
Ale Tes věděla, že bývaly doby, kdy mohl kdokoli s dostatkem magie přecházet z jednoho světa do druhého. Bývaly, ale skončily před několika staletími, po pádu Černého Londýna, když se od sebe světy oddělily a dveře mezi nimi byly zapečetěny, aby se otrávená magie nemohla šířit. Potom už neexistoval způsob, jak se mezi různými světy pohybovat, tedy pokud jste nebyli Antari – a když se Tes narodila, antarijských mágů už zbývalo jen pomálu.
Abyste se ale nenechali zmýlit zmiňovanou akčností, musím to zde uvést na pravou míru. Křehká vlákna moci jsou opravdu poměrně akční, ale vše jsou to drobné akce. Dějí se neustále, ale většina z nich do hlavní zápletky celé série nijak významně nepřispěje. Křehká vlákna moci jsou jakožto první díl série Vlákna moci rozjezdovým dílem. A když myslím rozjezdovým, nemyslím tím, že zde začíná nějaký větší příběh. Ne, celých šest set třicet šest stran je v podstatě mezihrou mezi koncem předchozí trilogie a další zápletkou. Seznámením s novými postavami a připravením si půdy. Svědčí o tom i fakt, že královna Bílého Londýna Kosika a zbytek postav se za celou první knihu nepotkaly a neměly žádné interakce. Na konci první knihy vím jen málo o tom, o čem série ve finále bude. Ale ani tohle mi nevadí, protože téměř všechny postavy mi velice přirostly k srdci a jejich dobrodružství i běžné životy mě bavily. Je to zvláštní, za normálních okolností přeci chceme, aby příběhy odsýpaly a šesti set stránkový rozjezd působí jako něco, s čím se opravdu nechcete setkat. Ale styl psaní V. E. Schwabové je mimo již zmiňované i podmanivý. A když mě přinutila zamilovat si její knihy díky samému nejspíš méně důležitému ději, pak rozhodně chápu popularitu, jaké se jí dostává. Z uplynulých zvratů zmíním, že jeden z těch větších a pro děj zásadnějších byl poměrně snadno odhadnutelný a z mého pohledu i neoriginální, což je menší škraloup na jinak bezchybné kráse celé knihy.
Dějových linek a postav v Křehkých vláknech moci rozhodně není málo. Moc dobře se v nich orientuje a mají tu výhodu, že si určitě najdete oblíbenou postavu, na jejíž osudy se budete těšit. Současně je to ale i nevýhoda, protože i když mi žádná postava nepřišla nesympatická (naopak mi všechny přišly bezvadně napsané), na kapitoly s Tes a Kosikou jsem se těšila natolik, až jsem si vypěstovala odpor k Lile. I Lila ale ujde. Je to drsná pirátka, což na první pohled zní jako typická problematická ženská postava, ale já jsem jí její drsnost většinu času vážně věřila a jestli mi přišla hraná, pak jen nepatrně. To Kosika, čtrnáctiletá královnička, byla drsná doopravdy. Aniž by si to ale uvědomovala, protože je to přeci jen stále dítě, ke všemu ještě dítě pasované do tak důležité pozice jako je královna Bílého Londýna. Ale je to husťačka, jen tak něco ji nezastaví a na rozdíl od Rhye Mareshe, krále Červeného Londýna, si je jako královna jistá v kramflecích. A mezi námi, mám podezření, že by mohla být nejmocnější Antari vůbec. Kdo že jsou to ti Antari, ptáte se? To je označení pro mágy tak mocné, že dokáží ovládat všechny živly a nad nimi už není nikdo mocnější. Antariové mají jedno oko černé, podle toho je vždy bezpečně poznáte.
Na velmi tajemné Tes se mi líbil především její úžasný dar umět spravovat magii díky tomu, že ji vidí v podobě vláken. Užívala jsem si popisy její práce a když jsem navíc odhalila příběh její minulosti, zírala jsem nad autorčinou chytrostí i Tesinou odvahou, kterou musí v příběhu nejednou projevit.
Křehká vlákna moci vyšla u nakladatelství Booklab stejně jako nejnovější kniha Cassandry Clare (a zároveň po mnoha letech první, která se odehrává zcela mimo její ikonický svět lovců stínů) Princův štít. Každému, komu se líbil Princův štít, se budou rozhodně líbit i Křehká vlákna. Zbytek Cassandřiny tvorby bych ke Křehkým vláknům moci nepřirovnala, ale Princův štít ano. Když už jsme u té Cassandry, jednou z věcí, které mi na jejích lovcích stínů vadí už od první knihy kterou jsem od ní četla, je způsob, jakým do svých knih zakomponovává homosexuální postavy (LGBTQ+ komunitu, chcete-li). Podle mě to dělá příliš okatě a na sílu, čímž se to pro mě stává iritujícím. U V. E. Schwabové jsem se obávala toho samého. Obzvlášť, když jsem si v anotaci přečetla o králi Rhyovi a jeho choti Alucardovi. Ale kupodivu jsem si tuto dvojici oblíbila. V. E. Shwabová za mě s „duhovými“ postavami pracuje mnohem lépe než Cassandra, a to především z toho důvodu, že netlačí ideologii, že v jejím fantasy světě jsou takové vztahy něco naprosto běžného. Z hlediska společnosti a třeba i biologie. Uvedu konkrétní příklady, ať mě lépe chápete: v Princově štítů si korunní princ nebo princezna mohou vybrat partnera stejného pohlaví a učiní-li tak, sežene se jim někdo, kdo pro ně potomka buď odnosí nebo poslouží jako mužský dárce. Stejnopohlavní dvojice pak dítě vychovává jako by pomoc někoho třetího nikdy nepotřebovala. Nejvíce mě na tom rozčiluje způsob, jakým celá tato pasáž vyzněla: jako by si čtenář vymyslel hovadinu typu biologie jen proto aby utlačoval homosexuální menšinu, ale ona je tu od toho, aby konečně řekla pravdu. Přesný způsob se mi sem ale nedaří přesně přenést, takže mi zkrátka musíte věřit, že je to iritující. V Křehkých vláknech moci se Schwabová biologii nesnaží popírat a praktikuje postup pro zachování královského rodu zcela nezbytný: král Rhy se jednoduše musí oženit se ženou. Ať si v soukromí je s kým chce, po svém boku musí mít královnu s níž zplodí potomka. V tomto světě lze svého vyvoleného prohlásit za králova chotě či choť, jistě, ale díky tomu, že do příběhu nebyl tlačen podobný nesmysl jako ten z Princova štítu, mi to ani nevadilo.
Pokud se do Křehkých vláken moci pustíte, rozhodně věnujte na konci knihy čas i poděkování, v němž autorka líčí zajímavosti z psacího procesu, který byl o to náročnější, protože do knihy musela zakomponovat množství faktů jakožto „důkazy“ o tom, že jí vytvořený svět během uplynulých sedmi let dál existoval a vyvíjel se. V Křehkých vláknech najdete i mnoho flashbacků a musím říct, že autorce se rozhodně povedlo ujít s hrdiny kus cesty. V poděkování mimo jiné děkuje i své PR agentce Kristin Dwyerové, která je shodou okolností rovněž spisovatelka. Kniha Každý někdy udělá chybu, kterou Kristin napsala, se mi dostala hluboce pod kůži a již dva roky se odhodlávám o ní něco napsat (prozatím se můžete podívat na Databázi knih). Svět je vážně malý!
Ve finále mě trochu mrzí, že už o většině děje ve Tváři magie vím téměř vše, takže už by bylo trochu zbytečné dodatečně si ji přečíst. Z odkazů v Křehkých vláknech moci mám ale takové tušení, že jí předcházející série Tvář magie by se mi ani zdaleka nelíbila tolik jako první kniha z Vláken moci. Nejen kvůli tomu, že by šlo o další hrdinský příběh, tolik podobný těm před ním. Nevylučuji, že i na Tvář magie někdy dojde, protože mě její čtení přese všechno láká, ale zase si nechci pokazit pohled na autorku i celý její svět, což by se nejspíš podle popisů toho, co se v trilogii dělo, stalo. Onoho mrzení se ani tak neodkážu zbavit, ale aspoň jej přehlušuje těšení se na další díl, který bude snad stejně skvělý jako Křehká vlákna moci. Abych to tedy shrnula: jsem velice spokojená a s radostí doporučuji dál.
Oči, které z nějakého důvodu viděly svět nejen jako tvary a barvy, ale jako vlákna.
Viděla je, kamkoli se podívala.
Zářící stuha, která se stáčela v šálku čaje. Tucet dalších vláken procházel dřevěnou desku stolu. Stovky jemných nitek protkaných kostmi její sovy. Kroutily se a svíjely kolem ní, kolem všeho a všech. Některé byly matné, jiné zářily. Někdy se jednalo o jednotlivá vlákna, jindy o spletence. Některé nitky povlávaly ve vzduchu, lehoučké jako pírko, a jiné duněly jako proud. Byla to překotná smršť.
Tes ale vlákna moci nejen viděla, mohla se jich i dotknout. Zadrnkat na ně jako na strunu hudebního nástroje. Najít roztřepené konce poničeného kouzla, vyhledat nitky rozbité magie a opravit je.
Vše důležité již bylo řečeno, pojďme tedy na celkové hodnocení… I s přihlédnutím ke krásnému grafickému zpracování vnitřku knihy hodnotím 9,8/10.