Nad čtrnáctým únorem mnozí z nás obrací oči v sloup. Je to totiž den amerického svátku zvaný svatý Valentýn – nebo také den, kdy se na sociálních sítích začnou objevovat fotky zamilovaných párů, které byly loni zpárovány docela jinak, s popisky „miluji tě“ nebo něčím podobným. Mě ale na čtrnáctém únoru mnohem více než že je svatého Valentýna zajímá, že jde o mezinárodní den darování knih.
O co vůbec jde?
Mezinárodní den darování knih vznikl ve Velké Británii a původně byl zaměřen na darování knih dětem. Brzy se ale rozšířil mezi veškeré věkové kategorie a vznikl tak den, kdy někomu blízkému můžete bez většího důvodu udělat radost tím nejúžasnějším dárkem jaký může být.
Tímto článkem bych se ale ráda vrátila k základům tohoto speciálního dne a poskytla vám doporučení na dětské knihy, které jsem přečetla a moc se mi líbily. A kterými snad svému dítku uděláte velkou radost. Samozřejmě ne každé dítě bude z knihy skákat radostí až ke stropu, jsou i takové, které ještě nepochopily tu nesmírnou krásu, jakou knihy přinášejí do života, ale těm, co mají knihy jen trochu rády, uděláte malé Vánoce. Vždyť to mohu potvrdit i jako dospělá, že není většího překvapení než zničehonic darovaná kniha. A pokud děti nemáte a chtěli byste udělat dobrý skutek, nebo děti máte ale už velké a zbyla vám po nich knihovna plná dětských knih, kterou je třeba uvolnit pro nové, můžete se zamyslet nad jejich darováním dětem, které si je ještě rády přečtou. Dětské knihy ocení v nemocnicích, dětských domovech nebo třeba děti vyrůstající v náhradní rodinné péči. Níže vkládám odkazy na organizace, které se těmto činnostem věnují, vždy ale můžete jednat na „vlastní pěst“.
Darování knih dětem, které vyrůstají v náhradní rodinné péči.
Jaké knihy mohu doporučit?
Nejmenším čtenářům by radost mohla udělat jedna z knih ze série Čekání na Vánoce od Andrey Popprové. Čtyři knihy, každá na jedno roční období, s velkými písmeny, spoustou obrázků a i návodů na vyrábění nebo úkolů k řešení soustředící se na malou Lucku, její brášky Jendu a Martínka a lidské i zvířecí kamarády kolem nich. Podle první knihy se jmenuje celá série a krásně si s ní ukrátíte adventní těšení na Ježíška. Druhá knížka navazuje povánočním obdobím a jarem a jmenuje se Jaro je tu!. A posledními díly jsou Pavoučí prázdniny odehrávající se o letních prázdninách a Oříškový podzim zasazený do podzimních měsíců. Milé čtení, u něhož se nemusí jen sedět a poslouchat, to jsou knihy Andrey Popprové.
V jednom z vánočních článků jsem je již zmiňovala, ale udělám to znovu, protože od posledně se tato série zase o něco rozrostla: moc krásné jsou i knihy Ladislava Špačka ze série Dědečku, vyprávěj. V prvních dvou dílech, v Dědečku, vyprávěj a Dědečku, ještě vyprávěj, provádí Špaček v roli literárního dědečka svou vnučku Viktorku základními zásadami slušného vychování a chování jak ve společnosti, tak k dospělým lidem a kamarádům. Ve třetí knize, v Dědečku, už chodím do školy, jde Viktorka do první třídy a její svět se zase o něco rozšiřuje. A jak Viktorka dál roste, zajímá se o různá témata mnohem podrobněji, než když byla malinká. Naštěstí má po svém boku dědečka, který toho hodně ví. Vznikly tak ještě Přijede dědeček, Dědečku, vyprávěj o Vánocích, Dědečku, vyprávěj o světě, Dědečku, vyprávěj o Česku, Příběhy starého orientu a Příběhy staré Evropy. A šikovné je, že ke knihám patří i audioknihy namluvené přímo mistrem etikety, panem Špačkem.
Přesuňme se k o něco starším dětem, zhruba ve věku prvních tříd základní školy. Radost nedělají jen zbrusu nové a moderní knížky, můžete darovat i něco ze své dětské knihovničky nebo takovou knihu, kterou snadno pořídíte v antikvariátu. Nemohu jinak než doporučit Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, o kterých jsem psala i v rámci Retro kousku. Jako mladší jsem ale zbožňovala i Pipi Dlouhou punčochu od téže autorky, Ronju, dceru loupežníka a Karkulína ze střechy, který má dokonce dva díly. Pipilotu Citrónii Cimprlinu Mucholapku Dlouhou punčochu, jak se Pipi jmenuje celým jménem, nejspíš netřeba představovat. Minimálně vizuál nejsilnější holčičky na světě, dcery piráta, která žije ve vile spolu se svým koněm a opicí, je vám jistě znám. Ronja je zase holčička divoká jako bouře při níž se narodila, ale Karkulína byste nemuseli znát. To je zase mimořádně vypasený a chytrý klučina, který má domeček za komínem jednoho bytového domu a sestrojil si vrtulku, díky které umí létat. Karkulín je svéráz, se kterým to jeho přátelé nemají zrovna lehké, ale o jeho příhodách je radost číst.
Možná o tom víte, ale stejně jako spousta malých i velkých čtenářů i já zbožňuji mumíny, skřítky z pohádek Tove Janssonové. Můžete je znát jak z knížek, tak z televizních obrazovek nebo různých dárkových a dekoračních předmětů, kterých se s mumínky díky jejich popularitě vyrábí nepřeberné množství. Knížky vyprávějí o Mumínkovi, Mumínkově mamince a tatínkovi a dalších obyvatelích muminího údolí, kde má Mumínkova rodina domeček. Knih o mumínech je rovněž velké množství, doporučuji začít knihou Cesta za tatínkem a pokračovat Kometou a Čarodějovým kloboukem. Dají se ale krásně číst i samostatně. Starší vydání se nejspíš budou prodávat za nemalý peníz, ale naštěstí teď mumínci zase po letech znovu vycházejí u nakladatelství Argo. O Čarodějově klobouku jsem navíc napsala i článek, v němž se o prostor mumínci dělí s Bastienem. A kdo že je to Bastien?
Bastien z knížky Bastien a jeho nečekaný příběh Clare Poveyové je mým dalším doporučením. Více o něm píši ve zmiňovaném článku, je to ovšem jeden z mála tipů knih pro chlapce, které zde mohu předat. Jako holku mě nějakou dobu více lákaly ryze dívčí knihy, které by se většině chlapců nejspíš moc nezamlouvaly. Bastien je skvělým čtením o přátelství, lásce ke knihám, naději a o tom, co se stane když se v Paříži začnou pohřešovat nejlepší spisovatelé a čirou náhodou vedou stopy do bezútěšného sirotčince, kde Bastien skončil po smrti svých rodičů, rovněž spisovatelů…
Jestli mají dospělí čtenáři Agathu Christie, pak děti mají Zuzanu Pospíšilovou. Její šestidílná série Detektivové vypráví o sourozencích Tomášovi, Kubovi a jejich partě kamarádů, kteří jsou neustále na stopě nekalostem, jež se dějí v jejich okolí. Ať už jde o krádeže nebo ztracené předměty, tito kluci se toho nebojí. Každý je obdařený jiným talentem a dohromady jsou v lecčems efektivnější než policie. Jsou to útlounké knížky s krásnými ilustracemi, jejichž čtení uteče jako voda. Zuzana Pospíšilová pak napsala ještě sérii Kouzelná třída, do které jsem jen nakoukla ale rovněž se mi velmi líbila, a spoustu dalších pohádkových knih, které mohou být krásným prvním čtením.
Detektivky jsem měla ráda už od malička, jak se zanedlouho přesvědčíte. Mezi mé oblíbené detektivní příběhy pro malé čtenáře patří mimo jiné i Správná pětka na stopě od Enid Blytonové a Čtyři a půl kamaráda od Joachima Friedricha. Obě jsou to série o partičce kamarádů, kteří rádi řeší záhady, a na obě jsem narazila nejprve v jejich animovaném seriálovém zpracovaní. Jako seriál se mi více líbila Správná pětka, jako knihy zase Čtyři a půl kamaráda. Se Správnou pětkou, kterou tvoří Jo, Max, Allie, Dylan a jejich pes Timmy, jistě neuděláte krok vedle, ale se Čtyřmi a půl kamaráda bych byla opatrnější. Kalle, Ferda, Štefka, Ředkvička a pes Sedmikrásek jsou totiž partičkou, která málokdy jen něco vyřeší a spíše se kvůli svým neuváženým rozhodnutí a horkým hlavám dostávají do poněkud trapných ale podle mého názoru velice zábavných situací. Každá kniha se soustředí na jiného hlavního hrdinu a mě moc bavily, ale dovedu si představit, že se najdou i tací, kterým tento styl příběhu nesedne.
Nyní se dostáváme do sekce vizuálně i příběhově poněkud bláznivých a veskrze holčičích knížek. První tip ještě není tak vyhraněný a je jím série Křídla & spol. od Sally Gardnerové. Když byla Emily Voleová miminko, našli ji v krabici na klobouky na nádraží. A protože její rodiče se o ni nikdy nepřihlásili, úřady nechaly jeden zhýčkaný bohatý pár, aby si ji adoptoval. Jenže pak je Emily omrzela a páru se navíc narodila jejich vlastní trojčata, která byla o tolik dokonalejší než Emily… Emily má například vlasy černé a oči ebenové, zatímco trojčata mají zlaté vlásky přesně jako jejich maminka a oči modré jako tatínek. Emily je přirozeně zvídavá a neustále se na něco ptá, zatímco trojčata příkladně pózují v postýlkách. Emily by nejspíš skončila jako jejich doživotní služka, kdyby nezdědila tajuplný obchod na kuřích nožkách, který jí odhalí svět kouzel a víl. Nyní se její rodinou stávají mluvící kocour Šídlo a mrzutý vílí detektiv Buster a společnými silami musí zastavit zlou čarodějnici Harpyjonu od proměňování nevinných lidí v barevné králíčky. A to není jediný případ, který na nově vzniklou detektivní kancelář Křídla & spol. čeká. Celkem má série čtyři díly: Operaci králíček, Tři vypečené sledě, Zmizení Šimona Šťopky a Záhadu zápalkového zloděje, což byl můj nejoblíbenější díl.
Další oblíbenou sérií mi byla Zmenšovací Viola od Lou Kuenzlerové. Viola Nezbedová je desetiletá holčička, která se nemůže moc radovat. Proč? Protože jakmile cítí moc silné emoce, scvrkne se zhruba do velikosti ukazováčku. Co se zprvu jeví jako komplikace… je opravdu komplikace, protože Viola se často zmenší v těch nejméně vhodných okamžicích. Ale také se díky tomu dá užít spoustu zábavy. A ani tady není nouze o detektivní případy, byť nejsou prvoplánové. Hned v prvním díle se Viola zdržuje ve fajnovém domově pro důchodce, kde Violinu babičku obvinili z krádeže šperků a chtějí ji odtamtud vystěhovat. A kdo jiný by tomu měl přijít na kloub než Viola, která se umí zmenšit na úroveň prstýnků a náušnic, že? Mou nejoblíbenější knihou z této čtyřdílné série je třetí díl – Zmenšovací Viola a pět minut slávy -, kde se Viola dostane do kabelky své nejoblíbenější televizní hvězdy Stelly, která se ale ukáže býti mimořádně nafoukaná.
Viola je nejspíš velice populární jméno, protože mi v paměti utkvěla ještě jedna hlavní hrdinka Viola. Tahle Violka je z pera Harriet Whitehornové a svého času jsem si jí každý večer v posteli četla stále dokola. V dětských knihách jsou často příšerní adoptivní rodiče, díky kterým pak ale může přijít nějaké to velké dobrodružství. Violka se mi možná tolik líbila právě proto, že má skvělé rodiče. Její maminka je návrhářka šperků, tatínek architekt a oba jsou spořádaní a elegantní. I Violka taková umí být, ale mnohem radši leze po stromech a hraje si s dětmi z domu kde bydlí. Jejich hospodyni vždy zabere spoustu času než ji dá do „pucu“. Ve sklepním bytě bydlí i starší dáma, s níž se Violka také ráda kamarádí. Je to bývalá herečka, která vlastní spoustu krásných šatů a šperků – mezi nimi i vzácnou Perlu Orientu. Když se do domu přistěhují noví sousedé, hraběcí rodinka z Klamanic, která si chce v bytě Violčiny výstřední kamarádky udělat krytý bazén, je Perla Orientu ukradena. Violce je jasné že to nebyla náhoda a je rozhodnutá hraběcí rodinku usvědčit, aby se její kamarádka, která chtěla Perlu Orientu zrovna prodat, nemusela odstěhovat. Mimo děj jsem na knížce velice oceňovala i ilustrace v podobě graficky zpracovaného Violčina nabitého rozvrhu kroužků nebo vyšetřovacích plánů a závěrů, které si vyrobila. Violku pak můžeme potkat ještě v jedné knize.
Pomalu se dostáváme k větším a větším dětem. Pro ty okolo deseti let tu mám kromě fantasy Ve stínu Vlčí královny, o níž jsem psala nedávno, i sérii Země příběhů od Chrise Colfera. S touto šestidílnou sérií jsem vyrostla a nedokážu ani vyjádřit jak nadšeně jsem ji hltala. Dvojčata Alex a Connor, hlavní hrdinové Země příběhů, zase vyrostla na klasických pohádkách z překrásné pohádkové knihy jejich babičky. Na své dvanácté narozeniny jim ji babička věnuje a Alex se krátce poté začne chovat divně. Jednou, když uteče z hodiny ve škole, se za ní Connor vydá aby si s ní promluvil. Alex bývala premiantka, Connor lajdák. Teď to pomalu začíná vypadat naopak! Connor na Alex uhodí a ta se mu přizná, že pohádková kniha jejich babičky se občas zničehonic rozzáří a mizí v ní věci. Zrovna když to Alex říká, kniha začne zase zářit a za chvilku už se Connor s Alex ocitnou v ní. V zemi, kde se odehrály příběhy jako o Popelce, ze které je nyní královna a hledá způsob jak odpustit své matce a sestrám, o Růžence, která je i po sto letech spánku věčně ospalá, nebo o Jackovi a kouzelné fazoli, kterého teď uhání Karkulka, kde je Mášenka psanec a hlavně odkud se nemají jak dostat! Naštěstí jim milý Žabák v lidské velikosti, který nacházel všechny věci, které Alex v knize ztratila, pomůže objevit dávné kouzlo, díky kterému by se jim to mohlo podařit. Connor s Alex se tak vydávají na cestu za kouzelnými předměty, které ke kouzlu potřebují, a postupně zjišťují, že jsou s tímto kouzelným světem spojení mnohem více než se jim jevilo. Země příběhů je série nesmírně nápaditá a upravené pohádkové příběhy, jež zde pokračují i po „a žili šťastně a navěky“, se budou líbit všem, kteří jako maličcí před spaním rádi poslouchali klasické pohádky. Kniha je navíc obohacená o krásnou mapu, a přestože nejde o útlé knihy, čtou se jedna báseň. Já jsem všechny díly četla tolikrát, že už se chudáci rozpadají.
Pokud fantasy není šálek kávy (či spíše kakaa) vašich ratolestí, seznamte je s devítiletým Barrym ze Zkušebny rodičů Davida Baddiela. Barry je naštvaný na celý svět, ale nejvíc na své rodiče, protože mu podle jeho názoru právě zkazili narozeniny. Barry prohlásí, že by si přál lepší rodiče a po hádce jde spát. Ale ráno ho čeká velké překvapení: jeho přání se mu splní. Ocitá se v jakési zkušebně rodičů, kde stačí říct, jaké rodiče by si přál, a může si je vyzkoušet. Bohaté, slavné, vznešené… Barry se ocitá v situacích, o nichž se mu nikdy ani nesnilo, ale zároveň mu dochází, že by nejradši měl přesně takové rodiče, jaké měl na začátku… Na Zkušebně rodičů mě bavilo s kolika různými rodičovskými postavami se Barry stihl potkat, jak odlišný směr příběh s každým novým rodičem nabere a hlavně krásný a dojemný přesah.
Jsme ve finále! Posledním doporučením, kterému jistě při čtení podlehnou i mnozí rodiče, je Prašina od Vojtěcha Matochy. Prašina je čtvrť v Praze, kde nefunguje elektřina a žádné elektrické přístroje. Neprojdete se zde ani s baterkou, budete muset hezky postaru s lucernou, a už vůbec nečekejte, že si zde pořídíte nějaké fotky, protože jakmile vstoupíte na území Prašiny, telefony se samy od sebe vypínají. V Prašině žijí… zvláštní lidé. Mezi nimi i dědeček Jirky, který za ním chodí na návštěvy. A při jedné takové se spolu se svými přáteli En a Tondou dostanou do pořádné šlamastiky. Prašina je totiž ve skutečnosti ještě nebezpečnější než si mysleli. Celkem jejich příhody čítají tři knihy, z nichž ta první je úplně nejlepší, a bonusové komiksy. I druhé dva díly stojí za přečtení, ale žádný není lepší než první. Když už jsem na začátku odstavce nakousla, že Prašinou jistě nepohrdne ani mnoho dospělých, doporučím ji především těm, kteří zbožňovali Jaroslava Foglara. V takovém případě pro vás Prašina jistě bude jako návrat domů.
Na závěr si dovolím malý tip: do knížek můžete dětem vepsat i krátké věnování. Za pár let, až tuto knihu otevřou a na první stránce uvidí vaší rukou vepsáno „s láskou od maminky k prvnímu samostatnému čtení“ nebo „od tatínka k mezinárodnímu dni darování knih“, pro ně bude hned mít obrovskou citovou hodnotu.
Tak tedy hezký knihami naplněný zítřek!
Parádní souhrn, děkuju! Dám na něj zítra odkaz na Dedeník, i když tam obvykle Valentým moc nekvete 🙂
Mockrát děkuji!