
Nebyly to stromy ani míhající se ptáci – byli to koně a na jejich hřbetech jezdci v šarlatově rudých pláštích, ti, o kterých každé dítě v Deštivém lese slýchalo v příbězích a snilo v nočních můrách.
Jezdci z krajů za hranicemi, kde vládne Vlčí královna. Vlčí královna, která dobyla osm z dvanácti krajů světa, než přišla na Ostrovy – měla teď ve své moci země mnoha panovníků a vládkyň, území větší než cokoli, co si Ysolda dokázala představit. Dodneška byli jezdci v Deštivém lese pouhou báchorkou na strašení dětí. Ale tohle nebyla pohádka.
Kiran Millwood Hargraveová se v mé bublině na sociálních sítích docela proslavila. Její knihy Leila a modrá liška nebo Julie a žralok byly vychvalovány jako krásné pohádky, které potěší děti i dospělé, a jako pohlazení po duši. Nevím, jak je to doopravdy, protože jsem ani jednu z těchto knih nečetla, ale autorčina nová série, Geomantská trilogie, se od tohoto popisu trochu liší. První knihu z této trilogie nazvanou Ve stínu Vlčí královny už mám přečtenou, protože díky nakladatelské značce Booklab, spadající pod nakladatelství Slovart, se mi do rukou dostala ještě předtím, než 20. ledna oficiálně vyjde. A i když to rozhodně krásná pohádka i pro dospělé a svým způsobem i pohlazení po duši bylo, měla také ponurou, místy až temnou, atmosféru, několik beznadějných okamžiků a hlavně podtón, který jako by říkal, že nemáte žádnou moc určité situace zvrátit. A přes to všechno tušíte, že vše se nakonec k dobrému obrátí, jak už to tak v pohádkách bývá.

Třináctiletá Ysolda žije se svojí sestrou Hari v místě zvaném Deštivý les. Všichni obyvatelé Deštivého lesa přistupují k jeho fauně a floře, a vlastně k veškeré fauně a floře, s pokorou a úctou. Ysoldinu sestru Hari by opačný přístup navíc velice bolel, protože má dar naslouchání stromům a slyší jejich radost ale i kvílení bolestí. Proto je pro Ysoldu přímo šokující, když zjistí, že lidé mimo její milovaný Deštivý les se chovají úplně jinak. Třeba taková Vlčí královna, žena proslavená svou krutostí a nenasytností. Se svými ochočenými jezerními vlky si podmanila už osm království a nyní čeká, že se před ní skloní i samotná příroda. Když se Vlčí královně dostane kvůli svému daru do rukou i Hari, Ysolda musí využít veškerého svého důvtipu a pokusit se ji zachránit. Povede se jí královnu přesvědčit, že jen ona zná cestu k tomu, po čem touží, a během nebezpečné výpravy pomalu zjišťuje, že se stavem přírody mimo Deštivý les je to mnohem horší, než by ji kdy napadlo…
V paláci postaveném ze ztroskotaných lodí si Vlčí královna brousila kopí. V síni, která kdysi bývala jeho pevností, pohřbíval pán vzbouřenců svou ženu. V horách otevřela prastará dívka oko opředené pavučinami, a když si protahovala prsty, znělo to jako chrastění oblázků.
Země začala zpívat a všichni musí být ve střehu.

Z této knížky jsem vážně nadšená! Vzhledem k tomu, že v dnešní době jsou vděčnými tématy globální oteplování a tomu podobné, a že jsou nám pohledy na ně často nuceny, trochu jsem se obávala, zda Ve stínu Vlčí královny nebude jen okatým vyjádřením autorčiných názorů. Anotace, přeci jen, podobně jako mé shrnutí děje, upozorňovala, že s přírodou okolo Ysoldy se děje něco špatného. Ale zase se jednou ukázalo, že není dobré soudit dříve, než je nutné – Ve stínu vlčí královny je totiž kniha psaná s upřímnou láskou k přírodě a je magickým příběhem postaveném na strachu o ni. Postavy dostaly od autorky do vínku pohnutky založené na magii a legendách, čímž si vytvořila spoustu prostoru pro symboliku a nenápadné odkazování na náš svět. Netřeba z její strany čekat jakkoliv nepatrné moralizování, zde je pouze něco velmi odlišného a přesto tak podobného: ponaučení. Pro mě osobně je mezi moralizováním a ponaučením hned několik rozdílu, ty největší jsou, že při moralizování se daný člověk vyčleňuje z davu a má tendenci nechat vinu právě na davu. A také, že ponaučení dává prostor pro chyby a druhé šance. Ani autorka, ani Ysolda, se z davu nevyčleňují, Ysolda naopak při cestách s Vlčí královnou přichází na to, že je součástí toho ohromného maléru více, než by jí bylo milé. A že Ysolda se spojenci, které během těchto cest získá, budou mít možnost vše napravit, to je nejspíš jasné.

Na začátku tohoto textu jsem psala, že v příběhu je patrná jistá bezmoc. Nemyslím tím bezmoc zvířete uvězněného v pasti, ale spíš bezmoc, která plyne z vědomí, že i kdybychom se třeba postavili na hlavu, nic tím nezměníme. Takhle to podle mého názoru funguje v přírodě – a nemyslím to nijak negativně. Příroda si zkrátka dělá a bude dělat co chce. Kdysi jsem četla nějaké indiánské pořekadlo, které říká, že příroda dělá to, co dělá, z vlastních důvodů, a že kdyby se potok jednoho dne rozhodl otočit a téct na druhou stranu, člověk by s tím nic neudělal. Hodně jsem na toto pořekadlo při čtení myslela, protože ve mně vyvolává ten samý pocit volnosti, svobody a že vše je jak má být, jako určité části v této knize. Příroda tu byla skutečně nádherně vykreslená. Jako bych cítila svěží studený vzduch, který proudil kolem Ysoldy, když ne zcela dobrovolně uháněla na hřbetě jezerního vlka. Jako bych slyšela šelest trávy, v níž se Ysolda a její milovaná starší sestra Hari procházejí, nebo šelest listí ve větvích stromů a vůni jehličí. Celý svět, který autorka vytvořila, je specifický tím, že lidé zde mají k přírodě opravdu hodně blízko. Moc se mi líbily popisy Ysoldiných všedních dnů, co jí, jak vypadá její domov, co celé dny dělá. Byl to prostý život, ale líbezný a moc spokojený. A krásně do něho zapadalo spousta malých detailů. Například, že Ysolda s Hari musí bydlet v domku z kamenů, protože dřevo by Hari neustále něco povídalo, nebo že Ysolda nikdy v životě neviděla mapu, protože ji nikdy předtím nepotřebovala, a až při svém dobrodružství si uvědomila, jak velký je kontinent na němž žije. Krásně nakreslená mapa je mimochodem součástí knihy, najdete ji na předních i zadních deskách, a mám teorii, že s tím jak bude příběh pokračovat a my budeme s Ysoldou prozkoumávat další a další místa, se nám bude na deskách dalších dílů rozrůstat. Geomantská trilogie je vůbec díky vzhledu knihy to pravé ořechové pro ty, kteří si potrpí na vymazlené knihy.
„Nemá smysl děti chránit před slovy, pokud je nedokážeš ochránit před počasím,“ řekl kmotříček, jako by pronášel oblíbené přísloví. „Nechci tě děsit, děvče, ale pokouším se tě připravit. Pokud se skutečně vypravíš s Vlčí královnou hledat Poustevnici, musíš pochopit, že to nejsou žádné povídačky. Tohle je součást něčeho velkého – většího, než je Deštivý les nebo Jezera nebo sedm království. Tohle se týká všeho, čeho se dotýká nebe, co omývá moře, co obsahuje-“ tady tlumeně udeřil di podlahy a Ysolda poznala, že chodí o holi. „skála. Všeho, co je nebe nebo, moře a skála. Ptáků, zvířat a ryb. Všechno je součástí přírody, tudíž je to přirozené.“
Vše, co se týká magie, popisů okolí i stavby světa, je vymyšleno prostě a zároveň hravě, což se dokonale hodí k příběhu. Nejspíš jsem to již párkrát zmínila, ale ještě jednou si to neodpustím: příběh je to vážně magický. I vzhled knihy na mě působí magicky, takže když ji držím v ruce, přijdu si, jako by se mě kouzla a magie v ní dotýkaly a lákaly k dobrodružství.

Co mi ale na celé knize přijde nejgeniálnější a ještě více to dokazuje, že Kiran Milwood Hargraveová nechtěla napsat jen nějaký progresivně-ekologický výkřik do tmy, ale láskyplný příběh o přírodě, pohádku, chcete-li, je nejednoznačnost. Nejednoznačnost toho, co je dobré a co je špatné, kdo je dobro a kdo zlo. Protože stejně jako u charakteru Vlčí královny, ani o jejích úmyslech se nedá nic prohlásit se sto procentní jistotou. Byla jsem u vytržení, když jsem sama začala přehodnocovat, zda je Vlčí královna skutečně taková záporačka, jako se tváří… Kdyby si chudák zmatená Ysolda, a s ní především mladší čtenáři, měla z první z knih Geomantské trilogie odnést jen jednu myšlenku, určitě to podle mě je ta, že pravda nemusí být jen jedna. Ne nadarmo se říká, že věci někdy nejsou jen černé nebo bílé, že právě proto existuje i šedá barva. A tato kniha, paradoxně tak krásně barevná a s lesklými písmeny na obálce, to dokazuje. Jaké ponaučení přinese kniha druhá? Na to si budeme muset ještě nějakou chvíli počkat, já každopádně to dalšího dílu této zbrusu nové trilogie určitě půjdu a vám, stejně jako vašim ratolestem ve věku od devíti, možná desíti let, mohu s radostí doporučit to samé.
Z ryze dospěláckého pohledu mě sice napadá pár poznámek, jedna třeba k tomu, jak logické asi je, že Vlčí královna vloží všechny své naděje do malé Ysoldy. Ale vzhledem k tomu, že dětství mám za sebou docela čerstvě, mohu s klidem prohlásit, že na takové věci jsem jako malá čtenářka nebrala ohledy. A protože je to kniha pro malé čtenáře, budu tyto poznámky ráda ignorovat. A že my, dospělí, máme již realitou „pokřivený“ pohled, který by nám ve čtení tohoto příběhu mohl překážet… s tím nám mohou pomoci právě knihy jako je Ve stínu Vlčí královny, s níž se na svět zase chvíli budeme dívat nikoliv s naivitou, ale s optimismem.
„[…] A v tom okamžiku se začalo mluvit o geomagii.“
Strýček se vyčerpaně odmlčel a mezi vězni to zašumělo. Ysoldin hlas nebyl o moc silnější než šepot, když po něm to slovo opakovala. „Geomagie.“
Chutnalo nebezpečně.

„Ano. O to tu celou dobu jde, to je nejvyšší díl.“
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9,5/10. Půl bodíku si schovávám pro další díly, které si (snad) deset bodů zaslouží ještě víc, protože budou ještě lepší.
A malá poznámka na závěr: jako fotku k této recenzi jsem překreslovala obálku knihy do čtvercového formátu, stejně jako jsem to kdysi udělala u Zlomků nekonečna. To jen aby bylo jasno, proč je část fotky tak nedokonalá. 😁