Každý rok vypuká v říjnu halloweenské šílenství. Nikdy jsem tomu nepropadla, navíc jde o pohanský svátek, který křesťané logicky neslaví. Ráda vyřezávám dýně, ale to je teď nepodstatné. Letošní Halloween jsem se rozhodla věnovat místo strašením, pohádkám. Konkrétně dvěma, které jsem letos dostala k narozeninám a třásla se nedočkavostí si je přečíst. 30. a 31. října se mi udělalo volno, přečetla jsem tedy každý den jednu. A jak se mi líbili?
30. říjen s mumínky
Mumínci jsou postavy od finské spisovatelky Tove Janssonové. „Narodili“ se poprvé v roce 1945 a Argo je nyní po letech znovu vydává. Ať už sebrané spisy muminí, nebo kratší pohádkové knihy jako je Čarodějův klobouk.
Muminek žije s muminkovou maminkou a muminkovým tatínkem. Bydlí s nimi ale i několik přátel, ať už Bambul, který nosí šaty po své tetě a právě řeší, co má sbírat dál, když už má všechny známky na světě. Nebo Šňupálek, který se rád toulá po venku, či Ferko a jeho sestra slečna Ferka, a stará ondatra, která věčně brblá. A nesmíme opomenout Čenicha, kterého v domě muminů rozhodně nepřeslechnete – strašně totiž chrápe. Tento příběh začíná tím, že se obyvatelé domu uloží k zimnímu spánku. Během jednoho celého ročního období se hodně změní, je tedy potřeba obhlídka okolí. Šňupálek s Muminkem objeví obyčejně se tvářící černý klobouk, ale chraň vás ruka páně, abyste do něj vhodili třeba vaječné skořápky. Pak se totiž dějí věci.
Sto šedesát čtyři stran jsem přečetla jako nic. Ale bylo to kouzelné nic. S muminky to nikdy není jiné, milé, roztomilé a kouzelné. Kniha v sobě ukrývá krásné ilustrace, které čtenáře ještě více propojí s příběhem. Zároveň si je autorka vědoma, které pojmy mohou vyvolat u dětí zvídavé otázky, a tak rovnou připojuje poznámku, ať se zeptají maminky.
Muminkova maminka jim na verandě prostřela, ale každý dostal do svého šálku jen smrkové jehličí. (Když totiž chceme tři měsíce spát, je radno mít žaludek naplněný jehličím.) Po večeři, která nikomu zvlášť nechutnala, si všichni popřáli dobrou noc slavnostněji než jindy a maminka všem nakázala, aby si vyčistili zuby. Nato muminkův tatínek obešel dům, zavřel všechny dveře a okenice a na lustr pověsil síťku proti komárům, aby se nezaprášil.
A pak si každý vlezl do své postele, udělal si útulný ďolík, natáhl si přikrývku až po uši a myslel na něco příjemného. Muminek si však tiše povzdechl: „Jenže takhle ztratíme tím spaním spoustu času.“
„Kdepak!“ ozval se Šňupálek. „Necháme si něco zdát. A až se probudíme, bude jaro…“
Vyjadřování je v této knize prosté, ukrývá v sobě ale myšlenky, které děti možná nepostřehnou. My, starší čtenáři, kteří se ale s mumínky stále nedokážeme rozloučit, je ale vnímáme jako inspirující a roztomilé. Příběh vyzdvihuje sílu přátelství a touhu po dobrodružství. Ukazuje nefalšované nadšení, které může vyvolat maličkost. A věřím, že nejsem jediná, která si vzpomíná na dětské příhody, jež byly odstartované právě takovými maličkostmi. Čarodějův klobouk je zkrátka kniha, která bude bavit nejen dětičky, ale i rodiče, které jim budou předčítat.
Moje hodnocení: 10/10
31. říjen s příběhem, který se bude krásně vyjímat ve čtenářských denících starších dětí
Bastien a jeho nečekaný příběh od Claire Povey mě zaujal v první řadě krásnou, jednoduchou obálkou, která se nevídá nijak často. A nastínění příběhu, který se odehrává ve spisovatelském prostředí, zní více než velkolepě. K tomu, abych byla přesvědčená, že jde o příběh, který bude na mém narozeninovém seznamu hrát důležitou roli, jsem potřebovala už jen vědět, že jde o dětskou detektivku. Jejich čtením jsem totiž strávila skoro celé dětství, než jsem se plynule přesunula k Agathě Christie.
V Paříži, v roce 1922, došlo k neuvěřitelné tragédii. Slavné spisovatelské duo, Margot a Hugo Bonlivreovi, zahynuli při požáru v hotelu. Zůstal po nich jen syn Bastien, který žije už tři měsíce v městském sirotčinci pro chlapce. Je zdrcený, ale moc času na zármutek nedostal, musel se rychle přizpůsobit pravidlům, které v sirotčinci nastolil ředitel monsieur Xavier. Sebral chlapcům skoro všechny osobní věci, nutí je pracovat a žít v chladu a na nepoživatelné stravě. Dokonce Bastienovi spálil jeho jedinou kopii knihy rodičů.
Mezitím se po celé Paříži začali pohřešovat spisovatelé. Kdyby šlo o jednoho, mohlo by se to dát považovat za náhodu, ale protože je jich už víc než mnoho, policisté to vyšetřují jako únos. Kdo za nimi stojí a proč Bastienovi něco říká, že to souvisí s jeho rodiči?
„Každý si zaslouží svůj vlastní příběh.“
Jako ve skoro každé pohádce, figuruje i tady boj dobra se zlem. Na jedné straně je opravdu obrovské zlo, na druhé je Bastien a jeho nejlepší přítel Theo. Pojí je nádherný cit přátelství, díky němuž on a další chlapci v sirotčinci nepodlehli zlu, jež přímo vyzařuje z monsieur Xaviera.
Bastien si přeje být spisovatelem stejně jako jeho rodiče, navíc po nich podědil i znatelný talent. Aby chlapcům zvednul náladu, vypráví jim příběhy. Právě tam jsem si uvědomila, jak je tento příběh něžný a inspirativní. Svou laskavostí mi zvednul náladu a nutil k zamyšlení. Je velmi napínavý a čtivý, takže věřím, že malé čtenáře chytne a nepustí. Stejně jako u muminků zabaví i rodiče, kdyby náhodou někdy byli za předčítače.
Každá kapitola má pod svým názvem obrázek psacího stroje, které jsou jedinou ilustrací v knize. Možná proto si zachovala příjemnou délku 257 stran. V textu jsou užity některé výrazy z francouzštiny, na konci knihy je ale slovníček, s nímž je čtení jednoduché a netřeba překladače v mobilu.
Hodnotím jednoznačnými 10/10 možných bodů.
Dopřejete si někdy návrat do dětství? Vřele to doporučuji i jindy než o Vánocích při sledování pohádek. Děti mají nyní tolik možností, co si vybrat ke čtení, že je škoda, abychom si je upírali i mi starší. K podpoře čtenářství u dětí nahrává i nádherné grafické zpracování knih. A není nic hezčího, než objevit svojí oblíbenou dětskou knihu v novém vydání (a pak si jí třeba přečíst se svými dětmi). Já po tak povedených dvou dnech čtení rozhodně plánuji zabrousit do dětské sekce v knihkupectvích a knihovnách i za jiným účelem, než „na koukačku“.
Comment