Nebýt knižní štafety vyslané Vendy z profilu vendy.dnes.cte, nejspíš by mě prvotina Moniky Bittnerové V příštím životě minula. A byla by to škoda, protože je to moc dobrá young adult kniha, a ještě lepší prvotina. U některých autorů, především u těch „profláklých“, na první dobrou poznáte, jaké knihy patří k jejich rané tvorbě, protože se kvalitou více či méně odlišují od knížek, které napsali až později. Avšak prvotina Moniky Bittnerové není tento případ – byla pro mě o moc lepší než young adult knihy od některých zahraničních bestsellerových autorek specializujících se přímo na young adult žánr.
Skrze anotaci kniha působí docela prostě. A ona taková vlastně i je, aspoň tedy v místech, kdy je tomu tak v životě. Ovšem v místech, kde se i život umí zamotat, byla právě taková – co se tím snažím říct je samozřejmě to, že to byla kniha jako psaná životem. Byl to příběh skutečně velmi uvěřitelný, bez klišé a bez pasáží, při nich si pomyslíte, že to je dobrá fikce, ale na realitu až moc přitažená za vlasy. To byl mimochodem problém mnoha čistě romantických young adult knih, které jsem četla. Žánru young adult se nebráním, ale obvykle jsem raději, když je v kombinaci s nějakým dalším žánrem, pak totiž tolik nehrozí nelogičnosti, kterými se autoři snaží zakrýt chabost příběhu.
V příštím životě se odehrává na středí škole. Hlavní hrdinka Millie je ve čtvrtém ročníku a čeká ji maturita, přijímačky na vysokou školu a výběr budoucího zaměření. Budoucnost Millie velmi stresuje, ale moc lidí by to do ní neřeklo, protože je to velmi chytrá, vždy připravená studentka, což jako by s obavami o budoucnost nešlo dohromady. Ve skutečnosti Millie neustále balancuje na hraně zhroucení a snaží se všechny kousky, na které se rozpadá, udržet pohromadě. Také se snaží být oporou svému příteli Alexovi, který právě nastoupil na vysokou a potýká se se spoustou učení. To druhý hlavní hrdina William nastupující do prvního ročníku té samé střední školy jako Millie už se ani nesnaží části sebe udržet neporušené. Rozpadl se totiž už dávno, někdy v době, kdy se jeho rodiče rozvedli a on se s otcem odstěhoval do nového města. Oba dva potřebovali začít znovu, ale na to si s sebou přivezli až moc velký kus minulosti. William by se potřeboval soustředit primárně na sebe, ale stejně se zakouká do nejlepší kamarádky svého spolusedícího v lavici: do Millie. A kdyby jen zakouká, on se do ní přímo zamiluje.
Když už musíme číst o něčím životě, chceme nejspíš my, lidé, číst o životě lidí jako jsme sami. Jsem ráda, že to autorky a autoři knih cítí, protože ještě před několika lety, když jsem dala young adult knihám poprvé šanci, šlo o velmi nerealistické a přihlouplé příběhy. Jeden jako druhý. V nakladatelstvích to jistě museli také cítit, ale přesto je vydávali. Proč? Samozřejmě proto, že tehdy po nich byla poptávka. Jsem ovšem ráda, že dnes už je poptávka někde jinde a vycházejí knihy, které dokážou zaujmout mnohem širší škálu čtenářů, než ty z mých náctých let. V příštím životě je kromě toho i velmi dobře napsaný a vystavěný příběh. Autorka je studentka architektury a vyprávěla, že knihu začala psát jen pro sebe, opravdu bez jakýchkoliv ambicí na její vydání – nakonec jí k tomu přemluvili rodinní příslušníci (díky jim za to!). Chci tím každopádně říct, že pokud by se mělo mluvit o přirozeném talentu a citu pro psaní, mělo by se mluvit o Monice Bittnerové.
Starší dívka, mladší chlapec, román ze střední školy pokrývající témata jako budoucnost, akademický tlak, boj s psychickou nepohodou, nepěkné vztahy s rodiči, vyrovnání se s rozvodem rodičů i vlastní hlavou… Tohle vše a ještě mnohem víc je V příštím životě. A to nebyl jen slovní obrat, kniha toho skutečně nabízí ještě mnohem víc, to například díky vedlejším postavám, které jsou i přesto, že na ně není děj primárně zaměřen, velmi propracované a rovněž realistické. Třeba takový Alex, přítel Millie, z něhož jsem byla velmi nadšená. Alex totiž není klasický „současný přítel“ jehož životním údělem (nebo alespoň údělem v příběhu) je jen stát zamilovaným v cestě. U takových tipů si jistě také říkáte, proč s ním vůbec hlavní hrdinka chodí. Mnohdy se s ním dokonce už v té době chtějí rozejít. Ale to není Alexův případ; Alex byl moc fajn, byl to takový sympaťák, že po většinu knihy jsem ho měla radši než Williama a Millie s ním byla šťastná. Byla to úžasná změna a myslím, že jsem tento přístup k tomuto typu postavy ještě nikde nepotkala.
V příštím životě není primárně o milostném příběhu, čímž hlavní hrdinové dostali šanci zamilovat se do sebe realisticky. V mnoha „romanťárnách“, které stojí zkrátka a jedině na romantice, je tento proces obvykle strašně zrychlený, protože autoři nemají čím jiným knihu vyplnit. A působí to – aspoň na mě – nesmírně hloupě a dokonce i směšně. Dalším plusem pro mě bylo, jak knížka vyobrazuje vztahy mezi lidmi. Naprosto dostačující odpověď čítá jedno slovo: zdravě. Nedochází k žádným extra scénám (kromě pár pasáží na samém konci, ale o tom později), někdo se prostě dá s někým dohromady, někdo se prostě s někým rozejde. Není to příjemné, ale není to ani žádná kovbojka, je to zkrátka život. Hotovo, šmitec.
Jistě jste si všimli, že v této recenzi se pouštím především do vypichování konkrétních rysů příběhu – takové recenze nepíši často, protože jen málokdy mám tolik co říct ke konkrétnímu ději aniž bych jej příliš prozradila. Sice to znamená, že mám méně co říct k formě a stylu psaní, ale to mi vůbec nevadí. V příštím životě není žádný hubeňour, na to, že jde o román o mezilidských vztazích je to podle mě dokonce pěkná „bichle“ (má 424 stran), ale svým obsahem mě strhla tak, že jsem zapomněla na celý svět a přečetla ji za dva večery.
Další část příběhu, kterou bych chtěla zmínit, se pro změnu opět týká postav. 😀 Líbilo se mi, že autorka ctila průběh reality a v momentě, kdy se hlavní hrdince jedna konkrétní záležitost pokazila, jí nedala možnost ji nějak napravit. Přesně tak by to myslím bylo i v realitě, jež je mnohdy mnohem krutější než knihy a filmy, které nám ukazují, že všichni musíme dostat druhou šanci, protože férovost světa je něco, co se musí ctít. A když se to týká studia a školní docházky, je to občas dvakrát taková pravda.
Oceňuji i jak komorní příběh to byl. Připadala jsem si jako Milliein a Williamův další spolužák, který s nimi obráží večírky nebo jen tráví čas ve škole a po škole. Bylo to moc příjemné a myslím, že to napomohlo mému pocitu útěku z reality. Ovšem z čeho jsem nejvíc nadšená bylo, – a nyní pozor, zbytek tohoto odstavce by se dal považovat za drobný spoiler – že kromě toho, že byl jejich vztah neobvyklý, nebyl vztah Millie a Williama ani úplně zdravý. Takhle, ne že bych byla nadšená konkrétně z toho, že jejich vztah nebyl zdravý, ale líbilo se mi, že Millie se čtenářem sdílela svoje obavy, když jí to pomalu začínalo docházet. Jsem pyšná, téměř mě dojímá, že někdo napsal o hrdince, která vidí jak své nedostatky, tak nedostatky svého vztahu, a dokáže si dupnout, protože si uvědomila, že nechce žít v těchto nedostatcích.
Pár výhrad, které mám, souvisí především s koncem. Příběh skončí otevřeně, což je podle mě ten nejlepší způsob, jakým mohl skončit, ale dojde v něm k pár událostem, které bych zařadila právě k přemrštěným situacím, kterých je jinak kniha prosta. Možná v tom moc pitvám, ale například Alexova role na posledních pár stránkách mi přišla přímo divná nebo zbytečná. Také se podle mě celý příběh drží po celou dobu v jednom tónu. A na mě to byla až příliš dlouhá doba, protože jde o těžký a hutný tón. Sice se jej čtenář i přes absenci lehkosti „nepřejí“, ale zanechává zvláštní pachuť a nejsem si jistá, jestli by se mi do příběhu vracelo s takovou radostí, kdybych jej četla delší dobu.
Nejsilnější pocit, který si z knihy odnáším, je radost a pýcha z toho, jaká témata si autorka zvolila a jak dobře je zpracovala. To je na velkou jedničku s hvězdičkou. V příštím životě je první díl duologie. Druhý díl vyjde, stejně jako ten první, skrze Pointu. Bude se jmenovat V minulém životě a předprodej začne již velmi brzy (pod tímto odkazem). Na druhý díl se těším a V příštím životě doporučím milovnicím žánru i těm, které k němu jsou spíše skeptické.
Hodnotím 9/10 a děkuji za štafetu.