Andrzej Sapkowski: Lux Perpetua

Oj, ojojoj, blíží se, vzácní páni a drazí posluchači, blíží se den hněvu, den neštěstí, den slz. Blíží se den soudu a trestu. Jak stojí v epištole Janově: Antichristus venit, unde scimius quoniam novissima hora est – Antikrist přijíti má, odkudž známe, že poslední hodina jest. Blíží se konec světa a konec veškerého jsoucna…

Jinými slovy: není, kurva, dobře.

Není moc úryvků, které by tak dobře vystihly třetí díl husitské trilogie, jako tento. Ano, konečně, po asi sto letech, jsem dočetla husitskou trilogii. Proč že mi to tak dlouho trvalo? Za prvé jsem cítila, že si potřebuji pro čtení nějakou dobu vybírat lehčí četbu, za druhé jsem jí nechtěla dočíst. Nechtělo se mi loučit s Reynevanem, Šarlejem, Samsonem a Juttou a jejich dobrodružstvími (pokud se tak tedy dá označit Reynevanovo neustálé padání do malérů, z kterých ho Šarlej se Samsonem musí, mnohdy za nebezpečných okolností, tahat). Druhý díl ale skončil tak napínavě, že mi bylo jasné, že to nevydržím odkládat do nekonečna; stejně jako tomu bylo u posledního dílu zaklínačské ságy o Geraltovi a Ciri i když jsem předem věděla, jak neuspokojivě skončí. V takových momentech, když dočtu nějakou svou oblíbenou sérii, mám velké pochopení pro vědce, kteří se ze svých objevů zbláznili – taky k tomu totiž nemívám daleko. To jsem ovšem odbočila. Vraťme se k tomu, že jen málokterý úryvek vystihuje třetí díl husitské trilogie tak dobře, jako ten výše uvedený. Lux Perpetua je kniha ještě drzejší a humornější než Narrenturm a Boží bojovníci a Sapkowski v ní bez jakýchkoliv zábran mísí vznešené a dojemné myšlenky, latinské citace, přisprostlé vtípky a obhroublé výrazy. Ach, jak já to na něm zbožňuji!

Andrzej Sapkowski je mistr svého řemesla. Andrzej Sapkowski je bůh. Andrzej Sapkowski je génius – to jest pár slov pro ty, kteří by potřebovali dnešní recenzi shrnout do pár vět. Ale co se dá dělat, když je to tak; Sapkowski vytvořil neuvěřitelně přesné historické romány se skvěle vystihnutou atmosférou patnáctého století a obrovským množstvím detailů, aniž by to nějak kazilo velkolepost jeho zápletky, která byla zrovna tak skvělá, jako bylo prostředí příběhu historicky přesné. Je to o tolik jiné dílo než je Sapkowského Zaklínač. Nebýt podobností ve stylistice textu, výstavbě zápletky a jakéhokoliv slitování nad postavami, by se mi ani nechtělo věřit, že je napsal jeden a ten samý člověk. Stojím si za tím, že husitská trilogie jsou jedny z nejúžasnějších knih, které kdy kdo napsal a Sapkowski by za ně měl být nošen na rukou a vychvalován až do nebes (což tu dnes rozhodně udělám).

„Co mám tedy dělat?“ zeptal se sklíčeně Reynevan. „Vrátit se k husitům? Poslušně vykonat, co mi inkvizice poručí? Doufat v to, že se mnou bude nakonec dostatečně spokojena, aby mě nechala jít a vrátila mi Juttu?“

Šarlej se Samsonem na sebe pohlédli. Potom se podívali na Reynevana. Pochopil.

„Nikdy mi ji nevrátí. Mám pravdu?“

Boží bojovníci skončili ve chvíli, kdy dobitý Reinmar von Bielau, řečený Reynevan, vyráží na záchranu své milované Jutty de Apolda. Juttu unesla inkvizice, která Reynevana opravdu nemá v lásce. Dokazuje to i tím, že zatímco Reyenevan marně pátrá po Juttě, je proklat katolickou církví a několikrát málem připraven o život. Ale ani to nestačí, aby Reynevan, který kvůli své víře v nutnost náboženské revoluce přišel téměř o všechno, nemusel dokazovat svou loajálnost husitům. Traduje se, že kvůli Juttě Apoldovně zradil a je teď katolickým špehem. Ale to by Reynevan nikdy neudělal, neboť stále věří, že když svět přijme husitství, bude to pro ně znamenat lepší časy. Reynevan, který už ani neví, jaké to je nebýt pronásledován, se musí k Juttě probít, nespočet lidí připravit o život a pohřbít všechna svá morální přesvědčení. Nemůže si sice být jistý, že se dožije dalšího dne, ale rozhodně se může spoléhat na své věrné druhy Samsona Medáka a demerita Šarleje. Také si ale začíná uvědomovat, že po nich nemůže chtít, aby v jeho jménu riskovali, protože si oba už začali zařizovat prosté a klidné životy. Reinmara čeká spoustu těžkých momentů, ale on je rozhodnut je všechny přečkat, protože věří, že na jejich konci se opět setká s Juttou.

Evropu mezitím stále devastují husitské rejsy, ke kterým se nyní přidaly i křížové výpravy. Ve Vratislavi se kují pikle, všichni se snaží získat co největší prospěch z co nejméně práce, takže každý donáší na každého. A česká hereze nebaví už ani Čechy. Po letech bez panovníka začíná v církevních kruzích výběr ideálního vládce, což je samozřejmě ten, kdo přinese biskupům nějaký ten triumf.

Šarlej na něho upřel pohled. Překvapivě nezvykle vážný.

„Myslel jsem,“ odvětil s nemenší vážností, „na tebe, příteli. Totiž nebýt tebe, vyrazil bych z Prahy docela jiným směrem, Budínskou silnicí rovnou do Uher a potom do Konstantinopole. Jenže nejprve bylo nutno pomoci příteli. Vytáhnout ho z maléru, do kterého opět hloupě upadl. Je to tak?“

„Šarleji…“

„Upadl, nebo ne?“

„Upadl.“

„Znovu jsi v průseru, co? V nějakém děsném, setsakramentském průseru?“

„Jsem.“

„Tak povídej.“

Lux Perpetua má o něco napjatější atmosféru než předchozí díly. Narrenturm bylo hodně uvolněné, Šarlej se Samsonem se do Reynevana neustále vtipně strefovali a pokud boje přežili tito tři, stačilo to jak jim samotným, tak čtenáři. V Božích bojovnících ale začíná atmosféra houstnout, protože čtenář cítí, že přežití Reynevana, Šarleje a Samsona už nezáleží čistě na nich. Stali se součástí husitského dění, něčeho, co během chvilky přerostlo všem přítomným přes hlavu. Popisy husitského řádění navíc nejsou nic hezkého. Ale v Lux Perpetua jde o závažnější věci: jde totiž o lásku. A teď nemyslím představu lásky jako z romantických knih, ani to nemyslím s nadsázkou či jako urážku, myslím lásku, která je náplní a smyslem života (ať už si to přiznáme nebo ne) každého člověka. Co vše byste udělali pro své milované? Dokázali byste žít s tím, že zemřou kvůli vám? A co se stále se zmenšující nadějí, že je ještě někdy spatříte? I tyto otázky Reinmara trápí, zatímco se honí po Slezsku, Polsku i Německu, aby našel Juttu dříve, než se něco stane jí nebo některému z jeho přátel.

To téměř zní, že nám Reynevan zmoudřel. A možná, že ano, ovšem jenom trochu. To víte, zkušenosti a instinkty, kvůli kterým se dokáže během pár dní nechat dát dvakrát unést, jednou zajmout a aspoň pětkrát přizabít, nezmizí jen tak. Nepřestávám se ale divit, jak Sapkowski dokázal, že čtenáře ani jednou během celé trilogie, která je velmi zásadně postavená právě na Reynevanově schopnosti spadat rychle do malérů a opět se z nich dostat, nenapadne, že se neustále omílá to samé dokola. Možná to je tím, že tomu tak není, že žádný z Reynevanových průšvihů není tak úplně stejný a každý přinese několik věcí, které by vynahradily i kdyby se přeci jen neustále omílalo to samé. Anebo to je tím, že Sapkowski je zkrátka neskutečný borec.

Ve stejné chvíli vztáhl Samson Medák mocné paže, popadl dva sovinecké knechty za kštice a třískl jejich hlavami o stůl, až poskočilo všechno nádobí. Smeták projevil rychlou reakci, zvedl ze stolu lipovou mísu a ze všech sil s ní uhodil obra do čela. Dřevěná nádoba pukla vedví. Samson jen zamžikal očima.

„Gratuluji, dobrý muži,“ pravil. „Povedlo se ti mě nasrat.“

A udeřil Smetáka pěstí. S drtivým účinkem.

Co vám budu povídat, není zde nic, co by se mi nelíbilo. Styl psaní je úžasný, zápletky a děj také a konec je tu o něco uspokojivější než v Zaklínačovi. Posledních sto stran pro mě navíc bylo snad těch nejlepších posledních sto stran, jaké jsem kdy četla. Sapkowski ukončení celé trilogie pojal po svém a napsal jej způsobem, na jaký by si trouflo jen velmi malé množství autorů. Vlastně jsem tento typ konce ještě nikdy nečetla. Kromě toho, že to bylo jednoduše geniální a totálně „reynevanovské“, bylo to rovněž připomenutí Sapkowského přístupu k psaní. Během čtení jsem si nemálo krát poplakala, bylo tam totiž mnoho silných momentů a pasáží, které vytváří překrásné citáty. Pak ale přijde takový konec, u něhož jako bych před sebou viděla Sapkowského, který mě jemně konejší, spokojený, jak krásně na mě jeho psaní účinkuje, ale pak mi dá herdu do zad, řekne, ať se koukám vzpamatovat a číst dál, a u toho si mumlá, jak je to s ním hrozné a že na stará kolena ještě začne psát dojáky nebo co, kurwa.¹

Husitská trilogie je přesně ten typ knih, u něhož je mi strašně líto lidí, kteří čtení považují pouze za nudnou aktivitu, kterou nesnáší již od dětství. Ten, kdo si nikdy nepřečte knihy úžasné takovýmto způsobem, se ochuzuje o takovou škálu věcí, že kdybychom my, čtenáři, za každou z těch věcí dostali korunu, měli bychom doma hodně knih (protože by těch korun bylo tolik, že by z nás byli boháči, a za co jiného bychom měli utrácet než za další knihy?). A podle mě tito lidé žijí úplně jiný život než my ostatní. Nechci říct, že mnohem smutnější, byť si to můžu myslet, ale rozhodně se připravují alespoň o deset dalších úrovní bytí. Takže čtěte. A čtěte husitskou trilogii.

Vraťme se na úplný začátek trilogie, kde si na jednoduchém příkladu ukážeme, v čem je husitská trilogie tak výjimečná. Sapkowski Reinmara obdařil drobnou znalostí magie – přitom kdyby byl Reynevan od začátku silným mágem, bylo by všechno mnohem lehčí, jak pro Reynevana, tak pro Sapkowského. Reynevan by kosil křižácké výpravy, všechny svoje problémy by mohl vyřešit za pomocí magie. Příběh by se tak odklonil od historie, čímž by bylo pro Sapkowského zase o jednu starost méně. Ale on dal Reynevanovi takovou znalost magie, aby s ní zvládal léčit, sem tam si trochu vypomohl, ale nezvládal s ní zásadně ovlivňovat historii. Celou trilogií se prolínají opravdové historické postavy a sem tam se nabízí alternativní výklad dějin – my například víme, že ten a ten se zachoval v tuto chvíle takhle, čehož Sapkowski využije a napíše, že se tak zachoval kvůli setkání s Reynevanem – a jsou tak otevřená vrátka pro pohádkově laděné otázky typu „a jak víte, že to tak opravdu nebylo?“ Za celou sérii se v rámci fikce nestalo nic tak zásadně ovlivňujícího historii, abychom mohli říct, že jsme Sapkowského nachytali na švestkách. No není to ďábelsky geniální?!

Nemám ráda plané řeči a v recenzi na knihu mistra v absenci planých řečí by bylo více než nevhodné se do nich pouštět. Všechno, co mělo být řečeno, již řečeno bylo. Takže na toto téma budu po většinu života, nezeptá-li se mě někdo přímo, výmluvně mlčet. Protože do konce života na husitskou trilogii nezapomenu. Všichni vyprávějí o tom, jak skvělé bylo jejich mládí, nespoutané a divoké. Často se trápím, že to mé takové vůbec není, že to vůbec není to nejlepší období v mém životě, na které budu vždy ráda vzpomínat. Ale když si uvědomím, kolik skvělých knih jsem za své mládí přečetla (a ještě přečtu), pak to mé mládí vlastně není vůbec zlé. A teď jdu chytat zlaté rybky, abych si mohla přát číst do konce života už jen samé knihy jako je husitské trilogie, ne-li přímo husitskou trilogii.

Co pravíte? Že když je konec pohody, bude též konec vysedávání v krčme a nastane čas vydat se na další cestu? A když je to tak, že mám přestat planě tlachat a urychleně dokončit svoje vyprávění? Dopovědět, jak to bylo s Reynevanem a jeho milovanou Juttou a Šarlejem a Samsonem v tom čase krutých válek, když krví zrudly a popelem zčernaly kraje Lužice, Slezska, Saska, Durynska i Bavorska? Pospíším, vážení, pospíším. Dopovím, však mé vyprávění zákonitostí věci samo ke svému závěru spěje. Arci vás upozornit musím, že pokud se na šťastné a veselé zakončení těšíte, čeká vás trpké zklamání… Že co? Že zase straším? Krákám? Jak nemám krákat, když se na světě takové strašné věci dějí? Když v celé Evropě, uznejte sami, pořád neutichá bitevní vřava?

V okolí Paříže nezasychá krev na zbraních Francouzů a Angličanů, Burgunďanů a Armagnaků. Stále, tak jako u citovaného Ovidia, vládne jen smrt a požár v zemi francouzské, stále válka. Bude snad trvat sto let, nebo jak?

Podtrženo, sečteno: Lux Perpetua hodnotím 10/10. A celou Sapkowského husitskou trilogii zrovna tak!

Pokud si plánujete knihy kupovat, můžete se mrknout i na nová vydání. Ty mají něco do sebe.

1. Samozřejmě nechci nikoho urazit, ale buďme upřímní, copak by to neřekl? ↩︎