Podzim je mé nejoblíbenější roční období z mnoha důvodů, ty hlavní jsou ale dva. Jedním je krásně barevné a stále poměrně teplé září, ve kterém je možno pozorovat změny v přírodě. Tím druhým je listopad, druhá tvář podzimu, při níž je venku mlha, lezavá zima a chladný vzduch. Již od tolika lidí se mi dostalo nepochopení, když jsem jim to sdělila, ale nemůžu si pomoct, tohle počasí zbožňuji a je mi vždy líto, že v něm nemohu venku trávit čas věčně. Ano, chodím ven i v takovém počasí – nejednou se mi totiž dostalo i komentáře, že abych neměla déšť a chladno ráda, když jsem věčně zalezlá doma. 😄 Pravdou ale je, že v listopadu trávím venku více času než kdy jindy.
Tento měsíc se událo hned několik pro mě zásadních věcí. Za prvé jsem přečetla trilogii Hunger games od Suzanne Collinsové. O Hunger games jsem samozřejmě slyšela, ale připadaly mi jako až moc velký mainstream na to, abych jim věnovala pozornost (také k něčemu přehnaně populárnímu podvědomě začínáte cítit nechuť?). K mému překvapení se z nich ale poté, co jsem se do čtení na doporučení jedné mé kamarádky pustila, vyklubala jedna z nejlepších sérií, co jsem kdy četla. A to tak dobrých, že kdybych sestavovala žebříček oblíbenosti (což po mně rozhodně nechtějte), byly by Hunger games v první trojce. Dohromady jsem celou trilogii přečetla za necelý týden někdy v půlce listopadu, ale doteď ve mně doznívá a rezonuje. Pod vrstvou vražedných her je to inspirativní čtení plné emocí a silných myšlenek. Abych měla vše, co se týká hlavní trilogie kompletní, pustila jsem si také její filmové zpracování. O mých myšlenkách vyjde samostatný článek, kde se rozepíši o tom, co se mi nelíbilo, co ano a o pojetí filmů celkově. Něco mohu ale prozradit už teď: rozhodně si plánuji nějaký kostým podle filmů ušít. Jako první mi ihned na mysl přišla „kombinéza“ ze sedmdesátých pátých Hladových her, pak mě napadlo si i pro jednu velice ikonickou scénu (kdo ví, ten ví, kdo neví, ten se to brzy dozví) rychle spíchnout tréninkové tričko dvanáctého kraje. To bude práce tak na jedno odpoledne, takže proč do toho nejít. A pohrávám si i s myšlenkou na vytvoření Katnissina kostýmu reprodrozda… Plány mám velké, jak je vidět. Uvidíme, jak to dopadne – na jaře, až bude venku tepleji a pohodlněji na focení, samozřejmě. Podzim mám ráda, ale vše má své meze.
A víceméně poslední z důležitých událostí, které mi přinesl listopad a které jsou zároveň relevantní pro tento blog, bylo dočtení husitské trilogie. To vám bylo něco! Akce, emoce, boje, ztráty na životech, převraty, to vše přinesla třetí kniha v sérii, Lux perpetua. Není divu, že jsem po tomto měsíci tak unavená, když jsem četla hlavně knihy, které by se daly definovat jako emoční horská dráha. Kdysi jsem psala, že se mi od Andrzeje Sapkowského zdá husitská trilogie ještě o fous lepší než Zaklínač. Stále si za tím stojím, to ovšem nic nemění na tom, že se doslova a do písmene nemohu dočkat přeložení nové prequelové knihy o Geraltovi z Rivie, která v originále vychází již dnes, 1. prosince. Bude to velká událost, která jistě nenechá žádného fanouška Zaklínače chladným.
Krásně jsme se dostali zpět ke knihám, kterých jsem za listopad přečetla sedm. To činí 2 462 stran. Kromě Lux perpetua a Hunger games jsem sáhla po detektivkách ze série Mallowan hall, což je fiktivní sídlo Agathy Christie a jejího druhého manžela Maxe Mallowana. V okolí Mallowan hall nebo právě přímo v Mallowan hall se stanou nějaké vraždy, na které si posvítí Agathina hospodyně Phylida Brightová a ještě u toho bude stíhat řídit celou domácnost. Knihy Vražda v Mallowan hall i Jedovatá stopa byly moc příjemné čtení, ideální pro fanoušky Agathy Christie a klasických detektivek.
A pak už tu mám jen štafetu V příštím životě, román ze střední školy od české autorky. Je to velice dobrá prvotina a stejně tak dobrá kniha sama o sobě. Měla jsem pár výhrad, ale i tak bych ji ke čtení rozhodně doporučila – jak dospívajícím, tak dospělým, zkrátka všem, kteří hledají knihu s opravdu propracovaným a realisticky napsaným životem středoškoláků a s romantickou linkou téhož typu.
Jak je vidět, na své desítkové počty přečtených knih za měsíc z minulého roku už se nejspíš nevrátím. Ale co, je velkým štěstím, že všechny ty příběhy, které si chci jednou přečíst, mi neutečou. Díkybohu za to, protože za listopad mi jich přibyla pěkná kupa. O velké části svých listopadových přírůstků jsem napsala samostatný článek a tak je s dovolením jen vyjmenuji. Mám tu za prvé thriller Kate Alice Marshalové, můj druhý od této autorky, nazvaný Nikomu ani muk. A dále předobjednávku z Pointy, na kterou jsem se velmi těšila: Tariel, z ohně zrozenou, od Zdeňka Pelikána, k níž mám i barevnou mapu. Z nakladatelství Booklab mi k recenzi přišly knihy Baneovy kroniky od Cassandry Clare, Křehká vlákna magie od V. E. Schwabové a radost mi ale udělala i krásná reedice Cassandřiny trilogie Pekelné stroje, která dostala novou ořízku od Adély Stopky.
Z nakladatelství Host mi na sklonku měsíce přišla ještě jedna z mých nejočekávanějších knih tohoto podzimu: fantasy Kristiny Waagnerové Zlatá grai! Autorka ještě před začátkem předprodeje založila na Instagramu skupinu, kam psala informace o cestě Zlaté grai nakladatelstvím, a vzhledem k tomu, že tuto čtyřdílnou sérii stihla na vlastní náklady vydat do třetího dílu, než si jí všimli z Hostu, byla pro ni důležitá zpětná vazba čtenářů, které knihu četli a znají její původní nepřepracovanou verzi, stejně jako těch, kteří se s ní setkají poprvé. Díky tomu jsem se dostala na seznam blogerů, kterým by mohl být zaslán recenzní výtisk. Kniha mi přišla na konci měsíce, až když bylo po křtu knihy, takže jsem vlastně ani nedoufala, že by to mohlo vyjít. Ale stalo se a příjemně mi to na konci měsíce zvedlo náladu.
Za listopad jsem si, stejně jako mnoho pisálků po celém světě, dala výzvu NaNoWriMo, která dělá z listopadu měsíc, během kterého se pokoušíte udělat co největší progres ve svém rozepsaném příběhu. A to tak, že během měsíce napíšete padesát tisíc slov. V ideálním případě, samozřejmě. Vzhledem k málu volného času a psacím blokům, na které trpím i v rámci psaní pro blog, jsem neměla přehnané ambice. Ovšem každé slovo dobré. Začínala jsem na 65 913 slovech a končím (po pouho pouhých dvou intenzivních psacích víkendech – že mi není hanba!) na 80 911. To nám dělá slabých 14 998 slov. Nejspíš bych NaNoWriMo potřebovala měsíc co měsíc. K progresu však došlo, takže si nemohu na nic stěžovat. Ale jen si počkejte, až já to jednou dopíšu tak… se zkrátka budou dít věci. 😀
Včera, tedy třicátého listopadu, jsem byla v Ústřední knihovně v Praze na Velkolepém dýchánku s Pánem prstenů, který pořádal popkulturní web Nerdopolis. Od jedné hodiny až do večera byl vstup a bohatý program zcela zdarma, od půl deváté pak bylo placené večerní představení, ve kterém Nerdopolis spojilo síly s podcasty Tam a zase zpátky a Toulky s Tolkienem, aby vyprávěli příběh života J. R. R. Tolkiena. Na místě byli i páni z chladnezbrane.eu, kteří zde představovali repliky zbraní z Pána prstenů, několik cosplayerů s propracovanými kostýmy a mnoho merche k zakoupení. Trička narážející na Gondor a pád Západních úvalů jsme již bohužel nestihli, zato teď máme doma, z náhlého popudu zakoupený, meč Anduril.
Už program a besedy během odpoledne a brzkého večera byly velice zajímavé a zábavné (stihla jsem besedu o bláznivých fanouškovských teoriích a promítání skvělého fanouškovského filmu Horn of Rohan), ovšem večerní představení byl vyšší level! I když ani tady nechyběla zábava, bylo to nádherně pojaté vyprávění, při kterém se všichni zúčastnění střídali, byli doprovázení hrou na harfu a dohromady tohle všechno vytvářelo tak krásnou scénu, že mě to až dojalo (jako by nestačilo, že vystoupení končilo zmínkou, že profesor Tolkien a jeho žena Edith, s níž se moc milovali, mají na náhrobcích napsáno Beren a Lúthien – to jsou protagonisté největšího milostného příběhu ve Středozemi, které Tolkien napsal právě podle své ženy a sebe, a já jsem z toho vždy naměkko. 😂) Každý ze zúčastněných přidal něco ze své tvorby: Libor z Nerdopolisu typickou „nerdopolisskou“ přednášku s obrázkovou prezentací, Anička z Toulek s Tolkienem vyprávěla svým sametovým hlasem a jako vždy dokázala své hluboké znalosti, zatímco pánové z Tam a zase zpátky se postarali o výbornou komediální vložku, a dohromady fungovali ještě lépe, než bych si kdy dokázala představit. Hodnotím to jako nadmíru vydařený kulturní večer a těším se na další takovou akci.
A zpátky k šití – s radostí mohu oznámit, že bunda Daniky Fendyrové z Půlměsíčního města je hotová, a tím pádem je hotová i Danika. Šití kožené bundy a malování nápisu „s láskou je všechno možné“ na její záda mě bavilo a s výsledkem jsem opravdu spokojená. Od focení nás (mě a kamarádku, která bude Bryce k mé Danice) dělí ještě chybějící barevné čočky na cestě z Číny – tak to dopadá, když jste chudí studenti a chcete mít vše co nejlevnější.
O trochu méně jsem ale spokojená s šaty, kterým prozatím říkejme šaty z Denního dvora. Nedávno mi na ně přišla látka – šest metrů saténu a tylu. Obojího budu potřebovat ještě aspoň jednou tolik, ale prozatím jsem brala „jenom“ takové množství s tím, že si je v budoucnu doobjednám. Jenže jsem se do šití pustila večer, kdy jsem dočetla Hunger games a byla jsem z nich tak emočně rozhozená, že jsem si látku nastříhala snad nejhůř jak to šlo. Dokázala jsem to sice jakž takž zachránit, otázkou ale je, zda mé záchrany nebudou kazit celkový dojem i přesto, že přes sukni ze saténu přijde ještě vrstva tylu. Pokud ano, čeká mě holt přešívání od začátku… Ale aspoň si už jen obkreslím všechny doposud ušité komponenty šatů. A také mi toto šití přineslo jednu krásnou historku…
To vám bylo tak: když jsem ještě bydlela v Praze, nenáviděla jsem chození na poštu. Ať tam člověk přišel pomalu v kteroukoliv denní dobu, vždycky tam byla hlava na hlavě a jedna paní za přepážkou nepříjemnější než druhá. Zrovna tak to bylo i v druhé pražské lokalitě, kde jsem poštu navštěvovala. Když jsem si tedy již do Brandýsa objednávala doplňky pro Yennefer, které mi měly být doručované Českou poštou, zděsila jsem se. Od České pošty totiž už přes tři roky nedostala jediný lísteček do schránky, že si mám přijít pro balík, a mnohdy nedostanu ani esemesku. Když už ji dostanu, stojí v ní, že mě nezastihly, byť trávím prokazatelně většinu dní doma – ale to je jiný příběh. Podstatné je, že mi bylo jasné, že balíček mi bude uložen na poštu. A také že ano. Vydala jsem se tedy na brandýskou poštu, obrněná a připravená na nejhorší, abych místo přeplněné našla místnost tichou a poloprázdnou. Jediné, co se zde ozývalo, bylo klábosení paní za přepážkami a občasné cinknutí provázející vyvolání čísla z lístečku. A na poště v Brandýse to chodí tak, že si člověk vezme číslo a než dojde pět kroků do hlavní místnosti, již je jeho číslo vyvolané. Teď v zimě tam paní navíc mají krásně zatopeno, hned bych si tam poseděla s nimi! Nic to ovšem není proti poště v nedalekém městysu, kam se mi Pošta rozhodla uložit právě zásilku se saténem a tylem. První, co mě na této pobočce zaujalo, bylo, že denně mají otevřeno jen pouhé čtyři hodiny denně. A nebudu lhát, překvapilo mě i, když jsem se čtyřicet pět minut po začátku otevírací doby před budovou potkala s paní, která šla také na poštu, ale ukázalo se, že je to zaměstnankyně a právě poštu otevírá. A to je vše, co potřebujete vědět, abyste si představili, jak je tato pošta vytížená. A takhle my si tady žijeme, vážení, žádné hrocení a zbytečné stresy.
Protože můj listopad nebyl nijak zvlášť zajímavý, rozhodla jsem se ho ozvláštnit shrnutím vybraných minulých a budoucích událostí.:
- Poslední listopadový týden vyšla nejnovější kniha Julie Caplinové Hospůdka v Praze. Je to čtení jako dělané pro romantické duše, které touží po útěku alespoň skrze stránky knih. Hospůdka v našem hlavním městě spadá do volně navazující série Romantické útěky, se kterou můžete procestovat již téměř celou Evropu a kousek Ameriky. Článek o této sérii jsem vydávala nedávno.
- Již za tři dny, tedy 4. 12., vyjde šestnáctý díl z mé velice oblíbené série, kterou zde neustále doporučuji: Šest rakví od Angely Marsonsové, autorky série Případy Kim Stoneové. Jelikož mám celou sérii přečtenou (a navíc zrecenzovanou tady na blogu), na tuto novinku se těším. I když o kvalitě této série vám nejspíš více než mé recenze prozradí, když zde prozradím, že má babička prohlásila, že je to dokonce lepší čtení, než knížky od Agathy Christie – to je co říct, Agatha Christie byla doteď její špička.
- O den později, 5. 12., se ve Trick baru na Malostranské koná křest knihy Narcis a pivoňka od Kataríny Brányikové. Kdo má od šesti hodin čas, může se ke křtu této humorné jednohubky o toxickém vztahu mladé vysokoškolačky a staršího Argentince Ricarda také připojit. A neříkám nic, ale prvních padesát piv je prý zdarma.
- V lednu vyjde v nakladatelství Fortuna Libri druhá kniha Eleny Minářové. Po psychologickém thrilleru z prostředí dobře zaopatřené rodiny Než zjistíš pravdu přichází další psychothriller Mrazivé pouto. I ten nabídne příběh, ve kterým se nikomu nedá věřit a každý má tajemství. Než zjistíš pravdu jsem tu sice nerecenzovala, ale zmiňovala jsem ji v loňském prosincovém Měsíčníku. Tak mě pohltila, že jsem ji četla i pod vánočním stromečkem!
- V srpnu zase vyjde v nakladatelství Motto druhá kniha Evy Brykner Bez viny. I o té jsem psala v Měsíčníku, tentokrát v letošním květnovém, protože jsem tehdy dostala božnost přečíst si verzi pro beta čtenáře. Mám z této zprávy velkou radost, protože mi Bez viny vyrazila dech! A jsem zvědavá, jakou verzi formulace konce Eva s redaktory z Motta nakonec vybere.
- A protože žádná zpráva nemůže přijít v moc velkém předstihu, svolávám fanoušky Pána prstenů a Zaklínače! Pro milovníky knih J. R. R. Tolkiena se 21. června 2025 na zámku Ptení bude konat festival Tam a zase zpátky, který bude plný středozemského programu a umělců a řemeslníků s různými výrobky s fantasy tématikou. Pro mě je to samozřejmě také možnost nahodit kostým elfky a na jeden den se ponořit do tohoto úžasného světa. A 1.-4. května 2025 se uskuteční každoroční proslulé festivalové setkání milovníků Zaklínače Con Morhen. Letos s tématem Karmínové sklizně, takže se v doprovodném programu podíváme do slunného Toussaintu, kde víno i krev tečou proudem. Akce se koná na zámku v Roudnici nad Labem.
Zvláštností listopadového měsíčníku je – jak jsem loni zjistila – že i když v něm popisuji konec podzimu, musím vám v něm popřát hezký advent, Vánoce i Nový rok. Příště se totiž u Měsíčníku potkáme až prvního ledna nového roku. To nám to zase uteklo… Přeji vám tedy pohodově strávené svátky s těmi, s nimiž je strávit chcete, bez přetvářky a bez zbytečných stresů a s myšlenkou, že v nich jde hlavně o to si je užít, a ne o dokonalost. A také hezkého Silvestra! Dávejte pozor na sebe i své mazlíčky, které by mohly vyděsit ohňostroje. A tímto si uděluji povolení začít psát o vánočních knížkách. 😀