První díl Hunger games jsem dočetla v jednu listopadovou sobotu večer. Byla jsem z Arény smrti tak fascinovaná, že to ještě přispělo k mé nespavosti a nedokázala jsem za celou noc usnout. A tak jsem rozečetla druhý díl, Vražednou pomstu. Byla to opět tak čtivá kniha, že mě do sebe zcela vtáhla a než vyšlo slunce, měla jsem přečtenou polovinu. Když jsem tušila, že skvělý první díl je teprve začátek, měla jsem pravdu. Druhý díl by úplně o něčem jiném. Bylo to ještě mnohem napínavější, mnohem vypjatější a smutnější. Přicházejí skvělé nové postavy a s nimi i spoustu další zbytečné smrti. A nejen umírání tentokrát provázely ještě větší emoce. Ve Vražedné pomstě bylo hned několik pasáží, z nichž jsem slzela, často nebyly ani prvoplánově smutné nebo dojemné. Ale mě na nich něco dostalo. Stejně jako mě ostatně dostala celá kniha.
Kdyby záleželo na mně, snažila bych se na celé Hladové hry zapomenout. Nikdy o nich nemluvit. Tvářit se, že šlo o ošklivý sen. Jenže Turné vítězů mi to nedovolí. Je promyšleně načasované doprostřed období mezi dvěma ročníky Hladových her a Kapitol takto neustále připomíná krajům, že žijeme ve stínu této obludné a hrozné soutěže. Nejenže si jednotlivé kraje musejí každoročně připomínat kapitolské okovy, ale musejí je i oslavovat.
Upozorňuji, že v tomto textu se objeví nevyhnutelné spoilery konce prvního dílu.
Hladové hry skončily, ale Katniss má pocit, jako by z arény nikdy neodešla. Nic není jako dřív a i jistota v podobě jejího kamaráda Hurikána a společných lovů, při kterých se cítila svobodná, je pryč. A sotva si doma, ve Dvanáctém kraji, oddechne, odjíždí na Turné vítězů po všech krajích. Více než kdy dřív cítí, že má terč na zádech, protože gesto, díky kterému se z arény vrátila ona i druhý splátce z Dvanáctého kraje Peeta, působí v některých krajích jako jiskra, která může zažehnout vzpouru. Katniss dostává od prezidenta Snowa ultimátum: uhas tu jiskru, přesvědč všechny, že jsi jen hloupá, zamilovaná holka, která je vděčná za Kapitol, nebo se tvým blízkým klidně může stát nějaká nehoda… Předstírání je ovšem tentokrát mnohem těžší než v aréně, protože Katniss ví, že Peeta své city nehraje. A ať dělá, co dělá, situace se stále zhoršuje. Katniss prožívá jedny z nejhorších chvil svého života (což je po boji v aréně co říct), ale běžný život v Panemu běží dál. A tak přicházejí sedmdesáté páté Hladové hry.
Hunger games jsou velmi jedinečná série. Jak z hlediska stylu psaní, tak z hlediska děje. Autorka Suzanne Collinsová píše z první osoby z pohledu hlavní hrdinky Katniss a zvládá kombinovat popisy, detaily důležité pro atmosféru i Katnissinu nepříliš sdílnou a upovídanou povahu. Ani jedno slovo není v knize navíc a když Katniss čtenáři něco vykládá, nepůsobí to okatě. Asi si říkáte, že to je snad standartní situace – není. Při vyprávění z první osoby, kdy jsme defacto v hlavě vypravěče, může nastat spoustu situací, které nebudou působit realisticky. A to ani nebudou muset souviset s dějem. Autor takové knihy musí vyvážit jak a kdy vypravěč předá čtenáři informace o své minulosti i o okolí a na jaké jeho vjemy se bude soustředit. Uvedu jeden příklad za všechny: v romanticky laděných knihách hrdinky neustále popisují motýlky v břiše. Při čtení to na mě vždy působí jako pěst na oko, protože nechápu, proč má autor potřebu něco tak hloupě a okatě popisovat, když by to čtenář mohl z knihy vycítit i jinak. Ale vlastně to chápu: protože spousta knih není napsaných tak dobře, aby i to, co není přímo řečeno, mělo požadovaný účinek. Ale Hunger games takové jsou.
Katnissiny emoce byly v tomto díle ještě silnější a lépe vykreslené než v prvním. A já žasnu, jak je to vůbec možné, když autorka se na popisy emocí nijak zvlášť nesoustředí. Čtenář je zkrátka cítí, což je tisíckrát účinnější, než kdyby se je snažila zachytit. Ony tam samozřejmě zachycené jsou, jen ne slovy. A to je jednoduše dokonalé. V prvním díle, když byla v aréně, pociťovala Katniss především fyzické nedostatky. Pak tedy i nějaké to psychické vyčerpání a beznaděj, ale se strachem a paranoiou, kterou pociťuje zde, se to vůbec nedá srovnávat. Navíc je tu její emoční zmatek, který by mohl připomínat milostný trojúhelník, ale není jím. Katniss podle mě nemá vůbec sílu v současné situaci cítit romantickou lásku a i když tu má hned dva potenciální objekty milostného zájmu, kteří by o ní stáli, přiklání se k nim podle toho, zda touží ochutnat svůj starý život s Hurikánem, nebo zda je pod dusivým tlakem Hladových her, kde pro ni byl, a stále je, Peeta jedinou oporou. Mám pocit, že ne každý, nejspíš i včetně tvůrců filmu, to pochopil, ale stačí mi, že to chápu já, protože tak jsou pro mě Hunger games ještě skvělejší čtení. Ovšem pro ty, kterým by romantická linka chyběla, nějaká to romantika (pro kterou jsem s radostí dýchala i já) tu je, jen se netýká Katniss.
„Proč mě prostě rovnou nezabijete?“ vyhrknu.
„Veřejně?“ ptá se. „To by jen přililo olej do ohně.“
„Tak zařiďte nehodu,“ říkám.
„Kdo by tomu věřil?“ krčí rameny. „Ty bys tomu jako divačka taky jistě nevěřila.“
„Tak mi povězte co mám udělat a já poslechnu,“ nabízím.
„Kéž by to bylo tak jednoduché.“ Zvedá zdobený koláček a prohlíží si ho. „Krásný. Takové dělá tvoje matka?“
„Peeta.“ A poprvé během našeho rozhovoru se mu nedokážu podívat do očí. Beru šálek do ruky, ale znovu ho pokládám, když slyším, jak drnčí o talířek. Abych zamaskovala, jak se mi třesou ruce, také rychle sahám po koláčku.
„Peeta. Jak se vlastně má láska tvého života?“ ptá se.
„Dobře,“ odpovím.
„Kdy mu došlo, že ti je lhostejný?“ ptá se a namáčí si koláček v čaji.
„Není mi lhostejný,“ namítám.
„Patrně ti ale není tak drahý, jak jsi chtěla přesvědčit celou zemi,“ podotýká.
„Kdo říká, že není?“
„Já,“ odpovídá prezident.
Struktuře a fungování světa Hunger games jsem propadla. Vše, co se týká Hladových her, je nesmírně zajímavé a ve Vražedné pomstě se o nich dozvíme daleko víc. Přála bych si, aby vyšla nějaká příručka, třeba ve stylu knih, které si skutečně mohou koupit v Panemu, kde by byl souhrn vítězů a průběhů Hladových her. To by mě velmi bavilo číst, protože bych se mohla do světa Hunger games znovu ponořit a na chvíli okusit život v kůži jejich hrdinů. Možná to ze mě nyní cítíte, možná to sami znáte, ale protože jsem právě dočetla skvělou knihu, teď se z ní a z jejího příběhu stává celá má osobnost. Pokud mě v následujících dnech neuvidíte, jak si znovu pročítám své zaznačené pasáže, přemýšlím, zda bych si neměla pořídit i tištěné knihy a prohlížím si kostýmy z filmů, které bych mohla ušít, vězte, že na Hunger games rozhodně aspoň myslím.
Každých dvacet pět let se konají speciální Hladové hry, takzvané Čtvrtohry, které jsou ozvláštněné něčím navíc. Tváří se sice, že jde o oslavu a uctění onoho „geniálního“ konceptu Hladových her, ale ve skutečnosti jde o to dát krajům ještě více sežrat jejich dávný pokus o vzpouru. Víme, že při prvních Čtvrtohrách vybírali splátce lidé v krajích při veřejném hlasování. Při druhých Čtvrtohrách se počet splátců zase zdvojnásobil, takže každý kraj dodal dva chlapce a dvě dívky. Co si Kapitol vymyslel tentokrát? Čtenáři Hunger games také ví, že právě druhé Čtvrtohry, to znamená celkově padesáté Hladové hry, vyhrál splátce z Dvanáctého kraje Haymitch Abernathy, který dělá každoročně dalším splátcům mentora (povinně, ne proto, že by o to stál). Samozřejmě tedy byl i mentorem Katniss a Peety, díky čemuž jsem si ho já i další čtenáři po celém světě zamilovali. A již v březnu se dočkáme druhého prequelu, který se bude soustředit právě na Haymitchovy Hry. Nemohu se jej dočkat!
Kromě všeho výše popsaného mají Hunger games i další vrstvu, kterou jsem minule zapomněla zmínit. Je jí suchý sarkastický humor, který bych v tomto žánru, a rozhodně ne v tomto typu knihy, nečekala. V young adult žánru proto, že ve většině young adult knih, které jsem četla, byl děj tak hloupý, že bych se vůbec nedivila, kdyby si jejich autoři mysleli, že jej jejich prosťoučcí čtenáři nemohou vůbec chápat. Na to, že se objeví zrovna v knize jako jsou Hunger games, bych si nevsadila, ale funguje tu úžasně. Bylo to pro mě příjemné překvapení, protože tento styl humoru miluji ze všech nejvíc. A zde mimo jiné krásně dokresluje absurditu kapitolských obyvatel, která se mi líbila už v prvním dílu.
Je tu ovšem jedna věc, v níž byla Vražedná pomsta slabší než Aréna smrti. V první polovině knihy bylo pár slabších míst a autorka se podle mě až moc soustředila na popisy líčení a šatů, do kterých Katniss vizážisté v rámci turné vítězů navlékají. Pouze tady jsem cítila, že i úžasná Suzanne Collinsová má tendence spadat do zbytečných popisů ála pěst na oko. Znovu mi to navíc připomnělo fakt, že v Hladových hrách jde o to, že se mezi sebou zabíjejí děti a celá země to živě sleduje v televizi. Jako by to samo o sobě nebylo odporné, ještě před Hrami chudáky děti navlékají do extravagantních šatů a líčí je, aby z nich před vstupem do arény udělali ještě větší atrakce… Už se neužírám, že mě o této brutálnosti baví číst – i předtím jsem věděla, že je to jen fikce, ale je to natolik realisticky a do detailů popsaná fikce, že je to jen o něco méně strašné než to celé sledovat v televizi. Módní popisy mě za pár stran už ale vážně nebavily – naštěstí s nimi byl v půli knihy konec. A když už jsme u toho konce, konec Vražedné pomsty byl jednoduše dokonalý. Dokonale načasovaný, popsaný i vymyšlený. Napětím jsem ani nedýchala. Kniha má 336 stran a já bych si přála, aby byla delší pouze proto, abych mohla s hrdiny strávit více času. Opravdu silně mi přirostli k srdci. Avšak ani všechen čas světa v tomto případě není dost.
„A je to moje chyba, Hurikáne. Vzniklo to kvůli tomu, co jsem udělala v aréně. Kdybych se těmi bobulemi prostě zabila, nic z toho by se nestalo. Peeta se mohl vrátit domů, klidně žít dál a všichni by byli v bezpečí.“
Minule jsem doufala, že dalším dílům už budu moci dát deset bodů, protože při čtení jsem z nich nesmírně nadšená, ale po dočtení, při zpětném pohledu, nacházím záležitosti, kvůli kterým jim těch deset bodů dát nemohu. Což je mi trochu líto, ale co se dá dělat. Tentokrát to nevyjde právě kvůli autorčině vášni pro hezké šaty. Mám už ale dočtený i třetí díl a… víte co? Nechte se schválně překvapit. 😄
Podtrženo, sečteno: opět 9,8/10.