
K podzimu strávenému podle mého gusta patří i čtení detektivek a thrillerů. K sychravému počasí za oknem a hrnku horkého čaje se podle mě krásně hodí. Jednou z mých největších knižních lásek jsou detektivky od Agathy Christie. Agathu Christie mám přečtenou téměř celou a užívám si i filmy natočené podle jejích knih, ovšem tím, že jsem od ní přečetla poměrně velké množství knih, my jich k přečtení již moc nezbývá. I proto sahám po detektivkách, které jsou psané podobným stylem jako ty od Agathy – jinými slovy po klasických detektivkách. Tento podzim jsem si pro čtení vybrala dvě knihy od Colleen Cambridgeové. První z nich byla Vražda v Mallowan Hall, která mě v knihkupectví minulý rok, když vyšla, ihned zaujala. Má barevnou ořízku, ale vzhledem k tomu, že ji měla barevnou ještě, než se to stalo „trendy“, snáze se mi s tím srovnává (za mě totiž taková ořízka není u Vraždy v Mallowan hall vůbec potřeba). Vražda v Mallowan Hall navíc vypráví příběh nejen inspirovaný Agathou Christie, ale rovnou s Agathou Christie v jedné z hlavních rolí.
Knih, kde se postava skutečné Agathy Christie objevuje nebo rovnou řeší zločin, je více než by mě kdy napadlo. Jednu takovou líčící život talentované spisovatelky a alternativní vysvětlení jejího záhadného zmizení během ošklivého rozvodu s prvním manželem1, mám přečtenou. Jmenovala se Talent na vraždu, napsal ji jistý Andrew Wilson, a upřímně řečeno se mi na ní líbila pouze obálka. Byla jsem proto trochu rozpačitá, když jsem zjistila, že Vražda v Mallowan hall se odehrává na rodovém sídle Agathina druhého manžela a vyšetřovatelkou oné vraždy se náhodou stává Agathina hospodyně. Ale dala jsem jí šanci – a dobře jsem udělala!
Phyllidda Brightová se s Agathou Christie seznámila, když za války obě pracovaly jako zdravotní sestry. Po skončení války Agatha své přítelkyni nabídla pozici hospodyně ve svém domě a Phyllida ji přijala. Na hospodyni je poměrně mladá a nekonvenční, čímž rozčiluje majordoma, mezi služkami se šeptá o její tajemné minulosti, ale domácnost díky ní šlape jako hodinky. Jednoho dne do Mallowan hall zavítají na krátkou návštěvu přátelé pana a paní domu, což by pod Phyllidinou taktovkou rozhodně proběhlo bez chybičky, kdyby se k návštěvě nevetřel ještě jeden cizí muž tvrdící, že má dělat s Agathou rozhovor, počasí se nezhoršilo natolik, aby nemusel v Mallowan hall přespat a nebyl zavražděn. Místní policie se pouští do vyšetřování a všem hostům nakáže zůstat na místě. To mohl ale rozkázat jistě jen člověk, který nikdy nezařizoval fungování domu s tolika lidmi a tolika sluhy navíc! Aby mohla domácnost co nejrychleji pokračovat v běžném režimu, pustí se Phyllida do vyšetřování oné vraždy. Phyllidu, která má přečtenou spoustu detektivek své zaměstnavatelky, vyšetřování baví, neboť při něm může uplatnit svou, mírně řečeno, pedantskou povahu. Ale je tu ještě jeden důvod, proč se do vyšetřování pouští: protože bydlet pod jednou střechou s vrahem není nic příjemného. A nikdo jiný než někdo z přítomných, vraždit nemohl.

Děj prvního dílu ze série o Phyllidě Brightové od Colleen Cambridgeové, z níž jsou zatím do češtiny přeloženy dvě knihy, se odehrává krátce po začátku druhé poloviny dvacátého století. Kombinuje literární i historické postavy, a kromě poutavého detektivního příběhu nabízí i další věc, kterou mám moc ráda: náhled do života v dané době. Phylida popisuje, jak organizuje domácnost, co její práce obnáší, jakým způsobem vede mladé služky, co nosí za oblečení i jaké pokrmy vaří jejich kuchařka. Bylo fascinují o tom všem číst, protože jak jsem již říkala, takové detaily mám ráda. Navíc tyto popisy dodaly knize velice věrohodnou dobovou atmosféru.
Max Mallowan byl druhý manžel Agathy Christie a minimálně zde v knize je popsán jako sympatický chlapík, a i Agatha je tu vykreslena o poznání příjemněji a za mě i sympatičtěji než v Talentu na vraždu. Pro své knihy i po svatbě s druhým manželem Agatha stále používá příjmení po prvním manželovi, ale formálně se již jmenuje Mallowanová. Na prvních stránkách knihy je uvedeno, co vše je fikce a co nikoliv; toto byla například čirá pravda, zatímco nic takového jako Mallowan hall ve skutečnosti neexistovalo.
Autorka vypráví ze třetí osoby a píše stylem typickým třeba právě pro Agathu Christie. Elegantně, zábavně, se spádem a vytvářející napětí. Celkově bych tuto knihu popsala jako spojení Panství Downtown, Vražedných záhad slečny Fisherové a toho nejlepšího z děl Agathy Christie. Na Vraždě Mallowan hall mě také bavily narážky právě na díla Agathy Christie. Příběh je podán tak, jako by právě jeho události Agathu inspirovali k napsání detektivky Mrtvá v knihovně. Znalci Agathiny tvorby ale jistě odhalí další skryté zmínky, třeba narážku na knihu Karty na stole a mnoho dalších knih.

Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale jakmile se tak stalo, nemohla jsem ji odložit. Phyllida je velmi sympatická hlavní postava, atmosféra okouzlující a velice anglická. A samotná zápletka přesně jako z pera Agathy Christie. Protože mě ale Vražda v Mallowan hall nenadchla bezvýhradně a bylo to pouze lehce nadprůměrné čtení, dávám 8/10. Konec mě však bavil natolik, a především mě zaujala jedna z vedlejších linek, která se v příběhu začala rýsovat, že jsem hned sáhla po druhém díle, který jsme měla doma: po Jedovaté stopě.
Několik měsíců po událostech Vraždy v Mallowan hall pořádá Agatha Christie a několik dalších slavných spisovatelů detektivek jako G. H. Chesterton, autor knih s Otcem Brownem, Dorothy L. Sayersová píšící o lordu Petru Wimseym, nebo Anthony Berkeley, charitativní festival pro fanoušky a amatérské spisovatele. Přípravy festivalu nazvaného Vražedný se ujímá Phyllida a opět by bylo vše velmi povedené, kdyby se z Vražedného festivalu skutečně nestal vražedný festival. Hned první večer je otráven otec Tooley, pastor kostela, na jehož sirotčinec půjdou vybrané peníze, a samotná Agatha tentokrát Phyllidu požádá, zda by se nemohla vyšetřování znovu ujmout. Najít vraha bude tentokrát docela oříšek; nejenže otec Tooley nejspíš nebyl zamýšlenou obětí, ale mezi podezřelými jsou autoři detektivek, ať už profesionální či amatérští, kteří se celé dny zabývají jen tím, jak provést dokonalý zločin.
I v Jedovaté stopě jsem zpočátku měla problémy se začíst, přesně jako ve Vraždě v Mallowan hall. Zde mi navíc chvíli mi trvalo, než jsem si při čtení začala být jistá v kramflecích, protože je zde velké množství postav spisovatelů a amatérských pisálků, ve kterých se mi orientovalo ztěžka. Ovšem dalo se to zvládnout.
Po slabším rozjezdu, tentokrát kratším než ve Vraždě v Mallowan hall, jsem se opět nemohla od čtení odtrhnout. I Jedovatá stopa je kniha krásně popisující atmosféru Británie ve zmíněné části dvacátém století a tehdejší životy služebnictva bohatých pánů a paní. Navíc se mi na ní líbí, že se Phyllida Brightová policii nemotá do práce jen tak pro legraci, ale jakožto zaneprázdněná dáma to dělá především proto, že jejich místní policie je opravdu velmi neschopná. Phyllida je svéráz, za každých okolností inteligentní dáma na úrovni, která se ale nebojí uznat svou chybu. Až mě překvapilo, jak rychle a jak moc mi přirostla k srdci.

Dějová linka, která mě v předchozím díle tak zaujala, se tu krásně rozvíjí, vyšetřování vraždy je podle mě ještě zajímavější a napínavější, stejně jako její rozuzlení, takže jsem spokojená téměř na všech frontách. To proto, že jsem tu narazila na pár překlepů v textu, kterých byla škoda, a stále mi v příběhu něco chybělo, byť nemohu říct, že by mě knihy nebavily.
Jedovatou stopu hodnotím 8,5/10. Spolu s Vraždou v Mallowan hall je budu doporučovat všem fanouškům Agathy Christie, protože byť je označována za její pokračovatele spousta spisovatelů, z žádné z jejich knih, kterou jsem četla, na mě tolik nedýchal Agathin styl a perfektně vystižená atmosféra nejen Anglie, ale celkově typicky „agathovské“ příběhu, jako v těchto dvou knihách od Colleen Cambridge. Autorka v sérii plánuje minimálně pět knih a kromě knih o Phyllidě Brightové napsala ještě čtyři zatím nepřeložené knihy ze série Američan v Paříži.
Vražda v Mallowan hall a Jedovatá stopa vyšly v edici Kalibr pod Euromedia Group a mají dvě stě sedmdesát devět a dvě stě osmdesát pět stránek. Líbí se mi i obálky, které mají reliéfní prvky, a s radostí se začtu do dalších přeložených dílů.
Obě knihy od Colleen Cambridgeové si můžete pořídit zde.
- Po nezvěstné Agathě bylo tehdy vyhlášeno neúspěšné pátrání, Agatha se však po několik dnech sama našla, zapsaná v hotelu pod jménem manželovi milenky a tvrdila, že si nic nepamatuje. Veřejnost se nikdy nedozvěděla, jak to tehdy skutečně bylo. ↩︎