Co vše se může stát, když zaklínač ztratí své meče? Takhle jednoduše by se dala shrnout Bouřková sezóna, novela ze světa Zaklínače od Andrzeje Sapkowského, která se odehrává před událostmi velkolepé zaklínačské ságy. Zní to skoro jako pohádka, že? Milé děti, dnes si povíme pohádku o zaklínači, který ztratil své dva meče. Až na to, že tohle nebude pohádka. Náš zaklínač má jeden meč na monstra a druhý na lidi. A svět kolem něj jako by se ho snažil přesvědčit, že těmi největšími monstry nemusí být jen nestvůry, které na zakázku loví.
„Tam na mýtině jsem tě obelstil jako malé děcko,“ zasyčel. „Jako malé děcko je naivní ten slavný zaklínač Geralt z Rivie. Přestože se jeho instinkt nemýlil, nezabil, poněvadž si nebyl jistý. Poněvadž chce být dobrým zaklínačem a dobrým člověkem. Mám ti vysvětlit, dobrý zaklínači, co jsou zač dobří lidé? Jsou to ubožáci, kterým osud neposkytl výhodnou šanci být zlými, případně hlupáci, kteří takovou šanci měli, ale byli příliš omezení, než aby ji využili. Nezáleží na tom, do které skupiny patříš. Dal ses napálit, padl jsi do pasti a garantuji ti, že se z ní živ nedostaneš.“
Království Kerack se snaží být tak bezpečným místem, až se stává nebezpečným. Každý, kdo sem zavítá, musí odevzdat zbraně do depozitáře a do města vstoupit neozbrojen. Přísné regule ale jaksi nepočítají s tím, že spousta místních vlastní zbraně tajně – a když se jim nějaký cizinec nelíbí, nebojí se jich chopit. Není překvapením, že příjezd Geralta z Rivie vyvolá okamžitý odpor. Jeho „mutantská“ podstata je z něj cítit na hony daleko, a tak se i s bardem Marigoldem rychle zapletou do šarvátky, po které Geralt skončí v cele .Z vězení ho dostane čarodějka Lytta Neyd, která mu doslova učaruje. Jenže Lytta, přezdívaná Korál, s Geraltem nehraje zrovna čistou hru. Ale kdo ji v Bouřkové sezóně vlastně hraje, že? Když Geraltovi meče zmizí z kerackého depozitáře, musí se je pokusit najít. Pro zaklínače je ztráta mečů nejen komplikace, protože meče se kovají speciálně v Kaer Morhen a jejich výroba trvá zhruba tři měsíce, ale i potupa. A to je jen začátek našeho příběhu. Geralt bude na své cestě za ztracenými meči zjišťovat, co je shnilého na Rissbergu, výzkumném panství čarodějů, a jak to souvisí s nebezpečnými monstry, s nimiž se v poslední době neustále potkává. Přijme zakázku na vymýcení démona a velkou náhodou se zaplete do sporu s královnou měnící se v lišku (neboli aguarou). Také vyhledá svého starého známého vlkodlaka, zúčastní se svatby krále Keracku Belohuna a bude svědkem převratné politické hry. Na pozadí zaklínačova osudu započíná válka mezi Temerií a Redanií a přichází velká bouře…
„V květnu a na počátku června,“ nečekal čaroděj na další otázky, „došlo v okolí ke třem masovým vraždám. V okolí, to znamená zde na Vrchovině, nejblíže dvanáct a nejdále dvacet mil od Rissbergu. Pokaždé se jednalo o osady dřevařů a jiných lesních dělníků. V osadách byli povražděni všichni obyvatelé, nikdo nepřežil. Ohledání obětí nás ujistilo v přesvědčení, že zločiny musel spáchat démon. Přesněji energumen – hostitel démona. Démona, který byl vyvolán tady na hradě.“
„Máme problém, Geralte z Rivie. A počítáme s tím, že nám pomůžeš.“
Dámy a pánové, tohle je Andrzej Sapkowský ve své nejlepší podobě! Právě knihy jako tato mu získaly titul mistra slovanské fantastiky. Bouřkovou sezónu jsem poslouchala v audioknižní podobě zhruba dva měsíce. Má třináct a půl hodiny, což není tolik, ale já audioknihy poslouchám jen ve chvílích, kdy někam jedu. Doma se na poslech nedokážu soustředit. Brzy už jsem si však sluchátka s Bouřkovou sezónou nasazovala, i když jsem šla jen pár set metrů do obchodu. A pak jsem byla nešťastná, když jsem za chvilku došla zpět domů. Podmanivý hlas Martina Fingera v kombinaci s tak skvělým příběhem mi nedal spát a nemohla jsem se jej nabažit. Doma ale máme i fyzickou knihu Bouřková sezóna, takže jsem se mohla kochat i krásnými ilustracemi v knize. Ilustrace čarodějky Lytty Neyd, její učednice Mozaïk, trpaslíka Adaria Bacha či samotného Geralta příběh úžasně obohatily. Měla jsem tedy k dispozici to nejlepší z obou světů, knižního i audioknižního.
Bouřková sezóna vážně není žádná pohádka. Je to příběh se spoustou brutální smrti, podvody a těžkými rozhodnutími, kterým musí Geralt čelit. Důležitým prvkem knihy je také morální úpadek určitých společenských kruhů, což je smutně aktuální. Sapkowského psaní je plné silných dialogů, které skvěle podtrhují hlavní myšlenky nejen Bouřkové sezóny, ale celé zaklínačské ságy – co je dobro a co zlo? Existuje mezi nimi vůbec nějaký rozdíl? Je něco jako menší zlo? A za jakého člověka se mám považovat, když si zvolím mezi větším a menším zlem to menší? Je to stále tak špatné?
Aguara klečela nad dívenkou a vydávala podivné zvuky – ani mručení, ani syčení. Náhle zvedla hlavu a vycenila špičáky. Hluše zavrčela a v jejích světlech vzplál oheň. Geralt se nepohnul.
„Provinili jsme se,“ řekl. „Stala se zlá věc. Ale ať se nestane něco horšího. Nedovolím, abys ublížila těmto lidem. Nesmím to dovolit.“
Liščice vstala a zvedla děvčátko. Přejela pohledem po všech přítomných. Nakonec upřela zrak na Geralta.
„Stanuls mi v cestě,“ pravila štěkavě, ale zřetelně, pomalu artikulujíc každé slovo. „Jen proto, abys je bránil?“
Neodpověděl.
V Bouřkové sezóně jsem o trochu více než v pětidílné sáze nacházela styl psaní typický pro autorovu druhou sérii, historickou fantasy Husitskou trilogii. Autor zabředával do dlouhých popisů, několikajazyčných dialogů a na začátku každé kapitoly uváděl citace z nejrůznějších písemných pramenů reálného i svého světa. Zápletky nabaloval o komplikované odbočky, a přesto dokázal, že se ve finále čtenáři jevily banálně prosté a logické. Oproti košatosti slohu z Husitské trilogie to sice byl stále slabý odvar, ale i tak mě tento návrat k detailnějším a promyšlenějším popisům potěšil. Husitská trilogie je totiž za mě ještě lépe napsaná než Zaklínač. Nechyběl zde ani autorův typický, trochu chlípný smysl pro humor, ironii a nadsázku.
Bouřková sezóna má květnatý sloh. Geralt se potkává s mnoha čaroději, jejichž druhým jménem by mohlo klidně být naznačování, odbíhání od tématu či slovíčkaření. Stejně tak tomu bylo při dialozích s bohatými, nebo vysoce postavenými lidmi. Copak dialogy, to byly přímo slovní války! Čtení Zaklínače je pro mě hodně o pozorování a pochopení nevyřčeného, čímž je to prožitek velmi epický a zároveň mazaně promyšlený. Zde toho bylo k pozorování a chápání opravdu hodně. Některé monology postav trvaly klidně celou stránku. A stejně jako inteligentní popisy a dialogy umí autor úžasně psát záporáky a morálně šedé postavy.
Bouřková sezóna mě dostala celou svou podstatou. Popisem fungování zaklínačského zaměstnání, atmosférou světa, zvraty typickými pro Andrzeje Sapkowského. Potkala jsem se se svými oblíbenými postavami a připomněla si, proč se stali mými oblíbenci. Znovu jsem se do Zaklínače zamilovala. Snad ještě více než napoprvé. Netoužím teď po ničem jiném než se znovu vrhnout na čtení celé série a dozvědět se více o osudech mých oblíbenců. Nejradši bych si přečetla celé jejich životopisy a dozvěděla se, co dělali po každou vteřinu svého života a co si mysleli! Ať teď dělám nebo čtu cokoliv, myslí jsem na severním kontinentu, v Geraltově světě.
„Je to lež,“ pravil Geralt, když ho Brehen míjel, „že nad tebou Vesemir vynesl ortel. Zaklínači nebojují se zaklínači, nekříží s nimi meče. Ale jestli se někdy zopakuje to, co se stalo v Iellu, jestli se doslechnu o něčem podobném… učiním výjimku. Najdu tě a zabiju. Ber toto varování vážně.“
Zaklínačův svět tvoří v novém vydání dvě (původně tři) povídkové knihy, pět na sebe navazujících knih nazývaných Sága o zaklínači, Bouřková sezóna a Rozcestí krkavců. Poslední dvě knihy se odehrávají před událostmi hlavní ságy (ta má totiž konec znemožňující pokračování po ní) a jsou to prequelové romány. Tyto romány se od povídek liší tím, že nejde o několik menších příběhů, ale o jeden velký. Přestože mám zaklínačské povídky vážně ráda, první prequelový román z Geraltova světa byla zcela jiný level. Díky tomu, že to byl ucelený příběh, jsem se rychleji začetla. Líbilo se mi, že s Geraltem mohu strávit nějaký ten čas v kuse a ne jen krátké povídkové úseky oddělující od sebe klidně několik měsíců až let. Do uceleného děje se navíc lépe schovává hloubka – přestože musím podotknout, že nejedna z autorových povídek je tak silná, že se vyrovná hloubce Ságy. Bouřková sezóna má nespočet vedlejších dějových linek připomínající princip videohry Zaklínač 3. Tam také máte jeden hlavní úkol, ale desítky dalších plněných během toho hlavního. Jednotlivé odbočky v ději působily skoro jako povídky, tak obsáhlé dokázaly být. A přesto se stále odehrávaly ve vytyčeném rámci a po jejich splnění se Geralt zase vrátil na hlavní cestu. To bylo moc příjemné a doufám, že u samostatných románů, popřípadě novel, už Sapkowski zůstane.
Bouřková sezóna nevyslovitelně rozvíjí osobnost Geralta i dalších postav, jejich svět a děje Ságy i povídek. Nejvíce mě dostala poslední kapitola odehrávající se dlouho po konci posledního dílu Ságy, Paní jezera, kdy už jsou z Geralta, Ciri a Yennefer legendy. Jenže… co když jejich příběh ještě neskončil? Ještě nedokážu přesně říct, jak tuto kapitolu chápu, ale velmi na mě zapůsobila a byla jednoduše dokonalá. Geralt s Yennefer se mimochodem po celou knihu poměrně trápí. Právě se rozešli, ale očividně se milovat nepřestali. A přestože si Geralt prožije románek s jinou čarodějkou (nebude to ani s Triss Ranuncul, ale s někým pro nás dosud zcela neznámým, proutník jeden), jeho srdce, duše i celá jeho bytost touží po Yennefer. A Yennefer zase po něm, přestože jí hrdost nedovolí, aby to dala najevo. Ach, jak tohle bylo romantické! Pro všechny fanoušky Yen a Geralta také bolavé, ale krásné. Oni dva jsou největším romantickým příběhem všech dob, to mi nikdo nevymluví.
Nevšímajíc si Muusova brblání, zamířila Antea ke dveřím. Ucítila na sobě něčí zrak. Pokradmu tím směrem pohlédla. Žena. Černovláska. Černý a bílý šat. Obsidiánová hvězda ve výstřihu.
Mimoděk se zachvěla.
Hodně momentů mi po dočtení utkvělo v hlavě. Nejvíce ale pak popis blížící se bouře, podle níž se kniha také jmenuje. To je scéna, při které jsem měla na krajíčku. Začíná nádherným popisem bouřky přicházející zničehonic. Nebe se zatáhne, ochladí se, začne foukat vítr… Přímo jsem to cítila! A pak? Ukazuje lidskost, ukazuje strach, bolest, utrpení, ale také soudržnost a lidskou touhu pomáhat. Tak krásně vykreslené různorodé emoce jsem od autora asi ještě nečetla. Jak jsem řekla, Bouřková sezóna má všechno. A pokud jste fanouškem Zaklínače, nesmíte si ji nechat ujít.
Vichr dul stále silněji. A hnal ke břehu stále vyšší vlny. Hukot moře byl hlučnější a hlučnější. Záhy to už nebyl hukot, ale nepřetržité hluché dunění jako z útrob nějakého gigantického stroje. Vlny se lámaly a pěnou ověnčené valy se bortily až hluboko na pobřeží. Země se chvěla pod nohama. Vítr burácel.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 10/10.