Achilleova píseň od Madeline Millerové spatřila poprvé světlo světa v roce 2011, tedy před patnácti lety. K mému velkému údivu je tato kniha stále velmi oblíbená a doporučovaná na sociálních sítích jako jsou Instagram a TikTok, které obvykle ničemu jinému než novinkám nepřejí. Abyste to pochopili, na Instagramu a TikToku jsou celé sociální knižní bubliny – knižnímu Instagramu se říká Bookstagram, knižnímu TikToku zase BookTok. Těmto platformám je dnes v knižním marketingu přikládána obrovská váha. Propagace některých titulů dokonce stojí přímo na tom, že jde o hit BookToku či Bookstagramu. Achilleova píseň je jedním z nich a mnohé reedice jsou obohacené o samolepky s těmito výroky. V češtině Achilleova píseň poprvé vyšla v roce 2014 v nakladatelství Host, v roce 2019 pak opětovně v nakladatelství Slovart spolu s další knihou od autorky. A minulý rok vyšla ve Slovartu znovu. Tentokrát v luxusní edici převzaté ze zahraničí, v pevné vazbě. S novou obálkou, citátem na zadní straně, zlatými předsádkami a potištěnou ořízkou. Achillea v modré barvě doplnila další autorčina kniha, Kirke, v barvě růžové a v podobném stylu. Obě knihy mám doma a vypadají krásně. A protože mi byla Achilleova píseň už mnohokrát doporučována mou kamarádkou, rozhodla jsem se jí nyní konečně dát šanci. Tím si také hodlám posvítit na to, proč jsou z této knížky čtenáři na sociálních sítích tak nadšení. Už nejednou se mi totiž stalo, že jsem názory většiny nesdílela.
Zajímalo vás někdy, jak by některé knihy vypadaly z pohledu jiných než hlavních hrdinů? Zda i oni našeho hrdinu oslavují a obdivují, nebo jej naopak za to, jak se žene za svým cílem a slávou, považují za bezohledného? Právě tento zážitek nabízí Achilleova píseň. Madeline Millerová představuje unikátní pohled na mýtus o řeckém hrdinovi Achilleovi. Achilleus byl syn bohyně Thetis a krále Pélea a proslavil se svou účastí v trojské válce. O Thetis se původně ucházel sám vládce bohů Zeus, ale s jejím dítětem se pojila věštba, že překoná svého otce. Toho se Zeus zalekl a tak Thetis získal Péleus, prostý smrtelník, jenž se jí zmocnil násilím. Potomek tohoto nedobrovolného svazku, Achilleus, je jednou z hlavní postav Homérova eposu Ilias vyprávějícím právě o trojské válce. Podle Homéra byl nejlepším bojovníkem mezi Řeky. Proto se mu také přezdívalo Aristos Achaion, neboli „nejlepší ze všech Řeků“. Jediným mezi obyvateli Troji, kdo se mu mohl rovnat, byl Hektor, jehož Achilleus později zabil. S Achilleem se pojí i postavy kentaura Cheiróna, jenž ho vychoval, a hlavně Patrokla, Achilleova nejvěrnějšího přítele. Millerová se velmi věrně drží řeckého mýtu, který je epický a dojemný sám o sobě. Přistupuje ale na převyprávění obsahující jednu z teorií, o níž sice Homér nijak nemluví, ale pozdější řečtí autoři nad ní spekulují – totiž jestli vztah mezi Patroklem a Achilleem nebyl více než přátelský. Také ve svém příběhu provádí velký obrat a hlavní postavu nečiní z Achillea, nýbrž z Patrokla.
Můj otec byl král a syn králů. Jako většina z nás byl malého vzrůstu, stavěný jako býk, ramenatý. S maminkou se oženil, když jí bylo čtrnáct, a před kněžkou přísahal, že s ní zplodí potomky. Byla to dobrá nevěsta. Jelikož byla jediným dítětem, majetek jejího otce jednou připadne jejímu manželovi.
Že je prostoduchá zjistili teprve na svatbě. Její otec ji až do obřadu pečlivě schovával za závojem a můj otec se mu podvolil. Říká se, že když maminčin závoj konečně nadzvedli, usmála. Tak se poznalo, jak hrozně je hloupá. Nevěsty se nikdy neusmívaly.
Jsme v antickém Řecku kolem roku 1 200 před naším letopočtem. A seznamujeme se s Patroklem, synem mocného a namyšleného otce a duševně prosté matky. Patrokles se už od malička snažil dostát požadavkům svého otce, aby byl stejně chamtivý král a nebezpečný válečník. Ale byl až moc jemný, citlivý a hodný. Když udělal velkou chybu, byl vyděděn a poslán na výchovu ke králi Peleovi, jehož dvůr byl známý jako útočiště pro urozené mladíky v nemilosti. Kromě ostatních vydědenců se tam seznamuje i se synem krále Pélea, princem Achilleem. Každý jeden z chlapců se k Achilleovi touží co nejvíce přiblížit. Doufají totiž, že si je princ vybere za své druhy. Achilleus si však k překvapení všech vybírá Patrokla, malého „ťunťu“, který ani pořádně neumí bojovat. Poté, co Patrokles Achillea pozná z úplně jiné stránky než z té, jíž ukazuje veřejnosti, se z nich stanou nejlepší přátelé. Společně absolvují výcvik u kentaura Cheiróna, dospějí a začnou k sobě mít blíže než kdy dříve. Mezi nimi a jejich šťastným koncem však stojí věštba, která Achilleovi předpovídá, že dosáhne obrovské slávy a bude nejlepším válečníkem všech dob. A také jeho matka bohyně Thetis, která Patrokla už od prvních chvil nesnáší. Když je unesena princezna Helena, nejkrásnější žena na světě a manželka krále Meneláa, spojují se všechny velké řecké armády a hodlají ji zachránit. Mezi nimi je do své první bitvy vyslán i Achilleus. Ten se však právě v té chvíli spolu s Patroklem dozví o dodatku ve věštbě, která mu sice předpovídá slávu, ale hned po ní smrt. Jejich společný čas se začne razantně krátit. Obou se zmocňuje smutek, bezmoc, ale i odhodlání dosáhnout naplnění věštby a zajistit Achilleovi alespoň slávu. Co je to ale bude stát?
„Kvůli jaké věštbě?“ O žádné jsem neslyšel.
„Že se stanu nejlepším válečníkem své generace.“
Musím začít tím, jak skvěle vymyšlené celé autorčino převyprávění je. Je naprosto geniální, jak se drží všeho o čem víme, že se před a během války o Troju podle Homéra událo. Po svém si však vykládá vztahy a drobné nuance. Příběh drobně zmodernizovala, ale zároveň se držela tradičního přístupu. Díky svým výborným znalostem antického Řecka, které autorka dokazovala po celou knihu, se jí také podařilo zachytit jedinečnou řeckou atmosféru a prostředí. Popisy okolí, dobových zbraní a fungování lidí za dohledu bohů si mě Madeline Millerová získala. Ještě nikdy mi tolik nepřipadalo, že by přede mnou nějaká legenda či mýtus tak věrně ožívaly. Nejvíce se mi líbila autorčina práce s postavou Odyssea, o němž vypráví druhá část Homérova slavného eposu. V něm se Odysseus vrací z trojské války za svou manželkou Penelope, a protože se mu do cesty staví samé překážky, putuje za ní dlouhých deset let. Jelikož však byla jejich láska velmi silná, Penelope na Odyssea věrně čekala. Stejně tak Odysseus byl své ženě po celou dobu putování věrný a právě jejich láska ho poháněla v pokračování cesty. Přestože Achilleova píseň se této části mýtů už nevěnuje, autorka do knihy schovala pár odkazů na to, jak moc Odysseus Penelope miluje. Čtenář se pak jeho odhodlání vrátit se za ní vůbec nediví. Tomu největšímu romantickému příběhu Řecka autorka takto nasadila ještě korunu.
Během čtení mě nejvíce bavilo hledat chvíle, kdy se autorka přiklonila k některé z alternativních teorií nebo vlastnímu výkladu dané pasáže z Iliady. Právě to, že jsem se v textu neustále soustředila na hledání odchylek od předlohy, vám může napovědět, že samotný příběh mě tolik nevtáhl. Ano, užívala jsem si atmosféru, bavilo mě fungování světa antického Řecka z mýtů, tedy světa s hrdiny, proroctvími i božskými zásahy. Stejně tak se mi líbilo číst vyprávění o každodenním životě Achillea a Patrokla v řeckém táboře u Troji. Ale nějak jsem knihu nedokázala hltat ani přes její geniální zpracování a nápad. Nedokázala jsem se do ní zamilovat a čtení si užívat. Nebavila mě hlavně první část tři sta padesáti devíti stránkové knihy, která se soustředí na křehké pouto mezi chlapci v bezpečí domova a během studií u Cheiróna. Ačkoliv je napsaná citlivě, pro mě se až příliš vlekla v nekonečné idyle, která postrádala akci. Teprve prach a krev trojské války v druhé části dodaly příběhu potřebnou atmosféru. I když i tam autorka občas mou pozornost ztrácela ve zdlouhavých pasážích.
Na lodích za našimi zády, těch, které to viděly, se rozlehl jásot a vítězné troubení. Zprávy se rychlostí blesku šířila po řeckých lodích na obě strany: první krev byla naše a prolil ji božský princ Fthie.
Měla jsem pocit, jako bych seděla v nádherné galerii. Obdivovala jsem každý tah štětcem i úchvatné barvy, ale obraz ke mně nepromlouval. Achilleovu píseň jsem četla s hlubokým čtenářským respektem k autorčinu umu, ale bez vášně. Když jsem knihu otevřela, krása jazyka mě pohltila, ale jakmile jsem ji zavřela, neměla jsem potřebu se k ní hned vracet. Autorka ale Achilleovu píseň napsala opravdu krásně. Z první osoby ji vypráví Patrokles a to nesmírně poeticky, skoro jako báseň s velmi melancholickým nádechem. Je to text plný metaforicky zobrazovaných emocí, který mi v uších zněl jako hedvábná melodie drnkaná na lyru. Díky skvělému překladu (přeložil Tomáš Kačer) i plný květnatých slov. Autorčinu slohu se ani nedá říkat sloh, to je přímo umění. Achilleova píseň má skoro vše pro to, abych z ní byla nadšená. Tak proč jsem nebyla?
Jediná objektivní výtka, kterou mohu vznést, je zpracování tématu Achilleovy paty jako jeho slabého místa. V původním mýtu byl Achilleus zranitelný pouze na patě proto, že jako miminko ho jeho matka Thetis potírala ambrozií a zakalovala nad ohněm. Při zakalování ohněm ji ale jednou přistihl Péleus a znemožnil jí zakalování dokončit. Jediné místo, které Thetis ještě neměla zakalené, byla právě pata. Pro znalce mýtů to může působit jako ochuzení o klíčový symbolický prvek, zatímco neznalý čtenář může být v závěru zmatený, proč je zrovna zásah do paty pro poloboha Achilleovy síly a vitality tak fatální. Millerová jako by se zrovna v tomto případě nešťastně rozhodla pro civilnější pojetí a magický rituál s ambrozií a ohněm úplně vynechala. Přitom později v příběhu běžně přistupuje na nadpozemskou komunikaci s bohy, hrdiny nechává pro bohy obětovat a bohové běžně zasahují do děje.
Zbylé věci k vytknutí se týkají pouze mých pocitů. Příběh mě totiž vůbec nezasáhl. Z nějakého důvodu mi přijde dojemnější číst si shrnutí děje Ilias, než tak krásně napsanou Achilleovu píseň. Možná to bylo tím, že jsem se do vztahu dvou mužů nedokázala jako žena plně vžít, ale celou dobu jsem měla pocit, že mezi hlavními hrdiny chybí skutečné jiskření. Autorka sice o jejich lásce píše v nádherných metaforách, ale pro mě zůstalo jen u slov. Jako by postavy byly vytesané z mramoru – krásné na pohled, dokonale popsané, ale studené. Jejich pouto na mě působilo spíše jako povinná část toho převyprávění, než jako živý, dýchající vztah plný emocí, jemuž bych mohla věřit. Veškeré zvraty a zápletky, které mě měly emočně rozložit, po mně proto jen neškodně sklouzly.
„Rmoutí se, protože tomu nezabránil.“
„Samozřejmě,“ utrhl jsem se na něj. „Nemohl skoro ani mluvit.
Odysseus pokrčil rameny. „Má jemné srdce. To je zajisté obdivuhodná vlastnost. Pokud to uleví jeho svědomí, řekni mu, že jsem Diomeda schválně nechal stát tak, aby Achilleus vše uviděl, až bylo příliš pozdě.“
Achilleova píseň rozhodně není špatná kniha, naopak. Z hlediska kvality autorčina psaní je literárním skvostem. Sama dokážu vidět tyto literární kvality a často jsem jimi byla unešená, ale jiskra mezi námi zkrátka nepřeskočila. Moje číselné hodnocení je přísné, protože ve mně příběh nezanechal hlubší stopu, ale to nic neubírá na autorčině genialitě. Přesto musím po dočtení konstatovat, že záhada nadšení na sociálních sítích pro mě zůstává nerozluštěna. Zatímco TikTok a Instagram slibují emoce, které vás rozloží na kousky, já jsem se cítila spíše jako nezúčastněný divák u sice nádherného, ale chladného a odosobněného divadla. Nezažila jsem ten drásavý smutek ani necítila osudovou chemii, o nichž básní jiní čtenáři. Forma v mém případě zvítězila nad obsahem a styl nad syrovým prožitkem. Pokud hledáte knihu s neobyčejně kultivovaným stylem a krásným vizuálem jako doplněk do knihovny, bude pro vás Achilleova píseň v této edici perfektní. Ale pokud hledáte příběh, který vás emočně zasáhne tak, jak slibuje jeho internetová pověst, může se stát, že se s autorkou – stejně jako já – minete. Onomu „hypu“ ze sociálních sítích vážně nerozumím a zpět do reality se vracím bez jediné slzy v oku.
Krásná obálka, ještě krásnější jazyk, ale emoce na bodu mrazu. Pro mě byla Achilleova píseň spíše estetický než srdceryvný zážitek, tudíž hodnotím 6,9/10.
Děkuji do nakladatelství Slovart za recenzní výtisk. Kniha se dá pořídit například na jejich e-shopu.
Comment