Psal se rok 1909, když Virginia Woolfová začala pracovat na svém prvním románu. Po šestileté práci jej vydala v nakladatelství Hogarth Press, které založila se svým manželem Leonardem Woolfem, pod názvem Melymbrosia. Když byl ale knize přičítán politický kontext, změnila název na Plavbu. V roce 1919 vydala druhý román, Noc a den, kde se věnovala srovnávání životů svých dvou přítelkyň Katherine a Mary. Obě tato díla byla velmi tradičně pojatými romány. Ve dvacátých letech dvacátého století ale Woolfová provedla změnu. Ve své tvorbě se začala věnovat novému, poetičtějšímu a subjektivnějšímu stylu, díky němuž mohla hlouběji vyjádřit myšlenky postav a cílit své romány mnohem intimněji a komorněji. V roce 1922 napsala Jákobův pokoj, který se považuje za přelomový, protože právě zde svůj nový styl poprvé projevila. Zachovala jej i v knize Paní Dallowayová v roce 1925, již jsem nedávno přečetla a dnes se jí zde budu věnovat. Paní Dallowayová je jednou z knih, které Virginii Woolfovou zařadily mezi nejvýraznější a nejuznávanější romanopisce její generace.
Mívala prapodivný pocit, že je neviditelná, že ji nikdo nevidí, nezná, že už není vdaná, že už nemá dítě, že tu jen jde po Bond Street spolu s ostatními chodci, udivená a slavnostně vážená paní Dallowayová, už ani ne Clarissa, jen paní Dallowayová.
Paní Dallowayová se odehrává v červnu roku 1923. Jsme v Londýně, je krásné ráno a Clarissa Dallowayová pořádá večer večírek. Večírky jsou v této době běžnou součástí obnovy londýnské vyšší společnosti po první světové válce a Clarissa se také chystá svou troškou přispět. Než ale k večírku dojde, prožijeme jeden den v životě Clarissy a jejích známých. Clarissa jde ráno koupit květiny, musí si spravit šaty a dohlédnout na přípravy večírku. Do toho poznáváme její myšlení, pohled na svět, strasti, touhy, pocity a hlavně bezmeznou radost ze života. Během dne však Clarissa zjistí, že její stará láska a dobrý přítel Peter Walsh se vrátil do Londýna z Indie, kde pracuje. Petera čeká vyřizování rozvodu, protože se zamiloval do jiné ženy, a rovněž obdrží pozvání na Clarissin večírek. Oba dva se brzy ponoří do vzpomínek na jejich dospívání a dobu, kdy si mysleli, že se vezmou. Clarissin manžel mezitím odchází na oběd ke známým a jejich dcera se vypraví na nákupy se svou učitelkou dějepisu, kterou její matka nesnáší. S každým z Clarissina okolí, koho poznáme, se příběh vrství a násobí. Poznáme jejich plány a povinnosti na ten den, ale i jejich osobnost a názory. A paralelně s jejich příběhy se odehrává život básníka Septima Smitha a jeho italské ženy Rezie, kteří každý svým způsobem prožívají utrpení. Septimus se totiž z první světové války vrátil s traumatem, jež ani on ani jeho žena nechápou. Jak Clarissin večírek dopadne, jaké stíny a postavy z minulosti se tam objeví a co budeme moci na konci dne konstatovat?
Mé vydání Paní Dallowayové pochází z roku 1975, kdy ho vydalo nakladatelství Odeon, „nakladatelství krásné literatury a umění“. Je to drobná knížečka v pevné vazbě, která kdysi stála 17 korun československých. V současné době jsou k dostání i novější vydání knih Virginie Woolfové, ale já jsem odhodlaná si všechny její díla zakoupit v antikvariátech – zbožňuji knihy s příběhem. Příběhem Paní Dallowayové, jakožto mého výtisku, je, že vím, kde se nacházela předtím, než se dostala do daného antikvariátu. Byla součástí nabídky Lidové knihovny v Psárech. Kolika rukama asi prošla? Příběhu Paní Dallowayové, jakožto jednomu z nejznámějších děl Virginie Woolfové, jsem ale dlouho nerozuměla. Je to totiž opravdu „jen“ dvě stě šedesát osm stran vyprávění o jednom obyčejném londýnském dni a vykreslení osobností postav. Dlouho jsem hledala nějakou pointu, vyvrcholení děje či snad vyšší myšlenku. Ději jsem jednoduše nerozuměla. Ale co jsem chápala, byla nálada celé knihy. Melancholická, radostná, energická a plná lásky k životu. Rozuměla jsem také kráse toho všeho, která byla úžasně zachycená. A došlo mi, že to stačí. Když jsem si později nastudovala dílo Virginie Woolfové, pochopila jsem, že právě to jej činí tak jedinečným.
Ale už to, že jeden den následuje druhý: středa, čtvrtek, pátek, sobota, že se ráno vzbudíte a vidíte oblohu, že jdete parkem, potkáte Hugha Whitbreada, pak najednou přijde Peter, pak tyhle růže – už to stačí. Jak neuvěřitelná je pak smrt – že tohle všecko skončí a nikdo na celém světě nebude vědět, jak to všecko milovala; jak každý okamžik…
Protože je toto vydání Paní Dallowayové už pár let staré, měla jsem čtení občas ztížené archaickými výrazy a zastaralými významy slov. Styl autorčina psaní mi však tuto drobnou nepříjemnost, kvůli níž jsem se někdy ztrácela v obsahu, snadno vynahradil. Virginia Woolfová píše nesmírně květnatě. Jednotlivé věty má obsáhlé, plné vět vedlejších a psané jako by se z ní hrnul nezastavitelný proud slov. Proud, v němž je každé jedno slovo naplněno silnými emocemi, radostí a krásou. Při čtení jako by text v mé hlavě někdo zpíval, byl úžasně melodický a plynulý. Román vyprávěný ze třetí osoby se mi četl jedna báseň a z hlediska emocí, které jsem z knihy vyčetla i sama cítila, to byl hluboce niterní zážitek. Tolik jsem toho pociťovala! Především bezmeznou lásku k životu.
Že Virginia Woolfová svůj život ukončila vlastní rukou jsem věděla. Proto jsem byla na začátku čtení v šoku. Čekala jsem od prvního řádku depresi ve stylu Sylvie Plathové. Místo toho se mi do rukou dostala milostná báseň oslavující život, všechny jeho krásy a jak je úžasné na tomto světě být. Náhle se mi nechtělo věřit, že někdo, kdo napsal něco tak plného naděje a nadšení z všednosti, mohl svůj život dobrovolně ukončit. Došla jsem k závěru, že i sama Virginia musela mít dvě podoby– jednu radostnou, oslavující bytí, a druhou temnou, depresivní a sebedestruktivní. Později v knize se totiž dozvídáme, že i hlavní hrdinka Clarissa Dallowayová propadala depresím. Její minulost byla z hlediska vztahů poněkud komplikovaná a Woolfová do ní propsala i svou lesbickou orientaci (ano, z jejího deníku vyplývá i to, že přestože byla vdaná za muže, byla zamilovaná do ženy). Clarisse věnovala část své osobnosti, tu pozitivnější. Druhou částí své duše pak Virginia Woolfová propsala do postavy Septima Smitha. Jakmile se na scéně objevil traumatizovaný Smith trpící depresemi, bludy, sebevražednými sklony i tzv. zákopovou neurózou typickou pro vojáky první světové války, hned jsem poznávala tu deprimovanou spisovatelku s několika pokusy o sebevraždu, o níž především se mluví. A pokud jsou Septimus a Clarissa dvěma polovinami Virginie Woolfové, pak Septimus je i Clarissou a jejím osudem, který by nastal, kdyby nepodchytila své smutné stavy. Septimův příběh byl velmi silný, šokující a napínavý, vždy jsem se těšila na chvíle, kdy se na scéně objeví.
Nejprve melodický vstup; pak neodvolatelný pád hodiny. Olověná kola se se rozplývají ve vzduchu. Bože, jsme to blázni! myslila si, když přecházela Victoria Street. Sám pánbůh ví, proč to tak milujeme a prožíváme a zkrášlujeme si a opřádáme sny a slepě zbožňujeme a kdykoli si dovedeme oživit v srdci. I ti nejhorší pobudové, ti nejubožejší z ubohých, co vysedávají na schůdkách (a zapíjejí svůj pád), cítí totéž: s tím nic nesvede žádný výrok parlamentu, to Clarissa bezpečně věděla. A má to jediný důvod: lásku k životu.
Mé vydání Paní Dallowayové obsahuje i doslov legendárního překladatele Shakespeara Martina Hilského, který mé myšlenky víceméně potvrdil. Zde je krátký úryvek shrnující vše podstatné, především pak autorčinu inspiraci v sobě samé: „Stejně jako paní Dallowayová i Virginia Woolfová chodila okouzleně po Londýně, byla stejně intuitivní, stejně citlivá a vnímavá, dokonce i fyzicky se sobě podobají. Trpí jako ona depresemi a stísněností, také miluje krásu a květiny. Stejně jako ona byla i Virginia Woolfová oblíbenou hostitelkou, také ona pocházela z vyšší střední třídy. Pronikavý intelekt Virginie paní Dallowayová nemá, ale touto vlastností je obdařen Peter Walsh. A Septimus Smith, který je v knize druhým já Clarissy, je zároveň druhým ,šíleným já’ Virginie.“
Autorka je pro zakomponování nejrůznějších psychických problémů do svých děl známá. Do svého deníku si při psaní Paní Dallowayové zapsala následující: „Chci vyjádřit život a smrt, duševní zdraví a šílenství, chci kritizovat společenský systém.“ Základy tohoto výroku se dají snadno najít v jejím dětství a dospívání. Narodila se v roce 1882, měla čtyři bratry a tři sestry. Už jako malá holčička měla Virginia psychické problémy, částečně kvůli obtěžování od svého bratra Geralda. Jelikož v tehdejší době bylo nemožné mluvit o jakémkoliv sexuálním tématu, Virginia o svém traumatu mlčela a začala nenávidět svou existenci. Po smrti jejich matky v roce 1895 se vztahy v rodině ještě zhoršily a Virginia to odnesla v podobě několikaletého psychické i sexuálního zneužívání ze strany svého dalšího bratra George. Ani s otcem to neměla lehké. Sice ji podporoval ve vzdělávání, ale nerozuměli si spolu a po matčině smrti se z něj podle Virginia deníku stal tyran. Tohle všechno víme právě díky Virginiině zvyku psát si deník. Jenom deníku mohla svěřit všechny své pocity a prožitky a vyhnout se odsouzení. Virginiin otec zemřel v roce 1904, o dva roky později pak na onen svět odešel i jeden z jejích „hodných“ bratrů, Toby. To už neunesla, zhroutila se a pokusila se o sebevraždu.
Byla jsem šokovaná a nepříjemně podrážděná ze sobeckého přístupu Rezie, manželky Septima, k jeho trápení. Takové pocity jsem však cítila s dnešním povědomím o posttraumatické stresové poruše a duševních nemocech. Bolestně jsem si uvědomila s jakým přístupem se museli váleční veteráni i obyčejní lidé u lékařů potýkat. Ještě více ve mně proto rezonoval autorčin výrok o touze vyjádřit život a smrt, duševní zdraví a šílenství a kritizovat společenský systém. Její kritika byla rozhodně na místě a byla potřeba. Ani si ale nedovedu představit, s jak negativní odezvou se musela Woolfová setkávat.
Lidi si toho musí všimnout, lidi to musí vidět. Lidi, myslila si, když tak pozorovala dav civící na auto, Angličani s těmi svými dětmi, svými psy a svým oblečením: jistým způsobem je obdivovala, ale teď to byli „lidi“, protože Septimus řekl: „Zabiju se!“ – ano, řekl něco tak strašného. Co když ho slyšeli?
A proč že tolik nezáleží na tom, že jsem nechápala pointu děje? Víte, ona zde vlastně ani žádná není. Autorka se nesnažila vytvořit komplexní příběh zachycující celé životy. Snažila se zachytit postavy tak jak jsou teď a tady. Jejich současné rozpoložení, současné názory a myšlenky. Z textu bylo poznat, jak moc jí záleželo na prvním dojmu, který si z postav čtenář odnese. Tento dojem se pak snažila zakonzervovat a uchovat. Právě Clarissa Dallowayová je toho mistrným příkladem. Clarissa totiž zkrátka je. Její přátelé, třeba takový Peter, si na ni ani po tolika letech kdy ji zná nedokázal vytvořit názor. Stále rozpoznává nedostatky, které měla i při jejich prvním setkání, a pořád je jí stejně fascinován. Pomyslně mu utíká a on proto nedokáže vynést finální verdikt. Přesně takový pocit jsem si z paní Dallowayové odnášela i já. Vzhledem k tomu, jakým způsobem autorka vykresluje charaktery postav, mě pak úplně dostala poslední věta celé knihy. Je naprosto obyčejná. Je až bolestně prostá. Ale s vědomím geniálního vykreslení Clarissy si nedovedu představit, že by měla být jiná. Virginia Woolfová tím dokonale podtrhla vše, čeho se v Paní Dallowayové snažila dosáhnout. Sama Virginia o knize řekla: „Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených. Myslím, že je to můj nejlepší román.“ Velmi dobře si dovedu představit, že s ní v poslední větě budu souhlasit – přestože musím ještě přečíst další její knihy, abych si byla stoprocentně jistá. Dílo k překonání něčeho tak geniálního se mi ale bude hledat jen těžko.
Ne, ne, ne! Už do ní není zamilovaný. Cítil jenom, když ji tak dneska dopoledne spatřil s nůžkami a hedvábím, jak se chystá na večírek, že se od ní myšlenkami neodkáže odpoutat, pořád se vracela zpět a zpět jako spáč kymácející se proti němu v železničním kupé, spáč, do něhož ovšem není zamilovaný; myslel na ni, kritizoval ji a po třiceti letech se znovu snažil objasnit si, jaká vlastně je.
Woolfová byla jedna z nejdůležitějších feministek celého dvacátého století. Manžel Leonard podporoval její spisovatelskou dráhu i revoltu vůči patriarchálnímu pojetí vztahů a postojům společnosti. Jako esejistka se zabývala nejen těmito tématy, ale i racionalismem, vzděláním žen a ženskou literární tradicí. Oceňovala hlavně díla Emily Brontëové a Jane Austenové, o kterých tvrdila, že dokáží psát jako ženy. Neměla ráda, když se ženy snažily psát jako muži a naopak velmi adorovala mlčení jakožto podstatný prvek ženského psaní. Podle Woolfové byly ženy nuceny mlčet, což ale v jejich dílech poskytovalo prostor pro přemýšlení a zobrazovalo hranice mezi sdělitelným a nesdělitelným. V důsledku kritiky vyčlenění žen ze společnosti se vždy snažila hlavně o popis člověka viděného zevnitř, ne z vnějšku. Samozřejmě za to byla kritizovaná a označovaná za protitradiční spisovatelku.
Dílo Viriginie Woolfové hodně ovlivnila i psychoanalýza podle Sigmunda Freuda. Často podle jeho nauky analyzovala vlastní chování a depresivní stavy, které se ani přes hospitalizace v psychiatrické léčebně, snahu lékařů i manžela nezlepšovaly. Naopak se zhoršovaly. Když přišla druhá světová válka, přidala se spolu s Leonardem Woolfem, Židem, k protifašistickému odboji. Jistě jste ale poznali, že nebyla hloupá, a tak dobře věděla, co by ji čekalo, kdyby její rodná Velká Británie válku prohrála nebo je snad zatkli. V důsledku toho se propadla do jedné z nejhlubších psychických krizí svého života a 28. března 1941 spáchala sebevraždu. Utopila se v řece. Brzy si připomeneme osmdesáté páté výročí smrti této neuvěřitelné osobnosti, a tak se více než hodí nastudovat a připomínat si její dílo. Je totiž stoprocentně jisté, že nemá obdoby.
Tento text jsem se rozhodla zařadit mezi (ne)recenze, protože k zhodnocení a popsání mých dojmů z knihy je nesmírně důležité znát i příběh autorčina života. Doufám tedy, že když už nemohu posloužit obvyklou podobou svých recenzí, povedlo se mi vás alespoň uvést do života a díla Virginie Woolfové. A třeba vás pro ně i nadchnout.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 10/10.
Jedno ze starších vydání Paní Dallowayové se dá koupit třeba zde.