Ke konci února nám konečně vysvitlo sluníčko. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chybělo. Přestože velkou část února bylo stále pošmourno, rozhodla jsem se to vytěsnit a už si připouštím jen to nádherné teplé sluníčko, díky kterému už ani nepotřebuji kabát. Kromě čtení, šití a nakupování nových knih jsem dostala LEGO kytičky k Valentýnu (vždy jsem si je přála dostat a moci si je složit), sledovala zimní olympiádu a často obrážela maturitní plesy. Letos zažívám svou první plesovou sezónu, jelikož většina mých přátel letos končí školu. Připadám si jako debutantka z viktoriánské Anglie. Obrážení plesů je sice poněkud vyčerpávající, ale vždy jsem na nich zažila velkou spoustu zábavy, která mi únavu vynahradila. A očividně toho stále nemám dost, protože na podzim už mám naplánované další dva cosplay plesy.
Za únor jsem přečetla 4 knihy, což je celkem 1 316 stránek. Jako první jsem měla na programu Achilleovu píseň od Madeline Millerové. Tohle převyprávění mýtu o Achilleovi jsem dočítala z minulého měsíce a poměrně jsem se s ním trápila. Nemohu říct, že by to byla špatná kniha, napsaná je úžasně. Autorka ovládá neobyčejně poetický styl psaní a velké znalosti antického Řecka. Ale ať byl její sloh jakkoliv krásně melancholický a metaforický, byl i chladný. Při čtení jsem necítila skoro žádné emoce a na postavách mi nijak zvlášť nezáleželo. Byly pro mě jako sochy. Ani jejich romantický vztah jsem jim moc nevěřila. Přestože reakce ostatních čtenářů slibovaly emoční bouři, já dočítala bez jediné slzičky. Recenzi už jsem vydala, k přečtení je na blogu – a za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Slovart.
Po Achilleovi jsem sáhla po klasice. Přečetla jsem Paní Dallowayovou od Virginie Woolfové, jeden z nejznámějších románů autorky, kterou jsem si dlouho toužila přečíst. Virginia mě od prvních stránek jen překvapovala. Věděla jsem, jak tragický její život byl, že ji sužovaly velké psychické problémy a že nakonec spáchala sebevraždu. Proto jsem absolutně nečekala, že by napsala text tak plný radosti a lásky k životu. To totiž Paní Dallowayová je – milostnou básní ke krásám všedního života. Čekala jsem depresi ve stylu Plathové a dostala tuhle nádheru! Velmi dlouho jsem však nechápala příběh. Tedy chápala jsem, co se v knize odehrává, ale neviděla jsem myšlenku. Zato ve mně silně rezonovaly popsané emoce, prostředí a krása okamžiku. Uvědomila jsem si, že to naprosto stačí. A když jsem si trochu více nastudovala dílo Virginie Woolfové, přišla jsem na to, že právě to je pointa jejích románů. Z Paní Dallowayové jsem byla bezvýhradně nadšená. Když jsem sepisovala recenzi, došlo mi, jak důležité je znát kontext tohoto díla a autorčin život. Z mého textu mi proto vyšla (ne)recenze, která za prvé popisuje děj a mé prožitky z Paní Dallowayové, a za druhé seznamuje s autorčiným životem a tvorbou. A snad vás pro ni nadchne tak jako mě. Je on-line!
V únoru jsem kromě plesů neměla moc akcí. Na to, jaký jsem introvert, mi to překvapivě chybí a již odpočítávám dny do ComicConu. Jednou z mála únorových výprav za kulturou však byla nádherná výstava obrazů Lucie Paulové. Lucie Paulová je spisovatelka, scenáristka a také malířka. A ve všem je až k vzteku dobrá. S její tvorbou jsem se seznámila skrze dětskou knihu Alma a Svět obrazu, u níž už netrpělivě vyhlížím pokračování, a první výstavu obrazů Velká žranice. Luciiny obrazy jsou ohromně silné. Skrze mnohdy obscénně působící výjevy zobrazuje své nitro a zároveň dost možná zasáhne i to vaše. Jsou to obrazy k zamyšlení, v nichž se skvěle hledají motivy (na rozdíl třeba od abstraktních děl), a díky různorodosti zpracovaných témat nabízí velký záběr. V Taboo Gallery měla do 28. 2. výstavu s názvem (id)entity. Líbila se mi snad ještě více než Velká žranice. Lucie přivezla staré i nové obrazy, které do prostředí Taboo Gallery zapadaly jako by tam patřily. To mi zážitek ještě prohloubilo. Nejvíce mě zasáhly obrazy Matka a Noc ve městě. Většina mých známých při pohledu na Noc ve městě cítila stísněnost, depresi a smutek. Na mě však působil převážně hezky – jako znázornění všech různorodých povah, které spojuje jen město, kde všichni žijí. A je to přeci úžasné, když se na jednom místě sejde tolik osobností, ne? Ale nebudu lhát, viděla jsem v něm i smutek. Smutek, jaký člověk cítí jenom když je na místě plném lidí, a přesto se cítí sám.
Co se olympiády týče, nebyla jsem v jejím sledování tak pečlivá, jak jsem plánovala. V hokeji jsem viděla jen poslední dva zápasy před vypadnutím českého týmu ze hry o cenné kovy, vítězství Zuzany Maděrové zase málem prospala. U stříbra Evy Adamczykové jsem stihla jen medailový ceremoniál a biatlon mě od odchodu bratrů Boeových do důchodu vůbec nebaví. Ale viděla jsem zlatou rychlobruslařskou jízdu Metoděje Jílka. A to byl tedy zážitek. Poprvé v životě jsem se nachomýtla ve správný čas do správné hospody, kde se pouští olympiáda, zrovna v čase Metodějova vítězství. Celá hospoda střídavě fandila a napětím ani nedutala, a nakonec vybuchovala ve vítězných výkřicích. Bylo to kouzelně dojemné.
V rámci příprav na ComicCon jsem také šila. Za únor jsem rozešila kostým Meg Marchové z Malých žen na poslední den ComicConu, kdy budeme s kamarádkami dělat hromadný cosplay, a ušila si funkční fantasy plášť. Díky beránkové podšívce mi v něm bude teplo ať vyrazím na jakoukoliv fantasy akci. Zbývá mi ho už jen olemovat. A naučila jsem se obšívat knoflíkové dírky na stroji! Tak banální úkol a přesto jsem z něj měla strach a učení odkládala. Teď mě to ohromně baví a usnadňuje mi to práci. Ale více než šití jsem se zaobírala plánováním projektů k šití. Vymyslela jsem kostým na jeden ze zmiňovaných plesů, od přítele dostala za úkol ztvárnit postavu ze hry League of Legends a kvůli dohrání prvního dílu Life is strange chci ztvárnit všechny tři hlavní postavy.
Na ComicCon mám mimochodem následující kostýmový program: v pátek budu za Katniss v tréninkovém oděvu dvanáctého kraje z prvního filmu, v sobotu za Chrissy Cunninghamovou ze Stranger things a v neděli právě Meg Marchová z Malých žen od Louisy May Alcottové.
Ano, dohrála jsem Life is strange. A ano, je to má nová obsese. Je to tak chytrá a napínavá hra! Příběhovka, v níž svými rozhodnutími zásadně ovlivňujete děj, odehrávající se na malém městě. Hrajete za zcela obyčejnou studentku fotografie, Max, která jednoho dne zjistí, že se umí vracet v čase. A na její škole je něco shnilého, což odstartuje detektivní pátrání s využitím jejích nadpřirozených sil a pomoci staronové nejlepší kamarádky Chloe… Poslední epizoda byla hotový psycho zážitek, extrémně silný a krásně uzavírající příběh. Samozřejmě jsem ho obrečela. O hudebním podkresu se ani nebudu rozepisovat, to je čistá melancholie! Hned jsem musela začít hrát prequel, Life is strange: Before the storm, kde místo Max hrajete za Chloe. Ach, jak já tu Chloe miluji! S přítelem jsme začali hrát Don’t starve together, což je hra o přežití ve světě plném magie a vědy. Zpočátku jsem si nebyla jistá zda se mi líbí, ale teď už máme za sebou přes čtyřicet dní přežívání a ohromně mě hraní baví. Na Valentýna jsem hloupě přistoupila na to, že si s ním dám hororovou hru Reanimal (ten den vycházela – velmi romantické, že?). Ale za prvé jsem se u ní šíleně bála, za druhé jsem vůbec nezvládala filmovou kameru, která nešla ovládat a neustále nepříjemně měnila úhly pohledu.
Vzhledem k tomu, že v lednu jsem doposlouchala Bouřkovou sezonu, jediný zaklínačský román, který mi ještě chyběl k odškrtnutí, v únoru jsem se mohla vrhnout na Rozcestí krkavců. Rozcestí vyšlo v září minulého roku a ve fantasy komunitě to byla velká událost. Šíleně jsem se na něj těšila. A teď po přečtení mohu zkonstatovat, že bylo na co. Sledovat mladého Geralta z Rivie v době, kdy sotva dokončil výcvik na zaklínače a poprvé vyrazil na Stezku, v době, kdy si ještě ani neříkal Geralt z Rivie… to byl zážitek. Byla jsem svědkem raných událostí jeho zaklínačské kariéry, které ho pomalu formovaly do osoby, jakou je nyní. Andrzej Sapkowski samozřejmě nabídl i emotivní a dramatickou zápletku plnou bojů. Přestože je Rozcestí poměrně krátká kniha, Sapkowski do ní stejně zvládl propašovat silnou myšlenku. Opět mě dostal. Recenzi brzy vydám a rovnou říkám, že k příběhu nemám jedinou výtku a budu nadšeně doporučovat dál. Jen nový styl ilustrací se mi líbil podstatně méně než v Bouřkové sezóně.
Jako poslední jsem tento měsíc sáhla po Zničení od Anthonyho Reynoldse. Jde o první román ze světa hry League of Legends, v němž se odehrává i seriál Arcane. Rovnou říkám, že LoL nehraji, ale zbožňuji Arcane. Právě kvůli tomuto animovanému seriálu jsem se do Zničení pouštěla. Děj Zničení se odehrává dlouho pře událostmi Arcane. A na úplně odlišném místě. Místě s vlastní kulturou, vládou i přístupem k životu. Chvíli jsem si na neznámé prostředí zvykala, v čemž mi hodně pomohly oficiální ilustrace ke knize na internetu. Příběh je následující; v království Camavor právě přebírá vládu mladičký král Viego. Po boku mu stojí jeho neteř Kalista, princezna a zároveň generálka armády. Kalista a Viegova žena Isolda jsou jeho hlasy rozumu, krotí královy rozmary a impulzivní myšlenky a zároveň se ho snaží přesvědčit, že by se měl odprostit od camavorské válečné minulosti a jít mírovou cestou. Daří se jim to poměrně dobře – jenže pak je na královský pár spáchán atentát a královna Isolda je smrtelně zraněna. Viego propadá šílenství a vysílá Kalistu na cestu za jediným lékem na místo opředené mýty. V králově zármutku navíc vidí příležitost pro zisk okolních království i bohaté rytířské řády Camavoru. Kalista neví co zachraňovat jako první a na své cestě se jen musí modlit, aby lék skutečně objevila a nepřijela pozdě. Všichni tuší, že král Viego by smrt své královny nepřežil.
Zničení bylo úžasné čtení! Napínavé, nabízející pohled na spoustu vedlejších linek, které obohacovaly hlavní zápletku. Ta byla postavena na silné psychologii postav, epických (nejen) bojových scénách a rychlém spádu. Sice mě poměrně rozčilovalo množství překlepů a chybek v textu, ale veskrze jsem nadšená. Ještě více než já knihu určitě ocení milovníci League of Legends, kteří si mohou přečíst o tom, jak se z jejich oblíbených herních postav staly osoby jakými jsou dnes. Konec byl ohromně tragický a neměla jsem daleko k pláči nad osudy postav.
Během posledního únorového týdne jsem navštívila jeden z nejhezčích antikvariátů, v jakém jsem kdy byla. Nachází se v Turnově poblíž Husovy ulice a je v rohovém domě porostlém břečťanem. Tmavý dům vypadá v jinak obyčejné ulici přímo mysticky. A ještě více mystický je, když do něj vejdete. Jediná nevýhoda tohoto antikvariátu je chybějící systém. Knihy se tam hromadí na sobě a abyste ho celý prošli, museli byste tam strávit nejméně den. Ale to je i jeho přednost – je zkrátka plný knih! Byla jsem ve svém živlu. V antikvariátu byly jak novinky, tak hodně staré knihy v nádherných vydáních. Avšak musím se přiznat, že jsem prováhala příležitost – tak dlouho jsem vybírala, až jsem výběr s bolavou hlavou vzdala a odešla s prázdnou. Teď však nemůžu přestat myslet na Nadějné vyhlídky od Charlese Dickense, Opatství Northanger od Jane Austenové a nejnovější edici série Pán prstenů, které jsem tam všechny nechala. Určitě to ale nebyla má poslední návštěva.
V rámci tohoto menšího výletu do Turnova jsme se zastavili na vietnamském jídle, což pro mě byl oběd mnoha poprvé. Poprvé jsem jedla vietnamské jídlo a navíc jsem ho jedla hůlkami. Kupodivu mi to šlo docela dobře. Ale zase jsem měla jen knedlíčky – kdybych měla jíst hůlkami i nudle jako lidé u okolních stolů, dopadla bych jistě podstatně hůř.
Přišla mi výhra z adventní soutěže nakladatelství i527.cz. Každý den se na Instagramu nakladatelství odpovídalo na otázky o znalostech knih z jejich produkce a ti nejúspěšnější soutěžící nakonec dostali tematické záložky k Apatykářově dceři od Julie Klassenové a Švadleně z Akádie od Laury Frantz. Švadlenu už mám přečtenou, takže záložku mám do sbírky, ale Apatykářova dcera na mě teprve čeká. Vždy si vybírám záložky tak, aby mi ladily ke knize, tudíž tuto výhru určitě využiju.
Momentálně mám rozečtený třetí díl série Zlatá grai od Kristiny M. Waagnerové – Otisky Chribdy. Otisky Chribdy mi přišly od nakladatelství Host k recenzi spolu se závěrečným dílem série, Polibkem Maintré, který právě vyšel. Obě knihy jsou zvenčí nádherné a všechny čtyři knihy dohromady tvoří naprosto luxusní sérii. Do světa Zlaté grai se mi vracelo lehce. Přestože druhý díl jsem četla už před časem, zpět do děje jsem pronikla během prvních desítek stran. Mezi mými oblíbenými postavami se cítím jako doma! Kromě toho se příběh rozjíždí už od prvních stránek a slibuje nepředvídatelnou jízdu… Už podruhé během dvou měsíců se mi mimochodem stalo, že jsem si obarvila vlasy na nějakou barvu a následující den rozečetla knihu právě v té barvě. V lednu to byla modrá a O hvězdách víš h*vn* od Petra Hanela, teď fialová a Otisky Chribdy. Jsem krásně sladěná!
V únoru jsem neodolala ani dětské knížce Stuart Little od E. B. Whitea. Malého myšáka Stuarta žijícího v lidské rodině jsem milovala jako malá. Bude to pro mě velmi nostalgické čtení a jistě chápete, proč jsem tuto knihu potřebovala. Není nad to připomínat si krásy dětství. A když jsem si šla do knihkupectví pro předobjednávku druhého dílu série Atomové šelmy od Kristiny Sněgoňové a Františka Kotlety (recenzi na první díl Základna jsem vydala před časem, dvojka se jmenuje Aréna), rovnou jsem si pořídila i prvotinu české autorky vystupující pod pseudonymem Jane Blossom. Její young adult romantasy se jmenuje Za hranicí času. S Janinou tvorbou jsem už seznámena, minulý rok jsem totiž betovala první díl její F1 série. Jane si právě dává od formulových knih pauzu a píše volné pokračování Za hranicí času, u nějž mám opět tu čest přečíst si beta verzi. Na Za hranicí času jsem proto velmi zvědavá a těším se, jak celkový příběh doplní volné pokračování.
Poslední pátek v únoru jsem se vydala nafotit svoje šaty inspirované obálkou prvního dílu Siverai od Anny Tausigové – neboli svou róbu ze Zaklínačského plesu. Fotili jsme v ochotnickém divadle v obci Rakousy. Měla jsem pro sebe celé pódium, rozsvítila si světla a jen tak si tancovala, jako bych byla hlavní hvězda představení. Navíc jsem mohla oživit svůj celkový vzhled ze Zaklínačského plesu v lednu, což bylo moc příjemné. Opravdu se mi totiž povedl a připadala jsem si v něm hezká. Navíc focení s mým drahým/fotografem je vždy skvělý zážitek. Když jsme skončili a mohla jsem si konečně sundat paruku, nechala jsem si šaty a šli jsme na odměnu po focení – na pivo. Mé šaty se staly středem obdivu a s panem hospodským a jeho ženou jsme se dali do diskuse o Rozcestí krkavců. Pan hospodský zastával přesně opačný názor než já. Podle něj se Sapkowski snaží ještě vytěžit z úspěšné značky Zaklínač, ale už nemá co nabídnout. Svoje lidi si umím zkrátka najít všude.
A nesmím zapomenout na svůj nový meč! V rámci příprav cosplaye Ciri ze Zaklínače 3 jsem si už delší dobu plánovala pořídit repliku jejího meče Zirael. Tolik týdnů jsem ho obdivovala na internetových obchodech, až jsme si jednou při projíždění tamější nabídky všimla, že jsou jakési valentýnské slevy. Se zatajeným dechem jsem si otevřela položku se Ziraelem a… byl také zlevněný! Meč mi přišel během pár dní a mám z něj obrovskou radost. Je prostě dokonalý. Díky cosplayům jsem si uvědomila, že více než princeznou snící o princi na bílém koni jsem dívkou, jíž více než princ láká jeho meč.
To je k únoru vše. Tento měsíc jsem kromě zmiňovaných vydala recenze na knihu Freidy McFaddenové Pomocnice a její filmové zpracování, prvotinu Jeana Rena Emmu, český bestseller Petra Hanela O hvězdách víš h*vn* a Bouřkovou sezónu od Andrzeje Sapkowského. Pokud vám něco z toho uteklo, přidávám odkazy. Na Instagram také postuji další fotky z nejnovějšího focení Yennefer a pár dalších cosplay videí. Byl to měsíc po všech stránkách příjemný a úspěšný. A zakončený tou nejhezčí možnou věcí – čtením na sluníčku!
