Pomocnice od Freidy McFaddenové vyšla v češtině v roce 2023 a hned si získala přízeň čtenářů. Nakladatelství tento thriller velmi promovalo, což se vyplatilo. Nejednoho českého milovníka tohoto žánru Pomocnice nadchla. Stala se z ní senzace a autoři mnoha recenzí tvrdili, že ačkoliv mají načtenou už hromadu thrillerů a detektivek, Pomocnice jim přesto dokázala vyrazit dech a vůbec neodhadli velký zvrat, na němž příběh stojí. V prosinci roku 2024 pak vstoupila do kin velmi očekávaná filmová adaptace v hlavních rolích se Sydney Sweeney jako Millie, Amandou Seyfried v roli Niny a Brandonem Sklenarem coby Andrewem. Protože jsme s jednou mou kamarádkou na tento film chtěly v lednu zajít, musela jsem se se samozřejmě nejprve pustit do knižní předlohy. A Pomocnice mi vyrazila dech.
Před pár lety jsem měla období, kdy jsem knihy jako Pomocnice vyloženě hltala. Začalo to Dívkou ve vlaku od Pauly Hawkins, jednou z prvních knih, která odstartovala trend thrillerů vyprávěných v ich-formě s obrovskými zvraty. Zvraty, kdy celou dobu příběh představuje jako podezřelého jednu postavu, aby pravým pachatelem nakonec byla jiná, klidně od pohledu docela nevinná. Problém ale nastal ve chvíli, kdy už jsem podobných knih měla načteno tolik, že jsem pravé viníky dokázala odhadnout hned po pár desítkách kapitol. Připravila jsem se tak o velký šok a nadšení. Později už mě nedokázaly takové thrillery vůbec oklamat a vyústění děje jsem odhadla v podstatě hned. V posledních měsících jsem měla od thrillerů větší pauzu. Při čtení Pomocnice jsem na sobě cítila, že jsem ztratila trochu ze své někdejší ostražitosti a schopnosti dedukce. Ale vlastně mi to vůbec nevadilo. Protože ať už jsem jen vyšla ze cviku v odhalování pachatelů i v těch nejzapeklitějších thrillerech, nebo je Pomocnice opravdu tak dobrá kniha, byla pro mě neskutečným čtenářským zážitkem. Autorka mě dokonale zmátla, nechala jsem se převézt a u posledních stran jen kulila oči.
Hlavní hrdinkou Pomocnice je Millie, krásná mladá žena, která má velké problémy sehnat práci. Proč? Protože posledních deset let strávila ve vězení. A takový záznam v trestním rejstříku jako má ona potenciální zaměstnavatelé nemohou jen tak přehlédnout. Když šla Millie na pohovor na pomocnici v domácnosti Winchesterových, zrovna dvakrát si nevěřila. A jakmile vstoupila do jejich obrovského, moderního domu, byla si jistá, že si o této práci může nechat zdát. K jejímu překvapení jí ale Nina Winchesterová po nějaké době zavolá a sdělí, že je přijata. O jejím záznamu v rejstříku se ani nezmíní, a Millie jí ho rozhodně nemíní připomínat.
Už od prvních chvil je u Winchesterových něco jinak než se Millii zdálo na pohovoru. Ve velkém domě sice bydlí pouze manželé Nina a Andrew se svou malou dcerou Cecelií, ale Millie musí stejně spát v půdním kamrlíku menším než všechny komory v domě. Do jejího příbytku vede dlouhé schodiště bez jakéhokoliv osvětlení, nejde tam otevřít okno a spát musí na malinké válendě. Pokojík má navíc zámek jen zvenčí. Ale co, říká si, je to lepší než auto, kde kvůli nedostatku financí bydlela poslední měsíc. To však není všechno. Nina nedlouho nato odhalí svou druhou tvář. Obviňuje Millii z kdečeho, dělá jí naschvály a nálady mění rychleji než její manžel vydělává další miliony. Ninina dcera Cecelia je zase spratek, který si z Millie dělá služku a nic jí není dost dobré. Jediný ucházející Winchester je Ninin manžel Andrew. Millie ho obdivuje i proto, že zvládne vycházet se svou bláznivou ženou a přesto ji miluje. Pohledný Andrew ji ale den ode dne přitahuje čím dál tím více. Millie tuší, že vědět to Nina, na místě by ji snad i zabila. Avšak nemůže si pomoci. Millie ovšem neví, že Nina sice potřebovala pomocnici do domácnosti, jenže to nebyl hlavní důvod, proč Millii najala.
Když dveře zavírám, všimnu si na dřevě jakýchsi stop. Po celé šířce se zhruba v úrovni mých ramen táhnou dlouhé tenké čáry. Přejedu po těch rýhách prsty. Vypadají skoro jako…
Škrábance. Jako by někdo škrábal na dveře.
A snažil se dostat ven.
Tajemství vedle tajemství, nepředvídatelnost, mrazení v zátylku – to je Pomocnice. Mám pocit, že všichni její čtenáři i nakladatelství ji prezentují jako fungující hlavně díky velkém dějovém zvratu, jenž vám ukáže, že vše, co jste si o příběhu dosud mysleli, je špatně. Ve skutečnosti je to ale dílo silné v mnohem více rovinách a podle mého názoru je jeho nejlepší částí něco trochu jiného.
Děsivou atmosféru navozují už první popisy Millieina pokoje. Tu ještě dokreslilo, když jsem na Instagramu Freidy McFadden objevila fotky pokojíčku a schodiště, jež autorce posloužily jako inspirace pro Pomocnici. Skrze psaní v ich-formě staví autorka čtenáře do stejné pozice jako své postavy, takže si celou dobu připadáte jako kořist s terčem na zádech – přesně jako Millie. Spolu s ní zažíváte ponížení, bezmoc i zoufalství, a přesto podvědomě chápete, proč si tak moc musí tuhle hroznou práci udržet. Číst Pomocnici déle, asi bych začala být pěkně paranoidní. Naštěstí jsem to nevydržela a knížku dočetla za méně než dvacet čtyři hodin. Poměrně krátké kapitolky autorka utíná přesně v těch správných momentech a na jejich závěr umí vymyslet úderné věty znějící přesně tak dramaticky jak jsou myšleny. Právě ty nutí čtenáře číst dál.
„To by bylo báječné! Nepotřebujete trochu času na sbalení věcí?“
Nechce se mi jí vykládat, že veškerý můj majetek leží v kufru auta. „Na balení jsem rychlík.“
Znovu se zasměje. „Líbí se mi váš přístup, Millie. Už se těším, až tu začnete pracovat.“
Zatímco s Ninou domlouváme podrobnosti ohledně zítřka, v duchu přemítám, jestli by ze mě měla stejnou radost, kdyby věděla, že jsem posledních deset let strávila ve vězení.
Napsat thriller tak, abyste se vyhnuli patosu, není vůbec jednoduché. Obzvlášť chcete-li budovat atmosféru na poměrně typických prvcích thrillerů – tajemstvích s oddalovaným rozuzlením. A to jak tajemstvích hlavní hrdinky, tak vedlejších postav. Pokud se ještě navíc snažíte o dramatičnost, je sklouznutí k patosu, klišé, nádechu zbytečného povyku a natahování velmi snadné. Hlavní postava musí být dostatečně motivovaná nevzít nohy na ramena při prvních děsivých náznacích tajemství svých zaměstnavatelů a zároveň mít před sebou přesně tolik překážek, aby se všechna tajemství nemohla dozvědět hned. A vše musí pořád působit realisticky. Bylo velmi osvěžující číst knížku, která měla v těchto kritériích k dokonalosti velmi blízko. Na můj ale autorka v dialozích Millie se známými Winchesterových často nakousla nějaké tajemství, aby vzápětí hovor utnula banalitou – třeba tak, že jejich rozhovor zrovna někdo vyrušil. Stejně tak by bylo příjemné ubrat u naznačování Millieiných tajemství, kolem nichž kroužila ve svých myšlenkových pochodech. Samozřejmě chápu, že autorka tak chtěla napínat čtenáře, ale tohle mě v knížkách zkrátka vytáčí. Je to jako udělat jeden krok dopředu a tři dozadu.
Pomocnice má tři sta čtyři stran a dělí se na tři části. V první se nám poodhaluje pozadí příběhu, Millie získá práci u Winchesterových a začíná u nich pracovat. Autorka za sebou také pomalu nechává drobečky vedoucím k odpovědím na vše, co nám v příběhu tají. Rozhazuje sítě a láká do nich čtenáře. Mě do nich zachytila ve vteřině. Na konci první části pak přichází onen veliký zvrat. Do děje dopadne jako bomba svržená z letadla, nečekaně a se stejnou ničivostí. Autorka je v těchto pasážích vyloženě epická a po jejich přečtení se vůbec nedivím, že byla Pomocnice zfilmovaná. Druhou část pak tvoří vyprávění jiné postavy, která odhaluje svoje největší tajemství, dovysvětluje plot twist a chystá půdu pro třetí část. Přestože mě diametrálně zásadní zvrat dostal, oproti třetí části jde ještě o slabý čajíček. Nenastane tam další rána pod pás, která by děj zbytečně zkomplikovala, to se nemusíte bát. Příběh zůstane přehledný a velmi logický. Je to ovšem tak velké psycho, že mi na jeho popis nestačí slova. Nechápu, proč se o tomhle v recenzích nikdo nezmiňuje. Poněvadž takhle skvěle popsané brutální činy se jen tak nevidí. Zvrácenost jedné postavy vzápětí překonává postava druhá. Nevím, co mě děsilo více, jestli vnitřní pochody hrdinky, vedené dialogy, či snad fakt, že by napětí mělo vrcholit a přesto je atmosféra až děsivě klidná. A také plná zadostiučinění a touhy po pomstě, o nichž jsem absolutně netušila, co si mám myslet. Ať jsem si totiž myslela cokoliv, přišlo mi to nemorální. Nemohla jsem dělat nic jiného, než jen bez hnutí číst a se zatajeným dechem vše sledovat.
„Ještě jednou děkuji, Millie.“ Mrkne na mě. „Vážně netuším, co bychom si bez váš počali.“
Tohle od ní slýchám často. A taky, že jsem zralá na padáka. Buď jedno, nebo druhé.
Cesta, která vedla k závěru knihy, byla sama o sobě úžasná – brutální, šokující, obsahující brilantně vymyšlené prvky. Konec však také nezklamal. Vše do sebe zapadlo a autorka dokázala ještě naposledy překvapit. Ale hlavně si po celou knížku udržela stejnou míru vychytralosti. Pomocnice neobsahuje snad jediný propad, autorka nikdy nezakolísá a nezavede příběh do nelogických pasáží. Je si naprosto jistá v kramflecích a ví přesně, co chce odvyprávět. Ve výsledku je konec také ohromně uspokojivý – někdo dostane šťastný konec, jiný jeho přesný opak, kruh se uzavře a i nějaký ten přesah bude.
Pomocnice není jen jedna kniha, je to celá trilogie. Druhý díl se jmenuje Tajemství pomocnice, třetí Pomocnice odvedle. Když jsem Pomocnici ještě znala pouze od vidění, vůbec mě nenapadalo o čem by další díly mohly být. Závěr první knihy ale vše perfektně vysvětluje, respektive velmi okatě naznačuje, a tak se moc těším, co autorka pro Millii plánuje dál. I další dva díly by měly mimochodem být zfilmovány.
Freida McFaddenová se Pomocnicí vyšvihla mezi elitu současných thrillerů. Dostála všem mým očekáváním a mohu ji doporučit i těm, kteří si myslí, že už je v tomto žánru nic nepřekvapí. Autorčin potenciál se zdá býti nekonečný, proto není divu, že těmito třemi knihami se psaním zdaleka nekončí. V češtině má vydané ještě dvě samostatné knihy, Za zamčenými dveřmi a Žádné lži, a letos se čtenáři dočkají její Profesorky. Schopnost logicky přemýšlet, přechytračit čtenáře a vyjádřit se bez klišé by jí mohla závidět i Agatha Christie.
Podtrženo, sečteno: knižní Pomocnici hodnotím 9,5/10.
Kniha se momentálně dá koupit pouze s filmovou obálkou – třeba tady.
Už jsem se stihla vydat i na film. A ten byl… řekněme trochu zklamáním. Mohla jsem krásně porovnat předlohu s filmovou adaptací, protože jsem měla knihu ještě čerstvě v paměti. Film je plný hudebního podkresu a přidaná hudba se mi moc líbila. I proto, že byly použity také starší písničky. Některým scénkám vážně dodaly šťávu. Úvod byl poměrně chytlavý a nevinný, člověk by skrze něj vůbec neodhadl, že se dívá na thriller. Samozřejmě byl trochu jiný než knižní prolog, protože právě odhalení jeho vypravěče na samém konci knihy je jedním z posledních autorčiných překvapení. Následuje Milliein přijímací pohovor s Ninou, po němž se do vyprávění vkládá voice over Millie. Ten se se ve filmu ještě párkrát objeví, ovšem poměrně nekonzistentně. Má za úkol uvést diváky do situace, jíž by jinak chápali jen velmi těžko. Ale když už je jednou použit, neměl by se aspoň pořádně využít? Tuším, že Milliein voice over už pak nikdy nepřišel. Stejně tak Nina dostala jednu pasáž, kde byl její voice over. Rovněž jen tuto jedinou. Působilo to divně.
Hned na začátku mě vyděsil výkon Amandy Seyfried v roli Niny. Působila nepřirozeně a ve scénkách s pohovorem si udržovala jeden a ten samý výraz a tón hlasu. A ne, nemyslím si, že by to patřilo k roli. Pak se však probrala a začala předvádět skvělé herecké sekvence. Vážně božské. Brandon Sklenar v roli Andrewa byl výborný po celý film, což se ovšem nedá říct o Sydney Sweeney. Sydney ztvárnila hlavní hrdinku, kterou ale podle mého názoru vůbec nepochopila. Millie si má procházet ponížením, bezmocí a zoufalstvím, snažit se Nině vlichotit do přízně přestože jí Nina otevřeně pohrdá. Sydney se však v rámci role vůbec nedokázala ponížit. Nemluvě o tom, že po celý film si držela jeden otrávený výraz. Za ten by knižní Nina knižní Millii okamžitě vyrazila. Sydney jako Millie po ní od začátku házela drzé pohledy, působila v křeči a nevěrohodně. Skoro až zmateně.
Filmaři udělali v Pomocnici nejednu změnu. Některé se ještě daly chápat jako rozumné, protože určité věci by na filmovém plátně nefungovaly tak dobře jako na knižních stranách. Jedna byla dokonce pozitivní, když dopřáli více prostoru dceři Winchesterových Cecelii a polidštili ji. Ale zbytek změn z nadějného filmu udělal jen jeden z mnoha. Na konec přidali tvůrci mnohem více dramatických monologů a akčních scének, více krve a způsobené bolesti. Z Pomocnice tak udělali typicky americkou záležitost. Ve všech místech, kde jsem v knize nejvíce oceňovala Milliin mrazivý klid, přidali křik, slzy a krev. Jako by se muselo křičet či klít, aby vám běžel mráz po zádech. Podle mého názoru jde o naprosto nepochopenou podstatu celé knihy. S čímž se pojí i úplné vyškrtnutí všech pasáží hlavních hrdinek se zahradníkem Enzem, který má na rozuzlení knižní zápletky svůj velký podíl. Enzo příběhu vážně chyběl.
Co se týče změn, jedna byla provedena i v interiéru domu Winchesterových. Millieina komůrka byla vlastně docela luxusním podkrovním pokojíkem, jehož jedinou nevýhodou bylo, že se v něm nedalo otevřít okno. Nechápu jak mohla autorka něco takového povolit. Vzhled tohoto pokoje nedával smysl ani v rámci děje, kde pak filmaři kvůli provedeným změnám nadělali pár nelogičností.
Abych to tedy shrnula, knižní Pomocnice měla pro zfilmování velký potenciál. Film však příběh prezentuje jako každý druhý thriller, který nenabízí nic nového. Jako kniha je Pomocnice jedinečná, jako film tuctová. A upřímně nejsem ani nadšená z toho, že v dalších dílech nejspíš přijdeme o Amandu, ale Sydney zůstane. Sydney Sweeney má možná „great genes“, ale ne na herectví.
Podtrženo, sečteno: filmovou Pomocnici hodnotím 4/10.