V lednu jsem se soustředila hlavně na šití a čtení muselo jít trochu stranou. Proč? Důvod byl jednoduchý – na konci ledna byl Zaklínačský ples a já začala šít až po příjezdu z vánočních prázdnin. Šaty jsem naštěstí v klidu stihla a ples si mohla užít. A přestože jsem šila každou volnou chvíli, stihla jsem zažít docela dost věcí. A počet přečtených knih také není nijak hrozný.
Přečetla jsem 6 knih a poslechla si 1 audioknihu, což je dohromady 1 926 přečtených stran a 13 hodin a 6 minut poslechnutých. První knihou roku 2026 po níž jsem sáhla, byl Artefakt od Kristiny Hlaváčkové. Artefakt je prvním dílem ze série Podsvětí, kterou nyní Kristina začala znovu vydávat. Artefakt měl na konci minulého roku předprodej, během nějž se vybíraly peníze na vydání. Přišel mi ještě ten samý rok v prosinci a od té doby jsem na něj byla hodně zvědavá. Má očekávání byla nakonec ještě předčena a Artefakt prohlašuji za to nejlepší, co jsem od autorky zatím četla. Odehrává se v tak trochu jiné Praze, než je ta naše reálná, a já jsem si ji zamilovala. Ve světě Artefaktu mi bylo moc dobře a našla jsem si v něm spoustu přátel – mimo jiné i hlavní hrdinku Sam, která je… prostě skvělá! Celou recenzi už jsem zveřejnila. A než začne předprodej druhého dílu (ten také čeká druhé vydání), budu ho už mít přečtený. Od autorky jsem totiž už před časem dostala recenzní kopii dvojky. V měkké vazbě, ale s finální podobou příběhu.
A malá zajímavost k Artefaktu na závěr – kousek z každé recenze dávám vždy na Instagram, kde jsem s psaním o knihách začínala. Instagram umožňuje přidat k příspěvkům písničky a já se vždy snažím, aby písnička nějak vystihovala příběh. Artefakt, a hlavně Samanthu, mám už dlouho spojenou s písničkou Holka s lebkou od Vypsané fixy. Hodně jsem si ji při čtení pouštěla a kdykoliv ji teď slyším, na Sam si vzpomenu.
Když jsem měla rozečtený Artefakt, musela jsem na jeden den za pochůzkami do Prahy. Ráno jsem ale spěchala, abych stihla autobus a stala se nejhorší katastrofa, jaká se knihomolům může stát: Zapomněla jsem si knihu doma. Jsem zvyklá u sebe mít knihu téměř pořád a jakmile ji u sebe nemám, cítím se nesvá. Čtu si obecně každou volnou chvíli, ovšem když jedu právě do Prahy, mám čas na čtení cestou tam i zpátky v autobusech a metru. To už vydá na slušný počet přečtených stran a kapitol. Chvíli jsem panikařila, než jsem si vzpomněla, že jsem si do tašky přibalila ještě jednu knihu. Předpokládala jsem totiž, že Artefakt během dne dočtu a budu chtít začít něco nového. A tak jsem začala číst Ostrov lhářů od E. Lockhartové, který mi zachránil náladu i pohodu.
Ostrov lhářů jsem měla na recenzi z nakladatelství Host, do nějž proto posílám poděkování. Je to útlá kniha s krátkými kapitolkami, velmi rychle se čte a stejně tak rychle mě pohltila. Ale našla jsem na ní pár mušek. V recenzi jsem nebyla zcela spokojená, ale ne tolik, abych se bránila přečtení prequelu. Plánuji jej číst ve čtečce, protože Kindle má skvělou vychytávku – čtečka má integrovaný šikovný slovník, tudíž stačí na neznámé slovo kliknout a hned vidíte jeho definici.
Poté jsem rozečetla rovnou dvě knihy zároveň, jelikož jsem si nedokázala vybrat, na co mám právě chuť. Pátý díl Pokrevních pout od Richelle Meadové jménem Stříbrné stíny a Emmu od Jeana Reno. Emmu jsem si přála k Vánocům a upřímně jsem čekala něco docela jiného. Byla to čtivá kniha, ale nic moc mi nedala, příběh mě dvakrát nebavil a z mého pohledu neměl vlastně ani žádnou ucelenou zápletku. Byl tu nadpřirozený prvek, ale byl málo rozepsaný, aby se dala Emma nazvat knihou o nadpřirozenu. Velkou roli hráli i špionáž a špióni, ovšem i tomuto tématu bylo věnováno málo prostoru, abych mohla o Emmě prohlásit, že je špionážním románem. Stejně tak je to s erotikou a romantickou linkou. Byla to nemastná, neslaná kniha. Chci ale napsat recenzi, protože její nedostatky jsou k rozebrání zajímavé a skrze psaní bych se snad mohla dozvědět, co si o Emmě vlastně myslím.
I ke Stříbrným stínům mám také pár výtek, ale týkají se především chování postav a trocha moc romantických vyznání. Jinak autorka skvěle rozšířila svůj vampýrsko-alchymistický svět o další lokace a pravidla jeho fungování. A posunula alchymistickou nelidskost na nový level. Je to paradox, protože to alchymisté mají svět lidí chránit před vampýry, jež mají za nelidské zrůdy. Pravé zrůdy jsou však někde jinde, jak se ostatně ukáže ve Stříbrných stínech. Do této knihy jsem se pustila, protože na konci ledna měl vyjít úplně poslední, šestý, díl do série Pokrevních pout. Už ho mám doma a plánuji shrnout poslední dva díly do jedné recenze.
Pojďme si tedy odskočit do knižních přírůstků. V lednu jsem jich překvapivě neměla tolik. Z Booklabu mi kromě Rubínového kruhu, šestého dílu Pokrevních pout od Richelle Meadové, přišlo také pokračování Kronik Castellane od Casandry Clare. První díl byl nazván Princův štít a v rámci jeho vydání jsem měla možnost potkat se s Cassandrou Clare (dodnes za to neskonale děkuji nakladatelství Booklab). Dvojka se jmenuje Král Hadrník a já se ho po skvělém Princově štítu nemohla dočkat. Stejně jako Princův štít i Král Hadrník vyšel ve dvou vydáních – v klasické měkké vazbě s barevnou ořízkou zobrazující výhled na Castellane a v limitované edici v pevné vazbě, zlatými předsádkami a černou ořízkou se zlatými detaily. Limitovaná edice Krále Hadrníka se mi líbí ještě více než Princova štítu. Číst budu právě tohle vydání, protože pevnou vazbu mám obecně raději. A paperbackem se budu kochat. Kochat se mimochodem mohu i Rubínovým kruhem. Série Pokrevní pouta má totiž ilustrace na hřbetu jednotlivých knih i ořízkách. Když teď srovnáte všechny knihy vedle sebe, vyjde vám na hřbetu pohled na vampýrský královský dvůr na podzim a na ořízkách zase vampýrský královský dvůr na jaře. Konečně jsou tedy oba obrázky kompletní!
Také mi přišel balíček z nakladatelství Host, kde byly dvě české staro-novinky. Konkrétně dotisk románu O hvězdách víš h*vn* od Petra Hanela (to je ta „staro“ část slovního spojení) a Katka už nebude divná od Petry Soukupové (to je novinka). O hvězdách víš h*vn* nadchla už spoustu lidí. Byly to právě jejich reakce, které mě přiměly se do knihy pustit. A autor Petr Hanel je mi sympatický už proto, že jako merch ke knize vyrábí trička s Davidem Bowiem. Bowieho miluji a přestože jsem netušila, jak s knihou souvisí, kde je Bowie, tam budu i já. A Katka už nebude divná vypráví o dívce nastupující na gymnázium. Bere to jako znamení k začátku nového života. Už nechce být divná, chce být přijímána a oblíbená v kolektivu. Dokonce tak moc, až z toho spadne do anorexie. Od Petry Soukupové už jsem nějaké její knihy pro mladší publikum četla, tudíž do její novinky vkládám velké naděje.
O hvězdách víš h*vn* od Petra Hanela byla knihou, s níž jsem tento měsíc zakončovala. Prezentuje se jako drzá a realistická „vztahovka“ zaměřená na první lásky, fungování mezilidských vztahů v dnešní době a přiblížení myšlení mé generace. Kromě toho dívčím čtenářkám nabízí nezapomenutelný pohled do hlavy sedmnáctiletého kluka, v němž možná poznají toho, který se kolem nich právě motá. Ke knížce mám sice nějaké výtky, ale je zajímavé, že na každou svou výtku jsem našla i „ale“. Tak například, autor sice trochu moc tlačí na slang v místech, kde to ani není potřeba a kde se nehodí, ale v jiných situacích mu slangová mluva protagonistů funguje dokonale. Jako by někdo zaznamenal rozhovory mě a mých přátel, tak přesné rozhovory ve Hvězdách byly. Také mi vadil autorův až moc filmový styl psaní, kvůli němuž nějak napínavě ukončil kapitolu a místo přímého navázání na předchozí děj v nové kapitole posouvá příběh o několik dní dopředu. K rozuzlení se pak musí dostat pomocí poněkud komplikovaných flashbacků. Nebylo to tak vždy, ovšem často ano. Ale! V dalších pasážích tímto stylem slohu dokázal text dokonale oživit a ozvláštnit ho. Na podobné vlně jsem měla ještě několik bodů, které bych ráda detailněji popsala v recenzi. Teď je důležité zmínit, že ať mám kolik výtek chci, Hvězdy mě bavily. Moc. Nemohla jsem se odtrhnout a neustále mě překvapovalo, jak dobře dokáže autor vyjádřit myšlenky snad každého z nás. O hvězdách víš h*vn* je jednoznačně kniha hlavně pro mladé lidi. Ty by mohla jednak bavit, ale i obohatit o silné myšlenky. A snad i trochu ujistit, že jakkoliv velký mají teď v hlavě zmatek, jednou se vše srovná a bude to dobré. Avšak mnohé mohou Hvězdy dát i rodičům, kteří by zase mohli trochu více pochopit své potomky. Autor totiž možná ví o hvězdách leda tak h*vn*, ale o mezilidských vztazích a fungování dnešní mládeže ví hodně.
V půlce ledna mě přítel vytáhnul na rande do kočičí kavárny. Kočky miluji a už dlouho jsem se do nějaké kavárny s nimi chtěla podívat. Nadchlo mě, jak láskyplně se zaměstnanci chovají ke kočkám a jak je prostředí upraveno pro pohodlí kočiček. Hrála jsem si s koťátkem, které to tak vyčerpalo, až se jak dlouhé tak široké natáhlo vedle našeho stolu. A jednu nádhernou mainskou mývalí kočičku jsem si hladila u prázdného stolu, na nějž se rozvalila a nastavila bříško. Hezké odpoledne jsme zakončili v knihkupectví Luxor na Václavském náměstí. Měla jsem od Vánoc poukázku právě do Luxoru a tak jsem se těšila na nákupy. Dlouho jsem si nemohla žádnou knihu vybrat, avšak pak jsem dostala chuť na knihu ve stylu My děti ze stanice ZOO. Takže jsem použila svou oblíbenou hlášku, která mi v knihkupectví vždy vyslouží pár překvapených pohledů: „Mám chuť na drogy.“ Nakonec jsem si vybrala Feťáka od Williama S. Burroughse a můj milý konečně objevil povídkovou sbírku Smečka od nakladatelství Golden dog, po níž dlouho toužil a v posledních měsících byla téměř nesehnatelná. Tudíž spokojenost byla na obou stranách. A to je, přátelé, z mých knižních přírůstků za leden vše. Ráda bych napsala, že se takový počet nových knih pokusím během roku udržovat či snad ještě snižovat, ale sama tomu nevěřím.
Kromě kočičí kavárny jsem měla v lednu ještě jeden menší zážitek, který rozhodně stojí za zmínku. S mojí kamarádkou Gábi jsme se vydaly do klubu Tresor, kde je některé dny možnost bruslení. Obě milujeme trekové brusle, tedy ty, které mají dvě a dvě kolečka vedle sebe. Můžete je mít spojené buď s dětským seriálem z dílny Disney Chanel, Soy Luna, nebo s osmdesátými léty. Tehdy se pořádaly diskotéky, kde se na těchto bruslích jezdilo a tancovalo, a já si vždy přála jednu zažít. Klub Tresor to umožňuje a my navíc měly to velké štěstí, že po celou hodinu našeho bruslení jsme tam byly jen ve čtyřech – kromě mě a Gábi bruslily ještě dvě slečny. Odpoledne mělo úžasnou atmosféru a moc jsme si ho užily. Teď už mi k líčení chybějí jen ty velké, život měnící zážitky. Nepřeháním.
Jak se blížil konec měsíce, byl nejvyšší čas popadnout čtečku a pustit se do Pomocnice od Freidy McFadden. Tento thriller byl nedávno zfilmován a od prosince minulého roku promítán v kinech. Hlavní role hrají Amanda Seyfried, Sydney Sweeney a Brandon Sklenar. Moje kamarádka Verča mi Pomocnici už dlouho doporučovala a navíc jsme na ni chtěly jít do kina. Tam jsem samozřejmě nemohla jít bez přečtení předlohy, že? Pomocnici jsem přečetla za necelých dvacet čtyři hodin a ohromně se mi líbila. Je to thriller, který má co nabídnout i velkým milovníkům tohoto žánru. Více se rozepíši v recenzi. Ihned po mém dočtení Pomocnice jsme se s Verčou dohodly, že zajdeme na film. Ten byl však oproti knize docela zklamáním. Hlavně na konci bylo docela dost změn, které celý film dosti „poameričtily“. Zkrátka a dobře ho trochu více nafoukly, přidaly dramatičtější scény a více krve. Mně se přitom na knižní Pomocnici líbilo právě to, jak je konec decentní a klidný. To z něj činilo brutální a mrazivou záležitost. Takhle je filmová Pomocnice z mého pohledu jen jedním z mnoha filmů tohoto typu. A co se týče hereckých výkonů, tak Brandon Sklenar byl po celou dobu naprosto skvělý. U Amandy Seyfried jsem se na začátku filmu trochu lekla, že jí role Niny nepůjde vůbec vystihnout, ale nakonec i ona předváděla neskutečné výkony. Od Sydney Sweeney jsme toho s Verčou moc nečekaly – vůbec ji nemáme rády, to by ale bylo na delší povídání. Nepřekvapila nás. Podle mě byl její největší problém že se za celý film ani jednou nenechala ponížit. Přitom to role Millie přímo obnáší! Neustále házela otrávené obličeje a snad to bylo její ego, které jí nedovolilo zahrát Milliiny knižní emoce a chování. Kdyby byla Millie i v knížce taková, jako ji zahrála Sydney, nikdy by práci pomocnice v domácnosti u tak bohaté a pyšné rodiny nedostala. Nebo si ji minimálně neudržela.
Zatímco jsem se chystala na Zaklínačský ples, stihla jsem využít sněhu a jeden víkend znovu nafotit Yennefer. Moc se mi líbila představa kontrastu mezi Yennefer v černém a zasněženou krajinou. Použila jsem svůj starý, ručně šitý kostým, ale měla jsem novou paruku a nové čočky. A dopadlo to skvěle! Při focení jsem tedy neuvěřitelně mrzla a po každém záběru si rychle běžela pro bundu, abych se aspoň trochu zahřála. A že to nebyl zrovna jednoduchý běh – cestičky v zámeckém parku v Brandýse, kde jsme fotili, byly namrzlé a klouzaly tak, až jsem si připadala jako Martina Sáblíková. Do toho jsem měla podpatky. Nebyla jsem vůbec schopná jít sama a musela se o někoho opírat. Kdykoliv jsme se někam přemisťovali, můj fotograf a přítel v jedné osobě držel v rukách nejen foťák, ale i můj život. Stálo to však za to. Po příchodu domů jsme se honem běželi zahřát a rozhodli se pustit si poslední díl seriálu Arcane. Ani ne deset minut po začátku jsem začala usínat a ještě se s přítelem v polospánku hádala, že nespím, ať to nechá běžet a nesundává mi brýle. Ale samozřejmě jsem nakonec na pět hodin usnula.
Arcane jsme rozkoukali na začátku prosince a dokoukali ten den po focení Yennefer. Je to animovaný seriál s dokonalým art stylem a odehrává se ve světě hry League of legends. Má pouhé dvě řady, ale je úžasný. Vypráví hlavně o dvou sestrách, Vi a Jinx. Jedna stojí na straně dobra, druhá na straně zla. Ale nebylo tomu tak vždy. Kromě toho je seriál také o válce mezi městem Pilltower a gangstery z podsvětí, kde žijí chudí lidé a říká se mu Zaun. A do třetice ještě o vynálezech, jenž mohou navždy změnit svět. Tolik bych si přála pokračování! Našla jsem si tu spoustu cosplayů naplánovaných do budoucna, a některé scény mě svou epičností budou pronásledovat do konce života. Moc Arcane doporučuji!
Po dokoukání Arcane jsem hledala něco, do čeho se budu moci bezmezně zamilovat. A tak jsem našla hru Life is strange. V tomto roce se navíc její hráči dočkají nového dílu. Je to příběhová hra o studentce fotografie Max, která jednoho dne zjistí, že umí vrátit čas. Jako hráč za ní činíte rozhodnutí ovlivňující příběh i osudy vedlejších postav. Life is strange stojí na teorii o efektu mávnutí motýlích křídel tvrdící, že i to nejmenší mávnutí motýlích křídel v jednom koutku světa může zapříčinit tornádo v koutku druhém. Je to úžasně poetická a melancholická hra, jíž jsem naprosto propadla. Nejradši bych v jejím světě prožila svá zbývající teenage léta.
V lednu jsem konečně doposlouchala audioknihu Bouřková sezóna od Andrzeje Sapkowského, to je novela ze světa Zaklínače. Vypráví o událostech ještě před tím, než se začalo naplňovat dávno vyřčené proroctví a Geralt získal to, o čem ještě Lvice z Cintry netušila že má. Tahle novela byla stavěná na spoustě odboček v ději a samostatných vedlejších příbězích. Tolika, až Bouřková sezóna působila jako povídková kniha. Ale díky danému rámci a jakž takž ucelené hlavní zápletce mě bavila ještě více než autorovy povídky. Bouřková sezóna zase o něco rozšířila hlavní Ságu, postavu Geralta i další, které v Sáze o zaklínači potkáme. Zároveň zvládla být velmi silným a dojemným příběhem. Rozhodně jedním z nejlepších, které Zaklínač pamatuje. A když mám teď doposlechnutou jedinou knihu, která mi od Andrzeje Sapkowského k pokoření chyběla, jistě uhádnete, co nás čeká v únoru – Rozcestí krkavců, autorova novinka vyprávějícím o mladém Geraltovi z Rivie!
Nyní už se dostáváme k tomu, co jsem nakousla hned na začátku Měsíčníku – k Zaklínačskému plesu. Konal se v Táboře a já jsem si na něj ušila šaty inspirované obálkou prvního dílu série Siverai (plánuji samozřejmě vydat článek o šicím procesu). Autorka Siverai, Anička Tausigová, mi navíc na plese dělala skvělou společnost. Už od příchodu do místa konání plesu byla všude kolem nás úžasná atmosféra. Není nad to obléknout si fantasy šaty a potkat se s dalšími podobnými „blázny“. Tolik kreativních duší bylo ten večer kolem mě! Viděla jsem nádherné šaty i obleky a cítila se jako mezi svými. Velikou radost mi udělalo, když někdo pochválil šaty mně – dostávám na své kostýmy hodně komplimentů, ale když mi šaty pochválí někdo „z oboru“ nebo někdo, koho sama za jeho šití obdivuji, div se nečervenám.
Ples zahájily břišní tanečnice v krásných kostýmech, tancovali se společenské i latinskoamerické tance, proběhla tombola, kde jsem tedy nic nevyhrála, a občerstvení rovněž stálo za to. Celou noc jsem protancovala na fantasy hudbu, ať už v páru nebo sama, potkala jsem báječné nové lidi a výborně se bavila. Kde jinde můžete vidět tančit Geralta kozáčka na Rasputina od Boney M.? Odpověď možná neznáte, protože vás nad touto otázkou nikdy nenapadlo přemýšlet, ale já vám ji prozradím; nikde! Jedině na Zaklínačském plese! A když o půlnoci ples oficiálně skončil, začala afterparty. To vám bylo! Hrály už i moderní písničky, dámy odkoply boty a všichni tancovali tolik, kolik to hladina alkoholu v krvi dovolila. Tento večer si budu dlouho připomínat.
Vzhledem k tomu, že jsme šli spát až o půl čtvrté ráno, nebylo ráno zrovna snadné. Ale neměla jsem čas si to přiznávat, ani upadnout do tradičního smutku, že je za mnou skvělá akce. Večer mě čekal koncert mé oblíbené kapely Lorna shore. Lorna shore hraje deathcore a hlavním zpěvákem kapely je Will Ramos, muž s jedním z nejlepších screamů vůbec. Bylo vtipné, že Lorna shore hrála v O2 universu, zatímco v O2 aréně ten samý večer koncertovala zpěvačka Raye věnující se popu s jazzovým nádechem. Ke komplexu O2 se tedy ten den v Praze blížily dvě skupiny lidí – a nemohly se více lišit.
Lorna byla úžasná. Proto mě trochu zamrzelo obecenstvo, které hudebníky ani nenechalo se poklonit, a už se všichni hrnuli k východům. Nejspíš aby se vyhnuli frontám v šatnách. Will skvěle pracoval s publikem, zahráli všemi milované skladby prokládané světelnými i ohnivými efekty a hlavně zněli stejně dobře jako na nahrávkách. Nejradši bych Lornu už nikdy neslyšela jinak než živě. Odcházela jsem sice s dvojnásobně bolavýma nohama, jelikož k bolesti z plesu se přidala ještě bolest ze stání na koncertu, ale stálo to za to. Stále jsem tak nějak v šoku z toho, jak silný zážitek to byl. A jak šťastná jsem se ten víkend cítila. Moc doufám, že to v tomto roce nebylo naposledy. Teď už chybí jen haiku na závěr…
Když už nedoufáš,
náhle přijde bílá smršť,
hned prosíš: „Jdi fuč!“