Vítejte v báječné rodině Sinclairových.
V naší rodině nemáme zločince.
V naší rodině nemáme feťáky.
V naší rodině nemáme černé ovce.
Sinclairovi jsou atletické postavy, vysocí a pohlední. Jsme starý majestátní rod, volíme demokraty. Máme široké úsměvy, souměrné brady a tvrdé podání v tenisu.
Kdo se pohybuje na sociálních sítích, nejspíš v červnu roku 2025 zaznamenal vydání seriálu Ostrov Lhářů. Natočila jej streamovací platforma podle stejnojmenné knihy E. Lockhartové (vlastním jménem Emily Jenkinsonové). Pokud jste o seriálu neslyšeli kvůli němu samotnému, jistě to bylo alespoň v souvislosti s hercem Josephem Zadou. V Ostrově Lhářů si zahrál Johnnyho a v té době bylo zrovna oznámeno jeho obsazení do adaptace nového prequelu k Hunger games, Úsvitu sklizně, kde ztvární hlavní roli Haymitche (film půjde do kin letos). Právě takto jsem narazila na Ostrov Lhářů já. A abych se přiznala, o seriál jsem neplánovala ani zavadit pohledem. Nelákal mě a zdál se jako typická letní „slaďárna“. Ovšem potom se po internetu začaly šířit šokované reakce jeho diváků. Tvrdili, že takový zvrat na konci v žádném případě nečekali a že jde o jeden z největších zvratů, které kdy sledovali. To mě zaujalo. Rozhodla jsem se podívat Ostrovu Lhářů na zoubek. Nejprve jsem si chtěla přečíst knihu, ale tehdy byla všude vyprodaná. Původně byla vydaná v roce 2015 a nešla sehnat ani v antikvariátech. Když jsem neviděla možnost, jak si ji opatřit, udělala jsem něco, čehož zpětně lituji – vyhledala jsem si konec, abych ukojila zvědavost. Později roku 2025 udělalo nakladatelství Host dotisk knihy se seriálovou obálkou a já si ji vyhlédla k recenzi. Číst Ostrov Lhářů, když víte jak skončí, avšak neznáte kontext ani žádné souvislosti, je trochu odlišný zážitek. Ale možná o to silnější. Naštěstí má útlá brožka pouze dvě stě padesát devět stran, tudíž je možné ji přečíst za krátký časový úsek hned několikrát.
Lháři – tak se říká čtyřem nejstarším dětem z rodiny Sinclairů. Sinclairovi jsou nechutně bohatá americká rodina, do níž se před mnoha lety narodily tři dcery. Každá z nich se provdala a měla své vlastní děti. Prvorozenými dětmi každé ze tří sester byli Cadence, Johnny a Mirren. Když si Johnnyho matka našla po rozvodu nového partnera, přibyl do rodiny ještě Gat. Cadence, Johnny, Mirren a Gat – čtyři Lháři. Svým dětem Sinclairovi platí soukromé školy, dávají jim vysoké kapesné a celkově jim zajišťují život v blahobytu. Žádná ze tří Sinclairových dcer nikdy nemusela pracovat a každý rok v létě jezdí spolu s dětmi na svůj soukromý ostrov. Už posledních pár let – po smrti babičky Sinclairové – nestály tamní prázdniny za nic, avšak tomu z Cadencina sedmnáctého roku života nesahají hrůzostrašností ani po kotníky. Právě tyto prázdniny s ní jako čtenáři prožijeme.
Před dvěma lety, když jí bylo patnáct, Cadence utrpěla vážné zranění hlavy za okolností, na které si vůbec nevzpomíná. Přetrvávají jen silné migrény a pocit, že jí rodina něco tají. Minulé léto cestovala s otcem po Evropě a hroutila se bolestí, to letošní je jí konečně umožněno vrátit se na rodinný ostrov. Jediné místo, kde se vídá se svými nejlepšími přáteli Johnnym, Mirren a Gatem. Do Gata se v patnácti navíc zamilovala a doufá, že nyní budou pokračovat ve svém letním románku. Přestože se jí celé dva roky vůbec neozval. Tušení tajemství na ostrově ještě vzroste. Tety poplakávají, další členové rodiny mají noční můry a Johnny s Mirren a Gatem se chovají více než podivně. Dostávají své přezdívce, protože Cadence v jednom kuse lžou. Jaký k tomu mají důvod? A co vše se musí stát, aby Cadence odhalila strašnou pravdu?
Do vody jsem šla v tílku, podprsence a kalhotkách. Na pláž jsem nejspíš dorazila jen v tomhle. Na břehu se nikdy žádné mé oblečení nenašlo. Ani ručník.
Proč?
To taky nevím.
Musela jsem plavat daleko. Dál od břehu jsou obrovská skaliska, špičatá a černá. Ve tmě vždycky vypadají zlověstně. Asi jsem musela být ponořená ve vodě a uhodit se o kus skály do hlavy.
Jak říkám, nevím.
S Cadence je něco v nepořádku. To je čtenáři ostatně jasné již z prvních vět knihy, která je celá vyprávěná v ich-formě. Cadence své prožitky popisuje velmi metaforicky, temně a s cynickým nádechem. Prožívá současnost, vrací se ale i do minulosti a občas odbíhá k pohádkám o své rodině, které si pro sebe píše. Dohromady je to mozaika znázorňující její pomalu se vytrácející rozum i svědectví o vnitřním světě ne úplně všedního člověka.
Autorčin sloh je jedinečný, o tom není pochyb. Její psaní je důrazné, což zajišťuje i spousta odřádkování. Někdy nebyly po celou kapitolu na stejném řádku více než dvě věty. Používá krátké, strohé věty střídající se s košatými připodobněními. Děj odsýpá jak díky čtivosti knihy, tak díky kraťoučkým kapitolám. Melancholie provázející celou knihu mi připomínala šumějící moře. Jeho vlny obklopovaly každé slovo a dodávaly jim atmosféru. Metafor a přirovnání bylo v příběhu tolik, že jsem skoro nedokázala poznat, co je ještě metafora a co už realita. Netuším například, jestli Cadence metaforicky krvácela nebo se sebepoškozovala. Jednoduše nevím a nedozvím se to, což se mimochodem dá říct o mnoha záležitostech v Ostrovu Lhářů. Autorka si hrála se slovy i jejich významy a překladatelka Barbora Doležalová svým překladem přidala pomyslnou třešničku na dort. Je tu však pár „ale“.
Dokážu vám sice popsat, jak autorka píše a tím pádem i to, jak Cadence vypráví, ale nedokážu vám dost dobře říct jaká je. Osobnosti postav nejsou za celou knihu vůbec popsané, nerozvíjejí se a tím pádem jejich chování občas nedává smysl. U Cadence byl tento problém trochu menší, protože je přeci jen hrdinkou, skrze jejíž pohled se Ostrov lhářů odehrává. Ale její tety, dědeček či zbývající tři Lháři? To pro mě byla pouze jména na papíře. Prázdné a nerealistické schránky. Rozumím, že k podstatě této knihy patří také její krátký rozsah, ovšem jak jde stavět jakýkoliv děj, když člověk nezná a nechápe motivaci více než jednoho protagonisty? Mimochodem, jednou z Cadenciných motivací je i nešťastná láska. Vůbec jsem jí její city nevěřila.
Já, Johnny, Mirren a Gat. Gat, Mirren, Johnny a já.
V naší rodině se nám říká Lháři a nejspíš si to zasloužíme. Všem je nám skoro stejně a všichni máme narozeniny na podzim. Co jezdíme v létě na ostrov, jsou s námi potíže.
Cadence nás krátce uvede do svého života, toho, co předcházelo nehodě, a pak už se spolu s ní ocitáme na ostrově. Sledujeme rodinná dramata, seznamujeme se s podivným chování členů její rodiny a hlavně trávíme čas s Johnnym, Mirren a Gatem. Tady přichází další „ale“. Jeden den s nimi Cadence sedí na střeše domu, kde si dělají piknik a baví se o tom, jak rádi by tam zůstali navždy. Baví se o pohřbech a plánují si smyšlené oslavy, jiný den zase probírají smysl života a vše, čeho by chtěli dosáhnout. Je to jedna poetická fraška za druhou. Omlouvám se za silná slova, poetiku miluji, ale tady mě to unavovalo. Nemají spolu ani jeden nepoetický či nenonšalantní zážitek. Jeden rozhovor je rádoby hlubší a plný „skrytých“ významů než druhý. Slovo skrytý jsem dala do uvozovek proto, že uvažuji, zda je v nich vůbec nějaký význam kromě dokreslení zbohatlické atmosféry. Nepřišlo mi to tak.
Příběh je sice od začátku poutavý a majetní snobové jsou v něm zajímavým prvkem, ale hodně dlouho mi přišel prázdný. Až v momentě, kdy se Cadence začne rozpomínat na události před dvěma lety, dostane Ostrov Lhářů konečně nějakou příchuť. Náhle je z něj téměř psychedelický zážitek. A konec pak zcela zpochybňuje vše zjištěné v posledních více než dvě stě stránkách. Právě to je onen zvrat – Lhářům nesmíte věřit vůbec nic.
Bývala jsem blondýnka, ale teď jsem černovláska.
Bývala jsem silná, ale teď jsem slabá.
Bývala jsem hezká, ale teď jsem pobledlá.
Je třeba dodat, že od nehody trpím migrénami.
Je třeba dodat, že netrpí blázny.
Ráda si hraju se slovy. Všimli jste si? Trpím migrénami. Netrpím blázny. To slovo znamená v obou větách skoro totéž ale vlastně ne tak docela.
Autorce se musí nechat, že konec udělala neobyčejným. Zapojila do něj některé filosofické otázky a pěkně si s ním pohrála. Finále Ostrova Lhářů je nezapomenutelné. Jenže… finále je zároveň jedinou částí knihy, o níž to mohu prohlásit. Ve zbytku knihy se občas našla myšlenka, která mě nadchla. Ovšem až na tyto světlé body šlo o průměrné čtení. Neříkám, že mě nebavilo. Neříkám, že se mi nezdá dobře vymyšlené. Ale něco mu z mého pohledu chybí.
E. Lockhartové vyšlo v češtině celkem šest knih. Kromě čtyř dětských a Ostrova Lhářů napsala ještě Nesvou, další příběh o dívce z bohaté rodiny. V angličtině je seznam jejích vydaných knih ještě trochu delší – přičemž za zmínku stojí hlavně Family of Liars. Kniha, volně přeložitelná jako „Rodina Lhářů“, je prequelem k Ostrovu lhářů a popisuje léto jiné generace Sinclairových na jejich ostrově. Sice bych si ji nejraději přečetla v češtině, ale vzhledem k tomu, že u nás nikdy nebyla vydána v překladu, se asi budu muset pustit do originálu. Možná vás to překvapuje, jelikož Ostrov Lhářů podle mého hodnocení nebyl nic moc. Opravdu nebyl – jenže zase nešlo o nejhorší knihu na světě. Chyby Ostrova Lhářů mě díky nízkému počtu stran neměly šanci začít pořádně rozčilovat. A když zní anotace Family of liars tak lákavě, dalších pár set stran ze zvědavosti přežiji i za rizika opakování totožných chyb.
Ostrov Lhářů nemohu úplně doporučit, to bych si zbytečně kazila jméno průměrnou knihou. Nechci od něj ale ani odrazovat. Své čtenáře si určitě najde. Hádám, že především v mladých slečnách, které toho ještě nemusí mít tolik načteno a nebudou mít tolik s čím srovnávat. Nemusíte se bát tuto knihu pořizovat, není v ní nic závadného; žádné erotické scény či extrémní násilí. U takových čtenářů se může dostavit velké nadšení a vzhledem k šokujícímu konci i slzy.
Moje hodnocení: 6/10.