Tichá guvernantka je dalším historickým románem z nakladatelství i527.cz, po kterém jsem sáhla. Také šlo o mé první setkání s další stálou autorkou tohoto nakladatelství, Julií Klassenovou. Vzhledem k tomu, že zatím mám z i527.cz načtené pouze knihy Laury Frantzové, neodolala jsem lehkému srovnání. Oproti knihám od Frantzové, Krajkářce a Švadleně z Akádie, je Tichá guvernantka méně poetická. Dalo by se říci, že je také méně velkolepá. Odehrává se v komorním prostředí a není zasazena do žádné velké události naší historie. Díky tomu je v ní ale větší prostor pro vrstvení děje a kombinování nejrůznějších zápletek. Julie Klassenová má oproti Frantzové také postavy s více nedokonalostmi a pochybnostmi. Můžeme je nazvat méně ctnostnými, to ano, ovšem občas má člověk chuť právě o takových postavách číst. Každá z autorek má svůj vlastní styl psaní a vypravování, obě velmi odlišný. Ale oba mi jsou po chuti. Myslím, že pokud si budete stejně jako já prokládat Lauru Frantzovou Julií Klassenovou (a naopak), „nepřejíte“ se ani jedné. A pak můžete tyto nadějeplné výlety do historie v podobě jejich knih absolvovat každou chvíli.
Tichá guvernantka začíná ve chvíli, kdy pětadvacetiletá Olivia Keenová utíká ze svého rodného města. Tisíckrát radši by se otočila a běžela zpět za svou maminkou, ale ta jí kladla na srdce, že se pro své vlastní bezpečí nesmí za žádných okolností vrátit. Olivia je vyděšená, sama a bez peněz. Události, k nimž ten podvečer u Keenových došlo, uzamyká do své mysli a je rozhodnuta o nich nikomu neříct. Olivia umí mlčet, ale to neví mladý lord Bradley. Muž, k jehož domu se Olivia po chvíli putování přimotala a zaslechla tajný rozhovor mezi otcem a synem. Předmětem tohoto hovoru bylo něco, co může lordu Bradleymu naprosto zničit politickou kariéru, kterou má převzít po svém otci. Olivia je u odposlouchávání nachytána a aby si byl lord Bradley jejím mlčením jistý, přiměje Olivii zůstat na jeho panství a začít pracovat jako pomocná chůva. Neví však, že Olivia je s jeho rodinou spojená více, než by kohokoliv z nich napadlo.
„Jsem v pořádku. Jen mám žízeň.“
„Ach tak!“ Přikročil blíže. „Bál jsem se, že jste si chtěla ublížit. I když, tahle řeka je natolik mělká a pokojná, že žádné větší nebezpečí nejspíš nepředstavuje.“
„Ne, pane. Nic takového.“
„Jistěže ne. Promiňte. Mladá dáma jako vy určitě nemá proč být tak zoufalá.“
Byla na rozpacích, rty ji strnuly. „Nemá proč…“
Povolání guvernantek mě fascinuje už dlouho. Stejně tak historická Anglie, která je jedním z mých nejoblíbenějších prostředí pro příběhy. Tichá guvernantka vypráví o mladé paní učitelce Olivii a je zasazená do roku 1815, takže se mi velmi trefila do vkusu. Kniha začíná prologem, jenž se odehrává dvanáct let před Oliviiným úprkem z domova a je uvedením především do mentality Oliviiny rodiny a situace, která ji formovala. Prolog je v první osobě, stejně jako později epilog, jinak autorka vypráví ve třetí osobě. Soustředí se především na dění kolem Olivie a lorda Bradleyho, ale prostor pořádně zahýbat s dějem dostalo více osob. Potěšilo mě komu všemu autorka udělila moc ovlivnit děj, třeba takového otce lorda Bradleyho jsem s tak velkou rolí v hlavní dějové lince vůbec nečekala. Jeho minulost, o níž vypráví Olivii i svému synovi, nyní považuji za jednu z nejsilnějších částí knihy.
Zápletek je v Tiché guvernantce opravdu habaděj. Příběh proto nikdy nestojí a čtenář nemá šanci začít se nudit. Hlavními tématy tu jsou pokrevní a nalezená rodina, důležitost otcovské role v životě jedinců, výchova, staré křivdy, člověk vyššího postavení vs. člověk postavení nižšího, odpuštění a fungování domácnosti v 19. století. Navíc tu je spousta tajemství k odhalení. Všechny dějové linky mi přišly originální, byť jsem jednu odhadla dávno před jejím vysvětlením. A jedna, související právě s tajemstvím Oliviiny rodiny, mi přišla překombinovaná. Podezření, které je jejím hlavním předmětem, se totiž nesmělo potvrdit, aby nezhatilo romantickou linku. Buď už bych ho nechala potvrdit se, nebo jej úplně vynechala. Takto mi dané podezření přijde jen jako zbytečná odbočka do slepé uličky. Poslední věcí, již bych u příběhových linek poznamenala , je moje přání spravedlnosti. Jeden bohatý mladík totiž v příběhu čeká dítě se služebnou pracující v domě lorda Bradleyho. Nejsou manželé a ke všemu došlo v podstatě náhodou. Mladý muž se samozřejmě k ženě s dítětem nechce hlásit, ale čtenář může vytušit, že je otcem. Jenže to nikdy není řečeno. Bylo by hezké gesto, kdyby bylo potvrzení této myšlenky alespoň naznačeno. Takhle je mladíkova čest uchráněna nejen ve společnosti, ale i na stránkách knihy a chuděrka služka nezažije ani drobné zadostiučinění.
Když už jsme u romantické linky, Julie Klassenová ji v Tiché guvernantce staví na mylném prvním dojmu, druhé šanci a postupném poznávání se. Stejně jako Laura Frantzová, i Klassenová nejprve nechá hrdinku a čtenáře myslet si, že hlavní hrdina je nějaký příšerný hrubián. U Laury Frantzové mi však i přesto přišli hrdinové okouzlující a charismatičtí. Vycítila jsem z nich dobré srdce a neprovinili se navíc ničím tak hrozným. Když jsem ale poznala Oliviin romantický protějšek v Tiché guvernantce, nebyla jsem si vůbec jistá, zda mu dokážu jeho chování odpustit. Kdyby se vážně nesnažil, abychom s Olivií změnily názor, za sebe bych ho měla za opravdu hrubého a pyšného člověka. Chladného a nespravedlivého. Lord Bradley mi svou povahou i výstupy hodně připomínal pana Darcyho a to i přesto, že jsem mohla aspoň jedním očkem nahlédnout do jeho hlavy. Pochopení pro jeho činy se dlouho nedostavilo. Nakonec jsem si však uvědomila, že to mě zaslepily pýcha a předsudek (když už jsem jmenovala pana Darcyho tak proč už tohoto přirovnání nevyužít) a dala mu druhou šanci.
Olivia mi byla od začátku sympatická. Je to milá dívka plná elánu a představ o životě. Pak se ale střetne s krutou realitou. Musí prokázat, že nemá s tajemstvím lorda Bradleyho zlé úmysly a velmi se trápí. Dobře to skrývá, ale po celou dobu z ní byl cítit smutek a žal. Vyzařoval z ní, díky čemuž jsem si ji představovala jako typickou smutnou, ale nádhernou krásku. Když se na ni lord Bradley díval, jistě mu její smutek rovněž připadal tak překrásný jako mně. Olivia je velmi chytrá a sama ve škole učila – tedy před svým útěkem z domu a pod nátlakem přijatou prací mimo svou úroveň. Není typickou ženou své doby, avšak zase ne natolik aby to bylo neuvěřitelné. Právě inteligence jsem si na ní nejvíce cenila. A myslím, že každá žena by to tak měla mít, u jiných i u sebe.
Olivia toužila po tom stát se takovou učitelkou. Chtěla děti podněcovat k učení, uvádět je do světa literatury, ukazovat jim krásy hudby a umění matematiky, divy božího stvoření v zeměpisu a přírodních vědách a mnoho dalšího.
Okusila to jako pomocnice slečny Cresswellové, ale nyní se ten sen zdál být z dosahu víc než kdy dřív.
S povzdechem zavřela dveře a vrátila se ke svým povinnostem jakožto nová pomocná chůva na Brightwellském dvoře.
Jak už jsem říkala, tak mě guvernantky fascinují. Velmi mi proto přišlo vhod, že každá kapitola Tiché guvernantky začíná nějakým citátem. Ať už z dobového díla nebo citátem vystihujícím děj. Několik citací bylo i z příruček pro guvernantky a správné služebnictvo. Hodně jsem se toho dozvěděla a těšila se na každou kapitolu – například jsem vůbec netušila, že guvernantky jsou zcela vyčleňované ze společnosti ostatního služebnictva. Nepatří ani k nim, ani k rodině, čímž se stávají velmi osamělé.
I epilog je napsán v první osobě. Než jsem se k němu dostala, byla jsem lehce otrávená překombinováním zmiňovaných zápletek. Nebýt epilogu, asi bych hodnotila níže než nyní. Kromě toho, že byl nádherným uzavřením příběhu s krásnou atmosférou, hodně mi připomínal konec z Malých žen. Byl tuze romantický a zároveň smysluplný, navíc také plný naděje a příjemných pocitů. Tichou guvernantku bych čtenářkám Malých žen doporučila, stejně jako fanouškům Thomase Hardyho (čtenáři možná poznají podobnost s jeho hrdiny co se jejich osobností týče), sester Brontëových (to kvůli lehce ponuré, regentské atmosféře) a Jane Austenové (protože lord Bradley a pan Darcy si mohou podat ruce).
Julie Klassenová v Poznámce autorky zmiňuje, že Tichá guvernantka byla inspirovaná Třetí symfonií Gustava Mahlera (pustit se dá zde). Ta se jako podkres ke čtení výborně hodí. Dům lorda Bradleyho, Brightwellské sídlo, je zase vymyšlen podle autorčiných zážitků z vísky jménem Bibury v Anglii. Často se o ní říká, že jde o nejkrásnější a nejmalebnější vísku v Anglii. Chci se tam už dlouho podívat, tudíž mě tato náhoda potěšila. Kromě Tiché guvernantky Julii minulý rok vyšla kniha Apatykářova dcera – už se těším až si ji přečtu a zase rozšířím svůj arzenál s knihami ke srovnání.
„Proč byste to dělal?“
Podívali se na sebe, dva modré pohledy se slily do jednoho. „Olivie,“ řekl a zněl téměř dotčeně. „Myslím, že na to odpověď znáte.“
Hodnotím 9/10, protože jde zkrátka o realistický, krásně napsaný, romantický a tajuplný příběh.