Jean Reno je na zadní straně svého prvního románu popisován jako ikona francouzské i mezinárodní kinematografie a nezapomenutelná hvězda. Mé seznámení s ním ale proběhlo na stránkách knihy, z níž bych nikdy neuhodla, že jde o takovou legendu kinematografie.
Anny Boleynové a jejího utrpení, grandiózních vzletů a tragických árií si moc nevšímá. Sedí v ústraní ve druhé řadě jejich lóže a myšlenkami bloudí mezi nemožnými volbami: varovat Tariqa, nebo hrát hru podle Martela, zhatit plán, nechat si paměťovou kartu coby záruku, sednout na první let do Francie, zapomenout na Omán… Neúnavně točí a otáčí hypotézami a naráží na stejné překážky, zrada, její vina. Ale zradit co? Svého milence? Svou zemi? Záleží na tom vše, když jste zabili svou vlastní matku? Martel nevědomky vytvořil dokonalou past, která má kořeny v listopadu 2014, na dálnici A11.
Emma je masérka žijící v Bretani. Luxusní lázně, kde pracuje, jednoho dne navštíví bohatý investor z Ománu, který chce otevřít podobné lázně a do těch jejich investovat. Lázně jsou vzhůru nohama a všichni se na návštěvu připravují – kromě Emmy, která má svých starostí a nevyřešených šrámů z minulosti dost. Muže jménem Tariq Khan však stejně okouzlí, jak svou krásou, tak masáží, a zanedlouho jí přijde nabídka vyškolit pro Tariqa personál jeho resortu přímo v Ománu. Emma neví, zda ji chtěl Tariq pouze znovu vidět, nebo mu její masáž tak učarovala, ale nabídku přijme. Při masírování Tariqa totiž zažila něco přímo nadpozemského – jako by jejíma rukama proudila energie a naváděla ji na ta správná místa na Tariqově těle… Omán si Emmu okamžitě získá – ostatně stejně jako Tariq. Zatímco propadá citům a pouští se do nebezpečného románku, dává také materiál do rukou špionům, pro něž je Emma ideální člověk na vykonání nelehkého úkolu. Emma se úkolu nechce ujmout, ale musí, pokud nechce přijít o všechno. Začíná hra na kočku a myš a Emma ví, že to pro ni nemůže dopadnout dobře v žádné případě.
Už podle obálky knihy jsem čekala úplně jiný příběh. Postupně, když jsem začala číst, jsem v něj už jenom doufala. Ale nepřišel. Budiž, říkala jsem si. Rozhodla jsem se to nějak vydržet a doufala alespoň ve čtivost. Jenže ani ta v Emmě není. Od začátku se mi čtení velmi táhlo a, podle mého názoru, nudným dějem jsem se prokousávala jen ztěžka. Kromě pár pasáží jsem nenašla nic, co by mě na knize zaujalo. Těmito pasážemi byly tajné e-maily mezi francouzskou špionáží a jejich agentem v Ománu. Ty jediné stupňovaly napětí a dávaly knize jakžtakž rámec. Je smutné, že stejně jako celá kniha, ani tato dějová linka se špionskými e-maily nepřinesla vyústění a nebyla uzavřená.
Zadní obálka knihy kromě vychvalování autora slibuje také „napětí, špionáž a zničující lásku“. Musím dát nakladatelství za pravdu, že v Emmě tohle všechno skutečně je. Ale jejich podoba? To je tím, co považuji za problém. Napětí bylo snad jen ve zmiňovaných e-mailech a na konci knihy. Emma má ale dohromady dvě stě devadesát tři stran a ve zbytku bylo napětí tak neznatelné, že se ani nedá říct, že by se táhlo pod povrchem. Špionská dějová linka byla nejprve zmatená a jenom mě rušila. Později si přebrala hlavní roli v celkovém ději a začala dávat trochu smysl. Jenže jí nebyla kladena důležitost. Jako by dobrých devadesát procent času hrála jen druhé housle a pak na čtenáře vybafla s překvapením, že nic zajímavějšího než ona už nepřijde. Což je trochu smutné. Přišlo mi, že autor vlastně nevěděl co chce napsat a vařil tak nějak z vody.
Romantika a erotika byly z mého pohledu tím nejzajímavějším, co Emma nabídla. V příběhu bylo ovšem už tak přeplněno, že ani tato zápletka nedostala prostor pro rozvinutí a hlubší zkoumání. V jednu chvíli v ději byla, v další ne. Rozplynula se jako pára nad hrncem. Autor se snad snažil nezáživný příběh oživit přidáním nadpřirozeného prvku, ale tím, že ho jen párkrát zmínil, nijak se mu nevěnoval a nikdy se nedostal k jeho podstatě, do knihy přidal jen další nedomyšlenost do počtu. O Emmě nemohu říct že je napínavou knihou, protože ta trocha napětí není její dominantou. Nemohu ani prohlásit, že je Emma romantikou, jelikož romantické lince není věnována pozornost a je velmi povrchně pojata. Nadpřirozenou knížkou také není, protože tento zvrat není vůbec domyšlený a prozkoumaný. A Emma jako špionážní román? To bych urazila všechny dříve vydané špionské knihy, nezlobte se na mě.
17:12. Aby zabila čas, bezmyšlenkovitě projíždí internet. Pořád ty samé konflikty – Ukrajina, která neúnavně odolává, Gaza pod bombami, klimatické katastrofy, všeobecná neochota uznat, že svět skončí špatně, pokud budeme dál tlačit na pilu.
Emma je v podstatě kniha o ničem. Je mi líto, že to musím napsat tak tvrdě, ale nedá mi to. Autor tak moc chtěl, aby byla o všem, až se připravil o možnost napsat detailně aspoň o jednom tématu. Příběh člověku nic nedá, kromě touhy, aby ji měl rychle za sebou.
Problém vidím malinko i ve slohu. Emma je vyprávěná v er-formě a protože se odehrává v Ománu, musí tomu být přizpůsobena i řeč. Sama Emma mluví francouzsky a trochu anglicky, avšak v Ománu se mluví arabsky. Autor asi nepřišel na nic elegantnějšího, než do knihy jednoduše napsat některé dialogy v angličtině a v arabštině a následně je přeložit v poznámce pod čárou. Pro čtenáře je to velmi rušivé a komplikované. Hlavně proto, že překladatelé se snažily ušetřit místo v poznámkách a nevypisovat celé dialogy včetně uvozovek. Jen naznačují jaká postava co říká, kvůli čemuž jsem měla občas v ději zmatek. A plynutí textu někdy neexistuje.
V tomto zmatku se nevyznal asi ani sám autor, protože jednou postava Emmy promluvila na svou studentku, kterou zaučuje, česky. Jelikož je Emma přeložená z francouzštiny do češtiny, čeština se v příběhu stává francouzštinou. Promluvit česky tedy znamená francouzsky. Studentka jí stejně tak odpověděla, přestože francouzsky po celou knihu neumí. Pak už spolu opět mluvily jen anglicky. Tato drobná muška mě přímo bouchla do očí, asi právě kvůli celému tomuto zmatečnému pojetí. Kéž by se autor pustil do mnohojazyčnosti v textu stylem Kristiny Janů a její prvotiny Dokud neustane vlnobití. Kristina totiž jazykovou bariéru mezi svými postavami vyřešila jednoduše – neustále psala česky a pouze vždy podotkla, jakým jazykem hrdinové promluvili. Například: „To je v pořádku,“ řekla Dominika francouzsky. Nikdy jsem v žádné knížce neviděla praktičtější řešení.
„Jsi skvělá herečka, slečno Il Ismailya! Tvůj manžel si s tebou musí náramně užívat.“
„On smysl pro humor postrádá.“
„Opravdu?“
„Rozvedla jsem se.“
Zainab uchopí její ruku, nenechá se rozhodit přílivem brnící energie a vážně řekne: „Máš něco cennějšího, než zlato, nezahazuj to kvůli krásnému, ale nešťastnému muži.“
Emma chvíli přemýšlí, jestli mluví o zázračné síle jejího „fluida“, ale tlumočnice pak tiše dodá:
„Máš svobodu.“
K postavám nemám moc co říct. Emma je. To je snad to jediné. A Emmina matka není. Právě smrt její matky má být po celou dobu Emminou hnací silou a stále ji ovlivňujícím traumatem z minulosti. Emmě ale nejde věřit jediná emoce týkající se zármutku a celá tato záležitost je v příběhu v podstatě zbytečná.
Některé pasáže v Emmě se mi líbily. Ale byly jako kapky vody v moři. Jediná dobrá část knihy je její konec a ne, není to proto, že tím bylo mé trápení za mnou. V závěru jsem konečně cítila aspoň trochu napětí. Pak přijde zvrat, jenž hodně poznamená rychlost spádu konce. Nemohu se u něj rozhodnout, jestli je to velmi dobrý vývoj jedné postavy či nemastná, neslaná zkratka k rychlému konci. Tomu mimochodem extrémně neprospívá otevřený konec. Po dočtení jsem se jen sebe samé ptala co jsem to právě dočetla. Nešlo o žádnou bizarní knihu, která by mě naštvala svou hloupostí. To je na Emmě asi to nejsmutnější. Je to v lepším případě tak průměrné čtení, že ve vás nezanechá vůbec nic, ani naštvání.
Podtrženo, sečteno: nemohu jinak než 3,5/10. Nenapadá mě komu bych Emmu doporučila, navíc jsem od dočtení ostatně většinu zajímavých pasáží zapomněla.