Jakej je příběh vašeho playlistu?
Možná se to zdá jako zvláštní otázka, ale zamyslete se nad tím – za každou písničkou ve vašem výběru je příběh. Nemyslím historii jejího vzniku nebo o čem se v ní zpívá. Myslím příběh o tom, proč je tahle písnička ve vašem playlistu. Jak se tam dostala, co pro vás znamená, s kým a při čem jste ji poslouchali.
Možná je to nudnej příběh. Zalíbila se vám na spotify, přidali jste si ji. End of story.
Ale možná ve svým výběru najdete i písničky, který vám už navždycky budou připomínat něco konkrétního. Večer tenkrát u jezera; první pusu; zlomený srdce; slunečnej den, kdy jste se rozhodli hodit všechno za hlavu; vzpomínáte. kamarády, se kterýma jste se odloučili; blízký, na který vzpomínáte.
Váš playlist v sobě ukrývá stovky příběhů, který jsou jedinečný a neopakovatelný. V takové podobě, jak jste je prožili a vnímali, jsou totiž jenom vaše.
A tohle… je můj playlist…
O hvězdách víš h*vn* od Petra Hanela je prezentovaná jako drzá, ne zcela obvyklá young adult kniha o dospívání. O její drzosti ostatně vypovídá už jen její název. Pro mě je to také jedna z nejpodivnějších knih, jaké jsem kdy četla. Je totiž celá psána pomocí nespisovné mluvy. Už jsem samozřejmě četla knihy s odlehčeným slovníkem, ale ty byly kombinované i s pasážemi v typicky knižním slohu. O hvězdách víš h*vn* je tvořená čtyřmi sty dvanácti stranami a nenajdete v ní nic jiného, než slang dnešní mládeže. Tedy samozřejmě kromě příběhu plného realistického uvažování dospívajících, jejich prožívání a poznávání světa. Přiznám se, že jsem zpočátku uvažovala, jestli autor se slangem a vulgární prostotou nepřestřelil. Jenže pak mi došlo, že ač bych se ráda tvářila jako „lepší člověk“, realita mých vlastních rozhovorů s přáteli vypadá dost podobně. Pro zachování pravdivého obrazu dospívání byl tento styl zkrátka nutný. A jestli tahle kniha něco nedělá, tak je to lhaní čtenáři.
Ano, téměř vše, co je v této knížce zaznamenáno, se opírá o realitu. Každý z nás to někdy prožil, každý z nás to někdy cítil; trapasy, první lásky nebo trapasy spojené s prvními láskami. Nová i stará přátelství a hledání svého místa ve světě. Přesně tohle čeká na Markyho, sedmnáctiletého teenagera. Jmenuje se Marek Dostál, ale všichni mu říkají Marky podle umělce Markyho Marka. Miluje hudbu, hraje florbal a chodí na gymnázium, kam denně dojíždí autobusem. Poslední dobou mu cestu městskou hromadnou dopravou něco zpříjemňuje – je to dívka zhruba v jeho věku, která čas od času jezdí stejným spojem a sedává naproti němu. Jeho kamarádi už mají po krk Markyho neustálého přemítání o tom, kým dívka asi je a co dělá, a přemlouvají ho, aby ji oslovil. Marky je dlouho spokojený s denním sněním, co by se asi stalo, kdyby se s ní dal do řeči, ale po nějaké době je mu z toho spíše smutno. Uvědomí si, že když to neudělá, nikdy nezjistí, zda by se jeho představy naplnily. A tak sebere odvahu a jednoho dne krásnou neznámou poprosí o telefonní číslo.
Zatímco mu dívka diktuje číselnou řadu, ani jeden z nich netuší, že se právě spouští odpočet. Odpočet dvě stě třiceti čtyř dní do chvíle, než k něčemu dojde– něčemu naznačenému v prologu. Čtenář moc dobře tuší, že to nebude nic dobrého, že tam poteče krev a někdo ztratí vědomí, ale Marky? Ten se pomalu a jistě zamilovává do Valerie, dívky z autobusu, a vůbec ho nenapadá, že by to ona nemusela cítit stejně.
Celý to vlastně začalo ještě dřív, ve škole. Jo, přesně na takhle nudným a tuctovým místě, protože ne všechny romantický příběhy maj ten komfort začínat za deštivýho podzimního večera. I když si teda nejsem jistej, do jaké míry se dění kolem nás dvou dá označit za romantický. Protože stejně tak byste za romantický mohli považovat sebemrskání bičem, bosou procházku po rozsypaným skle, natahování na skřipci nebo sledování youtubu na wifině ve vlaku.
Když vezmu, co všechno mi způsobila, kolik času jsem strávil zdevastovanej a sešrotovanej, v zásadě to byla pěkná dovolená ve srovnání s tím, co se stalo jí. Jasně, nikdo z nás za to nemohl. Ale vědomí, že jsme tomu všichni, včetně ní, napomohli, mě nepřestane užírat. Za to, že se dostala až do tohohle bytu, může i takový primitivní rozhodnutí, jestli ze školy půjdeme doleva, nebo doprava.
O hvězdách víš h*vn není typickou young adult knihou. Troufnu si říct, že ve svém žánru je přímo jedinečnou. Je zbavena všech klišé typických pro young adult, nevytváří nerealistické standardy a příběh nestaví na neproveditelných zápletkách. Drží se při zemi a svým způsobem je krásnou připomínkou toho, jak vypadá realita. Realita mimo Instagram, kde se každý snaží svůj život prezentovat co nejlépe, i mimo filmy a romantické knihy, kde se zákonitě nemůže stát nic ponižujícího, všechno tam je dokonalé. Ve Hvězdách nenajdete nerealistická vyznání lásky ani znázornění umělých vztahů. Je sice příjemné čas od času číst knížku zcela mimo realitu, ale hlavně mladým lidem chybí vědomí, že to vše je jenom jako. Pokud takový „reality check“ potřebujete, nebo víte o někom ve vašem okolí kdo ano, sáhněte po Hvězdách. Třeba také zjistíte, že váš „nejhorší život na světě“, jak nám to všem jednou v pubertě připadalo, není vůbec tak strašný. Petr Hanel umí najít krásu i v obyčejnosti a normálnosti. Nemyslete si však, že by O hvězdách víš h*vn* byl nějaký nudný příběh. Je velice inteligentně vymyšlený, má v sobě nečekané, ale stále uvěřitelné, zvraty a rozhodně nepředstavuje snadnou cestu k Markyho cíli. Kterým samozřejmě je „sbalit“ slečnu z autobusu. V tomto konkrétním případě autor předvedl přímo bravurní práci s psychologií postav.
Přiznám se, že nejprve jsem si nejprve nebyla jistá, zda jsou Hvězdy knihou pro mě. Dlouho jsem se jejímu čtení bránila, přestože od vydání v minulém roce jsem četla samou chválu. Nedávno zrovna vyšel dotisk, takže jsem se jej rozhodla brát jako znamení. Ale po začátku čtení jsem opět znejistěla. Hlavně proto, že od první kapitoly se na čtenáře začne valit velká spousta slangu. Na začátku recenze to poměrně vychvaluji, protože nakonec jsem tomuto stylu psaní také propadla. Ovšem převážně na prvních desítkách stran jsou místa, kde by slang nebyl tolik potřeba. Minimálně ne tolik tlačen na sílu, což ve Hvězdách bohužel často je. Přitom by nemusel úplně vymizet. V Markyho vnitřních pochodech se už od začátku slang také objevuje, a ty dokážou přesto působit inteligentně. Stačilo by jen ubrat na jeho intenzitě, aby nakonec dialogy nevypadaly jako když se baví dva psychiatričtí pacienti. Například místo „kikina“ napsat nějakou častější, méně střelenou přezdívku pro dívku – a to se soustředím jenom na to slušnější. Oceňuji, jak se autor v některých případech přesně trefil do podoby rozhovorů jaké vedu s kamarády, ale ze začátku knihy byl úplně vedle. Ač jsme mladí, dovedeme se bavit civilizovaně a pojmenovávat věci pravými jmény. V návalu slangu o to více vyčnívalo jedno slovo, které se do textu vůbec nehodilo a na mluvu Markyho a jeho přátel bylo moc vznešené. Šlo o slovíčko „hleděl“. Objevilo se v knize několikrát a působilo, že je v textu omylem.
Celou knihu vypráví ze svého pohledu Marky. Je postavou, do které se člověk velmi snadno vcítí a prožívá s ním všechny eskapády jako by se děly jemu. Marky během příběhu ochutná trapasy a situace, které nechce nikdo zažít. A přesto se s tím nějak vyrovná. Krásně tak ukazuje, že ač se nám především v mladém věku může něco zdát jako konec světa, nějak to přežijeme. Jeho psychologická stránka je vysoce komplexní a vývoj neodhadnutelný. Člověk jako by jen mrknul a z Markyho byl jiný člověk – a přesto víte, co přesně za jeho proměnou stálo a jaké okamžiky ho ovlivnily. Takoví jsou ostatně všichni hrdinové. Marky je sice tím hlavním, kolem kterého se celý příběh Hvězd točí, ale sledovat můžeme i osudy jeho přátel, jejich boje s dospíváním a vším, co k němu patří. Markyho už jsem nakonec ani nebrala jako postavu, brala jsem ho jako tělo, skrze které děj prožívám. Oblíbence jsem si tedy nacházela hlavně mezi vedlejšími hrdiny. Čas od času se objevila kapitola ve třetí osobě zaměřená na postavu, u níž byste to třeba vůbec nečekali. Ale bylo to osvěžující a vždy to velmi obohatilo můj aktuální čtenářský pohled na příběh.
Zatřásl jsem hlavou, natáhl ruku a zapnul jí mikinu. Nasál jsem deštěm pročištěnej vzduch. Na zastávce svítil reklamní plakát. Na něm seděli holka s klukem, zádama ke mně, on ukazoval ke hvězdám, ona mu ležela hlavouna rameni.
„Stálo ti to za to?“ podíval jsem se na Val, která ležela zkroucená vedle mě na chodníku, jen kousek od vyvenčenýho obsahu svýho žaludku. „Tohle jsme teď mohli být my.“
Val zvedla hlavu, odhrnula si slepený vlasy z obličeje a zaostřovala na podsvícenej plakát. „Až na to, Marky,“ přeostřila na mě, rty se jí roztáhly do úšklebku, „že o hvězdách víš hovno.“
I k vedlejším hrdinům ale jednu malou výtku mám – všichni mají přezdívky. Hvězdy se odehrávají v České republice a je příjemné číst o hrdinech, kteří mají klasická česká jména. Autor se nesnažil pojmenovat je za každou cenu nějak originálně (jako to třeba dělala Sára Topinková ve Stačí mávnout křídly). A to by bylo v pořádku, ne všichni se můžeme jmenovat Robert, Damian, Lea nebo Šarlota. Petr Hanel ale asi také cítil potřebu udělat své postavy více „cool“ – Janovi, Kláře, Karolíně nebo Evženovi dal přezdívky Malta, Klaris, Panda a Turek (to je obzvlášť příhodné v dnešní době). Podobnou má ve Hvězdách snad úplně každý. Nepřeháním. To se zkrátka v realitě neděje.
Autor příjemně prokládá děj s filosofováním nad nejrůznějšími odvětvími mladého života. Ať už jsou to vztahy s rodiči, spolužáky, přístup k životu nebo fungování ve společnosti, autor předkládá velmi chytré myšlenky, které mohou dospívající silně ovlivnit.
Další věcí, která mi při čtení občas vadila, byl přílišný důraz na filmový styl vyprávění. Autor často napínavě utnul kapitolu, ale v té další na děj nenavázal přímo, nýbrž se posunul o několik dní dopředu. K tomu, co se mezitím stalo, se pak vracel pomocí komplikovaných flashbacků, které mě hlavně na prvních sto stránkách vytrhávaly z tempa. Ovšem u O hvězdách víš h*vn* jsem narazila na zvláštní jev – téměř cokoliv jsem knize vytkla, fungovalo v jiné situaci naprosto skvěle. Přehršel slangu? Buď se autor v dalších částech knihy uklidnil, nebo jsem si zvykla. Každopádně do příběhu pak už dokonale seděl. Filmový styl psaní? Také se našly chvíle, kdy děj nenásilně oživily a udělaly ho desetkrát zajímavějším. Když se například Marky popral, autor začátek bitky utnul koncem kapitoly. Začala nová kapitola a autor přesvědčivě líčil, jak Marky ve rvačce triumfálně vítězí. Pak se však Marky otočil na čtenáře a pomyslel si něco ve stylu: „Jo, kéž by to tak vážně bylo.“ Děj se přetočil zpátky a na řadu přišly skutečné popisy události. To bylo naprosto boží.
Vidíte mě? Jak s úšklebkem na tváři odcházím kolem řady fanynek? Jejich výskání slyším tlumeně, skoro jako zdálky, a kráčím, kráčím nahoru za Valerií Horálkovou, abych si vzal, co mi patří. Vidíte mě?
Tak si ten obraz pauzněte, protože celý to má jeden háček. Tohle není díl seriálu z americké střední. Pokud jste chtěli podobnýho husťáka, tak vás asi zklamu. Skutečnost takhle slavná obvykle nebývá a bitky v klubu nejsou nic heroickýho. Ted‘ si ten záběr odcházejícího Markyho Dostála přetočíme zpátky.
Takhle to bylo ve skutečnosti.
Asi na dvou sté straně mě Hvězdy začaly moc bavit. Četla jsem asi do jedné hodiny ranní a další den hned od rána pokračovala, dokud jsem knížku nedočetla. Tolik věcí mě v tomto příběhu nadchlo – jak neobyčejně obyčejný byl, jak jsem se v něm dokázala poznat a ani jsem k tomu nepotřebovala složité metafory nebo tragické osudy (tak se z nějakého důvodu nacházím v knihách obvykle). A hlavně krásně popisy lásky v dnešní moderní době. Romantika nevymizela, stejně tak zamilovaná gesta. Od rodičů jsem hodně slýchala, jak si s někým, kdo se jim líbil, psali tak dlouho, až je bolely prsty ze zdlouhavého mačkání písmenek na Nokiích a vyplýtvali si mobilní kredity, takže si psali třeba pohlednice. Tyto projevy zamilovanosti stále existují, jen se zmodernizovaly. Když si s někým, kdo se vám líbí, píšete celé hodiny před spaním. Když si posíláte vtipné příspěvky na Instagramu, protože s ním chcete sdílet veškeré své úsměvy. A když mu hned píšete všechno zlé, co se vám stane. Sdílení playlistů, culení se na obrazovku mobilu, první, co po probuzení chcete udělat, je napsat si. To je to samé, jako bylo před lety psaní si zamilovaných dopisů nebo další gesta, o nichž vám mohli vyprávět rodiče a prarodiče. A já jsem moc ráda, že tohle všechno konečně někdo popsal a ukázal, že to může být úplně stejně krásné.
Val prej skočila zasít popínavku okolo houpačky, kterou jsme spolu objevili. Skutečně si podala přihlášku na Svěrák a hlavně díky školnímu dramáku v ní pomalu rostlo nadšení z představy, že by to mohlo vyjít. Začínali jsme ale sdílet i takový ty malý každodennosti. Když se mi něco stalo, měl jsem tendence psát o tom Val, protože mě zajímalo, co mi odpoví. S nikým jiným jsem tohle nikdy nezažil, ale když jsme si psali, přesunul jsem se do jinýho světa.
Posledních sto stran bylo velmi napínavých. Tam se autor možná malinko odklonil od té nejběžnější reality, kterou popisoval celou knihu a určitým způsobem jako by si na ní zakládal. Ale bylo to ve finále ku prospěchu, protože jde o děj varující před nebezpečím sociálních sítí. Takových varování není nikdy málo. V podstatě do dvou finálních stránek jsem ale nevěděla, co si o téhle zápletce myslím. Mám z ní být zklamaná, nebo nadšená? Nakonec se však Petr Hanel vyšvihl ještě s jedním geniálním kouskem, jímž vše výše popsané posunul o úroveň výše. A ještě jeden úskok k typičtějším prvkům young adult jsem našla, tento je však vysoce subjektivní – Marky má totiž na konci knížky blízko přesně k té dívce, kterou jsem měla nejméně ráda a podle mě si ho nezasloužila. Tak často se mi v young adult nějaká hrdinka zprotiví a samozřejmě, že právě s tou musí hlavní hrdina skončit! Přestože má kolem sebe tolik jiných voleb. Asi zákon schválnosti. 😀
Úplně poslední slova na čtyři sta páté stránce O hvězdách víš h*vn* byla prostě dokonalá. Jinak to nedokážu říct. Přemýšlela jsem, zda vás mám napínat o jaká slova šlo, nebo je prozradit. Ale rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu – naznačování. Jde o úryvek z písničky, která v této scéně v příběhu zrovna hraje. Někdy to nejvýstižnější, co můžete říct, jsou slova nějaké písně. Hvězdy jsou hudbou velmi prokládané a na několika stránkách najdete i QR kódy s odkazem na písničky zrovna hrající v knize. Jenže… nevím, jak se ohledně výběru hudby cítit. Byly to samé poměrně moderní písničky, žádná klasika, o níž Marky tak zarytě tvrdil, že ji poslouchá. S Markym se pojí i džínová bunda s nakreslenou tváří Davida Bowieho, kterou neustále nosí. Bowieho přitom neposlouchal za dvě stě čtrnáct dní (tolik kniha trvala) snad ani jednou. Mým posledním subjektivním poznatkem tedy je, že Marky na mě působí občas jako pozér (ovšem kdo takový při hledání svého vlastního stylu kdysi nebyl).
„Malta, hele, tahle holka je úplně stejná jako její profil. Zajímaj ji akorát drby a reality show. Mě se ptala, proč mám na bundě ženskou, myslela si, že Kurt Cobain je zpěvák z Coldplay, a taky —“
„No tak poslouchá normální věci a není takovej hudební magor jak ty!“
Zastavil jsem se. „A taky že John, Paul, George a Ringo jsou dva lidi.“
Maltovy oči cestovaly po stropě. „Jakože John Paul… a George Ringo?“
„No tak vidíš,“ dal jsem se zase do kroku.
O hvězdách víš h*vn* je jednoznačně kniha hlavně pro mladé lidi. Ty by mohla jednak bavit, ale i obohatit o silné myšlenky. A snad i trochu ujistit, že jakkoliv velký mají teď v hlavě zmatek, jednou se vše srovná a bude to zase dobré. Avšak mnohé mohou Hvězdy dát i rodičům, kteří by zase mohli trochu více pochopit své potomky. Petr Hanel totiž možná ví o hvězdách leda tak h*vn*, ale o mezilidských vztazích a fungování dnešní mládeže ví mnohé.
Někdy se vám knížka může moc líbit, získat si vaše srdce, plánujete se k ní vrátit a doufáte v pokračování, přestože jí nedáte plný počet bodů. To jsou pro mě Hvězdy. Hodnotím 8/10, ale doporučuji na sto procent!
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host. Kniha se dá pořídit třeba na e-shopu nakladatelství.