Kdybych odmítla, všechno mohlo být úplně jinak. Ale já se rozhodla vydat vstříc událostem, co na mě čekaly, a donutila toho motýla mávnout křídly, jimiž rozpoutal bouřku v mém dosavadním životě.
Už jste někdy slyšel o nakladatelství YA čtu, čtenáři? Jeho název je slovní hříčka, odkazuje na slova „já čtu“, a na žánr, jímž se zabývá, tedy young adult literaturou. Konkrétně young adult literaturou českých autorů! Byla by velká škoda myslet si, že young adult se píše jen v zahraničí; o kolik skvělých knih bychom tak přišli! Já jsem se o YA čtu dozvěděla až minulý rok na Světě knihy, kde jsem narazila na jejich stánek. Moje kamarádka, se kterou jsem tam byla, si hned koupila knížku Stačí mávnout křídly s barevnou ořízkou. K dostání byla i kniha bez barevně upravené ořízky, ale když už, tak už, ne? Mě Stačí mávnout křídly také hned zaujalo (velkou roli v tom hrála pěkná obálka a věk autorky, které knížka vyšla v osmnácti letech). S nákupem na Světě knihy jsem ale tak dlouho otálela, až byla knížka vyprodaná. Následující rok jsem na ní sem tam myslela, ale do její koupě se nijak nehrnula. Pak jsem jí ale v dubnu zahlédla v knihovně – a to už jsem neváhala. Teď věřím, že ke mně přišla v ten nejlepší možný čas!
Cilka si tento školní rok přeje jediné: být neviditelná. Po událostech minulého roku, která rozbila její rodinu, zničila její dosavadní života a donutila jí se spolu s maminkou a mladším bratrem přestěhovat, opakuje druhý ročník gymnázia. V novém městě, v nové škole, na místě, kde jí nikdo nezná. Kde na ní nikdo nekouká skrz prsty a za jejími zády si nešeptá. Když se posadila do lavice vedle nemluvného a nevrlého spolužáka, zdálo se, že se Cilce její přání splní. Jenže svou nápadnou zamlklostí zaujme vždy veselého spolužáka Roberta, kterému marně vysvětluje, že chce být sama a rozhodně si nechce povídat cestou do školy. Po nějaké době ale smutek skrytý za nevrlost a odhodlanost s jakou ničí Damián, Cilčin spolusedící, sám sebe, a Robertova přátelská povaha způsobí, že Cilka pomalu stahuje své obrané štíty. Začíná věřit, že nový začátek je možný, a že za minulostí jde udělat tlustou čáru. Ale pak se Cilčin starý a nový život nečekaně prolnou a její tajemství je odhaleno. Dokáže Cilka znovu ustát tu samou situaci? A bude to bolet stejně jako minule?
Pokud byste si z tohoto článku měli odnést jedinou věc, nechť je to tohle: o Sáře Topinkové ještě hodně uslyšíme! Ať už jí příště vyjde kniha v heavy contemporary (podžánr young adult literatury, do kterého spadají knihy zabývající se těžkými tématy) nebo v jiném žánru, já si od ní odteď přečtu vše, co vyjde. Její vyprávění z Cilčina pohledu je úžasně napsané, popsala bych to snad, jako by do každého slova vložila duši. Z jejího psaní jasně čiší osobitost, která celá knihu pozvedá na hodně vysokou úroveň, a znemožňuje použít v jedné větě spolu s její knihou slovní spojení „jedna z mnoha“.
Myslím na tu hodinu společenských věd. Na tu zuřivou, teoretickou debatu. Nikdo z těch lidí nevěděl, že s nimi ve třídě sedí člověk, kterého se to dotýká mnohem víc než kohokoli z nich.
Děj plyne velmi přirozeně, a zcela mě pohltil. Stále jsem v šoku z pocitu, který jsem při čtení měla, tedy, že se to, co čtu, odehrává právě teď, přímo přede mnou! Všechno, co autorka napsala bylo navíc i realistické. Uvedu jeden příklad, který mluví za vše: vždy mi vrtalo hlavou, proč vyumělkované hlavní hrdinky mnohých méně povedených heavy contemporary knížek tak neuvěřitelně tvrdí, že chtějí být sami. Jako by nestačilo, že to podávají velmi afektovaně, je přeci v lidské podstatě chtít někam patřit. Když Cilka vedla vnitřní monolog, v němž se zabývala Robertovou neuhasitelnou touhou se s ní kamarádit a svou potřebou po samotě, neopomněla přiznat, že i ona by si přála být součástí nějaké skupinky a lhala by, kdyby tvrdila opak. Cilka se navíc na rozdíl od zmiňovaných hlavních protagonistek (musím ale přiznat, že se častěji než v knihách, objevují v seriálech a filmech; o takhle protivné hrdince jsem četla jen snad dvakrát) přehnaně nelituje a nedělá ze sebe chudinku.
Stačí mávnout křídly na rozdíl od jiných young adult knih nemá potřebu něco čtenáři neustále podsouvat, například právě to, jak zle se hlavní hrdinka či hrdina cítí. Čtenář to prostě cítí. Uvědomila jsem si to, když jsem četla popis Cilčina života, který byl v jednu chvíli tak jednotvárný, že ani nebylo o čem psát. Ze školy, domů, z domova ze školy. A tak stále dokola. Cítila jsem z toho otupělost, ale i nesmírnou únavu, kvůli které Cilka většinu vyučování tráví s hlavou opřenou o lavici, a po příchodu domů klidně celé odpoledne prospí. Každým dnem spíše propluje, než aby si z něj něco odnesla. I když nejde o nijak zásadní zvrat v ději (vlastně nejde o zvrat vůbec), je to pro mě asi nejsilnější moment z celé knihy – a to proto, že přesně tohle jsem zažila. Život, v němž se nežije. A byla to asi i chvíle, kdy jsem Stačí mávnout křídly zcela propadla.
Ležím, vyháním mozek z hlavy, nutím ho, aby alespoň na chvíli rezignoval a vypnul, aby abdikoval, vzdal se svojí funkce, aby se tkáňový svaz mého těla rozhodl, že už ho není potřeba.
Třeba pak nebudu muset předstírat, že to nebolí.
Třeba to pak prostě bolet přestane.
Autorka v žádném případě nejde prvoplánovou cestou. Nabízí se jí ne hned jedna, ale dvě romantické linky – ona ale místo vztahu nechá Cilku se nejprve uzdravit. A z potenciální romance vytvoří přátelství, v němž Cilka vždy najde oporu. To bylo tak nádherně popsané, že jsem měla chuť knihu silně obejmout, abych o tom nemusela jen číst, ale mohla to i cítit. I přesto, jak nepříjemné věci Cilka v knize prožívá, si z ní odnáším především naději. Stačí mávnout křídly mi dodalo sílu právě ve chvíli, kdy jsem jí potřebovala dodat.
Snad jediné, co mi na Stačí mávnout křídly nesedí, jsou zvolená jména. Po krátké době jsem to už ani nevnímala, ale přijde mi zvláštní, že všichni tři hlavní hrdinové mají tak netradiční jména. Cecílie je ještě poměrně tradiční, spíše neobvyklé, ale Damián a Robert už na mě působí, jako by se autorka snažila vyhnout použití obyčejnějších českých jmen. Ale já jí chápu, pro věkovou skupinu, pro jakou je young adult psané, by nebyli Honza nebo Pepa zrovna zajímaví. A co sejde na jméně, co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. 😊
A nejenže je tahle knížka pohlazením pro duši, je i pastvou pro oči. Je vyšperkovaná do posledního detailu – od barevné ořízky až po záplavu motýlků na každé stránce. Autorka střídá vyprávění z přítomnosti a minulosti, kdy postupně odhaluje, co z Cilky udělalo dívku, jakou je dnes (a co zničilo tu dívku, kterou bývala). Kapitoly z minulosti jsou napsané tučným písmem a rovněž jsou zaplaveni motýlky; ovšem až na dvojstránku, v níž se to stane. Ta jako jediná v celé knize nemá na sobě ani jednoho motýlka, což mi přijde jako moc pěkný detail! Detaily v YA čtu opravdu umí…
A vůbec, vraťme se k němu ještě, vraťme se k nakladatelství YA čtu! Neřekli jsem si totiž, že toto nakladatelství je zcela nezávislé. A i přesto, že je velmi malé, jeho produkty jsou v lecčems propracovanější než ty z velkých nakladatelských domů. Říkám produkty, protože YA čtu se zabývá především knižními boxy. Ten, kdo má zájem, si je může předobjednat, zatímco nakladatelství v nápovědách uveřejňuje, do jakého časoprostoru bude kniha zasazena, jakými tématy se bude zabývat, až nakonec zveřejní i obálku, jméno autora a anotaci. Jde o velice tajemnou záležitost, ale mezi čtenáři velmi oblíbenou. V YA čtu vyšly už tři knižní boxy: první obsahoval knihu Alespoň prozatím od Amélie Salingerové, v druhém bylo právě Stačí mávnout křídly, a ve třetím, a doposud nejúspěšnějším, nemýlím-li se, byla fantasy kniha od Lenky Poláčkové, Věk přízraků. Ta se těší takové oblibě, že v předprodeji už jsou i dva zbývající díly (dohromady jde tedy o trilogii).
„Každý normální člověk by si myslel, že nějaký postranní úmysly máš.“
„To je právě smutný, nemyslíš?“
Nejspíš to je smutný. Stejně jako když má někdo spasitelský komplex a snaží se to realizovat na mně.
Mimo knihy v boxech a bonusové novely k Alespoň prozatím a Stačí mávnout křídly, vydalo YA čtu ještě povídkovou sbírku Z pera knihomolů, kde najdete jedenáct povídek od českých a slovenských knižních blogerů (včetně jedné od Sáry Topinkové), a brzy u nich vyjde sbírka komiksů s knižní tématikou od Hanky Grehové a Lukáše „Medojeda“ Jakeše. Komiksy této dvojice vycházejí mimochodem každý týden i v deníku Metro. A velmi příhodně, zrovna v den, kdy píši tyto řádky, se spustil předprodej reedice Stačí mávnout křídly v pevné vazbě a se zcela novou ořízkou a přebalem. Jeho součástí jsou i overlaye, neboli ilustrace na průhledném papíře, které si můžete vložit do knih. Já na tyhle serepetičky nejsem, ale v zahraničí jsou velmi oblíbené.
Protože jsem si Stačí mávnout křídly tak moc zamilovala, rozhodla jsem se si knížku pořídit i domů (a spustila si tím nákupní horečku, jak jsem psala v Měsíčníku…). Knížka s ořízkou, jakou jsem měla půjčenou z knihovny a jakou vidíte na přiložených fotkách, byla součástí knižního boxu, které lze zakoupit pouze v předprodeji. Na Svět knihy přivezly dámy z nakladatelství pár zbývajících kusů, ale k dostání už staré vydání s ořízkou není. Mně nijak zvlášť nevadí „běžné“ vydání bez ořízky, které jsem si objednala, ale pokud by to bylo někomu přeci jen líto, je pro něj koupě reedice tím pravým řešením.
K young adult literatuře nijak netíhnu, proto jsem nakladatelství YA čtu po celý rok nevěnovala moc pozornosti. Ale teď, když vím, jaký skvost u nich vyšel, je budu pozorně sledovat, a čekat na knížku podobnou Stačí mávnout křídly. Mimochodem, dopisovala jsem si s autorkou, která říkala, že by mělo vyjít volné pokračovaní jménem Pilná jako včelka– a to už na podzim! Moc se na něj těším, protože jsem zcela upřímně konec SMK obrečela. Ne něco, co se na konci stalo, pouze fakt, že už je konec.
Nadechnu se. Nenechám se tím ovládnout. Ne. Jsou pryč. Jsou daleko ode mě, už ke mně nemůžou, nemůžou mi ublížit. Jediná cesta, po níž se ke mně dostanou, je v mé hlavě. A já budu bojovat, slibuju si, budu se je snažit udržet za branami.
Hodnotím 10/10!
(Odkaz na knihu najdete v článku.)