League of Legends už dávno není jen hra. V dnešní době je to fenomén s obsáhlou historií a příběhovým pozadím, komunita plná cosplayerů, amatérských filmařů a dokonce i profesionálních hráčů, kteří v League of Legends soutěží a vydělávají si nemalé částky, jako kdyby šlo o sportovce. Přestože mezi hráči bylo LoL, jak se hře zkráceně říká, populární, do povědomí mainstreamu vstoupilo díky seriálu Arcane od Netflixu. Arcane se soustředí na dění kolem města Piltover a jeho temné čtvrti jménem Zaun. Ve středu seriálu stojí dvě sestry, Jinx a Vi, boj dobra se zlem a technický pokrok spojující se s magií. Arcane je animovaný seriál a má vážně jedinečnou grafickou stylizaci. Právě Arcane ve mně probudil zájem o League of Legends. Ne tak o hru, jako spíš o její svět, Runeterru, a lore. Proto jsem si přečetla knihu Zničení od Anthonyho Reynoldse, která nabízí právě příběh ze světa League of Legends spolu s vyprávěním o minulosti šampionů, neboli postav, za něž ve hře můžete hrát.
Z posledních sil si ji chytil rukama, které teď ze všeho nejvíce připomínaly supí pařáty. „Slib mi,“ zachroptěl se zoufalou naléhavostí. „Ten kluk nemá na vládu povahu. Vinu dávám sobě, ale břímě padne na tebe, má vnučko. Slib mi, že ho povedeš. Raď mu. Ovládej ho, když to nepůjde jinak. Chraň Camavor. To je nyní tvá povinnost.“
„Slibuji, dědečku,“ odpověděla Kalista. „To slibuji.“
Viego z ní očekáváním nespouštěl oči. Ryk davu připomínal vzdálené hřmění příboje.
„Říkal, že z tebe bude skvělý král,“ zalhala. „A že zastíníš i jeho nejproslulejší skutky.“
Zničení se odehrává tisíceletí před seriálem Arcane. Z moderního a pokrokového Piltoveru se dostáváme do království Camavor. Camavor je známé jako království s velmi krvavým dědictvím. Jeho vládci byli vždy dobyvatelé, kteří si podmaňovali jedno okolní království za druhým a brali si veškeré jeho poklady. Teď ale starý král, známý jako Lev Camavoru, zemřel. Vlády se ujímá jeho nejmladší syn Viego a po boku mu má stát generálka armády a Lvova vnučka, princezna Kalista. Přestože jsou Viego a Kalista formálně strýc a neteř, Viego Kalistu vždy bral jako starší sestru a ona jeho jako mladšího bratra. Jejich pouto je tak silné i proto, že z celé rodiny si zbyli už jen oni dva. Viego byl od útlého věku rozmazlený, plnil si marnivá přání a vše chtěl hned. Kalista naopak odjakživa soucítila s poddanými a snažila se jim zlepšit podmínky pro život. Ačkoliv je královské krve, cítí se lépe mezi svými neurozenými vojáky. Viegovu povahu se jí dlouho nedařilo zkrotit. Avšak pak zkrotl mladý král sám – oženil se s neurozenou dívkou jménem Isolda, do níž se hluboce zamiloval. Roky plynuly, král Viego měl své dva hlasy rozumu, Isoldu a Kalistu, kterým se pomalu dařilo přesvědčit ho, aby upustil od dobyvatelské historie Camavoru. Avšak potom se stala tragédie. Při atentátu na královský pár byla královna Isolda zraněna. Přestože její zranění nebyla smrtelná, tělem se jí začal šířit jed, s nímž si nedokázali poradit ani ti nejlepší lékaři. A tady začíná náš příběh. Příběh, který se stal odstrašující legendou pro všechny okolní vládce. Příběh o tom, jak snadno můžete přijít o všechnu moc, území i přízeň obyvatel. O osudových chybách, tragické lásce a zkáze.
Zatímco je Isolda každým dnem blíže smrti, Viego se propadá do šílenství. Upne se na myšlenku, že lék pro jeho milovanou ženu by se mohl nacházet na mýtických Požehnaných ostrovech. Místě obklopeném magickou mlhou, skrze kterou žádná loď nikdy nedokázala proplout. Kalista se tam i přesto, že není přesvědčená o pravdivosti mýtů, vydává. Děsí se, že se vrátí moc pozdě, že žádný lék neobjeví a žalem zdrcený Viego nebude schopen vlády. Pro ochranu Camavoru však obětuje cokoliv, včetně vlastního štěstí. Ani jeden z nich netuší, že v centru Požehnaných ostrovů už dlouho žije člověk, kterého sužuje zášť, nenávist a touha po pomstě. A nešťastná situace lehce manipulovatelného krále Viega je pro něj jedinečnou příležitostí udeřit…
Ryze na něj zíral. Graelovy oči byly stále mrtvé a studené. Lže. Strážce nechtěl zlepšit život nikomu. Toužil si jen vzít to, oč byl podle svého názoru neprávem připraven. A chtěl, aby všichni, kdo mu učinili příkoří, trpěli. K takovému konci vás zavede život plný hořkosti a pečlivě pěstované nenávisti.
Anthony Reynolds pracuje od roku 2014 v Riot Games, studiu stojícím za League of Legends, kde se dlouho podílel na tvorbě šampionů a celého herního světa. K této práci ho zavedla jeho vášeň pro psaní, čtení fantasy knih a hraní her včetně League of Legends. V angličtině napsal už více než tři knihy, ovšem v češtině zůstává jeho jediným dílem právě Zničení. Ve Zničení píše v er-formě a vypráví nesmírně epicky. Mezi řádky zachycuje silné emoce, dramatičnost i postupně se stupňující napětí. Na tři sta devadesáti stranách rozehrává děj soustředící se nejen na Kalistu a její snahu vypořádat se se zármutkem krále Viega, ale i muže jménem Erlok Grael z Požehnaných ostrovů, jemuž bylo podle jeho názoru ukřivděno. Na Požehnaných ostrovech se nachází i poslední z trojice vypravěčů, mladý magický učeň jménem Ryze, jehož role se může zpočátku zdát bezvýznamná a trochu nejasná. Ale na konci pochopíte.
Autor již od začátku knihy buduje silné základy pro motivace postav a jejich budoucí činy. Daří se mu to na výbornou. Už během prvních kapitol mi připadalo, že hlavní postavy dokonale znám. Co se týče popisů míst, kde se kniha odehrává, s těmi jsem měla zpočátku trochu problém. Reynoldsovi se nejprve nepovedlo vytlačit z mé mysli vizuál Piltoveru, který mi vtiskl seriál Arcane. Byla jsem proto trochu zmatená, jak vlastně Camavor a Požehnané ostrovy vypadají – jsou to totiž diametrálně odlišné světy. Pomohly mi v tom oficiální obrázky na internetu, které ke knize vznikly. Tam jsem konečně začala cítit tu atmosféru Runeterry, jíž jsem si zamilovala v Arcane. Jako bonus najdete na úplném konci knihy také černobílé portréty všech důležitých postav, které pomohou čtenářově představivosti. Výtisk Zničení je mimo to obohacen o spoustu map a rodokmen camavorského královského rodu s vysvětlivkami piktogramů na začátcích kapitol, které napovídají na jakého hrdinu se bude daná kapitola soustředit. A samotný příběh pak notně rozvíjí krátké zápisky z deníku umírající královny Isoldy. Zničení je takřka interaktivní román. Díky kombinaci autorova stylu, bohatých ilustrací a faktu, že známe budoucí osudy postav díky hře, působí neuvěřitelně živě. Jako by přímo dýchal.
„Odpusťte mu,“ podala Ramonovi pomocnou ruku. Stařec byl celá zaprášený a nepochybně utržil i pár modřin, ale zdálo se, že jediné skutečné poranění při pád utrpěla jeho pýcha. „Trpí. Královna je mu celým světem.“
Lékař se poněkud bezúspěšně pokoušel oprášit si róbu. „Pak se obávám věcí příštích,“ řekl pochmurně. „Věřím totiž, že se královna neuzdraví. Už jako dítě byl nepředvídatelný a tvrdohlavý. Copak se tedy asi stane, až mu zemře celý svět?“
Psychologická stránka postav byla úžasná. Kalistu jsem obdivovala a moc si ji oblíbila. Nad Isoldiným osudem jsem zase div neplakala a Viego mě mátl. Kalista je úžasná hrdinka. Má velký cit pro spravedlnost, je nebojácná a byla by z ní skvělá královna. Kdyby jí jen královské záležitosti a faleš mezi šlechtou bytostně neodpuzovaly. Jako snad jediná na královském dvoře Camavoru pochopila, že ušlechtilost nezaručuje její krev, ale chování. Byla prostě správná! Taková správňačka, že kdyby jaksi nežila v jiném vesmíru, mohla by se hned přidat k Rychlým šípům. Viego sice přišel o lásku svého života, ale Kalista ztratila ve finále mnohem více. Ztratila vše, včetně sebe samé…
Jak napovídá minulý odstavec, Zničení je tragický příběh. Nejtragičtější na něm je, že takový vůbec nemusel být. Stačilo jen, kdyby se pár věcí jak v životě Viega, tak jemu velmi vzdálených postav, stalo jinak. Takhle to je efekt mávnutí motýlích křídel jako vyšitý.1 Už jsem zmiňovala, že Viego mě mátl. Nedokázala jsem pro něj najít pochopení. Na začátku knihy ano, později už v žádném případě. Možná to je tím, že jsem nikdy nezažila tak obrovskou ztrátu jako on. Nebo je důvod prostší a ve Zničení jednoduše schází kapitoly z jeho pohledu. Rozhodně bych je ocenila a číst o jeho pomatené mysli by mohlo být zajímavé.
Viego se zamračil. „Vojáci Camavoru,“ rozkázal zvučně a stále se jí díval do očí. „Zabte. Je.“
„Stát!“ přikázala Kalista.
Kreslila čáru do písku, kterou měla udělat už dávno. Nyní viděla, co je Viego zač a čím se stal.
Příběh Viega a Isoldy není žádná love story. Kdo ví, jestli to kdy vůbec love story byla. V průběhu čtení jsem se střídavě dojímala nad silou Viegovy lásky k Isoldě, a pochybovala, jestli Viego Isoldu vůbec miloval. Jeho činy ve mně vyvolávaly tolik podnětů k přemýšlení! Došla jsem k tomu, že ji nejspíše miloval. Ale pokud by byla Isolda zdravá, tahle podoba lásky by se jí rozhodně hnusila. A ona by jistě brzy přestala milovat Viega. Isolda na mě od samého začátku působila jako velmi jemná duše. Dobře si uvědomovala své postavení a jaké má štěstí, že může žít v blahobytu. Zároveň byla starostlivá, skromná, laskavá a inteligentní. Jemná jako květinka, ovšem se silným duchem. Během dlouhého přemýšlení nad jejich vztahem jsem ke svému zděšení zjistila, že Viega nejsem schopná jako čtenář nesnášet. Myslím si o něm, že je to pěkný sobec, ale ne tak špatný člověk. Nerozumím sice jeho konání a myšlenkovým pochodům, ale jeho bolesti ano.
Autor píše velmi čtivě a stránky jako by mi samy utíkaly pod rukama. Během pár dní jsem se pročetla na konec knížky. A konec… Ten mě zničil. Nedá se popsat, jaká emoční bouře se ve mně odehrávala. Taková bezmoc, zoufalství a vztek za všechny hrdiny, kteří odnesli běsnění šíleného krále Viega. Epilog mě sice trochu ukonejšil, ale stejně si občas náhodně během dne vzpomenu na Kalistu a je mi za ní smutno…
„Nemůžu ji ztratit, Kal,“ zašeptal král. „Je mi jedno, o to bude stát. Nemůžu ji ztratit.“
Musím však zmínit úroveň překladu a korektur. Jako celek byl překlad dobrý, ale občas jsem v něm našla trochu neobratné formulace. A pak také množství překlepů – například chyběla mezi slovy mezera a tak vznikly jakési patvary. V první třetině knihy bylo takových chyb dost, ve druhé třetině snad žádná, čímž se razantně zvýšila úroveň knihy. Ale ve třetí třetině jsem jich opět pár našla.
Pokud byste se do hrdinů Zničení zamilovali tak jako já, doporučuji si zhlédnout jejich příběhové filmečky vytvořené pod oficiální záštitou studia Riot Games (rozhodně si je ale shlédněte až po dočtení knihy, abyste si nic nevyzradili). V krátkosti popisují, co dalšího se stalo po událostech Zničení a ani proto nemusíte nijak studovat další kontext League of Legends. Pokud by vás ale kontext a lore zajímal, na stránkách League of Legends jsou vypsané celé příběhy šampionů. Zničení sice není dokonalá kniha, ale poskytla mi velmi silný čtenářský zážitek. Zážitek z příběhu o tom, jak zničený král Viego zešílel a pokusil se zachránit svou královnu za každou cenu, přestože už bylo pozdě… O tom, jak s sebou do záhuby svrhnul nejen svou neteř princeznu Kalistu, ale i celé své království. Doporučila bych ji všem milovníkům fantasy knih, seriálu Arcane a nadšencům do hry League of Legends. Samotná hra vás bavit nemusí, ale její pozadí vás dost pravděpodobně strhne. Stejně jako mě.
Graela pohltil strach. Dělo se něco příšerného. Obrátil se na útěk.
Rozpoutal Zničení.
Celkově hodnotím 8,9/10. Ale kdyby záleželo jen na čtenářském prožitku, házím sem hned desítku!
Zničení se dá koupit například na webu Knihy Dobrovský.
- Efekt mávnutí motýlích křídel je jev v teorii chaosu, kdy i nepatrná počáteční změna (třeba mávnutí motýlích křídel) může způsobit obrovské, nepředvídatelné rozdíly v konečném výsledku (kupříkladu hurikán). ↩︎