„Ti ho zmasakrovali… A byli to lidé, ne příšery.“
„Protože tenhle mladý zaklínač namísto toho, aby hubil příšery, se neustále sráží s lidmi. Někdy on s nimi, jindy oni s ním… Stejně na tom nesejde.“
Konečně jsem se pustila do Rozcestí krkavců od Andrzeje Sapkowského, nejnovějšího románu ze světa Zaklínače, který byl jednou z mých neojčekávanějších knih minulého roku. Předtím jsem si ještě musela poslechnout Bouřkovou sezónu, což byla jediná kniha o Geraltovi, jíž jsem donedávna neměla přečtenou. Pak už mi nic nebránilo. Rozcestí krkavců je o hodně kratší než Bouřková sezóna. Má dvě stě sedmdesát devět stran, takže oproti skoro čtyři sta stránkové Bouřkové sezóně je to v podstatě jednohubka. Také jsem ji jako jednohubku ve finále slupla. Podstatné pro mě však je to, co mají obě knihy společného – obě jsou prequelovými romány k sáze o Zaklínači. Ještě před ságou s příběhem o Geraltovi a Ciri napsal Andrzej Sapkowski zaklínačské povídky. Ty jsou sice skvělé, ale mně jejich forma úplně nevyhovuje. U Bouřkové sezóny jsem si velice pochvalovala, že jde o román, ucelený příběh. Sice s mnoha odbočkami, ale stále se odehrávajícími ve vytyčeném rámci. S Geraltem z Rivie jsem tak mohla trávit souvislý čas, nejen krátké povídky dělící od sebe klidně několik měsíců, a hlavně jsem se do příběhu snadněji ponořila a vychutnala si ho. Přesně takové je i Rozcestí krkavců. Jen s malou změnou – v této knížce sledujeme Geralta z Rivie jako mladého zaklínače. V době, kdy dokončil zaklínačský výcvik na Kaer Morhen, poprvé se vydal na stezku za prací a ještě si vůbec neříkal Geralt z Rivie. Byl to prostě jen Geralt.
Geralt dojel na rozcestí a zadržel koně. Úplně stejně jako před rokem, pomyslel si. Rozcestí. Silnice na jih, západ a sever.
Scházejí jen krkavci.
Geralt je mladíček, který zná monstra jen z bestiářů, nerozumí učeným slovům z latiny a ani nerozpoznává znamení, která mu vysílají příroda i lidi okolo něj. Zkrátka ještě nezná svět. Během svého výcviku na Kaer Morhen si už stihnul vytvořit jistou pověst – říká se, že je nejtalentovanějším zaklínačem posledních let. Tyhle povídačky k němu přilákají Prestona Holta, postaršího zaklínače s bohatou praxí, jenž mu předloží nabídku, aby nejprve začal pracovat po jeho boku. Že mu už všechno ukáže. Geralt není zrovna v situaci, kdy by mohl odmítat – sotva totiž vylezl ze zaklínačského hradiště, skončil při ochraně nevinných s obviněním z vraždy na krku. Souhlasí proto, že se Prestona bude držet. Přijmout roli spolupracovníka se mu však už od začátku nechce. A poté, co se o Prestonovi dozví za podezřelé okolnosti od královského prefekta, už se do přijetí nabídky nehrne vůbec. Všechno, minulost Prestona Holta i současná situace ve světě, se točí kolem roku 1149. Co se tehdy stalo na Kaer Morhen? A je společnosti známá verze zcela pravdivá? Pro každého, kdo je v této době spojován se zaklínači, nastávají krušné časy. Pro samotné zaklínače obzvlášť. Geralt na vlastní kůži okusí, proč má jeden meč na monstra a druhý na lidi.
Rozcestí krkavců skvěle popisuje některé chvíle, v nichž se z Geralta z Rivie stal člověk jakého známe dnes. Tedy spíše mutant. Ale rozhodně popisuje první chvíle jeho života, kdy Geralt musel volit mezi menším a větším zlem. Rozcestí je kniha s výjimečně temnou zápletkou plnou starých tajemství, morálních dilemat a touhy po pomstě. Velmi jsem se před čtením bála, aby nešlo jen o autorovu snahu přiživit se na dobře vynášející značce. Měl by na to samozřejmě plné právo, koneckonců on sám je autorem legendárního Zaklínače, ale pro mě jakožto fanynku by šlo o pošpinění úchvatného příběhu. Sapkowski má však stále co nabídnout. Drobně sice opakuje určité šablony zápletek a rozhodnutí, před něž je Geralt postaven, ale to ničemu nevadí. Takové věci jako rozhodování se, zda zabít dobrého člověka, který ale ve chvíli obrovského vzteku na nečestné a nepoctivé sousedy svrhnul kletbu, k Sapkowskému i Geraltovi zkrátka patří.
„Budu rád… Já… jsem…“
„Vím, kdo jsi. Zbělaly ti vlasy po mutacích? Po změnách? Ztráta pigmentu jako u mě?“
„Ano… ale jak…“
„Jak vím, kdo jsi? Protože sleduji, co se u vás na Hradišti děje. A doslechl jsem se, že se tam vyškolilo nějaké zázračné dítě, že se jmenuje Geralt, a že se má zanedlouho vydat na stezku.“
Rozcestí je knihou, o níž fanoušci Zaklínače netušili, že ji potřebují. I mně se nejprve jevila myšlenka na mladého Geralta trochu nepřirozená. Geralt je jedním z těch, kteří se snad už museli narodit velcí, silní a bělovlasí. Nebyla jsem si jistá, jestli si chci svou představu o velkém a silném Geraltovi pokazit. Opak byl ale pravdou. Má představa Geralta se stala zase o něco komplexnější a obdiv k němu ještě narostl. Už jako mladý se musel uchýlit k hrozným činům a vidět nepěkné věci. Vše pouze proto, jaké vykonává povolání. Jaké povolání je jeho posláním. Geralt je v Rozcestí stejný drsňák jako o pár dobrých let po něm. A copak Geralt! Kdybyste viděli, jak hustá byla matka Nennekke ještě jako mladinká akolytka… V Rozcestí krkavců potkáme nejednu známou tvář.
V porovnání s Bouřkovou sezónou je příběh Rozcestí krkavců až žalostně prostý. Děj se nevětví o zápletky tak obsáhlé, až působí jako samostatné povídky, ani se není třeba držet nějakého vytyčeného rámce. Rámec je v tomto případě všechen příběh. Nejde si nevšimnout o jak turbulentní záležitost oproti Bouřkové sezóně jde, ale nijak mi to nevadilo. Aspoň jsem měla rychleji dočteno. Není to na škodu ani kvůli množství tajemství a odhalení, k nimž dojde v průběhu knihy. Muset čekat zhruba ještě jednou tolik stran, napětím bych za chvíli měla okousané všechny nehty.
Během čtení div nepřestanete dýchat dramatičností děje. Veškerý Geraltův kontakt s pravým, nemilosrdným životem, jsem prožívala s ním. Přejímala jsem jeho emoce a přála si, aby se mu dařilo. Aby byl v bezpečí a mohl si ještě ponechat lehkou naivitu, s níž vyjížděl z Kaer Morhen. Jak už ale bylo řečeno, horší čas na vyjetí na stezku si Geralt vybrat nemohl. Zaklínači jsou potřeba, jako ostatně vždycky, ale nikde je nevidí moc rádi. Nenávist vůči nim přechází v až fanatickou posedlost, která mě upřímně děsila. Byla bolestně aktuální, prostá a skvěle zakomponovaná. Díky Rozcestí krkavců se také rozšířilo mé povědomí o zaklínačích jako takových, o jejich původu, výcviku a schopnostech. Bylo to nesmírně zajímavé čtení.
Autor si doma v Polsku před cestou na Severní kontinent nezapomněl smysl pro černý humor ani bystrost a důvtip. Stejně jako zakomponoval starší postavy, do příběhu zapojil i monstra čtenářům známá z ostatních knih. Ovšem sledovat Geralta, jak jako mladý na život a na smrt bojuje s monstrem, a to navíc s vědomím, že jako starší ho skolí a ani při tom nemrkne, bylo o nervy.
„Hippokampové,“ zavrtěl hlavou Geralt, „ryby nežerou. A neloví je.“
„Čím se tedy živí?“
„Vodním rostlinstvem.“
„Rostlinstvem? Takže se pasou? Jako krávy?“
„Dá se to tak říct.“
„Ale bude lepší to neříkat,“ dodal důrazně senešal. „Hlavně na Thornhallu. Totiž mladý hrabě Frederik byl prý zraněn právě při neohroženém střetu s hippokampem. Kdyby se začalo povídat, že ho zranila kráva…“
Když zhruba ve druhé třetině knihy přišlo vyvrcholení děje a mělo se pomalu začít schylovat k závěru, byla jsem téměř v šoku. Tak jednoduše prostý a přesto geniální příběh se zrodil v mysli Andrzeje Sapkowského! Napsán velmi temně, silně, ale místy i odlehčeně. Plný protikladů, ale s tolika odkazy na realitu. Nezbývá než smeknout. Autorův styl psaní pro mě byl vždycky velmi těžký na popis. I jeho pouhou esenci mi dělá problémy vysvětlit. Píše totiž naprosto unikátně. A v každé své knize kvůli něčemu trochu jinému. Slohem se sice Rozcestí krkavců nemůže rovnat košatosti Bouřkové sezóny, ale zase krásně dokresluje Geraltovy omezené vědomosti. Proč by měl autor jako vypravěč používat v pasážích zaměřených na Geralta metaforické obraty a originální jazyk, když hlavní hrdina by se na text jen podíval a už by byl dočista ztracený? V tomto se skvěle vyřádil u pasáží sledujících Geralta z dálky, skrze oči a uši agentů královského prefekta. Kniha je obohacená o dopisy, které si mezi sebou prefekt a další královští úředníčci posílají. Dokonce jedna celá kapitola byla tvořena jen z dopisů, čímž dostal příběh dávku svěžesti a spádu.
Holt. Matka Assumpta. Nenneke. Kněžky. Stiskl v hrsti klíč, který mu dal Holt. Ne, nebudu čekat, až se zákon probere z netečnosti. Vykonané dobro se vrací. A zlo také.
K lepší vizualizaci určitých scén měly sloužit občasné ilustrace, ale těmi jsem byla dost zklamaná. Jsou v úplně jiném stylu než obrázky z Bouřkové sezóny a tento styl mi vůbec nesedl. Až na výjimky se mi vůbec nelíbily. Avšak to je snad to jediné, co mohu knize otevřeně vytknout. Ač pro mě byly některé autorovy přístupy k příběhu novinkou, sem úžasně zapadaly. Jde o úplně jinou knihu než všechny o Geraltovi napsané před ní, takže si nový přístup jednoznačně zaslouží. Autor mi dal přesně to, v co jsem doufala, a já na něj mohu být na oplátku pyšná, že to má stále v sobě. Toho Andrzeje Sapkowského na vrcholu své největší slávy, legendu a jméno, které vstoupilo do dějin. A pozor – ani na konci Rozcestí krkavců si Geralt ještě nenechává říkat Geralt z Rivie. Tak že bychom se už měli chystat na další novou knihu?
Hodnotím 10/10. Nemohu jinak a Zaklínači jsem oficiálně propadla znovu tak silně, jako před lety.