Co říkáš, zbožný bratře Dominiku? Že nemám odbíhat od tématu a pokračovat ve vyprávění? O Reynevanovi, Šarlejovi, Samsonovi a dalších? Máš pravdu, bratře, je čas. Budu pokračovat.
Je rok 1427 a krvavé boje mezi husity a katolíky jsou v plné proudu. Reinmar z Bělavy, řečený Reynevan, pobývá již dva roky v Praze. Praha už ovšem není to, co bývala, stal se z ní cíl pro římskokatolickou církev, která chce učinit herezi šířící se z Čech přítrž – protože kdo ovládá Prahu, ovládá Čechy.
Nejen Praha, i sám Reynevan se změnil. Přehodnotil svá náboženská přesvědčení a po vzoru svého bratra přijímá podobojí, už se bezhlavě nebije za lásku, ale prahne po pomstě. Ze Samsona Medáka je živoucí hlavolam pro všechny pražské čaroděje, které Reynevan oslovuje, aby Samsonovi pomohli pryč z těla s tváří idiota. A demerit Šarlej se mezitím přidal k táborské pěchotě vedené Prokopem Holým. Netrvá ale dlouho, a přátelé se znovu setkávají. A i když to Reynevana možná bude stát krk, vydávají se zpět do Slezska, kde žije mág snad vzdělaný natolik, aby rozluštil záhadu jménem Samson.
Byť je pro Reynevana a Šarleje hlavní pomoci Samsonovi, husita Bohuchval Neplach přezdívaný Flútek má pro ně další úkoly. Reynevan se zapojuje do bitev i konspirací, bojuje se zbraní v ruce i za pomoci magie, a ještě se zvládá dostávat do nejrůznějších malérů. Jde po něm hodně lidí, některým stačí jej zabít, jiní mají touhu ho veřejně umučit. A i když se s mnoha protivníky zvládne vypořádat se ctí, ten největší na něj teprve čeká.
„Jde o věc,“ řekl po chvíli mlčení Reynevan a hlas měl slavnostní jako biskup na Boží tělo.
„Co?“
„Nejdůležitější je naše věc,“ zopakoval a snažil se být tvrdý jako náhrobní kámen. „Jde-li o prospěch věci, jednotlivci se nepočítají. Jestli díky mně postoupí věc kalicha o krok vpřed, jestli to má být můj příspěvek k našemu konečnému vítězství, kámen na hradbu… Jsem připraven se obětovat.“
„Už dávno…“ ozval se mamun, který, jak se ukázalo, vůbec nespal, „Už dávno jsem neslyšel nic tak pitomého.“
Boží bojovníci jsou druhým dílem z husitské trilogie. Pamatujete si, jak jsem vychvalovala první díl Narrenturm? (Recenzi najdete pod tímto odkazem.)Jak úžasný příběh to byl? Tak to bylo jen zahřívací kolo! Nyní přichází na scénu mnohem více magie, mnohem více akce a napínavá zápletka, která čeká na epické vyvrcholení. Autor trilogie, Andrzej Sapkowski, v Narrenturmu zasadil semínko, to během Božích bojovníků pěkně povyrostlo, a s koncem ságy o Reinmarovi z Bělavy z něj bude pořádný košatý strom, který vám v horkých letních dnech dopřeje stín.
Pro Lux perpetua, třetí díl trilogie, nasadili Boží bojovníci laťku pěkně vysoko. Atmosféra je tu naprosto skvělá. Patnácté století se vším všudy a kupou magie navrch! Sapkowski opět ukázal, jak ohromné vědomosti má v tématu husitských válek. A nesmíme zapomenout, že jedna věc je využít tyto vědomosti při psaní odborné publikace, a věc druhá je pracovat s nimi při psaní velkolepé trojdílné ságy. Z té spousty jmen, které v příběhu zazní, mi šla hlava kolem, a to jsem je jen četla! Kdybych je měla nosit v hlavě, a ještě s nimi aktivně pracovat, nedopadlo by to zdaleka tak dobře, jako Boží bojovníci.
Při čtení prvního dílu mi chvíli trvalo, než jsem se popasovala s kombinací češtiny, latiny, polštiny a němčiny (klidně v jedné větě), zorientovala se, na jakém místě se hrdinové zrovna nachází a jak do toho všeho zapadají vedlejší postavy (přičemž v otázce historie jsou to často postavy hlavní). Nyní jsem se ale s tím vším srovnala s první přečtenou větou, a v těchto ohledech pro mě bylo čtení „brnkačka“. Polských a německých výrazů oproti Narrenturmu dost ubylo a výrazně tu převládá latina. Mnoho pojmů a citací je přiloženo v poznámkách na konci knihy, ovšem ne vše, neboť autor se domnívá, že „samostatné hledání po slovnících, lexikonech a encyklopediích je veliká příjemnost, o kterou se čtenáře nesluší ochuzovat“. Nepochybuji, že je to nesmírně obohacující činnost, ale mít vedle sebe někoho, kdo latinu studoval na teologické fakultě a je připraven překládat, je podstatně rychlejší. (Ejhle, to já zrovinka mám!) Na konci knihy rovněž naleznete, stejně jako v prvním díle, i místopis.
Autor ze sebe v Božích bojovnících vydal to nejlepší, a s každičkou větou přichází něco úžasného! Sází jeden vtip za druhým, přičemž velká většina z nich je na Reynevanův účet. Užívá rozsáhlých souvětí, v nichž nechybí gradace. Důvtip, který je u Sapkowského standardem, tu byl dokonce nadstandartní. Boží bojovníci ale nebyli zdaleka tak odlehčenou knihou, jakou byl Narrenturm. Když pomineme upalování a mučení často nevinných lidí, krvavé bitvy a husitská plenění, ke konci knihy dojde k velkému zvážnění Kniha by byla skvělá, i kdyby skončila oním známým „a žili šťastně až do smrti“, ale s dramatický obratem, který nastane, se z ní stává kniha báječná.
„Ale v první řadě musíte zachovat opatrnost ve všem co děláte a říkáte. Nejlepší bude, když necháte mluvit jen mě. Hrát, pokud bude nutno sednout ke kartám a kostkám, budu také jenom já.“
„Jasně,“ zvedl Samson ze země dřevěnný kolík. „Jasně, Šarleji.“
„Neměl jsem na mysli zrovna tebe.“
Setkání se starými známými postavami, které jsem si tak oblíbila v prvním díle, bylo více než příjemné. Samson je stále stejně moudrý, Šarlej zůstal mazaný, ba dokonce si osvojil nové finty, a Reynevan… je zkrátka Reynevan. I když počáteční výčet mohl navodit dojem, že Reynevan zmoudřel, počet malérů, do kterých v Božích bojovnících spadne, to vyvrací. Často jsem si říkala, že to ani není možné, že jde o nějakou velkou smůlu, která se na Reynevana bůhvíproč lepí. Pak se ale Reynevan zachová jako typický Reynevan, a je jasné, že si za většinu z toho může sám. Například když se i přesto, že získal přídomek „prznitel panen“, otáčí za kdejakou sukní. Ovšem i slepý by viděl, že v srdci má jedinou, a to Nicolettu Zlatovlasou.
K vědomí přišel na zemi, v pololeže. A v poutech. Nohy měl svázané v kotnících, zápěstí vpředu v klíně. Během posledních deseti dnů, pomyslel si, mě už popáté někdo chytil, popáté jsem něčím zajatcem.
Nebylo mi příjemné, číst o masakrech, jaké se odehrávali na bitevních polích i mimo ně, i když věrohodný popis historických událostí se bez toho neobešel. Také jsem si přitom uvědomila, jaký kontrast je mezi reálnými husity a představou o husitech, kterou učitelé hustí do žáků ve školách. Doteď si pamatuji, jak nám byl podáván obraz nebohých husitů, kteří se musí bránit proti proradným papežencům. Přičemž i v této knize je černém na bílém jejich nemilosrdné zapalování a plenění měst, ničení uměleckých a literárních děl a násilné šíření husitství, které s učením Jana Husa nemá co dočinění – a při tom všem si zpívají Ktož jsú boží bojovníci. Právě nyní jsem si naplno uvědomila, jak moc „osekané“ jsou výukové osnovy.
Husitská trilogie pro mě znamená knihy, které do konce mého života dost pravděpodobně žádné literární dílo nepřekoná. Poslední dobou jsem neměla kapacitu na jiné než prvoplánové a literární úrovní dosti nízké knihy. (To samozřejmě neznamená, že každá kniha, o které jsem psala pár týdnů zpět, byla brak, našly se mezi nimi i výjimky, kterých si díky tomu mnohem více vážím. Ale podívejte se na většinu knih, které jsem přečetla za prosinec, a uznejte sami.) Při čtení Božích bojovníků jsem si připomněla, že jednou za čas neuškodí si přečíst nějakou „blbůstku“, ale že to, co mě nejvíc baví, jsou knihy tohoto typu.
Tato trilogie by neměla minout žádného fanouška fantasy – pravého nefalšovaného fantasy, které smrdí střelným prachem a magií. Garantuji vám, že 479 stran Božích bojovníků ukojí vaši touhu po dobrodružství, ale zároveň během toho do syta nasmějete. Ohromně vám tuto knížku doporučuji!
Podtrženo, sečteno: jednoznačných 10/10.