Pro knížky z Metafory mám velkou slabost. Vydává společenské romány, které mě velmi lákají, a další žánry jako thrillery nebo romantické knihy. A navíc se mi velmi líbí ten bílý elegantní proužek u značky nakladatelství. V knihovně to vypadá skvěle. Řadu přečtených knih (Podivuhodný život Augusta Marche, Holky z Detroitu…) z tohoto nakladatelství, které se mi moc líbily, nyní doplňuje prvotina od Claire Vigarello Tajné stránky paní Sylvie. Pod názvem titulu stojí dvě krátké věty: „Přehlížená sekretářka má svůj hvězdný osud na dosah. Stačí jedna krádež…“ Co vás po jejich přečtení napadne? Já jsem si myslela, že paní Sylvie někomu „čmajzne“ jeho rukopis. A to je chyba! Jen si račte přečíst následující řádky, kde vám převyprávím, o čem je tento humorný román z roku 2022…
Může se z nezajímavé příslušnice střední třídy stát autorka erotického bestselleru? Sylvie má nadváhu, dvě děti, manžela v depresi posedlého korporátem na výrobu přídavků do žrádla pro psy a je šíleně stydlivá. Před ostatními lidmi nedokáže dát dohromady holou větu, zrudne a sem tam něco zablekotá. Má nudnou práci jako sekretářka ve firmě na výrobu matrací. Což o to, ona se nějak zabaví, vždycky si může protáhnout obědovou pauzu, koukat na seriál nebo při nejhorším odejít o hodinku dřív. A to je výhoda toho, že si jí nikdo nevšímá. Pak se ale začne mluvit o propuštění a Sylvie musí vypadat, že něco dělá. A tehdy se setká s Charlotte. Charlotte k ní přišla a nedala Sylvii pokoj, dokud nenapsala její příběh. Sylvie píše všude možně, i v autě na parkovišti před obchodním centrem, kde jednoho dne po nákupu rychlé svačinky nenajde Charlotte, ale rozbité okénko auta. Někdo jí ukradl počítač, který tam nechala, a vzal jí přes tři sta stran příběhu o Charlotte! Sylvie to nebere jako ztrátu rukopisu, ale jako ztrátu kamarádky. Nikdy by jí nenapadlo, že jejím jménem byl text zaslán do nakladatelství, a že tam z něj budou nadšení. Sylviin život se radikálně změní, připomíná dočista pohádku! Sylvii se to zpočátku nezdá, ale po nějaké době, kdy jí štěstí neopouští, začne věřit, že možné je všechno. I to, aby se k ní vlastní literární postava otočila zády.
Tajné stránky paní Sylvie je vtipná, trochu bláznivá, ale rozhodně originální knížka o 351 stránkách. Na zadní straně je Sylvie přirovnávána k Bridget Jonesové, a já mohu říct, že nejde jen o nějaký reklamní slogan. Sylvie je doopravdy podobně ztřeštěná smolařka jako Bridget. Autorka o ní vypráví ve třetí osobě, ale nelíčí pohled nikoho jiného než Sylvie. Nebojí se zacházet do absurdních situací, u kterých jsem se velmi nasmála. Avšak troufnu si říct, že to není kniha pro každého.
Mnoho čtenářům na Databázi knih přišla Sylvie po nějaké době čtení otravná. A já se nedivím, mě tak jednou za sto stran také. Sylvie má totiž velký sklon ke spřádání nejrůznějších teorií, například o tom, proč se nakladateli Armandu Derpaleilovi líbí její text. (Sylviina teorie: nelíbí se mu, jen to předstírá a někde je skrytá kamera.) Nebo kdo jí vůbec ukradl z auta počítač za účelem poslání textu o Charlotte Armandovi. (Sylviina teorie: má co dočinění s člověkem, který zabíjí obézní lidi, se zabijákem tlouštíků.) Její neochota uvěřit štěstí, které jí tak říkajíc spadlo do klína, mě po nějaké době už lehce vytáčela. Proč si Sylvie prostě nemohla přiznat, že se to vážně děje? Ale velkou většinu času jsem se moc dobře bavila, a tak mi nečiní problém tyto nedostatky přehlédnout. Navíc jsem tuto knihu četla snad jen dva dny – kdybych měla méně času a dostala se denně jen k pár desítkám stránek, nebavilo by mě stále číst o rouhající se Sylvii. Doporučila bych jí tedy spíše jako „dovolenkovou četbu“ než čtení do postele po práci.
Bridget Jonesová a Sylvie Verbaldiová jsou si dále podobné uměním být dočista hromádkou neštěstí, a přesto nebýt ufňukané. O Sylvii se dá říct mnohé, například že je líná nebo otravná, ale ufňukaná vážně není. Za celou knihu jsem jí ani jednou neslyšela si stěžovat! Obě knižní hrdinky se také dostávají do podobně absurdních situací a podobně i uvažují. Stejně jako Bridget, i Sylvie se zabývá svým vzhledem. O Bridget se nedá říct, že by byla tlustá, zato o Sylvii ano. A Sylvie to o sobě také často říká. Její strasti s váhou jsou ale o poznání vtipnější než ti Bridgetiny, u které se můžeme bavit o určité závislosti na počítání kalorií. Oproti ní Sylvie se svou nadváhou žije v symbióze, a autorka se nebojí využívat určité indispozice, do které jí uvrhá. Nebojí se jít až na samou hranu humoru, ale zároveň ví, kdy zařadit zpátečku, protože by její vyprávění už nebylo vtipné, ale trapné nebo otravné. V mnoha situacích mě Sylvie svým přístupem ke své váze překvapila, protože mluvila velmi vyrovnaně, až inspirativně.
Autorka se často obrací na čtenáře a ptá se na otázky, na které Sylvie ve své mysli právě hledá odpověď. Díky tomu jsem si připadala se Sylvií opravdu blízce propojená. Zamilovala jsem se do jejího uvažování, které mě snad pokaždé dokázalo pobavit. Moc by mě zajímalo, jak by reagovala na běžné situace, které zažívám já. Ale řekla bych, že jí už docela dobře znám a dokážu si to představit.
Tajné stránky paní Sylvie jsou skvěle napsaný příběh s úžasně promyšlenou zápletkou. Moc se mi líbilo nahlédnutí do světa autorů, kteří mají své autogramiády, jezdí na knižní veletrhy, dávají rozhovory v rádiu i televizi a mají mnohé další povinnosti. Musím vyzdvihnout brilantní překlad Hany Davidové. Moc se mi líbilo, kde zanechala vykání, jaká výplňková slova použila a obecně si s textem moc pěkně pohrála. Díky její volbě slov jako bych slyšela Sylviin hlas a viděla její obrysy o něco jasněji.
Překvapilo, jak dlouhé byly jednotlivé kapitoly. Jedna měla klidně okolo osmdesáti stran, a mně to naprosto vyhovovalo. Tak nějak se to k příběhu hodilo. Nemohu ale říct, že bych obecně nebyla překvapená, jsem! Nečekala jsem tak zábavnou knížku se skvěle vykreslenou hlavní hrdinkou. Nutno ale podotknout, že Sylvie není jediná skvělá postava. Její dva synové jsou kapitola sama pro sebe, stejně jako stařičká Mireille, jejímž diabetickým kočkám chodí Sylvie píchat inzulin. Vážně by mě zajímalo, kde na ty nápady autorka přišla.
Abych to shrnula, smála jsem se od začátku do konce. Mluvila jsem o chvílích, kdy mi Sylvie přišla otravná, ale nejvíc na celé knize mi vadí obálka. Typicky „metaforácka“, ale podle mě se k příběhu nehodí. (Originální obálky jsem našla dvě, ta na obrázku úplně vpravo se mi k příběhu hodí trochu víc.) Čtení jsem si každopádně moc užila a s radostí se k Sylvii budu v příštích letech vracet. Budu jí doporučovat dál, ale jen těm, které už trochu znám a vím, že jim styl psaní Claire Vigarello sedne. Protože jak jsem již psala, není to kniha pro každého.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je: 9/10.