Měsíčník: srpen 2024

Začíná podzim, třikrát hurá! Kdo také během šílených srpnových veder nevěřil, že se ho dožije? Léto opravdu nemám v lásce, dokonce bych řekla, že mám jakousi obrácenou sezónní depresi (většina lidí upadá do sezónní deprese na podzim se zhoršením počasí, já to tak mám v létě), takže teď na podzim, budu mít pré. A co teprve v listopadu a v prosinci… Teď je ale třeba ještě se vrátit do srpna – ovšem pouze skrze zážitky, horka už bylo dost! Vím, že se opakuji, ale jen ať si to to počasí jedno bláznivé zapamatuje.

Srpen pro mě byl horskou dráhou. Když bylo chladněji, ne nutně přímo ošklivě, bavilo mě číst i psát nebo chodit ven. Pak ale přišly dny, kdy bylo více než třicet stupňů, a tehdy se mi nechtělo ani číst. A to je u mě co říct, protože já obvykle čtu všude a za každých okolností. Když tento Měsíčník píši, je venku docela příjemně, takže všechno vidím s odstupem v mnohem lepším světle, než jak jsem to prožívala. A to je jedině dobře, v Měsíčníku nechci mít žádné chmury a smutky.

Za srpen jsem přečetla 10 knih, tedy 3 345 stránek. Oproti minulému měsíci, kdy mi čtené knihy dvakrát nesedly, jsem tentokrát měla velice šťastnou ruku. Kromě společného čtení stínolovecké trilogie Temné lsti v rámci Stínového sprna jsem měla ještě dvě společná čtení; v prvním jsem přečetla fantasy Ohař a liška od Frost Kay, kterou jsem si zamilovala, v tom druhém, pořádaném Clean book clubem, Trnitou kletbu české autorky Anežky Kočové. Clean book club je malá partička čtenářek, které v knihách nemají rády erotické scény. V červenci jsem se k nim připojila, a moc si naše diskuse o knihách i mimo společné čtení užívám. Naše hlavní myšlenka je, že knihy čteme kvůli příběhům, ne bezduchým milostným scénkám, které děj obvykle vůbec nikam neposouvají.

Obě knihy, které jsem četla ve společném čtení, se řadí do žánru fantasy, a obě dvě mě moc mile překvapily. Ohař a liška byla kniha se sympatickými postavami, inteligentními dialogy a velkými zvraty. Pravděpodobně byste v ní nenašli klišé, a je od základu pojatá jinak než většina současných fantasy knih. Jsem z ní opravdu nadšená a nemohu se dočkat druhého dílu, protože ten první skončil velice napínavě. Naštěstí by pokračování mělo vyjít už v říjnu! Ovšem i Trnitá kletba byla skvělé čtení. Magie zde stojí na spojení s přírodou, svět je perfektně vymyšlený a hlavní hrdinka zrovna tak dobře popsaná. Elin je totiž opravdová a realistická (normálně bychom řekli „od hlavy až k patě“, mně se sem ale mnohem více hodí „od myšlenkových pochodů až po chování). Uvedu jeden příklad za všechny: co se stane, když nějakou hrdinku dejme tomu princ vytáhne z její skromné barabizny a vezme jí na ples? Ona bude tvrdit, že neumí tančit a nikdy na sobě neměla pořádné šaty, ale stejně na plese zazáří (skutečně jsem nečetla knihu, kde by tomu bylo jinak). Oproti tomu tady Elin… no, řekněme, že rozhodně nezazářila. Některé zvraty byly poměrně předvídatelné a okoukané, ale díky tomu, jak jedinečně autorka píše, mi to nevadilo. Trnitá kletba v sobě skrývá jednu krásnější myšlenku než druhou, a i když to nebude „desítková“ kniha, k níž má o něco blíž Ohař a liška, menší hodnocení než 9/10 jí rozhodně neudělím. Na obě knihy se chystám napsat recenze, kde si budete moct přečíst podrobnosti.

Společná čtení jsou velice užitečná záležitost. Na každý den je rozepsán určitý počet kapitol, které by měl čtenář přečíst, takže stačí být důsledný, a za týden přečtete knihu jako nic. Pro mě je to také způsob, jak se dostat ke knihám, které mě lákají, ale čas bych si na ně pravděpodobně udělala až za několik měsíců. Když vidím, že je na nějakou knihu, kterou si chci přečíst, vypsané společné čtení, považuji to za znamení, že teď je ten správný čas.

Další tři knihy, které jsem tento měsíc přečetla, jsem měla z knihovny. Jednalo se o Danielle Steelovou a její Morální kompas, Pana Mercedese od Stephena Kinga a Světelný klam od Louise Pennyové. Přijde mi vtipné zmínit Steelovou a Kinga, dva takto rozdílné autory, v jedné větě. Morální kompas byla každopádně třetí kniha, kterou jsem od Danielle Steelové přečetla. Ta první se mi moc líbila, druhá vůbec, takže jsem doufala, že s třetí knihou si snad dokážu na autorku udělat nějaký rozumný názor. Jestli se mi to povedlo? To si můžete přečíst v článku věnovaném všem třem knihám, který nedávno vyšel.

Světelný klam je sedmým dílem série Případy vrchního inspektora Gamache, kterou jsem si bezvýhradně zamilovala. Čtu po jednom díle každý měsíc už od začátku roku (pravda, jednou jsem vynechala) a nestačím se divit, kam Louise Pennyová dokázala jak příběh samotný, tak své postavy, dovést. Světelný klam byl nabitý zvraty a přečetla jsem ho za pouhé tři dny. A až při tomto čtení jsem si uvědomila, jak byl minulý díl úmorný a vleklý; Pennyová má totiž občas tendence zabředávat do líčení historických událostí spojených s příběhem. Nechápejte mě špatně, opravdu se mi předchozí kniha líbila, ale tento měsíc čtení odsýpalo o hodně jinak. Případy vrchního inspektora Gamache jsou jedinečnou sérií. Oproti mé o nic méně milované sérii Případy Kim Stoneové, v níž jede každý díl podle stejné šablony a nejde ani tak o postavy jako o detektivní práci, Louise Pennyové o postavy jde. A o emoce a lásku k umění a literatuře, kterou skrze knihy může předat. Má talent na krásné poetické popisy a ráda se pouští i do filozofických úvah – zjednodušeně píše opravdu geniálně, klobouček. Série na sebe navazuje, a s každým dalším dílem mám větší problém prohlásit, že na sebe knihy navazují volně. Protože Světelný klam si ani zdaleka neužijete tolik, jak byste mohli, pokud nemáte přečtené předchozí díly. Nemohu se dočkat, až se pustím do dalšího dílu, tento je opět jednoznačnými 10/10! A jestli vás tento popis zaujal, více jsem o celé sérii psala v tomto článku…

A Pan Mercedes byl dokonalý! Jak asi víte, od Stephena Kinga jsem nedávno přečetla Holly, která navazuje na trilogii s detektivem Billem Hodgesem. A Pan Mercedes je prvním dílem právě této trilogie. Už si mimochodem můžete přečíst mou recenzi. Bylo to tak skvělé čtení, že jsem si hned musela do knihovny zajít pro další díl. Ovšem seriálové zpracování příběhu mě zklamalo. Na seriály prakticky nekoukám, takže už to, že jsem si po dočtení pustila i seriál, něco znamená. Bohužel bych ho ale ani přes skvělé herecké obsazení nedoporučila, protože se moc nedrží předlohy, a s dějem je manipulováno v místech, kde mi to přišlo zbytečné. Přidaných je hned několik dějových linek, které jsou pro příběh úplně k ničemu, a rozhodně by z toho celý seriál vyšel lépe, kdyby se scénáristi drželi předlohy.

Do města jsem se ovšem nevydávala jen kvůli knihám – když už bydlím v Brandýse nad Labem, ze kterého je to jen kousek do Staré Boleslavy, byla by velká ostuda nenavštívit významná historická místa, která se v Boleslavy nacházejí. A jak asi tušíte, souvisejí především se zavražděním svatého Václava a životem jeho předků. Vydala jsem se na krásnou komentovanou prohlídku po třech staroboleslavských kostelech. V prvním z nich, v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, jsme viděli i originální Palladium země české, reliéf pocházející ze 14. století (původně měl podle pověsti patřit svaté Ludmile, ale významně spojený je především se svatým Václavem). Palladium najdete vždy v kostele Nanebevzetí Panny Marie, neboť jeho doživotním opatrovníkem byl ustanoven místní probošt. Z Panny Marie jsme se přesunuli na druhé i třetí místo zároveň. Tam, kde stával kostel svátého Kosmy a Damiána totiž dnes stojí i bazilika svatého Václava. Kostel svatého Kosmy a Damiána je zastavěn uvnitř a stala se z něj krypta svatého Kosmy a Damiána. Během svatováclavské poutě jsou tam uloženy ostatky svatého Václava a lidé se k nim chodí modlit. A aby se jim nic nestalo, pan probošt si na noc dokonce ustele v kryptě. Také měl být právě přede dveřmi kostela svatého Kosmy a Damiána svatý Václav zavražděn. Někde v bazilice svatého Václava je tedy místo, kde byl Václav zavražděn! Celkově to byl nádherný zážitek, který si doufám někdy v budoucnu zopakuji. Pokud byste o tuto trojitou prohlídku také stáli, lístky se dají koupit v infocentru poblíž baziliky Nanebevzetí Panny Marie. A kdy probíhají se můžete dočíst na webových stránkách města.

S tímto zážitkem kupodivu souvisí i nová meme rubrika, kterou jsem tu založila. Meme jsem vytvářela už v rámci série Milý Láďo, kde jsem ale byla svázaná cimrmanovskou tematikou. Do této nové rubriky budu tvořit meme týkající se všeho možného, ať už současného dění nebo knižních záležitostí. První příspěvek se týkal olympiády v Paříži, ten druhý se bude týkat svatého Václava (opět jsem sama sebe pobavila tím, že jsem tyto zcela odlišné pojmy užila v jedné větě). Jelikož teď v září proběhne hojně zmiňovaná svatováclavská pouť, již brzy zveřejním pár historicko-křesťansky laděných „meméček“. Pokud by vás napadalo nějaké konkrétní téma, které byste chtěli vidět jako meme, určitě mi je napište.

Nedávno mě začalo děsit, kolik nepřečtených knih doma mám. Rozhodla jsem se tedy, že se budu snažit co nejčastěji sahat po knihách, které mám doma už nějaké ten pátek, a ne po novinkách. Jednou takovou knihou je Lev, čarodějnice a skříň, první díl bestsellerové fantasy série Letopisy Narnie. Celou sérii už jsem kdysi přečetla, ale tehdy jsem měla knihy půjčené z knihovny. Teď jsem zatoužila je nejen vlastnit, ale i si je znovu přečíst. Bylo to krásné, opravdový návrat do dětství! Napsala jsem na Lva, čarodějnici a skříň i recenzi, byť se to za recenzi považovat nedá – je to spíše volné shrnutí děje, mnoho superlativů, a zajímavosti o autorově fascinujícím životě a tvorbě, ale i tak jsem daný text zařadila do rubriky Recenze. A rovnou jsem si v antikvariátu pořídila druhý díl, Prince Kaspiana!

Mimo Prince Kaspiana jsem si pořídila ještě knihu Rémi, druhou kroniku ze světa Nosgobu, kterou si na vlastní náklady vydává autor Michal Hrnčíř. Rémiho jsem číst ještě nezačala, ale zavání mi starou dobrou klasickou fantasy. A to je něco pro mě! Knihy z Nosgobu se dají koupit pouze u autora, hodím vám sem odkaz na jeho Instagram, kde se s ním v případě zájmu můžete spojit. Při komunikaci s ním vám hned bude jasné, že se Michal Hrnčíř narodil ve špatném světě, a že ve skutečnosti patří do Nosgobu.

Pak už jsem se držela zkrátka, a přišla mi pouze jedna kniha, a to Královna povětří a temnoty, třetí díl série Temné lsti od Cassandry Clare. Objednávala jsem si ji z Trhu knih a s jejich službami jsem byla velice spokojená – a to je vše. V září ale bude novinková sekce o něčem jiném, podzimním novinkám totiž neodolám… Brzy vyjde článek s knihami, na které se teď nejvíce těším, a musím se pochválit, protože jsem s jeho podobou velmi spokojená. Snad to pro vás bude stejně příjemné čtení, jako pro mě bylo jeho psaní. A pokud tápete nad tím, co vlastně letos na podzim vyjde, můžete se prokliknout na tento příspěvek, kam shromažďuji všechny vydané ediční plány. Na podzim vždy vychází obrovské množství knih, ale letos mi přijde ještě o něco větší. Věřím, že v podzimních novinkách si každý najde „tu svou“. A nejedna peněženka, včetně té mé, tak zapláče.

Když jsem pracovala na obrázkových materiálech do (ne)recenze Lva, čarodějnice a skříně, musela jsem obdivovat nádherné filmové zpracování a kostýmy. Především šaty Zuzany, kterou hrála sama o sobě překrásná herečka, mi učarovaly tak moc, že jsem si je okamžitě dala na seznam věcí, které bych si chtěla ušít. Během srpna jsem doladila poslední detaily na svém prvním šicím projektu, což byly šaty princezny Lociky, a pokusila se v nich tematicky vyfotit – jak jsem minule slibovala, fotky přikládám. A rovnou jsem se pustila i do druhého naplánovaného projektu, kterým byly šaty Nočního dvora z knižní série Sarah J. Maasové Dvory, inspirované jedním konkrétním fanartem hlavní hrdinky Feyre. Jejich šití bylo tím nejjednodušším, co jsem doposud šila, ale přesto jsou tím nejkrásnějším kouskem. Díky slevám v galanterii jsem si mohla dovolit ušít je z opravdu kvalitní černé látky. Pošité jsou šifonovou třpytivou látkou – mám kvůli ní sice třpytky jak na sobě, tak po pokoji, a to i dva týdny poté, co jsem měla šaty naposledy v ruce, ale povězte, nestálo to za to? A to počkejte, až uvidíte „oficiální“ fotky…

Zuzaniny šaty mám tedy v plánu, ale až jako čtvrtý šicí projekt. V září mě čeká ještě jedno velmi důležité šitíčko, a tím jsou šaty na Humbook fest. Ano, poprvé se zúčastním Humbook festu. S Humbook týmem jako takovým a jeho propagačními metodami ne vždy zcela souhlasím, tam ale půjdu především kvůli kamarádkám a očekávané atmosféře tvořenou milovníky knih, které miluji i já. Pokud jste o Humbook festu nikdy neslyšeli, jde o festival pro čtenáře young adult literatury zaštítěný nakladatelstvím Albatros Media. Každý rok tam přijíždějí tři zahraniční bestsellerový autoři young adult knih, kteří budou mít autogramiády a besedy, a kromě nich je na Humbook festu každoročně mnoho českých autorů.

Hlavní náplní celého festivalu jsou zmiňované besedy s autory, a také cosplay soutěž. I když se soutěže nezúčastním, bude to pro mě celé velký výstup z komfortní zóny. Ale vzhledem k tomu, že v příštím roce podobných výstupů plánuji ještě mnohem víc, je nejvyšší čas abych se začala překonávat! Moc se tam těším. A za koho to vlastně půjdu? To se nechte překvapit… Svoje „cosplaye“ bych každopádně ráda zpracovala i do článků do rubriky Kam s ním?, takže po reportu o Locice, čekejte i ten o šatech Nočního dvora. A během října tam přibyde i jeden s odhalením toho mého slavného „cosplaye“. Mohu však napovědět, že půjde o někoho ze světa Zaklínače. V rámci nasátí osobnosti mé postavy jsem začala velice intenzivně poslouchat podcast o Zaklínači (nazvaný „Zaklínač podcast“), který budu doporučovat, co budu živa! Najdete ho na Spotify a jiných podobných platformách. A nové epizody vycházejí každý týden.

Než ukončíme téma Zaklínač, slyšeli jste o tom, že Andrzej Sapkowski dokončil další román o Geraltovi? Bude stát mimo hlavní ságu, takže půjde buď o povídky nebo o prequel, jakým byla i Bouřková sezóna. Prý by mohl v originále vyjít ještě letos, což znamená, že k nám by se mohl dostat s příchodem nového roku. Nemohu se dočkat!

V září slavím narozeniny já i tento blog. Na Počkej, dočtu stránku… jsem začala pracovat před rokem, věřili byste tomu? Za tu dobu jsem se hodně posunula, a podle přibývajících čtenářů to očividně bylo správným směrem. Teď ještě nebudu sentimentální, nebojte se, to až v příspěvku, který bude poděkováním i výroční soutěží zároveň. Jedno si ale neodpustím ani teď: děkuji!

I když mám narozeniny až v polovině září, celý srpen mě můj dědeček obdarovával drobnostmi, které vytiskl na své zbrusu nové 3D tiskárně. Něco o mém dědečkovi musíte vědět: je to borec! Celý dům si sám upravil tak, aby ho mohl ovládat z telefonu, od píky vytvořil zařízení, díky kterému se mu pravidelně otevírá a zavírá skleník, létá s dronem, a jednou postavil a naprogramoval mini tank, který pak jezdil po domě. Teď se děda rozhodl, že si pořídí 3D tiskárnu, ale přišlo mu zbytečné si platit za sestavení. Ušetřil několik tisíc, ani ne týden strávil koukáním na videa a čtením návodů, a opravdu si jí sám sestavil.

Protože ví, jaká jsem čtenářka, tiskne mi zarážky do knihoven, obrázky dívek s knihami, které mám vystavené po pokoji, a nejrůznější knižní dekorace včetně jedné s logem Počkej, dočtu stránku…. Jinak ale tiskne všechno možné: vázičky, sošky, krabičky nebo třeba busty prezidentů (děda je ovšem hlavně praktický, takže si vytisknul mimo jiné i cedulku na dveře s nápisem „šel jsem na jedno“, aby návštěvy hospody nemusel ohlašovat babičce). Já jsem se rozhodla, že mu ty prezidentské busty nabarvím, takže teď mám doma jednoho Petra Pavla, který čeká, až si do Brandýsa dovezu barvy. Přikládám sem fotky všech těch úžasných dárečků, které jsem od dědy dostala, ať můžete sami posoudit, jaký je to borec.

Během minulého měsíce jsem se viděla i s kamarádkami, které jsem neviděla věky, a poprvé jsem si s nimi zahrála karetní hru Výbušná koťátka. Je to poměrně známá hra, znala jsem jí od vidění, i přesto, že vyhledávám zcela jiné hry, a moc mě bavila. Dokonce tak moc, že si jí rozhodně chci pořídit i domů. A pak o ní snad napíši do rubriky Kostky jsou vrženy. Vím, velice jí zanedbávám, ale téměř nemám o čem psát. Hrajeme stále to samé, buď Panství hrůzy nebo Bananagrams a Žolíky. Snad se nám ale podaří dát dohromady partu na dračák a rubriku díky tomu zase oživím.

Nevím přesně kdy se tak stalo, ale začala jsem se věnovat psaní dalšího příběhu. Tentokrát ho nejde nazvat povídkou, na to už má moc velký rozsah, a nebude ani detektivního žánru, jako povídka zmiňovaná minulý měsíc. Už delší dobu mě vytáčí, jak jsou psychické problémy v knihách romantizované, takže jsem se rozhodla napsat něco, v čem romantika rozhodně nebude, a zároveň to bude ukazovat, jak takový život s „rozbitou psychikou“ opravdu vypadá. Věnuji se tomuto příběhu každý den, a naprosto jím žiji. Byť mě stále děsí pomyšlení, že to, co napíši, někdo skutečně čte, jsem tentokrát velmi ambiciózní a přála bych si, abych příběh jednou vyladila do takové podoby, že by mi ho i někdo vydal… (Teď si určitě říkáte: „Jó, rok blogování a hele, jak má nosánek nahoru!“) Ale to je zatím ve hvězdách. Celé to tu zmiňuji především proto, abych mohla přiložit svou fotografii, jak se slamáčkem na hlavě a ve své oblíbené košili zaníceně píši na zahradě – protože ta fotografie se mi opravdu líbí. 😀 A malá vsuvka: protože mi při barvení vlasů namísto dohněda chytly trochu dozrzava a v první dny to bylo hodně výrazné, přidala jsem si s tím slamáčkem jako Anna z knihy Anna ze Zeleného domu. Musela jsem se smát, když se mi od kamarádky dostalo komentáře: „No jo, ty jsi náš siroteček Annie.“ Knihami zkrátka žiji, jak je vidět.

Doslova za deset minut dvanáct jsem stihla přečíst svůj největší letní rest – Vilu v Itálii od Julie Caplinové. Protože kdy jindy si přečíst příběh provoněný létem než v létě? Vila je Juliina nejnovější, dvanáctá, kniha do série Romantické útěky. Můj nejoblíbenější díl z celé série byla až doposud Kavárna v Kodani, nejen první díl série, ale i první kniha, kterou jsem od Julie kdy přečetla. Až doteď jí nic ani neohrozilo. Jenže Vila má tak nádhernou letní atmosféru, že mi během čtení přišlo, že ve vzduchu cítím moře, a tak nádherně zachycuje italskou lásku pro jídlo a temperamentní povahu Italů, že jsem měla chuť se sebrat a hned se tam přestěhovat! Kromě toho se Julii i náramně povedly postavy a zápletka, která se může jevit poměrně „profláknutě“. Třicetiletá Angličanka Lia se nedávno dozvěděla, že její táta není její táta, a dost to s ní otřáslo. I když se jí celá rodina snaží přesvědčit, že to na jejich vztahu nic nemění, Lia s nimi přestala komunikovat a namísto toho odjela do Itálie, kde by měl její otec, slavný herec Ernesto Salvatore, přebývat. Lia doufá, že když se s ním setká, konečně pochopí tu část sebe, která do zbytku jejího rodinu nikdy nezapadala. Jenže k Ernestovi se nemá jak dostat, protože jeho nevlastní syn a zároveň něco jako manažer je odhodlaný ji od něj udržet co nejdál. Nebylo by to v minulosti poprvé, co se do jejich rodiny snažila dostat nějaká zlatokopka… Takhle se příběh jeví docela jasně – Lia se celou knihu bude snažit setkat s Ernestem, zatímco bude poznávat krásy italského Amalfi. Ale tak to není, Lie se s Ernestem povede setkat hned ze začátku knihy, a Ernesto jí hned přijímá do své početné rodiny. Lia se až s nimi zamiluje do Itálie, a možná nejen do ní, jak to tak v knihách Julie Caplinové bývá. Mohl to být přehnaně dramatický příběh, místo toho je to příjemná svěží oddechovka provoněná citrony, bazalkou a pestem.

Přemýšlela jsem, jestli tedy teď Vilu prohlašovat za svůj nejoblíbenější díl. Líbila se mi opravdu moc, dočista jako Kavárna v Kodani. Jenže ta si své prvenství uhájila tak dlouho, že se mi jí ho nechce tak rychle odebrat. Takže jsem se rozhodla: sérii budu dělit na dvě části podle podnebí. Z knih z chladnějších částí světa jednoznačně vítězí Kavárna, kdežto mezi knihami odehrávajícími se v teplejším podnebí je na prvním místě Vila.

A ukončeme tento Měsíčník zhodnocením Stínového srpna. Jak se mi líbily čtené knihy? Jsou to jedny z těch slabších, které Cassandra Clare napsala, ale přesto jsem si je nehorázně užila. Když jsem se do nich začetla, uvědomila jsem si, jak moc mi svět lovců stínů chyběl. A chybí mi už teď, když mi k přečtení zbývají pouze povídkové knihy; co budu dělat, až jednou celou ságu kompletně dočtu, to nevím… Jak jsem si užila stínoloveckou atmosféru zajišťovanou úžasnými organizátorkami? Neuvěřitelně! Ale vytvořila jsem si ji i sama při tvorbě recenzí, v nichž jsem se již tradičně pokreslila runami a volně ztvárnila jednu z postav. A stihla jsem zhlédnout i filmové zpracování prvního dílu Nástrojů smrti? Jistě! Jako pokaždé jsem to dělala především kvůli Jamiemu Campbellovi Bowerovi, který ztvárnil Jace a je k nesmírně okouzlující. Film je to totiž jinak docela nepovedený, ale ke Stínovému srpnu jednoduše patří! Velice jsem si měsíc s lovci stínů užila a už teď se těším na další ročník. Třetí díl jsem ještě nestačila přečíst, ale na oba dva předchozí už jsou venku i recenze.

Tak, a to by bylo pro tento Měsíčník vše. Začíná škola, tak jsem zvědavá, zda budu stíhat učení i blog. Věřím si, že to nějak vymyslím, ale kdyby něco, mějte prosím strpení. A nyní, jak je zvykem, pac, pusu a haiku! Tentokrát to je ale jednoduchá haiku hádanka. Uhádnete jí?

Děti dnes úpí,

Rodiče „hurá“ křičí,

Co je dnes za den?

.

.

Odpověď: prvního září.