Šicí projekt č. 1: Locika

Na začátku léta jsem se rozhodla, že si konečně splním svůj dlouholetý sen a naučím se šít na šicím stroji. Vždycky jsem si přála dokázat si ušít vlastní oblečení. A teď, když navíc hodně čtu fantasy, toužím po oblečení, které se nedá koupit zrovna snadno. Toužím totiž mít na sobě krásně popisované oblečení, které nosí hrdinové mých oblíbených knih, a zčásti se tak stát jimi. A přesně takhle by se dal popsat cosplay. Tedy „disciplína“, v níž si tvůrci vytvářejí kostýmy knižních i filmových hrdinů a na fotografiích a videích se do nich snaží převtělit. Ve volbě postav se fantazii meze nekladou – dvě české cosplayerky teď například vyhrály světovou soutěž v Paříži převlečené za postavy z filmu Noc v muzeu (jejich vystoupení můžete zhlédnout ZDE). Ze mě asi opravdová cosplayerka nikdy nebude, na to jsem moc stydlivá a nefotogenická, ale šití jsem si velice oblíbila. A protože je to teď velká součást mě, a věnuji tomu hodiny, rozhodla jsem se to zúročit alespoň v podobě malého blogového reportu.

Když jsem přemýšlela, co by měl být můj první cosplay projekt, kdovíproč mi na mysli vytanula princezna Locika z Disney pohádka Na vlásku. Když jsem byla malá holčička, byla Locika mou nejoblíbenější Disney princeznou. A vždycky jsem stála o to mít její šaty! Kdysi, a pravděpodobně je tomu tak dodnes, se prodávaly i Locičiny šatičky, takový malý kostýmek. Pamatuji si, že jedna má kamarádka, která bydlela přes chodbu, je měla. Měla z nich takovou radost, že na mě dokonce zvonila, aby mi je ukázala. A přesně tahle chvíle se mi připomněla, takže jsem se rozhodla, že si zkrátka ušiji své kdysi vysněné šaty princezny Lociky. Ale nebojte se, ze všech těch knih, které čtu, mi ještě nehráblo natolik, abych na svou dnes již dospělou kamarádku z dětství zvonila a řekla něco jako: „A kdo má šaty teď, co?“. 😂

Pro příští reporty si budu schovávat odkazy na látky, které si vyhledávám na internetu a podle nich pak nakupuji v galanteriích, dnes si ale budeme muset vystačit s hodně primitivními popisy.

Můj kostým princezny Lociky je tvořen ze dvou částí: z fialových šatů s balonovými rukávy a z vestičky na šněrování. Začala jsem tedy obyčejnou půlkolovou sukní z fialové látky, a když byla hotová, vystřihla jsem střed sukně, který jsem následně pošila krajkou a znovu přišila. Uznejte, že to vypadá luxusně! Ze stejné látky jsem pak nastříhala sedm částí podle svých předkreslených a již ozkoušených vzorů. Po sešití vytvořily krásný živůtek.

Ovšem ještě něco o mém šití musíte vědět: nepoužívám žádné komplikované střihy, těm předtištěným ani nerozumím, a když přemýšlím, jak něco ušiju, dělám to tím nejprimitivnějším způsobem. Tady kousek ustřihnu, přišiju to sem, a když přišiju ještě tohle, vznikne mi tričko. Jako bych skládala puzzle.

K živůtku jsem přišila ramínka, a ještě před tím, než jsem začala pracovat na rukávech, jsem živůtek i sukni sešila. Sukně má spodničku, jejíž látka je jediná, ke které mám odkaz (a upřímně jí pro spodničky jako takové moc nedoporučuji, minimálně pro tu mou byla zbytečně tlustá a hodně se třepila), a živůtek je celý podšitý stejnou látkou. Na šaty jsem následně připevnila zip přes celá záda. A šla jsem na rukávy. Balonové rukávy mají o trochu jiný střih než ty klasické, na které mám opět svůj vzor, ale docela jsem je trefila. Jsou stažené tenoučkou gumou a pošité proužky zlaté stuhy. Pak už jen stačilo přišít prodloužené rukávky ze světle fialového tylu, na jejich konec přišít krajku stejně jako do výstřihu, a šaty byly hotové!

Světle fialovou vestu jsem šila ze stejných střihů, jako živůtek, jen jsem nechala všechny části jednotné a na místo sedmi jsem nastřihávala tři kusy plus ramínka. Potom jsem na místa, kam mělo přijít šněrování, přižehlila nažehlovací vlizelín. Ukázal se jako naprosto k ničemu, ale protože jsem se chystala udělat desítky malých dírek a pak je ručně obšívat zlatou nití, nechtěla jsem ponechat nic náhodě. Obšívání bylo pekelnou disciplínou a zabralo mi to snad stejně dlouho, jako samotné šaty, ale stálo to za to. Jsem na tyto šaty velice pyšná, i přesto, že je na nich mnoho ke zlepšení. Fotek z procesu tvorby moc nemám, a když už náhodou ano, tak nejsou publikovatelné – když šiju, znamená to totiž, že se na celý den zavřu do pokoje, roním krev, pot a slzy, a na konci dne vylezu v šatech, sukni, nebo čemkoliv, na čem jsem pracovala. 😁

Fotografie jsem se rozhodla pojmout jako Lociku z konce filmu, kde přišla o své dlouhé vlasy a zůstalo jí jen tmavě hnědé mikádo. Tvorba mi mohla dohromady zabrat okolo dvanácti hodin. Takže to je Locika, a zároveň můj první šicí projekt, seznamte se. 😃