Danielle Steelová je jednou z nejpopulárnějších spisovatelek na celém světě. Její knihy poznáte v knihkupectví na první pohled, protože nakladatelství Ikar je už desítky let vydává s osobitým stylem obálek. Píše romantické knihy s dramatickými linkami, které nejenže mají všechny podobnou obálku, leckdy mají i podobné příběhy. Ač jí někteří čtenáři stále omílanou šablonu příběhů vyčítají, faktem je, že jiní to zbožňují. Díky obrovskému množství knih si každý může najít to své a skvěle se u toho odreagovat. Já jsem se s Danielle Steelovou setkala poprvé už jako dítě, když jsem v televizi v jednom kuse vídala upoutávky na filmová zpracování jejích knih. I přesto, že jsem byla poměrně malá, dokázala jsem rozeznat, že vše je to „na jedno brdo“.
Neměla jsem zájem si její knihy přečíst, ale když se mi díky slevám dostala do rukou její kniha V otcových stopách, řekla jsem si, proč jí nedat šanci. A byla jsem v šoku – kniha to totiž byla opravdu krásná. Nešlo v ní tolik o lásku, jako o rodinné vztahy a nepříjemnosti s nimi spojené, třeba takový rozvod. Daniellieně fotce na zadní straně knihy jsem se proto důkladně omluvila a plánovala si od ní přečíst něco dalšího. Zůstala jsem však ostražitá, protože více než tři čtvrtiny anotací jejích knih mě vůbec nezaujaly. Když ale vyšla kniha Špionka, o ženě, která během druhé světové války složila slib mlčenlivosti a pracovala pro vládu jako agentka, zbystřila jsem. Špionážní romány čtu moc ráda, takže jsem očekávala, že to bude ta pravá kniha pro mě. Bohužel jsem si jí vůbec neužila. Představovala jsem si něco jako Alicinu síť od Kate Quinnové, ale Špionka byla táhlá a místy i nudná. Navíc mi k srdci vůbec nepřirostla hlavní postava (zde to byla sice žena, ale je třeba říct, že Danielle klidně píše romány i o mužích).
Po dočtení Špionky jsem přemýšlela, jak se tedy k Danielle Steelové postavit. Jedna její kniha se mi ohromně líbila, druhá vůbec. Nepřechválila jsem jí po V otcových stopách? Nebo byla naopak Špionka jen nešťastná volba? Rozhodla jsem se, že to rozhodne třetí kniha, kterou si od ní přečtu. Měla jsem vyhlédnutá Tátova děvčata, ale u nás v knihovně byla celé léto půjčená. Naštěstí jsem na poličce našla Morální kompas, který jsem si chtěla přečíst už od jeho vydání. A tak jsem tady – mám přečtené tři knihy Danielle Steelové, a na každou z nich bych vám tu chtěla udělat kraťoučkou recenzi. Možná jí někdy také dáte šanci (obzvlášť pokud jste čtenářka), nebo vás zaujme její fascinující život, který jsem tu také popsala.
V otcových stopách
První kniha od Danielle Steelové, kterou jsem četla, a která mi vyrazila dech. Nešlo o žádnou hloupou romantiku, jako spíš o fascinující příběh jedné rodiny.
Všechno to začalo v roce 1945, když byl osvobozen koncentrační tábor Buchenwald. I přes hrůzy, které tam zažívali, se francouzská židovka Emmanuelle a Rakušan Jakob spřátelili. Bylo to přátelství vskutku neobvyklé, takové, jaké může vzniknout jen za šílených podmínek. A po osvobození Američany se z něj stala láska. Emmanuelle a Jakob se vzali a vyrazili do Ameriky, aby tam začali nový život. Začínali na špatně placených místech v továrnách a žili v malinkém bytečku. A když Emmanuelle otěhotněla, rozhodl se jim Jakob zařídit nový život. Risknul to, našel si novou práci, a protože byl chytrý a v práci dobrý, rychle postupoval na vyšší pozice. Do toho i rozumně investoval, díky čemuž jejich syn nikdy nepoznal bídu. Možná se vám zdá, že tady příběh končí, ale není tomu tak. I když trochu ano, příběh Emamnuelle a Jakoba tady víceméně končí, ale ten jejich syna Maxe teprve začíná.
Max si díky pracovitosti svých rodičů žil vždy dobře. Promoval na Harvardu, mohl vyrážet na cesty po Evropě, a svůj dokonalý život se rozhodl spojit s dokonalou ženou. Když si byl jistý, že ji našel, proběhla honosná svatba a luxusní líbánky. Ale život novomanželů není takový, jaký si ho vysnili. Max tráví veškerý čas v práci, aby rodině zajistil dobrý život, a jeho žena dělá ozdobu v jejich majestátní domácnosti. Narodí se jim několik dětí, kterým ani jeden nevěnuje dostatečnou pozornost. A pak se Maxovi během chvilky zhroutí jak manželství, tak dosavadní život. Tyto odstavce zakončím příhodnou citací z anotace: „…naštvaný a zklamaný Max se vydává v otcových stopách a poznává, na čem v životě skutečně záleží a kolik úsilí stojí, to získat.“
Protože jsem anotaci ani pořádně nečetla, byla jsem během čtení jako u vytržení. Jak krásně a přirozeně se jeden silný příběh prolnul do druhého! Jak jsem zjistila, Danielle ve svých knihách běžně popisuje celé životy a ne jen jejich části. Jde jí to vážně skvěle, dokáže naprosto přirozeně popsat několik desítek let a stále si udržet formát jednoho románu – což je obdivuhodné, vzhledem k tomu, že jiní spisovatelé by to podle mě dokázali natáhnout do dlouhé rodinné ságy.
Dále jsem zjistila, že jsou pro autorku typické velice nesympatické a na první pohled „ty špatné“ postavy. Danielle ale píše velmi přesvědčivě a dává si záležet, aby vždy popsala i jejich pohled, takže je má čtenář nakonec snad i rád. V tomto případě byla touto postavou Maxova žena, která byla možná dobrá manželka, ale ne matka.
Moc se mi také líbí, jak Danielle pracuje s vlivem hlavních postav na jejich děti a občas i na děti dětí; například když se děti povahově liší od rodičů, ale velmi se podobají prarodičům. Nazvala bych to práce s karmou, možná je to přehnané, ale přijde mi to jako nejlepší použitelný výraz.
Protože je to moc dobrá kniha jejíž čtení jsem si užila, nebudu to už déle rozvádět. Hodnotila bych jí 9,7/10 v rámci žánru, a ještě doplním, abyste při jejím čtení měli po ruce kapesníčky.
Špionka
To je ona, má druhá přečtená kniha od Danielle Steelové, kterou jsem si ale vůbec neužila. Hlavní postavou je Angličanka Alexandra Wickhamová, jejíž rodina byla vždy velmi bohatá. Alex celý svůj život prožila na rodinném panství v Hampshiru, dalo by se říct, že dokonce ve zlaté kleci. Rodiče jí a jejím bratrům ale předali správné hodnoty, což se ukáže, když v roce 1939 vypukne válka. Alexini bratři okamžitě narukují, a i ona sama má touhu pomáhat. Odjede proto do Londýna, kde dostane práci jako řidička náklaďaků a sanitek. Její jazyková výbava ale upoutá pozornost tajných složek, které jí nabídnou místo špionky. Práci, při níž může své zemi skutečně pomoct. Alex přijímá, a lhala by, kdyby sama neuznala, že ji v tom poháněla i touha po dobrodružství.
Sotva Alex složí přísahu, v níž se zavazuje, že o své práci nikomu neřekne po dobu dvaceti let i po skončení války, pozná pilota RAF Richarda. Zamilují se do sebe i když vědí, že o sebe ve válce mohou přijít. A po skončení války je třeba vyrovnat se s jejími následky, i nabídkou od M16, která chce s Alex nadále spolupracovat…
Špionka se pro mě jevila jako dokonalá kniha. Jak jsem již psala, miluji špionážní romány z druhé světové války, a vůbec se nebráním tomu, když je v nich nějaká ta romantika s piloty. 😊 Jenže příběh postrádal akci. Akční scény tam byly, tomu se Alex jakožto špionka vysílaná i za nepřátelskou linii nemohla vyhnout, ale Danielle je napsala velice monotónně. Je to její typický styl psaní a nemyslím to jako negativum, neboť je to velice příjemná a okouzlující monotónnost. Ale monotónnost se hodí k příběhům typu V otcových stopách, ne k tomuto.
Příběh pokračuje i po válce, přišlo mi dokonce, že část po skončení války představuje delší část knihy. Do té doby to ještě docela šlo, ale tahle část mě vůbec nebavila. Alex je sice stále špionka, ale je to velice nudné. Později jsem se s ní už nedokázala ani ztotožnit jako s člověkem a nesouhlasila jsem s jejími rozhodnutími, které mi přišly kruté a sobecké. Nejvíc jsem si užila konec, kdy Danielle již tradičně popisuje, kam život zavál děti hlavních postav, a děti těch dětí. Jak jsem již napsala, Danielle dokáže moc hezky popsat, jak se život hlavních hrdinů promítnul do osobností jejich potomků.
Protože jsem našla nějaká pozitiva, ale jinak by se kniha dala popsat jako nic moc čtení s velice nesympatickou hlavní hrdinkou, hodnotím knihu 3/10.
Morální kompas
Kromě špionážních románů mám moc ráda i knihy z prostředí elitních internátních škol. A jedna taková je i v Morálním kompasu. Střední internátní škola svatého Ambrože dosud fungovala pouze jako chlapecká škola, ale nyní na ní poprvé nastupují i dívky. Ředitel a většina jeho kolegů to považují za moudrý krok a na smíšené vyučování se těší, někteří starší pedagogové s odporem ke změnám ale očekávají katastrofu. A k té skutečně dojde, jen v mnohem větším měřítku, než koho kdy napadlo. Během halloweenského večírku totiž na otravu alkoholem málem zemřela studentka čtvrtého ročníku Vivienne Walkerová. U svatého Ambrože se alkohol netoleruje, to ale není jediný problém: lékařské vyšetření ukázalo, že Vivienne byla znásilněna. Následující události ukáží pravý charakter jak studentů do incidentu zapletených, tak jejich bohatých rodičů, naprosto překopou jejich životy a navždy je poznamenají.
Morální kompas mi přišel zajímavý hned jak vyšel, jeho provedení je ale ještě zajímavější, než jsem si myslela. My, čtenáři, totiž přesně víme, jak to ten večer, kdy byla Vivienne znásilněna, bylo. Nás tedy nemusí zajímat vyšetřování a postupné odhalování pravdy, ale to, jak se dané postavy, včetně Vivienne, poté zachovají. Ani Vivienne sama totiž nechce vypovídat a říct, kdo jí znásilnil. Danielle moc dobře vystupňovala atmosféru a popsala, jak se budoucnost několika zúčastněných kvůli jedné noci bortí jako domeček z karet. Všichni více či méně do incidentu zapletení se ocitají na životní křižovatce, a podle toho, jak se zachovají, se bude odvíjet celý jejich následující život.
Jak jistě cítíte, velice jsem si čtení užila. Bavil mě jak příběh, tak prostředí školy, nahlédnutí do nechutně bohatých rodin, Daniellino klasické závěrečné shrnutí i vše, co bylo předtím. Příběh, jak je u Danielle zvykem, nekončí, když se v knize provalí pravda, ale pokračuje mnohem dál. Danielle měla k popsání velký počet životů postav, ale zdárně se s tím poprala a napsala jim několik velmi dojemných momentů. Navíc sem použila opravdu velké množství hodných postav, které jednají spravedlivě, což je rovněž něco, o čemž čtu velice ráda.
Danielle se ke konci knihy už hodně opakovala, ale pořád se to dalo číst.
Hodnotím tedy 8/10, opět v rámci žánru.
O autorce
Danielle Steelová už na první pohled vypadá jako žena z vyšších společenských vrstev. Její celé jméno je Danielle Fernandes Dominique Schuelein-Steel a její rodiče mezi vyšší společnost skutečně patřili. Byli to diplomaté, takže Danielle prožila dětství na cestách a naučila se hned několik jazyků. Rodiče se rozvedli když jí bylo osm let, a matka neměla žádný zájem se s ní vídat. Byla možná typickou románovou matkou – takovou, která svou dceru předvádí po večírcích, ale jakmile je po nich, s radostí ji odloží do péče chůvy. Danielle mohla čerpat inspiraci pro své psaní už tehdy, protože se pohybovala v prostředí, kde se otevřeně mluvilo o rozvodech, nevěře a manželských problémech, ale i její soukromý dospělý život by vydal na dalších sto osmdesát knih.
Danielle se poprvé vdávala v osmnácti letech. Její první muž byl o hodně starší a žárlivý. Narodila se jim dcerka, a možná by manželství vydrželo, kdyby se Danielle nezamilovala jinde. Věřte mi, že byste neuhádli jak; Danielle dělala rozhovor s jedním vězněm, který měla na zakázku následně převést do knižní podoby, a zamilovala se do jiného vězně, odsouzeného násilníka. Bláznivě se do něj zamilovala (doslova), a bylo jí jedno že to není zrovna svatoušek. Nakonec byl propuštěn na podmínku a Danielle si ho nastěhovala domů. Následovala další takřka románová událost: zatímco Danielle její milý tvrdil, že chodí po nocích běhat, vesele pokračoval v trestné činnosti, za níž byl odsouzen. Znásilnění, krádeže… Chlapec se brzy vrátil do vězení. Ale jakmile se Danielle rozvedla se svým prvním manželem, stejně si hned v ten samý den ve vězeňské jídelně vzala onoho vězně. Marně byste hledali někoho, kdo by s Danielliným tehdejším chováním souzněl. Danielle během jejich vztahu několikrát otěhotněla, ale vždy potratila. Za čtyři roky se opět rozváděla a znovu vdávala. Abych vás uvedla do literárního kontextu, v té době Danielle napsala už dvě knihy. Zároveň jí vyšla třetí kniha Slib, která z ní udělala bestsellerovou autorku.1 Měla by se radovat, ovšem vyšlo najevo, že její tehdejší manžel byl závislý na drogách. Danielle si s ním prý prožila těžké období, a když se rozvedli, ulevilo se jí. A opět byla svatba! Už nějakou dobu byla totiž zamilovaná do jiného muže, který jí náklonost opětoval i přesto, že byla těhotná s třetím manželem. Nutno podotknout, že v době svatby byla Danielle ve vysokém stupni těhotenství a brzy poté porodila syna Nicka. Její čtvrtý manžel ho ale adoptoval, a dokonce mu dal své příjmení. Danielle na oplátku adoptovala jeho dva syny, a od té doby jich doma bylo čím dál tím víc. Stejnou rychlostí, jakou psala, s prominutím, rodila děti. Během chvíle se jim jich narodilo pět. Ani tohle manželství však nevydrželo, především kvůli tragédii, kterou si manželé prošli v roce 1997. Jejich synu Nickovi byla už během dospívání diagnostikovaná bipolární porucha. V roce 1993 se ale jedna novinářka rozhodla, že o Danielle napíše knihu. Bylo to bez Daniellina souhlasu, neboť Danielle novináře neměla nijak v lásce – bulvár si na ní totiž pravidelně smlsával už od sedmdesátých let (ovšem divíme se mu?). Tato novinářka odhalila i to, že Nick je ve skutečnosti syn jejího třetího manžela, a ne toho čtvrtého. Chystala se adopční záznamy zveřejnit i přesto, že to je v Kalifornii nezákonné. Danielle jí sice zažalovala, ale škoda už byla napáchána; o tom, jak to ve skutečnosti bylo, totiž do té doby Nick ani žádné z dalších dětí nevěděli. Nick si náhle nebyl i vlivem bipolární poruchy jistý svou identitou a útěchu hledal v drogách. V devatenácti letech, právě v roce 1997, spáchal sebevraždu. Bulvár ani tehdy nedal Danielle pokoj, a soudce prohlásil, že její žaloba je zamítnuta, protože je slavná a se zveřejňováním svých osobních informací musí počítat.
Danielle se znovu vdala až za další tři roky a manžel číslo pět byl také jejím posledním. Po čtrnácti letech se v roce 2002 rozvedli a od té doby se Danielle nevdala. Po smrti Nicka se Danielle začala věnovat charitě a pomohla nespočtu ženám v nouzi.
Momentálně je Danielle sedmdesát sedm let (narozeniny oslavila zrovna nedávno, čtrnáctého srpna) a do dalšího manželství se nehrne. Mimo románů napsala i jednu odbornou knihu, která se týkala potratů, a dvě knižní série pro děti. Ptáte se, jak to všechno stíhá? Danielle říká, že jednu knihu jí trvá napsat zhruba dva a půl roku, ale že jich píše klidně i pět najednou. Časopis Forbes odhaduje, že Daniellin majetek nabytý díky psaní činí zhruba 375 milionů dolarů, v přepočtu skoro 8,9 miliard korun. Samozřejmě jí to řadí mezi nejbohatší ženy světa.
Závěrem
Uznejte, že jsem se octla v nepěkné situaci. Autorka, kterou jsem považovala pouze za oběť veřejného mínění, napsala po knize, kterou jsem hodnotila skoro plným počtem bodů, knihu, která byla špatná tak, jak si veřejnost myslí, že jsou všechny její knihy. Musela to rozseknout třetí kniha! A jak Danielle Steelovou nyní vnímám? Vnímám jí jako dobrou autorku rodinných dramatických životních příběhů, která umí napsat nádherné konce. Nyní si myslím, že Špionka mi nesedla právě kvůli tomu, že jí chyběly akční popisy. Ty Steelová zkrátka nedělá. Na závěr mohu říct toto: ševče, drž se svého kopyta, a vy, Danielle, pište příběhy, pro které se hodí vaše okouzlující monotónnost.
- Také vám přijde příhodné, že za každého manžela jako by Danielle napsala jednu knihu? ↩︎
Comment