Harry Potter: nejkouzelnější příběh všech dob, který je s každým dalším čtením lepší!

Tak to vidíte – až z Bradavic vám bylo doručeno znamení, že byste, pokud jste tak již neučinili, měli napravit velkou mezeru ve svém čtenářském deníku a přečíst si knihy o Harrym Potterovi od Joanne K. Rowlingové. Filmy jsme s největší pravděpodobností viděli všichni. Byly skvělé, o tom žádná, ale mnoho diváků kvůli nim došlo k názoru, že knihy jsou přežitek a všechno důležité už viděli ve filmech. Proč se tedy rovnou neprohlásit za největšího fanouška Harryho Pottera, že? 😅 Omlouvám se, jestli to vyznělo jízlivě, ale mám k tomu své důvody. Ti, kteří viděli pouze filmy, totiž o světě nejkouzelnějšího příběhu všech dob, jak bývá série o Chlapci, který přežil, někdy nazývaná, vědí jen ždiběček. Pokud tuto heptalogii někdy budete číst, budete jistě překvapeni, o kolik víc je toho v knihách! Jak píši o pár řádků výše, ve filmech najdete hlavně to důležité – přesněji tedy jenom to důležité. A já na Harrym miluji právě ty drobnosti o běžném životě kouzelníka, které se do filmů nedostali. Popis kouzelnické nemocnice, všední výuky v Bradavicích, skrytých vchodů do budovy ministerstva kouzel, her, které kouzelnické děti hrají i postupů, díky kterým mudlové nespatří něco, co by neměli. To je pro mě ono kouzlo těchto knih, to, jak se díky nim v našich životech objevila… no, kouzla.

Je třeba děj nějak představovat? Možná je to zbytečné, ale pořádek musí být. Harry Potter je obyčejný desetiletý chlapec – i když možná není tak úplně obyčejný. Na čele má jizvu ve tvaru blesku a je to sirotek, což dokonale stačí, aby si na něj ve škole ukazovali. Jeho rodiče zemřeli při dopravní nehodě ještě když byl batole a tak Harry vyrůstá u své tety a strýčka, Petunie a Vernona Dursleyových. Ti Harryho odjakživa nemají nijak v lásce a dávají mu to najevo. Zatímco jeho bratranec Dudley dostal tolik lásky, až ho to rozmazlilo, Harry spí v přístěnku pod schody, dědí po Dudleym oblečení a všechny průšvihy se hází na něj. Pak se ale Harry dozví, že existuje společenství, v němž není obyčejný ani trochu. Na své jedenácté narozeniny obdrží dopis ze Školy čar a kouzel v Bradavicích, kde mu sdělují, že byl přijat ke studiu. A spolu s tím se od polovičního obra a bradavického šafáře Rubeuse Hagrida (Hagrid musel Harrymu doručit dopis osobně – dlouhý příběh, řekněme, že byly trable s poštovními sovami) dozvídá, že je čaroděj. Jeho rodiče ve skutečnosti zabil zlý černokněžník, ano, byl to Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit! A pokusil se zabít i Harryho. Ale kouzlo se obrátilo proti němu, což ho zničilo. Harry o tom ani nevěděl, ale porazil nejmocnějšího černokněžníka všech dob! Jenže ne tak úplně… Harryho čeká, kromě seznamování s kouzelnickým světem a studia v Bradavicích, ještě jedna bitva s Pánem Zla. Během toho získá přátele, kteří se pro něj stanou opravdovou rodinou a konečně najde místo, kde zapadá. Ale Vy-víte-kdo ho může o všechno snadno připravit… Bude to souboj mezi na první pohled nerovnými soupeři. Jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu.

Joanne Rowlingová je kromě Harryho Pottera známá i svým životním příběhem. Narodila se v roce 1965 a už jako malá ráda si ráda vymýšlela příběhy. Na škole ráda četla romány Jane Austenové, vystudovala francouzštinu a filologii, rok pobývala ve Francii, a když se vrátila do Anglie, pracovala v neziskové organizaci pro dodržování lidských práv.¹ Během jedné cesty z práce jí napadla myšlenka vytvořit příběh o kouzelnickém světě. Než dojela na cílovou stanici, měla vymyšlené postavy a osnovu první knihy, Harryho Pottera a kamene mudrců. Poté, co jí maminka zemřela na roztroušenou sklerózu, provdala se do Portugalska, kde učila angličtinu, a narodila se jí dcerka. Manželství jí ale nevydrželo a tak se bez peněz a s roční dcerkou přestěhovala do Edinburghu, kde bydlela i její sestra Diana.²

Rowlingovou známe z fotek z premiér filmů o Harrym Potterovi, kde s upravenými vlasy a v pěkném oblečení blýská úsměvy po fotografech. Když ale dopisovala Harryho Pottera a kámen mudrců, bydlela v nevytopené garsonce, nemohla najít práci, žila z podpory od státu, ale stále pilně pracovala na svém příběhu. Protože šetřila každou korunu, svůj rukopis raději na starém psacím stroji ručně několikrát přepsala, než aby platila za kopírování. Rukopisy rozeslala do nakladatelství a čekala. Bohužel, se stejnou naléhavostí jako chodily Harrymu v první knize/ filmu dopisy z Bradavic, dostávala Rowlingová odmítavé odpovědi. A to dokonce z dvanácti nakladatelství!! Trvalo to, ale nakonec se Joanne Rowlingová dočkala vydání své knihy. Nakladatelé se ale báli, jak veřejnost přijme, že příběh psaný takto „neženským stylem“ napsala žena. Dohodli se, že na obálce budou místo jména pouze iniciály (v angličtině se příjmení nepřechylují, takže může snadno dojít k záměně mužského a ženského nositele). Rowlingová nemá prostředí jméno, takže použila jméno své babičky Kathleen. A Harry Potter napsaný J. K. Rowling konečně spatřil světlo světa!

Harry světu učaroval! První vydání Harryho Pottera a kamene mudrců v angličtině se dnes dá dokonce pořídit za neuvěřitelné dva miliony korun. První vydání českého Kamene mudrců stojí něco okolo deseti tisíc. Pokud byste si ho ale někdy chtěli pořídit, zkontrolujte si, kde je napsáno jméno autorky. Úplně první vydání má totiž jméno nahoře pod názvem knihy. Dotisk prvního vydání má sice totožnou obálku, ale jméno autorky je uvedeno dole. Harry byl přeložen do 67 jazyků, a když počítáme všechny knihy série, prodalo se celkem přes čtyři stra padesát milionů výtisků.

Rowlingová si za honorář z prvního dílu koupila počítač a pustila se do druhého dílu, do Harryho Pottera a tajemné komnaty. Rowlingová psala a psala, a ve chvíli, kdy byly vydané tři knihy, které obsadily první tři příčky žebříčku bestsellerů, což byla velká rarita, se na scéně objevila společnost Warner Bros, která koupila práva na zfilmování Harryho Pottera. První filmový díl byl do kin uveden v roce 2001 a mnoha dětem tak začalo dospívání po boku Harryho Pottera a jeho bradavických přátel.

Joanne Rowlingová se za osm let, dvanáct odmítnutí a čtyři knihy dostala z malého bytu do luxusního viktoriánského sídla, které si v roce 2001 pořídila. Je to velmi inspirativní příběh, který je ovšem protkán spoustou vynaloženého úsilí. Rowlingová píše opravdu úžasně! Až v momentě, kdy jsem si dělala rešerše ohledně jejího pseudonymu, mi došlo, že celá série je opravdu psaná „nežensky“. Většina žen, ale samozřejmě i mužů, má tendenci projektovat si do svých knih sebe a své emoce. Nejedna ženská literární postava je alter egem své tvůrkyně. Rowlingová si ale do svých knih nic neprojektuje, ona zkrátka vypráví příběh. Tak, jako by jej byla zvyklá vyprávět svým dětem na dobrou noc den co den. Ne znuděně ani rutině, ale způsobem, jaký naznačuje, že jej dobře zná. Ostatní jsou spisovatelé, ale Rowlingová je vypravěčka.

Typické jsou pro ni popisy, při nichž podrobně popisuje zvláštnosti a výstřednosti postav, které se objevují na scéně. Jejich rozcuchané vlasy, velké křivé nosy, vykulené oči, bláznivou chůzi… Když jsem byla mladší, přišlo mi to nelaskavé. Ale teď na to pohlížím jinak. Dost možná to ani nebyl Rowlingové záměr a zkrátka ráda poukazuje na to, jak jsou kouzelníci a čarodějky divní, ale já si ráda představuji, že takhle znázorňuje, že být divný je v pořádku. Často jsou to právě ony výstřednosti, které dělají z daných osob tak mocné kouzelníky. Jejich „divná povaha“ je jejich největší silou a předností.

Kouzelnické společenství, které Rowlingová vytvořila, je bláznivé, šílené a místy skoro až absurdní. Působí, že by vlastně vůbec nemělo fungovat, že je těsně před rozpadem, respektive před zhroucením systému. Mě na něm nejvíc baví, jak čarodějové a čarodějky bez mrknutí oka či jakéhokoliv náznaku údivu všechny tyto šílenosti přijímají. Jako zázrakem kouzelnické společenství stále prosperuje a čtenáře baví i fascinuje. Je promyšlené do posledního detailu a kombinuje fantazii s reálnými prvky, čímž přináší do reality nějaká ta kouzla. Bláznivá kouzelnická jména a jiné užitečné pojmy v nápaditém a vynikajícím překladu bratrů Medkových jsou jen třešničkou na dortu.

Je to ale také neuvěřitelně dojemný a překrásnými myšlenkami naplněný příběh. Poukazuje na to, jak důležité je zachovat si čisté a dobré srdce schopné milovat i odpouštět. Našla jsem v těchto knihách pasáže, kterými se řídím v těžkých chvílích, i takové, na které se s úsměvem rozpomenu když zažívám něco krásného.

V každém ze sedmi dílů sledujeme jeden školní rok v bradavické Škole čar a kouzel. Harry během každého roku zažije nějaké to dobrodružství, které ale není vůbec tak zábavné, jak by dobrodružství být mělo – ne, zpravidla tam jde o život. Hlavně ale dospívá. A spolu s Harrym dospívají i jeho čtenáři, což si Rowlingová dokonale uvědomovala. V jejím psaní jde v knihách z pozdějších let jasně vidět progres. Nemyslím tím, že by se nějak zásadně zdokonalila v teorii, spíše postupně činí děj i svůj přednes dospělejším. Který spisovatel dokáže napsat knihu, která roste spolu se čtenářem? Kdybyste si přečetli Harryho Pottera a kámen mudrců a hned poté Harryho Pottera a relikvie smrti, což je poslední díl, nestačili byste se divit, jak rozdílné knihy to jsou. Člověk by řekl, že je snad psal někdo úplně jiný! Jenže tomu tak není, jen jsou přizpůsobeny potřebám svých čtenářů.

Knír strýce Vernona jako by se naježil rozhořčením. Pravděpodobně proto, že v něm buřinka vzbuzovala naprosto mylný dojem, že má co dočinění se spřízněnou duší, obrátil se strýc Vernon na Moodyho.

„Nejsem si vědom, že by vám něco bylo do toho, co se děje v mém domě-“

„Věci, kterých si nejste vědom, by nejspíš vystačily na několik knih, Dursley,“ zabručel Moody.

Já čtu celou sérii znovu už od minulého léta. Postupuji pomalým tempem, takže jsem teprve u pátého dílu, ale moc si to užívám. A zdá se mi, jako bych zase dospívala. Jako kdyby mi bylo čerstvých náct, zrovna jako Harrymu v prvním díle. Vrátila jsem se do dětství a pak zase zpět… Ale na té cestě mě stále nezastihl dopis z Bradavic. No jo, ty dnešní sovy! To za mých mladých let na ně byl spoleh!

Rowlingová sice napsala pod pseudonymem Robert Galbraith sedm detektivních knih (pěkné „bichličky“ mimochodem, jejich průměrný počet stran je pět set) a jednu vánoční knihu pro děti, ale zbytek jejích knih se týká pouze kouzelnického světa Harryho Pottera. V roce 2016 vydala velmi očekávanou knihu, volné pokračování hlavní série, Harryho Pottera a prokleté dítě. V ní nastupuje do Bradavic Harryho syn Albus Severus Potter, který se tam skamarádí se synem Draca Malfoye, Harryho úhlavního nepřítele (nesnažte se mi namluvit, že tím je Vy-víte-kdo, ta protivná blonďatá fretka jménem Malfoy je ještě horší)! Nezískala si ale moc přízně. Je vydaná pouze jako scénář, byť v knižní podobě, ke stejnojmenné hře. Myslím, že v nějakém londýnském divadle si na ní stále můžete zajít. Nebyl natočen ani film, za což jsem ráda, protože se obávám, co vše by tam s ohledem na dnešní zbytečně korektní dobu bylo pozměněno. Ale to, že Prokleté dítě nevyšlo jako souvislý text, mě velmi mrzí. V podobě scénáře vyšla i série Fantastická zvířata a kde je najít, která se naopak odehrává dlouho před Harryho nástupem do Bradavic. Četla jsem jen první díl, bohužel mě vůbec nebavil, ale vyšel ještě druhý díl. Oba byly zfilmovány.

Stále dokola vychází i velké množství kouzelnických příruček, všelijaké almanachy se „zaručeně novými informacemi o naší oblíbené série“. Abych byla upřímná, přijde mi to jako omílání toho samého stále dokola, ale je třeba zmínit, že jsem četla snad jen dvě. A proti gustu žádná. Užitečnější jsou tři knihy neoficiálně nazývané Bradavická knihovna, které si stejně jako my můžou klidně přečíst postavy v Harrym Potterovi. První kniha se jmenuje Bajky Barda Beedleho a jak si možná vzpomínáte, hrají velkou roli v závěrečném díle. Dále tu máme Famfrpál v průběhu věků, který je oblíbenou knížkou Rona jakožto velkého famfrpálového nadšence. Co mi přijde velmi vtipné je fakt, že J. K. Rowlingová jí napsala pod pseudonymen Kennilworthy Whisp, což je fiktivní autor z jejích knih, a má tento pseudonym uveden i na Databázi knih. Stejně tak má uveden i pseudonym Mlok Scamander, který napsal příručku Fantastická zvířata a kde je najít. Ano, tento název tu už zazněl, ale to jako název knihy od J. K. Rowlingové a filmu. V těch postava Mloka píše knihu o svých dobrodružstvích s nejrůznějšími kouzelnými potvůrkami. A představte si, že tahle Mlokova publikace se používá jako učebnice v Hagridových hodinách péče o kouzelné tvory (zmíněná je ve Fénixově řádu). Mně se to zdá geniální. Fiktivní kniha, která je jedním z ústředních motivů reálné knihy, skutečně vyšla! A to v takové podobě, v jaké vyšla ve fiktivním světě! Nevím, který jiný knižní svět je takhle propracovaný.

Abych vás nalákala ke čtení knih, třeba rovnou teď v létě, ráda bych shrnula rozdíly mezi filmy a knihami. Pak totiž možná zjistíte, že přicházíte opravdu o hodně. Dříve jsem se rozčilovala, když jsem viděla své spolužáky, jak se považují za „Potterheady“ (božínku, jak já tohle slovo nesnáším; jde o anglický název fanoušků Harryho Pottera a podle mě je náramně ošklivý), i když jediná kniha, kterou kdy vzali do ruky, byla nějaká učebnice. Harry Potter to nebyl ani náhodou.³ Ale teď už se nerozčiluji (nebo se o to alespoň snažím). Odjela jsem do Indie, rok meditovala v jeskyni a dosáhla zenu, což jsem si možná právě teď vymyslela. Ale rozhodla jsem se, že každý kdo má Harryho rád, ale nemá přečtené knihy, se jen sám okrádá o hromadu zážitků, ne-li celou podstatu série. A mně to může být jedno, já si žiji ve své malé bublince obklopená knížkami o Harrym, zabalená do hábitu a s hůlkou po ruce a neproniknou ke mně ani stále znovu vycházející doplňkové příručky, ani údajně kontroverzní výroky autorky. Jsem zaseklá v čase, hledám si v životě kouzla a jsem tak spokojená. Ale teď už k těm filmům, ano?

Kromě toho, že filmy (ač je doopravdy miluji) jsou v podstatě jen osekaná hlavní zápletka s přidanými prvky teenagerovské romance, je v nich změněna většina charakterů postav. Třeba Harry není vůbec takový jako ve filmech, kde je často za drsňáka nebo hrdinu. V knihách je možná hrdina, ale je docela natvrdlý, promiňte, že to tak řeknu. Ron je ve filmech učiněn trochu závistivějším v momentech, kdy v knihách plně stojí po Harryho boku, a více jeho následovníkem ve chvílích, kdy se v knize docela drsně hádali. Hermiona je ale podle mě povedená. Může za to i to, že jsem filmy viděla dřív, než jsem četla knihy, ale při čtení si ji představuji jedině jako Emmu Watsonovou, která jí hrála, a v hlavě slyším hlas Anežky Pohorské, která jí dabovala. Velice nepovedená je ale její kamarádka a Ronova sestra Ginny. To je podle mě největší „kiks“, kterého se tvůrci dopustili. Také vám nedává smysl vztah Ginny a Harryho a přáli byste si, aby místo ní skončil s Hermionou? Já to tak měla také – do chvíle, než jsem četla knihy. V knihách je Ginny drsná holka, která se umí prosadit. Hraje famfrpál, začala jako chytačka, ale pak se přesunula na místo střelce, a na svých bratrech (a jednou i Dracovi Malfoyovi) zkouší „nestvůří zaklínadla“.⁴ A nesmíme zapomenout na to, že byla během svého prvního roku v Bradavicích posedlá Pánem Zla. Je velice dobrá kamarádka a milá společnice, ovšem je to i sebevědomá holka, která hlavu neskloní ani před rozzlobeným profesorem Snapem. Rozhodně to není Ginny z filmů, která nemá ani špetku osobnosti a zavazuje Harrymu tkaničky! (Ano, ta chvíle mi hodně leží v žaludku). Nespočet postav byl také vykreslen atraktivnější, než v knihách jsou. Chápu, takové věci do filmů patří, ale už jsem zmiňovala, že Rowlingová v knihách poukazuje především na odlišnosti až bizarnosti jak v povaze, tak ve vzhledu. Atraktivního člověka abyste v jejích knihách pohledali. Ale já si nestěžuji, na takového Alana Rickmana v roli profesora Snapea rozhodně ne.

Když ještě zůstaneme čistě u charakterů postav, na můj vkus je hodně zlepšen charakter Draca Malfoye. Filmy mu daly chatrný motiv pro jeho chování, ale v knihách je to vážně jen rozmazlený bezpáteřní hajzlík, který se ohání penězi a kontakty svého tatínka, ale při prvním náznaku problému uteče. Není na něm nic romantického. A i když vím, že by to ve filmech jen zabíralo místo, docela mě mrzí, že se v nich skoro neobjevil bradavický duch Protiva, jež je známý svými vylomeninami, které provádí studentům. Brumbál si ho musí čas od času srovnat, protože jen jeho poslouchá. Protiva je takový neřád, že když se plížíte v noci po bradavických chodbách, schválně upozorní profesory, že tam jste. Také lije po studentech inkoust a dělá nepořádek na chodbách, ale k Bradavicím neodmyslitelně patří.

Mrzelo mě také, že je hodně zamlčen osud rodičů Nevilla Longbottoma, které Smrtijedi Lastrengovi mučili kletbou Krucius, tedy kletbou, která se nepromíjí. Nejen Belatrix, jak je řečeno ve filmu, ale i její manžel. Celkově by mě hodně zajímalo, jaké byly Bradavice za studia Harryho rodičů. V knihách je alespoň naznačeno, co společně James Potter, Sirius Black, Remus Lupin a Petr Pettigrew alias Dvanácterák, Tichošlápek, Náměsíčník a Červíček vyváděli. A co bych teprve dala za filmové zpracování některých pasáží o původním Fénixově řádu a soudních procesech se Smrtijedy, do kterých Harry nahlédl skrze Brumbálovy vzpomínky ve čtvrtém díle! Mohla bych pokračovat, ale to bychom tu byli ještě dlouho. Snad o tom někdy udělám článek. Filmům se ale nedá upřít úžasné ztvárnění mnoha kouzelnických lokací a epických scén. A co já považuji za nejlepší, nedá se jim upřít překrásná hudba. Ráda jí dokonce poslouchám při čtení, obyčejně mám ale radši ticho. Mým snem je jít někdy na koncert hudby z filmů o Harrym Potterovi, to totiž musí být doslova kouzelný zážitek.

Ať dělám, co dělám, nejsem s tímto textem spokojená. Nevyjadřuje to, co doopravdy cítím! Snad to alespoň na závěr čtvrtého dílu tipů na letní čtivo zachráním tím, když knížky o Harrym Potterovi popíši jako životní filosofii… To ale zase zní docela absolutisticky, nezdá se vám? Je to zkrátka nejkouzelnější čtivo, jaké si můžete dopřát. Harryho svět je svět, do kterého se uniká snadněji než do jakéhokoliv jiného. A každičký návrat do něj stojí za to! Z každé knihy, kterou kdy přečteme, v nás zůstane její otisk. V případě Harryho jde o pohled na svět. Každičký čtenář, který si o něm přečetl, už v sobě navždy ponese špetku kouzla. A to se podle mě v denním životě, který je mnohdy těžký, hodí.

1. Rowlingová pracovala i jako sekretářka, čímž mi připomíná hlavní hrdinku z Tajných stránek paní Sylvie od Claire Vigarello. Hlavní hrdinka je zde také znuděná sekretářka, která se během chvíle stane bestsellerovou autorkou. ↩︎
2. Své sestře spolu s neteří a dcerkou Rowlingová věnovala Harryho Pottera a kámen mudrců. Moc se mi toto věnování líbí, je tak pěkně napsané. Stojí v něm: „Jessice, která má ráda, když jí někdo vypravuje, Anně, která to má stejně ráda, a Di, která tenhle příběh slyšela jako první.“ ↩︎
3. Omluvte mé způsoby, ale Harry Potter je pro mě velmi důležité téma. Dokážu o něm mluvit hodiny a vždy se u toho pěkně rozvášním. ↩︎
4. Přímá citace z Fénixova řádu, který jsem nedávno četla. Tam se Ginny poprvé vybarvuje. ↩︎