Pokud by leden mělo něco charakterizovat, bylo by to v mém případě tvoření. V lednu mě tvoření nejrůznějších vychytávek, ale i hloupostí, společně s šitím tak pohltilo, že jsem si dokonce látek koupila více než knih. Protože fyzických knih jsem si tento měsíc koupila čistou nulu. Dvě jsem si sice předobjednala, ale platit je budu až při vyzvednutí, a jedna mi přišla k recenzi. Takže koupená je čistá nula. Co se to se mnou děje?😀 K něčemu takovému jsem měla minulý rok opravdu hodně daleko, což nejspíš i víte, pokud jste si přečetli roční shrnutí zvané Ročník. Ráda bych se za tento úspěch poplácala po ramenou, ale to bych musela zapomenout na to, že jsem utratila stejnou částku jako minulé měsíce, jen v jiné podobě, a že po celý rok bude vycházet taková spousta skvělých knih, že se to nejspíš nebude opakovat. Když se podívám realitě do očí tímto způsobem, mám z toho trochu depresi, takže navrhuji vrátit se k tvoření. Tvořila jsem a ještě více jsem přemýšlela, co tvořit budu. Mám naplánované šicí projekty tak na dva roky dopředu a nejradši bych na nich všech pracovala zároveň. Také bych si přála, aby už skončila zima a mohla jsem se je vydat fotit ven a tím pádem se o nich i pořádně rozepsat. Letos se snad i budu těšit na léto! Tento měsíc jsem začala a skoro dokončila jedny téměř princeznovské šaty se sukní, která je nejspíš snem každé ženy. Nádherně se točí, vlaje a je nadýchaná jako obláček! Jsou to šaty pro jednu knižní postavu, ale zatím nebudu prozrazovat více, protože si ráda hraji na tajemnou. A předevčírem jsem se pustila do šatů pro Con Morhen.
V lednu jsem si do svého čtenářského sešitu nadepsala již třetí rok (vedu si v něm přečtené knihy od ledna 2023) a za leden do něj přidala celkem šest knih. První knihou, kterou jsem v roce 2025 přečetla, byla Ve stínu Vlčí královny od Kiran Milwood Hargraveové. Bylo to krásné čtení, které bych doporučila pro děti od devíti až desíti let a hlavní úlohy v něm hrála příroda, nejednoznačnost dobra a zla, krásné popisy přírody a dobře vymyšlená dobrodružná zápletka. První knihu letošního roku jsem si nemohla vybrat lépe.
Po Vlčí královně jsem se celá natěšená pustila do prvního prequelu k Hunger games, Balady o ptácích a hadech. Rozšířil se mi seznam kostýmů, které chci v budoucnu ušít, posílila jsem svoji posedlost celým tímto úžasným světem vytvořeným Suzanne Collinsovou a začala šílet ohledně druhého prequelu, který vyjde dvacátého března! Balada o ptácích a hadech si naprosto získala mé srdce, a to i přesto jak odlišná od originální trilogie Hunger games je. Nebo spíš právě proto jak odlišná je, jelikož to díky tomu není jen vydělávání peněz na prověřeném konceptu, což prequely bývají, ale vnesení něčeho zbrusu nového. Abyste pochopili jak moc se těším na Úsvit sklizně, onen druhý prequel, ZDE najdete odkaz na škrtací kalendář, který jsem si při této příležitosti vytvořila. A to myslím úplně stačí.
Mimochodem, právě kvůli Baladě nyní neposlouchám nic jiného než písničky z filmového zpracování. K jeho zhlédnutí jsem se sice ještě nedostala, především proto, že se mi do něj nechce, ale písničky jsem poslouchala už při čtení (abyste totiž věděli, Balada o ptácích a hadech se tak nejmenuje pro nic za nic; hlavní hrdinka této knihy je kočovná zpěvačka a její písně jsou důležitou součástí příběhu). Má úplně nejoblíbenější je tato:
Po Baladě jsem sice plánovala sáhnout po jiné knize, ale jedna má kamarádka mi tehdy napsala, že čte Dravé zvěři napospas od Jany Jašové a že bych si tuto knihu měla také přečíst. Jelikož jsem zrovna neměla do čeho píchnout, stáhla jsem si Dravé zvěři napospas do čtečky a hned se pustila do čtení. Po dlouhé době, kdy jsem nečetla snad nic jiného než fantasy, jsem sáhla po svém někdejším nejoblíbenějším žánru: detektivce. Dravá zvěř byla napínavá, moc hezky napsaná, ale drobné zápory jsem u ní také objevila. Stalo se vám někdy, že by vám celou knihu zkazila doslova poslední věta? Mně totiž právě tady. Ale Janě Jašové dám v budoucnosti ještě ráda šanci.
Měla jsem tou dobou už něco okolo týdne rozečtený další recenzní výtisk z Booklabu, když přišla nabídka na betaci jedné moc zajímavě znějící knihy na pomezí hororu. Beta čtenář je někdo, kdo má za úkol si přečíst daný rukopis a říct autorovi, co například v příběhu nefunguje a on už to kvůli neustálé práci na něm nevidí. Díky beta čtenářům je tak příběh maximálně vyladěný dříve, než jde kniha do tisku nebo se odešle do nějaké soutěže. Kniha, pro níž jsem byla beta čtenářem já, teprve poputuje do nakladatelství, takže se tu o ní nebudu nijak zvlášť šířit, ale budu autorovi držet pěsti a těšit se, že za pár měsíců vám ji tu budu také moci představit. Zcela upřímně říkám, že je to kniha s takovým potenciálem, že si zaslouží být vydaná. Potřebuje ještě trochu péče, ale to není nic, čeho by se jí v nakladatelství nemohlo dostat. Rukopis jsem přečetla během dvou dnů a nemohla se od něj odtrhnout.
Teď jedna smutná zpráva: vzpomínáte si, jak jsem před rokem na začátku února zveřejňovala tematickou recenzi ku příležitosti mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě? Šlo o recenzi, nebo spíše doporučení, na knihu Biatlonové legendy psanou brilantními biatlonisty, bratry Johannesem a Tarjeiem Bøovými. Už od jejího dočtení jsem počítala s tím, že Johannes ukončí svou biatlonovou kariéru dlouho předtím, než přijde vrchol jeho sil. V knize mluvil konkrétně o tom, že olympijská sezóna v příštím roce bude jeho poslední a že pak se bude věnovat rodině. Ale již nyní přišla smutná zpráva: Johannes se rozhodl, že kariéru ukončí už letos při domácích závodech v Norsku. Na tiskové konferenci řekl, že olympijská sezóna vyžaduje mnohem více než sezóna běžná a to jak od něj, tak od jeho rodiny. A že když si to spočítá, tak mu to, co musí obětovat, nestojí za to, co může získat. Bylo mi to líto, ale říkala jsem si, že aspoň Tarjei v biatlonu nadále zůstane. I když je starší a minulý rok prý uvažoval nad koncem kariéry, říkal, že závodění ho baví až moc na to, aby ho nechal. Jenže když ještě v lednu přišel závod, který vyhrál, oznámil, že i v jeho případě budou domácí závody v Norsku jeho poslední. S onou zprávou chtěl počkat, až vyhraje. To byl tedy skutečný šok. Radost z jeho vítězství mě velmi rychle přešla, protože oba bratři jsou mými oblíbenci a biatlon je díky nim o moc zajímavější. Na druhou stranu ale tomuto sportu dali opravdu hodně a zaslouží si odpočinek. A příští sezóna bude zajímavá i bez nich. Kdo totiž bude brát prvenství v celkovém hodnocení jednotlivých disciplín i Světovém poháru, když ne jeden či druhý Bø? Nezbývá než si na to počkat. A na přečtení jejich knihy je teď vhodnější čas než kdy jindy, takže pokud jste ji ještě nečetli, není nač čekat.
Oním recenzním výtiskem, který jsem proložila beta čtením, byla kniha Křehká vlákna moci od V. E. Schwabové. Křehká vlákna moci jsou prvním dílem série Vlákna moci, která nepřímo navazuje na trilogii Tvář magie, a byla první knihou, kterou jsem od této světoznámé autorky četla. Právě kvůli tomu, že děj této skoro šest set padesáti stránkové cihličky se odehrává sedm let po jiné sérii to bylo velice zvláštní čtení. Ne proto, že bych se nechytala, ale proto, že jsem se vůbec chytat nepotřebovala. Do příběhu jsem vklouzla nesmírně lehce a užívala si, že to není další kniha o záchraně světa nebo podobných epických hrdinských činech. To si totiž hlavní hrdinové odbyli už ve Tváři magie, a tak mohl dostat prostor úplně jiný příběh, z části i o životě po takovém hrdinském činu. Četla jsem každou volnou chvíli a přála bych si, aby už byl vydaný druhý díl. Recenzi vydám brzy a tam si budete moci vše přečíst dopodrobna. Už teď ale mohu Křehká vlákna moci doporučit.
Poslední knihou, kterou jsem v lednu přečetla, byla Z Rozárčina zápisníku od Dagmar Ruščákové. Rozárka je mladá fenka, kříženka border kolie, která žije se svými Páníčky a kocourem Merlinem na malém městě a neustále se kolem ní děje něco, co stojí za zmínku. Od všedních událostí, jako když si při procházce Panička nevšimne rybí hlavy u rybníka, až po ty nevšední, jako když se Rozárčina domácnost nečekaně rozrůstá. Knížka je to kapesní, moc čtivá a bohužel i krátká. Rozárka vše komentuje tak vtipně, že bych s ní dokázala strávit klidně ještě jednou tak dlouhou dobu. Vše je zachyceno velmi autenticky a každý majitel pejska v jejím vyprávění jistě pozná jak sebe, tak svého čtyřnohého kamaráda. A hlavně z příběhu sálá obrovská láska, jak ke zvířatům, tak od zvířat. I v Rozárčině případě recenze ještě není na blogu, ale rozhodně brzy bude. Musím vám totiž představit spoustu krásných ilustrací, o které je kniha obohacená.
Za leden jsem tedy přečetla celkem 2 380 stránek. Jak již zaznělo, nekoupila jsem si tento měsíc žádnou knihu. Pouze jsem si dvě přeobjednala, což je samozřejmě rozdíl. 😁 V ideálním světě bych si jich objednala mnohem více, protože jen za leden vyšlo spoustu skvělých titulů a nespočet jich jde předobjednat, ale nějak jsem ani neměla chuť nakoupit si nyní haldu knih a nechat je jen tak ležet v knihovně. Stejně se k nim všem hned nedostanu, tak si jsem se rozhodla, že si je pořídím až je budu chtít číst.
První zmiňovanou předobjednávkou je samozřejmě Úsvit sklizně od Suzanne Collinsové a tou druhou je Sebastian od Hany Repové. Sebastian patří do série Soukromé problémy a spolu s tituly Tina, Lily a Denis tvoří příběh čtyři sourozenců, kteří se v dospělosti stěhují do prázdného rodného domu, aby jej nemuseli prodat. Každou z dosud vydaných knih jsem četla už dvakrát a je to moje velká srdcovka. Na Sebastiana jistě dojde hned, co v únoru vyjde. Knihovna se mi ale přeci jen o jednu knihu rozšířila, protože v Booklabu mě rozhodně nezanedbávají a přišel mi Mor, první ze čtyř knih ze série Jezdci apokalypsy od Laury Thalassy. (Kéž bych zpracovávala články v audio verzi a mohla říct: „Přišel mi mor z Booklabu.“) O čem Mor je se můžete podívat na přiložených fotografiích, kde je vidět i barevná ořízka, kterou Booklab knihu vybavil.
Už také padlo, že jsem místo do knih v lednu strkala peníze do látek. Měla bych uvést na pravou míru, že nejen do látek, ale i do doplňků, které se mi budou hodit ke cosplayům. Tak například mi přišly dvě nádherné paruky. Dočista jsem se do nich zamilovala!
Momentálně mám (znovu) rozečtené Malé ženy od Louisy May Alcottové, užívám si víkend a přemýšlím, jak je možné, že tohle je z ledna vše, co stojí za zmínku. Veškerý volný čas mi brala škola, ale do dalších měsíců jsem rozhodnutá krást si ho pro sebe mnohem více. Ovšem abych škole nekřivdila, nebyla to jen ona, kdo mě celý měsíc zaměstnával; takhle to zkrátka vypadá, když máte dva časově velmi náročné koníčky. Na rozpracovaných šatech jsem už pracovala přes osm hodin a to mi ještě zbývá dodělat poslední detaily. Čtení Křehkých vláken magie mi zase bez odečtu beta čtení zabralo třináct dní. Neměnila bych, jen mám často pocit, že nestíhám vůbec nic a že bych měla zrychlit. Na to ale nejspíš platí jediná rada: ještě o něco zpomalit. A užívat si přítomného okamžiku při činnostech, které dělám proto, že je miluji. Vášeň, která není dělaná celým srdcem, za to ve finále nestojí. A nejspíš už není vášní, ale povinností.
Máme tu únor, pro mě vždy ten nejponurejší a nejotravnější měsíc ze všech. I když fakticky uteče nejrychleji, mně se vždy strašně vleče. Letos jej očekávám aspoň dvakrát tak zdlouhavý, protože po něm následuje březen, kdy se už bude snad dát fotit venku. Ne, nedám s tím pokoj. 😊 Naštěstí mám svůj škrtací „haymitchovský“ kalendář a ještě kalendář Smečky z Knihánkova, který jsem si koupila, abych podpořila staré pejsky bez domova. Oba dva plánuji propichovat pohledem tak dlouho, dokud se sami nepřetočí na konec února. Přeji hezké dny, mnoho čtení a ať máme únor co nejdříve za sebou!
Náplně mých dnů?
Číst, šít, psát, spát, studovat…
Stále dokola.