
O Dagmar Ruščákové jsem sem na blog psala už dvakrát: poprvé u příležitosti jejího románu Alžběta a drak, který se stal jednou z nejlepších knih, jež jsem v uplynulém roce přečetla, a podruhé v rámci doporučení na její sbírku povídek. Nebo mám spíše říci Nedopovídek? 😉 Do třetice jsem tu s autorčiným třetím literárním dílkem, které se tématem může zdát trochu odlišné od autorčiny předchozí tvorby, ale když se do něj začtete, objevíte přesně to samé jako v Alžbětě nebo Nedopovídkách: lásku, vtip, nadhled, trefné postřehy a hravou vyjadřovací formu. Seznamte se sto devadesáti stránkovou knihou Z Rozárčina zápisníku!
Pokud vás zaujala autorčina tvorba, jistě nevynechte ani její on-line deník plný zajímavých článků.
Panička říkala, jen jim to naštěkej! Jsem poslušná fenka, takže tady mě máte. Jmenuju se Rozárka, i když popravdě na mě kromě Rózko a Rozinko volají i Tykozojedna, ale taky Pusťtopovídám a kolikrát i Neválejsevtom.

Občas jsem i Nehoňtohokocoura, ale co jsem starší, tak kocoura honím jen tehdy, když se paička nedívá. On je Merlin, ten kocour, pěkně drzej a divím se, že mu panička pro změnu neříká nechejtohopejska. Pokud jde o kocoura, tak se nejčastěji vykřikuje „On to zase ukrad‘ nebo sežral.“ To podle toho, jestli ho chytí včas, nebo až když je kocour najedenej.
Právě jste si přečetli první řádky z Rozárčina literárního zápisníku, kde se nám tahle veselá fenka představuje. Ještě vám ji ale trochu dokreslím. Rozárka už vyrostla ze štěněcího věku, ale pořád je poměrně ztřeštěná, jak už to u mladých pejsků bývá. Je to černobílá kříženka border kólie, se kterou se její páníčci rozhodně nenudí. Moc jí chutnají boty, když vidí hračku zapomene na všechno kolem sebe a jde si za ní (i za cenu ubrusu strženého ze stolu) a ani hrátky v blátě jí rozhodně nejsou cizí. Na rozdíl od následného koupání. Ovšem mimo zábavu, kterou si obstará sama, se toho kolem ní děje mnoho dalšího. O všem obyčejném i neobyčejném vtipně glosuje a knížka Z Rozárčina zápisníku zachycuje přesně jeden rok v Rozárčině životě. Původně jsem uvažovala, že bych si Rozárku rozvrhla na celý rok a každý měsíc přečetla příslušné kapitoly, ale nevydržela jsem to a zhltla celou knihu na posezení.

Rozárčiny příběhy autorka původně vymýšlela a namlouvala pro Český Rozhlas Hradec Králové. V knižní podobě vyšly minulý rok, navíc ještě obohacené o překrásné ilustrace Jany Pastorokové. Pokud jste slyšeli některý z autorčiných fejetonů v rozhlase nebo četli jednu z jejích předchozích knížek, jistě její literární styl i v Rozárčině zápisníku hned poznáte. Pro mě bylo začíst se do Rozárky jako potkat starého známého. Ovšem ne tak docela! V Nedopovídkách byly i vážnější kousky, stejně tak Alžběta a drak nebyla vždy veselá a pozitivně laděná. Víceméně sice ano, ale celá ne. A to Rozárka rozhodně je. Napsaná je vesele a je plná pozitivních myšlenek a milých postřehů ale i mouder, které spolu s autorčiným citem pro jazyk vytvářejí hravou kombinaci, u jejíhož čtení nelze mít špatnou náladu. Na to jsou ostatně Rozárčiny postřehy až moc velká psina.

Rozárka vypráví o mnoha situacích, které majitelům pejsků rozhodně nebudou cizí. Bavilo mě, jak jsem v každém řádku poznávala sebe i svého pejska a jak přesně zachycené tyto situace byly. Jako by je autorka opsala přímo z mého života. My, páníčci, máme občas tendenci některé situace vnímat jako komplikaci či rovnou problém, ale zde, popsaná nevinnou psí optikou, je z ní náhle něco téměř dojemného. Rozárka mi krásně připomněla, že přesně takto bych se na ně měla i dívat a užívat si radost, kterou můj pejsek jistě pociťuje, když se například vyválí v blátě. Není třeba hned přemýšlet nad tím, jaké peklo bude koupání doma. Stačí žít přítomným okamžikem a užívat si to „báječné“ bláto, v kterém se tak „krásné“ válí. Důsledky si můžeme ponechat až na další kapitolu.

Autorka je velkou milovnicí zvířat a sama má doma dva pejsky, díky čemuž se do prožitků fenky Rozárky dokázala krásně vcítit. A navíc z textu sálá nefalšovaná láska ke zvířatům. I kdybyste netušili kdo autorka je či zda má nějaké domácí mazlíčky, bylo by vám hned jasné, že knížku psal někdo, kdo má ke zvířatům více než pozitivní vztah. A ano, píši ke zvířatům, nejen k pejskům. Kromě svého spolubydlícího, záludného kocoura Merlina, příběh Rozárky i jejích páníčků ovlivní nejedno další zvíře. Jak a o koho půjde si ale už musíte přečíst sami.
Páneček rozechvělou rukou nalil do dvou skleniček švestkový životabudič a panička jen chabě zasténala: „Bože, ještě Polárka!“
Nikdo nevěděl, co od ní čekat, protože co je u nás, koupel ještě nepotřebovala. Páneček zavrčel cosi o svářečských rukavicích, panička zatím bezútěšně spekulovala o moci čerstvé šunky. Následoval šok. Nemohli jsme tomu uvěřit!
Polárka se ukázala býti dámou milující spočinutí v teplé vodě a jemnou masáž. Nikdo ani nepromluvil v hrůze, že by ono Šangri-La mohlo dojít okamžitého konce. Nedovedete si představit, jak hmatatelná úleva v domě zavládla, když byla vznešená koč odnesena na pohovku k dosušení!

Zmínka o tom, že Z Rozárčina zápisníku není ani zdaleka jen o pejscích, mě přivádí k tomu, co se mi na knížce líbilo nejvíce a co je podle mě i hlavní myšlenka, kterou si lze ze čtení odnést: že život se zvířecími parťáky po boku je zkrátka hezčí! Můj život provázelo hned několik z nich. Jako malá jsem měla morče, samičku jménem Lentilka. I když by si někdo pomyslel, že jde jen o malého hlodavce, za kterého by se neměl ani držet smutek, mé dětství obohatila natolik, že si to rozhodně zaslouží. I její oblíbené pampeliškové listy, které jí nosím na hrobeček… Po Lentilce se naše rodina rozrostla o králičici Pepinku, tu nejpopudlivější a nejnáladovější králičici na světě. Nenechá se pohladit (od všech kromě mého dědečka, toho jediného zbožňuje), není výjimkou, že celé dny vůbec nevíme kde je (a v jejím věku sedmi let je na místě ptát se i zda je ještě naživu…) a je za každé okolnosti svá. Do života mi ale vnesla, a stále vnáší, tolik radosti, že byste si o ní nejspíš mysleli, že je to ten nejzábavnější a nejspolečenštější králík na světě. A pak je tu můj milovaný francouzský buldoček Percival, kterého můžete znát jako draka z recenze Čtvrtého křídla. To je opravdový miláček s nímž se můžu radovat i plakat, a který mi vždy dokáže aspoň dvojnásobně oplatit lásku, kterou mu dávám. Po dlouhou dobu tohle byli jediní zvířecí tvorečci v mém životě, vyjma pár koní, za kterými jsem docházela. Ale když jsem se přestěhovala, získala jsem kromě lidských sousedů i sousedy psí a kočičí. Můj život se rozrostl o legraci a všední radosti s pejsky Chelsea a Charliem či kocourem Burčákem, který sice vypadá jako roztomilý malý kocourek, ale ve skutečnosti je to nejdrsnější kocour široko daleko. Chelsea je zase ten nejveselejší pejsek na světě. Když si povyskočí, dokáže si sama otevřít dveře, takže k nám chodí na návštěvu podle libosti, a vždy si div neukroutí ocásek. Charlie je o hodně plašší, ale piškotkem ani pomazlením nepohrdne a má tu u pejsků nemilou vlastnost, že u toho vypadá nesmírně roztomile. Možná proto máme doma více chlupů a nemáme vždy perfektně uklizeno, nebo přes zimu při návratu od koní připomínám sněhuláka z bláta a vůbec, veškerý pohyb okolo koní není v blátivé sezóně zrovna elegantní. Ale jak mi Rozárka připomněla, o tom život vůbec není.

Ale jak říkám, když je vedro, je voda neodolatelná. Vletěly jsme do rybníka obě, já si honila po hladině klacek, ona se ve vodě povalovala jak lachtan. Pak jsme si hrály a panička uhýbala mému nadšení, protože tvrdí, že po mých hrabácích má na sobě škrábance jako kdyby proběhla obzvlášť zlomyslným trním. Bylo to báječné.
Pak se panička zase oblékla, já se otřepala a šly jsme domů. Panička říkala, jaká jsem hodná, že jsem si nehledala u rybníka žádné hnusy. Já jsem se usmívala, protože jsem věděla, že ještě než dojdeme domů, budu vonět nejen rybníkem. Šikovná volavka nechala rybí hlavu hnedle u cesty a víte co? Panička o ní neví!

Doufám, že nikoho neurazilo těch pár řádků o zvířatech mého života, které jsem si nedokázala odpustit. Myslím ale, že díky tomu dokážete ještě lépe pochopit, jaký úsměv mi na tváři tato knížka dokázala vykouzlit a jak krásně se mi trefila do noty. Děkuji za to Rozárce i samotné autorce, která mi Rozárku jako překvapení zaslala spolu s Alžbětou a drakem, kterou jsem pro ni vysílala do štafety. A doufám, že v budoucnu by pro nás Rozárka mohla sepsat nějaké pokračování.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 10/10 a doporučuji ke čtení malým i velkým milovníkům zvířat.
