Když je kniha hojně propagovaná nakladatelstvím, je mi to vždy podezřelé. Málokdy se totiž stane, že by její kvality dostály vychvalování z marketingu. Kniha se pro mě stává podezřelou i když má velmi dobré ohlasy ze zahraničí a velmi pozitivně se o ní mluví na sociálních sítích. Opět se málokdy stane, aby byla tak dobrá, jak její zahraniční čtenáři tvrdí. Čtvrté křídlo od Rebeccy Yarros bylo obojím, jak propagováno od nakladatelství, tak čtenáři ze zahraničí. I když nijak zvlášť nesleduji Instagram, i já jsem viděla pár zahraničních videí, kde bylo Čtvrté křídlo, v originále Fourth wing, označováno za senzaci roku. Už kvůli tomu jsem si řekla, že si jí v dohledné době pořizovat nebudu. Když bylo vydáno Čtvrté křídlo v češtině, začalo okamžitě obsazovat nejvyšší příčky na žebříčcích prodejů. To nebylo žádné překvapení, ale co jsem nečekala, bylo tolik pozitivních recenzí. Fantasy debut Rebeccy Yarros má na Databázi knih přes šest set recenzí, a stále si drží průměrnou výši hodnocení na 91 %! Ke čtení Čtvrtého křídla jsem se tedy nakonec přihlásila ve štafetě vyslané Terkou z Instagramu @terr_books – a to hlavně proto, že Terka nabízela štafetové čtení reading copy Čtvrtého křídla. Reading copy je předběžná podoba knihy, která ještě neprošla finální jazykovou korekturou, a zasílá se blogerům ještě před vydáním knihy, aby jí mohli začít propagovat co nejdříve. Já jsem si vždy přála do nějaké reading copy nahlédnout, takže jsem po této příležitosti hned skočila. A poté, co jsem si Čtvrté křídlo přečetla, mohu s radostí konstatovat (asi vůbec poprvé), že chápu ohlasy ze zahraničí, a že je to knížka, která víceméně dostála marketingu nakladatelství.
„Proč vůbec jezdci nosí černou?“ položím otázku.
„Protože to vypadá drsně,“ odpoví mi Ridoc zezadu.
„Aby bylo hůř vidět, když krvácíme,“ ozve se Imogen.
„Zapomeňte, že jsem se ptala,“ zamumlám, a pátrám po náznacích, že schůzka velení skončila.
S příchodem Čtvrtého křídla na pulty českých knihkupectví, se začal aktivně používat výraz romantasy, jako žánr, který obsahuje romantický příběh ve fantasy kulisách. (O romantasy jsem psala i článek.) Díky tomu, že se tento žánr používá, jsem si dokázala čtení Čtvrtého křídla opravdu užít (nemusela jsem hartusit, že to není fantasy, protože je tam přespříliš romantiky, a tudíž by neměla být označována za plnohodnotné fantasy atd.). Stejně jako tuto recenzi, i své pocity ze čtení, dělím na romantickou část, která je z mé strany plná výtek, a fantasy část, která je samá chvála.
Navarra a Poromiel jsou království, která spolu už čtyři sta let válčí. Navarra je na tom po tolika válkách o hodně lépe – má totiž magický ochranný štít, a draky, kteří jej vytvářejí. Určitý počet draků se jednou ročně uvolí vytvořit si pouto s lidmi, přesněji kadety z Basgiáthské válečné akademie, kteří se tím pádem stanou jezdci, a po ukončení tříletého výcviku budou bránit své království ze hřbetu svých draků. Být dračím jezdcem je největší pocta, jaké se může obyvateli Navarry dostat; znamená to totiž, že drak v něm viděl takový potenciál, aby s ním svázal svůj život, poskytl mu trochu ze svojí magie, a bránil ho až do posledního dechu. Zároveň je to pozice, která hlásí vždy největší ztráty na životech.
Violet Sorrengailová celý život věděla, že až jí bude dvacet let, nastoupí v Den branné povinnosti, stejně jako nespočet dalších, do Basgiáthské válečné akademie. Ne jako léčitelka, vojačka pěchoty, a už vůbec ne jako jezdkyně, ale jako písařka. Na rozdíl od své matky, obávané generálky, sestry a bratra, kteří se všichni stali jezdci na dracích, byla v dětství mimořádně často nemocná, a má tak slabé kosti a vůbec žádné svaly. A tak trávila čas s otcem, který byl písařem. Ale když v bitvě s Poromielem zemřel Violetin bratr, začal mít její otec problémy se srdcem, a dva roky poté zemřel i on.
V kvadrantu jezdců v Basgiáthské válečné akademii nemáte záruku, že se dožijete dalšího dne. Můžete zemřít ve chvíli, kdy přecházíte po půl metru široké lávce umístěné šedesát metrů nad zemí, která vás čeká hned v Den branné povinnosti – bez jejího absolvování se totiž nedostanete do kasáren. Při tréninku boje v tělocvičně vám někdo může omylem (anebo záměrně) zlomit vaz. Když si nedáte pozor, a moc blízko se přiblížíte k drakovi, kterému se nelíbíte, může z vás v mžiku být hromádka popela. A na tomto místě se ocitá Violet, která má za sebou sotva půlroční výcvik, dá-li se to její cvičení tak nazvat. Její matka totiž prohlásila, že se stane dračí jezdkyní ať se jí to líbí nebo ne, protože být písařkou by znamenalo zostudit jejich rodinné jméno. Violet tak stojí před řadou nebezpečných zkoušek, které jsou pro ni kvůli její tělesné stavbě nesplnitelné, a navíc jí kvůli matce nemá v lásce dobrá polovina akademie, jíž tvoří děti někdejších povstalců popravených právě generálkou Sorrengailovou. Zdá se, že se bude stát fronta na to, kdo Violet nakonec zabije ještě předtím, než vůbec dostane možnost spojit se s nějakým drakem…
„ […] Dovolím ti dokončit studium, ale jak jsem ti řekla minulé jaro, nebudu sledovat, jak jedno z mých dětí vstupuje do kvadrantu písařů, Violet.“
„Protože písaři jsou oproti jezdcům bezvýznamní?“ zabručím, přestože moc dobře vím, že jezdci jsou na vrcholu společenského i vojenského žebříčku. Napomáhá tomu i skutečnost, že draci, s nimiž jsou spjatí, jen tak pro zábavu spalují lidi.
„Ano!“ Její obvyklá vyrovnanost se v ten moment vytratí. „A jestli se dnes odvážíš vkročit do tunelu vedoucího do kvadrantu písařů, vytáhnu tě odtamtud za ten tvůj směšný cop a osobně tě postavím na lávku.“
Rebecce Yarros se povedlo stvořit fantasy svět s úžasnou atmosférou, o kterém je radost číst. Navrátila do současného romantasy/fantasy draky, nad nimiž v posledních letech v popularitě převládaly víly, a napsala o nich knihu, která se zcela odlišuje od těch, vedle kterých je vystavena v knihkupectvích. Doufám, že tím nastolila nový styl, kterým se teď romantasy knihy budou psát.
Romantasy až doposud kralovala Sarah J. Maasová, jejíž příběhy se podle mě dají použít jako typická šablona pro tento žánr: dívka, osmnáct let, se pohybuje ve světě víl, má schopnosti, kterými nevládne nikdo jiný, a najde zde i svou osudovou lásku, kterou je mimořádně přitažlivý muž. Yarrosová se z tohoto stereotypu vymanila hned zpočátku, když svou hrdinkou učinila dvacetiletou dívku. Možná se vám to zdá, jako nepodstatný detail, ale kupříkladu v knihách od Maasové, má za sebou hrdinka ve dvaceti letech už záchranu celého světa.
Dva roky dokážou opravdu velké věci. Violet je díky nim mnohem vyspělejší než hrdinky ze všech romantasy knih, které jsem kdy přečetla. Nezabývá se malichernostmi, které by svědčily o nedostatku životních zkušeností a neoplývá naivitou, díky čemuž mě nevytáčela. Postava Violet je napsaná velmi realisticky, nevypracuje se z nuly na sto jako mávnutím kouzelného proutku, ani se ze všemi podceňované outsiderky nestane nejlepší kadetkou Basgiáthské válečné akademie. Violet si to, kam se dostane vydře, a můžu vám prozradit, že má před sebou ještě dost práce, aby se stala nejlepší kadetkou. Byla mi sympatická především tím, že i když v ní byla malá dušička, postavila se všem nástrahám čelem. Svůj strach zakryla neproniknutelným výrazem a neuhnula pohledem, i když měla tep pravděpodobně okolo dvě stě dvaceti. 😅 A získala si mě i díky svým myšlenkovým pochodům, které jsou opět velmi uvěřitelné.
S Violetinými myšlenkovými pochody se váže i to, že Čtvrté křídlo si na nic nehraje. Nesnaží se vypadat jako vysoká fantasy, je tím, čím je, tedy fantasy příběhem, který klade velký důraz na romantickou linku. Ze Čtvrtého křídla mám opravdu pocit, jako by se autorka nesnažila dělat ze svého psaní něco víc, což mi u jiných autorů občas přijde.
Teď už chápu, proč jsou stěny pevnosti tlusté víc než tři mety. Není to hradba. Zatraceně, vždyť, okraj pevnosti složí jako bidýlko. […]
Hádám, že každý chce být jezdcem na drakovi, dokud od jednoho nestojí sotva pár metrů.
Když tmavomodrý drak přímo přede mnou vydechne širokými nozdrami, zahalí můj obličej pára. Nad hlavou se mu v elegantním, smrtícím vražedném oblouku klenou třpytivě modré rohy. Ještě naposledy roztáhne křídla a pak je složí. Vrchol horního kloubu zdobí jediný, zato vražedně ostrý dráp. Jeho ocas je stejně smrtící, ale z tohohle úhlu ho nevidím a bez něj nedokážu určit, o jaký druh draka se jedná.
Všichni jsou smrtelně nebezpeční.
„Budeme muset znovu povolat zedníky,“ zamumlá Dain když se pod dračími pařáty rozdrolí ku kamenné stěny a na nádvoří dopadají balvany o velikosti mého trupu.
Čtvrté křídlo jde vždy přímo k věci, a zbytečně to „neokecává“. Violet, která celý příběh vypráví z první osoby, neprokládala dialogy takřka filozofickými úvahami,1 jako jiné romantasy knihy, ale pouze jednou, dvěma větami, které byli reakcí na situaci, v níž se nacházela, či nějakou jízlivou poznámkou, kterou si chytře nechala pro sebe. A to je něco, co děláme v reálném životě všichni, nemýlím-li se?
V příběhu se vyskytuje velké množství kladných vedlejších postav, které jsem si do jedné oblíbila. Záporné postavy byly již od pohledu opravdu záporné, a autorka by si měla dát pozor, aby se jí z nich v příštích dílech nestávaly karikatury. Některé k tomu už teď neměly daleko. V ději najdeme i skvělé zvraty, které jej oživily ve chvílích, kdy chyběl už jen krůček k tomu, aby zapadl do stereotypních kolejí– zvraty byly zkrátka na těch správných místech. Autorka v ději obvykle nejde prvoplánovou cestou, až na jednu záležitost, a tou je romantická linka.
Nevím, čím to je, ale v romantasy knihách se do sebe velmi často zamilovávají dva nepřátelé. Romance typu „jak se dva nenáviděli, ale děsně se přitahovali“, je obecně velmi oblíbená, u mě však nikoliv. Je to z důvodu, jak nelogicky bývají tyto romance psané. A nejvíc mě na nich vytáčí, když jsou v knize vyprávěné z první osoby, a já, jakožto čtenář, musím číst, jak hlavní hrdinka slintá nad mužem, kterého z celého srdce nesnáší a neustále jí vytáčí, ale má svaly, a to jí děsně vzrušuje. Přesně tohle se odehrávalo ve Čtvrtém křídle.
Existuje mylný názor, že v kvadrantu jezdců platí rčení: Zabij, nebo oni zabijí tebe. Jezdci, tedy aspoň většina, nevraždí jiné kadety… pokud ovšem v daném roce nepanuje nouze o draky anebo se kadet neprojeví jako slabý článek křídla. Pak to může být… zajímavé.
-Průvodce majorky Afendrové kvadrantem jezdců (neautorizované vydání)
Na to, jak, řekněme „revolučně“, je psán zbytek knihy, je romantická linka napsaná způsobem, jaký je už dávno profláklý. Při čtení pasáží Violetina slintání nad mužem, který jí chce zabít, jsem měla chuť postavit se do fronty na Violetino zabití, která se v Basgiáthské válečné akademie obrazně stojí. Dokážu si ale představit, jak by tato romantická linka musela vypadat, abych proti ní neměla téměř žádné námitky; stačilo by, aby Violet začala k danému muži projevovat obdiv až po jedné pasáži, kdy se ukázalo, že domnělý zlosyn není až takový zlosyn.2 Tehdy by to podle mě dávalo daleko větší smysl. Je to samozřejmě jen můj názor, ale hlavně ze začátku knihy pro mě byly romantické pasáže přímo utrpením.
Když jsem začala Čtvrté křídlo číst, měla jsem počítat s tím, že romantika zde bude na úkor fantasy – to koneckonců považuji za základní pilíř romantasy. Brala jsem to v potaz, ale stejně mě velmi zamrzelo, když se tak stalo. Autorka totiž způsobem, jakým s romantickou linkou pracovala, dosti ubližovala drsnému vykreslení atmosféry Basgiáthské válečné akademie. Violet začala být na můj vkus až moc obletovaná, hlavně ke konci knihy. Obrovská škoda.
„Já jsem ho zabila.“ Krucinál, proč musím pořád opakovat to samé? Jsem jako rozbitá hudební skříňka, která opakuje stejnou melodii pořád dokola a dokola. Navíc mě všichni vidí. Všem je jasné, že se nedokážu smířit s důsledky svého vlastního signetu.
„Já vím, já vím.“ Vtiskne mi polibek na temeno hlavy. „A jestli tu sílu už nechceš znovu použít, nemusíš –“
„Krucinál, vypadni od ní s takovým nesmyslem.“ Xaden strčí do Daina, vytrhne mě z jeho náruče, pak mi stiskne ramena a otočí mě k sobě.
Shrňme si to: fantasy část se autorce velmi povedla, a je v jejím psaním rozhodně lepší, romantická část byla fiasko. I když nacházím nemalé množství věcí, které by podle mě potřebovaly vyladit, těším se na druhý díl, který by měl vyjít už v září, a mám v plánu v sérii pokračovat. Série by měla mít celkem pět knih, přičemž brzy spatří světlo světa v angličtině už třetí z nich. Čtení pro mě bylo ve finále pěkným zážitkem, a nalákalo mě ke čtení dalších knih s draky (momentálně mám v plánu Eragona). Čtvrté křídlo bych doporučila i čtenářům, kteří nemají fantasy zrovna v lásce – líbilo se třeba i mé kamarádce Verče, která je jinak zapřísáhlou čtenářkou thrillerů a hororů, a fantasy (a už vůbec ne dlouhé fantasy série) nečte. Z mého pohledu je to proto, že jde o stravitelné fantasy, které nemá nikterak složitý svět, a dobře se čte.
Jak už jsem psala na začátku, kniha, kterou jsem četla, a kterou vidíte na fotografiích, je ve skutečnosti reading copy. Finální kniha je na rozdíl od této v pevné vazbě, má lesklou zlatou obálku a černou ořízku s draky. Ale i reading copy má uvnitř hezké detaily v podobě malých dráčků na začátku každé kapitoly a v záhlaví, a mapky Basgiáthské válečné akademie. A když se vrátíme o krok zpět, jsem opravdu nadšená z citací z autentických Navarrských pramenů, které se nacházejí na začátku kapitol. Nějaké citace pocházejí z odborných knih o Navarrské historii, jiné z Kodexu dračího jezdce, encyklopedií o dračích plemenech a mnohých dalších zdrojů. Zrovna tak to bylo v Noci pro chrliče od Filipa Kalčáka, na kterou tu mám také recenzi.
Odfrknu. „A na co čekáš?“
„Když o tom víš, není to žádná zábava,“ odpoví, zatímco kráčí do tmy. „A teď se vrať do postele, než velitel tvého křídla zjistí, že sis po večerce vyrazila ven.
„Cože?“ vyhrknu. „Ty jsi velitel mého křídla!“
Vůbec by mi nevadilo, kdyby se fantasy části romantasy knih začaly nyní psát stylem Čtvrtého křídla. I proto si dle mého názoru získalo Křídlo tolik pozitivních ohlasů ze zahraničí, protože se ve velké míře vymykalo způsobu, jakým se romantasy doteď psalo (nazvala bych ho stylem Sarah J. Maas). Časy se mění, a já si troufnu říct, že teď nastává čas Čtvrtého křídla.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 7/10.
Ztratí-li drak svého jezdce, je to tragédie.
Přijde-li jezdec o svého draka, nepřežije.
-Kodex dračího jezdce, článek jedna, oddíl jedna
Parádní recenze! Děkuju 🙂
Moc mě těší, že to pro Vás bylo hezké čtení. 🙏