Ještě předtím, než jsem začala psát blog, jsem psala krátké recenze na Instagram. Jednou z knih, o které jsem psala, byla i We need to do something („Musíme něco udělat“) od Maxe Bootha III. Z názvu si můžete odvodit, že je to kniha v angličtině. Jedna z mála, které jsem v angličtině přečetla – anglicky rozumím docela dobře, ale čeština je tak krásný a bohatý jazyk, že čtu tisíckrát raději v ní. U We need to do something jsem ale udělala výjimku především proto, že v češtině vůbec nevyšla. I v angličtině se dá sehnat jen velmi obtížně, já jsem ale měla štěstí, že jsem ji ukořistila v Reknihách. A je to rozhodně kniha, která si zaslouží i místo na blogu.
We need to do something pro mě byla výstup z mé komfortní zóny. Proč? Protože je to horor. Šílený horor s haldou šílených zvratů a extrémně tísnivou atmosférou. Uznávám, že na základě tohoto popisu to rozhodně nezní jako knížka, po které byste na mé doporučení s radostí sáhli. Sice to není zrovna příjemné čtení, ale je to velký čtenářský zážitek. A pro mě je to další kniha, o jejímž představení jsem dlouze přemýšlela. Co když toho prozradím moc? Nebo nevyjádřím správně atmosféru? Nakonec jsem došla k názoru, že já jsem si čtení We need to do something užila i díky tomu, že mi o ní byly řečeny jen dvě věty. A tak budu i já ve shrnutí děje velmi stručná.
Čtyřčlenná rodina dostane upozornění, že na ně míří tornádo. Schovají se proto v koupelně, kde ale zůstanou uvězněni. Brzy se projeví jejich dysfunkčnost a vypuknou hádky, ale v porovnání s tím, co následuje, jsou rozhádaní sourozenci nebo otec, kterému došel alkohol, jejich nejmenšími problémy…
I když má We need to do something pouhých sto šedesát stránek, dějově vydá za pětiset stránkový román. Ne že by byla přehlcená, spíše jde o to, že jeden malý zvrat posune celý děj do úplně jiného bodu. Dějí se věci, které by vás ani ve snu nenapadly a trochu vás nutí pochybovat o autorově duševním rozpoložením. Na konci knihy nalezneme poznámku autora, kde píše o tom, jak začal během roku 2020, kdy byl celý svět ochromen pandemií covidu-19, psát tuto knihu. Prý mu (jeho slovy) zachránila život. Můžeme se jen domnívat, jaký strašný čin tím, že své hraničící šílenství vepsal do tohoto textu, odvrátil. Co by tak mohl Max Booth III. jinak provést? Někoho zabít, unést letadlo, zapálit knihovnu nebo do ulic vypustit kobry? Vzhledem k tomu, co jsem si ve We need to do something přečetla, jsem ochotná věřit všemu. Na začátku knihy je předmluva napsaná režisérem a scénáristou filmového zpracování knihy, který píše o tom samém – že práce na scénáři byla jednou z věcí díky které – přímá citace –: „We didn’t lose our fucking minds.“ („Neztratili jsme náš zatracený1 rozum.“) Jak tak o tom přemýšlím – díky Bohu za psaní! 😨
Max Booth III. je mimochodem velmi zajímavý člověk. Kromě toho, že píše, je i vydavatel. Se svou ženou, redaktorkou Lori Mitchellovou, vlastní nezávislé nakladatelství Perpetual Motion Machine Publishing. Podle svých slov začal psát v sedmi letech, kdy se potřeboval vyrovnat se smrtí svého psa. Na kontě má dvanáct knih jako spisovatel a minimálně jednou tolik jako editor. Kromě toho, že se věnuje psaní fikce, dříve psával i populárně naučné texty do časopisů. A od letoška provozuje knihkupectví Ghoolish books zaměřené na hororovou literaturu a předměty s ní spojené (sortiment si můžete prohlédnout na e-shopu pod tímto odkazem).
Číst jsem We need to do something začala v jedno pozdní odpoledne. Už zhruba na padesáté stránce jsem věděla, že dnes budu mít i dočteno. Za prvé mi k tomu nahrával nízký počet stran, za druhé jsem se od čtení nemohla odtrhnout a za třetí jsem to už chtěla mít za sebou. Je to dosti klaustrofobická knížka, vzhledem k tomu, že se kromě pár pasáží, během kterých se vracíme spolu s vypravěčkou do minulosti, odehrává v koupelně. Zároveň ve mně vyvolávala i úzkostné pocity spojené s izolací, v jaké se postavy ocitají. Neví, co bude dál, a už vůbec neví, co si počít s podivnými věcmi, které se začali dít…
Možná jste z mých náznaků pochopili, že je to dost velké psycho. Spolu s postavami jsem propadala panice, beznaději i strachu. Nevěděla jsem, co si myslet o lidech, s nimiž jsem se skrze stránky ocitla v těsné blízkosti. Díky tomu, v jak extrémní situaci se nacházely, jsem dokázala poznat ryzí charaktery všech čtyř postav lépe, než v čtyř set stránkové knize zkoumající pouze jednu postavu. Z jejich emocí na mě nejvíce zapůsobil strach smíšený se sounáležitostí (jedno bez druhého by nebylo tak intenzivní). Do žánru hororu ale We need to do something rozhodně není řazena kvůli psychologické stránce. Je to horor se vším všudy, který i v knižní podobě obsahuje klasické „lekací scény“.
Samozřejmě, že nevíte, na čem s autorem jste. Když už si říkáte, že vás ničím nepřekvapí, přijde naprosto nečekaný konec, po němž jste schopni několik minut pouze zírat do zdi. Po dočtení mi zbyl hluboký pocit znepokojení, úleva, že už to mám za sebou, ale zároveň vědomí, že i když šlo o jednu z nejděsivějších a nejšílenějších knih, co jsem kdy četla, byl to skvělý zážitek. Autor ve své poznámce také píše – budu ho citovat –: „If you read this book and/or watched the movie, I hope-at very least-it made you feel something.“ („Pokud jste dočetli tuto knihu a/nebo jste viděli film, doufám, že vás to přinejmenším přimělo něco cítit.“) A to se mu dokonale povedlo.
Již jsem zmínila, že podle knihy byl natočen i film. Ten jsem neviděla a doufám, že ani nikdy neuvidím. Jsem hrozný strašpytel a už to, že jsem horor četla, mi na dlouhou dobu bude stačit. Také jsem zmiňovala, že We need to do something je velice špatně sehnatelná kniha. Chtěla bych na vás proto apelovat, abyste si jí ve chvíli, kdy se vám naskytne příležitost koupili/půjčili/ukradli, zkrátka jí četli! A pociťujete-li obavy ze čtení v angličtině, pak nemusíte. Angličtina je tu totiž velmi jednoduchá.
Prozradila jsem tu toho málo, ale myslím si, že je důležité, abyste vše, co se v knížce dočtete, uchopili a zpracovali podle sebe. We need to do something vám totiž může předat více než jen příběhem. Může vám něco dát, ale i sebrat, třeba iluze o tom, že lidé plně ovládli zvířecí pudy. A možná vás i donutí, stejně jako mě, zamyslet se nad sebou samým, což bývá to nejlepší, co můžeme udělat.
Moje hodnocení je jasných 10/10. A rozhodně to nebude jediná kniha, kterou ze svých Instagramových příspěvků zrecykluji sem na blog… 🤫
Na Reknihách si můžete zapnout upozornění, které vám přijde ne a-mail až bude kniha skladem. A uzavřeme to mým oblíbeným citátem z této knížky:
„Wheter or not, he came back because he wanted to be with someone he loved as he died or…“
„Or what?“
„Or he was trying to take me with him.“
(„Ať už se vrátil, protože chtěl být s někým, kdo ho miloval, když umíral, nebo…“
„Nebo co?“
„Nebo se mě snažil vzít s sebou.“)
- Na místo „zatracený“ si můžete doplnit libovolné ostřejší adjektivum. ↩︎