
Poté, co jsem dočetla Pana Mercedese od Stephena Kinga, byla jsem nadšením bez sebe. Hned jsem si běžela do knihovny pro druhý díl této trilogie s Billem Hodgesem, pro Právo nálezce, a nemohla jsem se dočkat, až se do něj pustím a znovu se setkám s Billem. Měla jsem velká očekávání a ani nejmenší pochybnosti, že se mi nevyplní. Jenže přesně to se stalo a Právo nálezce mě velmi zklamalo.
V Panu Mercedesovi se Bill Hodges, tou dobou policista v důchodu, popral s psychopatem, který najel autem do fronty lidí před úřadem práce, a poté, co si zkusil hrát s Hodgesem na kočku a myš, se pokusil vyhodit do vzduchu i halu plnou lidí užívajících si koncert známé chlapecké kapely. Ale Hodges ho, spolu se svým mladým přítelem Jeromem Robinsonem a sestřenicí své zemřelé lásky Holly Gibneyovou, dokázal zastavit. V Právu nálezce se Hodges musí vypořádat s loupežnou vraždou z roku 1974, konkrétně s jejími dnešními důsledky. A tady nastává první problém. Vyrovnání se s důsledky se totiž v knize odehraje během jednoho odpoledne, což vyjde na asi osmdesát posledních stran z tři sta třiceti čtyř. Zbytek tvoří popis přepadení, které se odehrálo v roce 1974, a při kterém přišel o život geniální spisovatel John Rothstein, a toho, co se dělo po něm. Jeho vrah mu totiž navíc ukradl ručně popsané zápisníky, ve kterých bylo pokračování Rothsteinovy oceňované trilogie. Nikdo si je ale nikdy nepřečetl až do roku 2010, kdy zápisníky našel třináctiletý Pete Sauber. A aby pomohl svým rodičům, kteří mají velké finanční trable, zaplete se do zprvu nevinné lži, která ale ve finále může stát život celou jeho rodinu.

Přeskakování mezi životem Rothsteinova vraha a životem Petea Sauberse trvá přes sto stran. Teprve potom se na scéně objevuje Bill Hodges. Ale jen na vteřinku, potom se děj zase soustředí na vraha a Petea, což mě nebavilo už od zhruba padesáté strany. Peteův příběh ještě ušel, ale příběh Rothsteinova vraha (říkejme mu tak i přesto, že jeho jméno se dozvíte už během prvních pár kapitol) pro mě byl velmi ubíjející. Rothsteinův vrah je totiž dle mého názoru s prominutím omezený hlupák. O šílených vrazích, kteří jsou tak koncentrovaní na svůj mnohdy iracionální cíl, že jdou přes mrtvoly (doslova), čtu v detektivkách ráda, ale výjimku tvoří právě ti šílení vrazi, kteří jsou tak hloupí jako ten z Práva nálezce. Rothsteinův vrah byl vážně strašný hlupák, nemohu na něj ani myslet, abych se nezačala rozčilovat, tak moc mě vytáčel. Bohužel se na něj, jak je uvedeno výše, soustředila velká část příběhu.

Hodgese s Holly a Jeromem je v Právu nálezce žalostně málo. Právo nálezce se jmenuje i Hodgesova soukromá detektivní firma, kde zaměstnává Holly a příležitostně i Jeroma, ale tomu, jak si jí založil, není věnovaná ani čárka. Hodges, Holly a Jerome jsou vážně úžasné postavy, právě kvůli nim jsem se na pokračování Pana Mercedese tak těšila, a věnovat jim takhle málo prostoru byla podle mě velká chyba. Kdykoliv jsem četla o Peteovi nebo Rothsteinovu vrahovi, nudila jsem se a musela se do čtení hodně nutit, ale jakmile přišlo na scénu trio z detektivní agentury Právo nálezce, cítila jsem, jak se ve mně něco přepnulo, cítila jsem touhu číst dál a danou kapitolu jsem si moc užila. Kdybych neměla tušení (správné mimochodem), že Bill a Holly s Jeromem budou mít v pokročilém stádiu knihy určitě nějaké skvělé dialogy nebo akcičky, a kdybych měla větší odvahu odkládat nedočtené knihy, odložila bych Právo nálezce po takových sto stranách. A tuším, že bych nebyla první ani poslední, kdo by jej odložil. Právo nálezce je totiž opravdu nešťastně strukturované – více než sto prvních stran čtenář tráví pouze s vrahem a Petem, poté přijde pár kapitolek s Hodgesem, a další velká část s vrahem a Petem. Byla jsem z toho velice frustrovaná. Když už jsem přestávala doufat, konečně se Hodges opět objevil na scéně, už tam naštěstí zůstal, a celý příběh pozvedl .

Co bylo na Právu nálezce skvělé byly právě ony kapitoly, kde se ke slovu dostal Hodges. To bylo stejně dobré čtení, jako byl Pan Mercedes, ale zbytek knihy to nedokázalo zachránit. Už jsem četla knihy, jejichž konec dokázal vynahradit slabá místa v ději, ale Právo nálezce není ten případ. Konec Práva nálezce za celé to trápení nestál, bohužel, i když se Kingovi musí nechat, že zápletka byla zajímavě vymyšlená.
V Databázi knih jsem si vyhledala komentáře jiných čtenářů ke knize, a s velkou většinou z nich jsem souzněla. Nebyla jsem jediná, pro které bylo Právo nálezce velké zklamání. Také jsem se ale dočetla, že i když bylo Právo nálezce skutečně slabá kniha, třetí, a poslední díl trilogie, má být tak úžasný, že trápení s Právem nálezce čtenáři vynahradí. Tak uvidíme, zda budu po dočtení třetího dílu souznět i s tímto. Třetí díl si nenechám ujít, ale dříve než za několik týdnů to nebude. Teď si potřebuji vychutnat slastný pocit, že mám Právo nálezce za sebou a už se k němu nemusím nikdy vracet.
Jsou knihy, jejichž kritika se dá rozvíjet klidně přes pět stran, a pak jsou knihy, které čtenáře neohromí, jenom po něm sklouznou a nezanechají žádný hlubší dojem, ať už pozitivní nebo negativní. A o těch se toho moc říci nedá. Řadím mezi ně i Právo nálezce, takže mi snad odpustíte, že dnes přispěji jen tímto krátkým textem.
Podtrženo sečteno: hodnotím 3,5/10.
Na detektivní agenturu Právo nálezce se můžete obrátit tady.