
Se Sarah J. Maasovou máme komplikovaný vztah. Probírala jsem to tu už několikrát, takže teď to jen rychle shrnu: Skleněný trůn – velmi dobré, Dvory – velké špatné. Byly jsme nějaký čas na kordy, ale když jsem přečetla první díl Maasové třetí série Půlměsíční město, Rod země a krve, opět jsme se usmířily. Rod země a krve se mi líbil, Maasová v něm opět předvedla úroveň, na kterou jsem byla zvyklá z Trůnu (a která šla ve Dvorech do kytek), takže jsem odvolala všechna prokletí, která jsem na ní uvrhla, a provolávala: „Sáro, holka moje zlatá, pojď na mou hruď!“ Po dočtení druhého dílu, Rodu nebes a dechu, mohu ale s tikajícím okem říct jediné: hada jsem si na prsou hřála!
Recenze na první díl najdete tady.
Cormac pokračoval: „Tohle Asteri dělají. Taková je pravá realita Midgardu. Domníváme se, že jsem svobodní, mocní a téměř nesmrtelní. Jenže když dojde na věc, všichni jsme otroky Asteri. A naše iluze se vmžiku roztříští.“
„Tak proč se sem snažíš to svinstvo tahat?“ obořil se na něj Ithan.
„Protože to jednou musí skončit,“ zabručel Ruhn.

Bryce Quinlanová si na jaře prožila své. Díky Huntu Athalarovi, který se od té doby drží po jejím boku, si z toho neodnesla jizvy na duši, jen jednu v podobě hvězdy na hrudi, která má tendenci rozzářit se v ty nejméně vhodné chvíle, a v žilách jí koluje magie mocnější, než si kdy uměla představit. Asteri, bohové a krutovládci jejich planety Midgard, jim výslovně sdělili, že se od nich očekává život v ústraní a mlčení ohledně toho, co se na jaře doopravdy stalo. Bryce a Hunt se o to opravdu snažili. Vlastně po ničem jiném netoužili. Ale pak se jim do cesty dostal Brycein vílí bratranec, povstalecká skupina smrtelníků Ofión, hrozba z Helu, a další – tentokrát dost možná největší – tajemství Daniky Fendyrové, Bryceiny nejlepší kamarádky, jejíž smrt svedla Bryce a Hunta dohromady, a oni se ocitají v bezvýchodné situaci. V každém případě to pro ně chtě nechtě skončí katastrofálně, tak proč nezariskovat a nepokusit se jednou provždy svrhnout Asteri…
Rod nebes a dechu je osmi set stránková cihla, která by vzhledem ke své velikosti klidně mohla být i vražednou zbraní. Než jsem se pustila do čtení, vzpomněla jsem si na recenze mých kamarádek, které říkaly, že Rod nebes a dechu je nevyčíslitelně horší než Rod země a krve. Doufala jsem, že jen přehánějí, ale jakmile jsem to poznala na vlastní kůži, jako první mě napadlo toto: panebože, budu do recenze muset napsat, že to bylo strašné, a to bude hrozně trapné vzhledem k tomu, jak jsem první díl vychválila. Mám skoro dojem, že mi to Sára dělá naschvál. 😂 Pojďme si ale říct, že tímto jsme si veškerou trapnost, kterou může tento text obnášet, odbyli, a vrhneme se na analýzu toho, proč je, ale zároveň není, Rod nebes a dechu hrozná kniha.

Začátek knihy připomíná špatnou telenovelu, respektive první díl x-té řady nějakého seriálu, v němž musí postavy divákovi nenápadně vysvětlit, co prováděly mezi jednotlivými sériemi (v našem případě mezi první a druhou knihou). Tohle bylo vážně trapné. A navíc nudné. Marně jsem čekala na onen šmrnc, kterým oplýval jak Rod země a krve, tak sama Bryce. Jenže ouha – šmrnc nepřišel, a mezi silnou, sympatickou, uvěřitelnou hrdinkou a nevkusnou burankou je očividně poměrně tenká hranice. Bryce tu asi měla být za „frikulínku“ (neboli „free“, „cool“ a „in“ postavu), ovšem vůbec to tak nepůsobilo, naopak se mi její chování začalo jevit jako krajně nevhodné a otravné.
Bryce se napřímila. „Víš, fakt jsem si tohle léto užívala. Dnešek si podle všeho vzal do palice, že nám ho oběma podělá.“
Hunt sklonil hlavu. „Jeden by si skoro myslel, že to naplánovali bohové. Nejspíš mají zvláštní pracovní skupinu s názvem Jak Bryce a Huntovi pojebat život za jediný den.“

Kniha je dělená na tři části, které si můžete představit jako sinusoidu. První část byla asi z pětaosmdesáti procent hrozná. Jako by z té téměř dokonalé skládačky, kterou představoval první díl, někdo někam zašantročil jeden dílek, bez kterého se celý obrázek nevyhnutelně rozpadá. Na konci se první část skokově zlepšila a já si čtení začala dokonce užívat. Tak vypadal i začátek druhé části, která se ale zhruba po třetině opět zhoršila, a zbytek byl velmi nudný. Rod nebes a dechu ale zachraňují dvě věci, z nichž se nyní hodí zmínit první: čtivost. Kniha se čte opravdu lehce a stránky příjemně ubíhají pod rukama, i když děj nebyl mým šálkem kávy. Stačilo zatnout zuby, vrhnout se na čtení, a rázem jsem měla dějové linky, které mě nudily, za sebou.
Příběh se mi sice místy líbil, ale až do konce, který je tou druhou věcí, která celou knihu zachraňuje, mi nepřišel jako něco úžasného. Linka vodního muže Thariona mě k smrti nudila a z mého pohledu děj nikam neposouvala, stejně tak hodnotím i humbuk okolo záležitosti, která Bryceina vílího bratrance Cormaca původně přivedla do města. Autorka se dále velmi ohranou a nerealistickou zápletkou snažila vytvořit erotické napětí mezi Huntem a Bryce, aby jí pak snad došlo, že tato zápletka děj nikam neposouvá a čtenáři bude spíše na obtíž než aby ho navnazovala, a tak jí hodila za hlavu a sázela do příběhu jednu horší erotickou scénu než druhou.
Větu nedokončila. Závěr mohl mít nekonečně mnoho vyznění. Sofie ale každopádně potřebovala místo, kde by nikoho nenapadlo ji a jejího bratra hledat. Pokud Sofie Renastová opravdu přežila střed s Laní, mohla se vydat sem, právě do tohohle města, s příslibem úkrytu.
Jenže ty zmínky o Projektu Thurr a Pravdě o Setmění… Uložil si ty letmé informace do paměti na později.
Otevřel v Declanově programu políčko vyhledávání a zadal adresu odesílatele. Když se objevil výsledek, vytřeštil oči.
Danika Fendyrová.

Potěšení mi přinášely hlavně dějové linky vedlejších postav, třeba Bryceina kamaráda Ithana, bratra Ruhna nebo jeho spolubydlících, kteří se zhruba ve tří čtvrtinách knihy dostanou do velmi vtipných problémů. A především mě bavila neodhalená tajemství Daniky Fendyrové, té ženy, jejíž smrt byla v prvním díle šetřená. Když se v první knize, ještě jako živá, poprvé objevila, moc mi nesedla, ale teď je mi až líto, že v příběhu neměla více prostoru – opět opakuji, že jako živá. Protože jako mrtvá má prostoru víc než dost. Navrhuji přejmenovat sérii Půlměsíční město na „Co vše Danika tajila“, protože velkou část jak prvního, tak druhého dílu, tvoří hodně důležitá tajemství, která Danika měla, a nikomu se je neobtěžovala sdělit. Rod země a krve by se eventuálně mohl jmenovat „Co dělat, když přijdete na to, že jste svou nejlepší kamarádku vůbec neznali aneb jak Danika nemusela zemřít“, a Rod nebes a dechu na „Tak nic, stejně by nejspíš zemřela, protože překvapení, Danika toho tajila mnohem více“. A to nemá v žádném případě být kritika, já mysteriózní nádech, který knize dodává odhalování Daničina vyšetřování, zbožňuji.

Asi bych knížce dala o něco větší konečné hodnocení, kdyby v sobě neměla tolik chyb. Vážně, přátelé, takhle s prominutím „zprasenou“ korekturu jsem už dlouho neviděla. A tady vůbec nejde o pravopisné chyby, ty by byly ještě zlaté, tady jde o chyby, které ničí děj. Tak třeba neustálé chyby v rodech – v mužském rodě bylo chybně přidáno „a“ tolikrát, že bych to snad ani nespočítala. Pak byla některá slova špatně oddělená mezerami, což ale nebolelo tolik, jako špatně přeložené slovo „cousin“. Alespoň odhaduji, že šlo o toto slovo (viz obrázek), protože to se v angličtině překládá jako bratranec i jako sestřenice, a v příběhu žádná sestřenice rozhodně není! Kniha by přeci v nakladatelství měla projít rukama hned několik osob, tak jak je možné, že to nikomu nepřišlo divné? Jsme jenom lidé a chyby děláme všichni, to chápu a naprosto respektuji, ale tato kniha mě stále šest set korun, takže (nejspíš naivně) očekávám, že se to odrazí i na její kvalitě.
„Po tomhle jaru se musím pořád ptát, jestli tam venku něco je, co nás všecky vede. Jestli se rozehrála nějaká hra… Nevím. Něco většího, než co dokážem pochopit.“
„Jak to myslíš?“
„Hel je jiná planeta. Jiná planeta. Řekl to Aidas, teda před měsíci. Démoni uctívaj jiný bohy než my, ale co se stane, když se světy překryjí? Když sem přijdou démoni, přijdou s nima i jejich bohové? A my všichni, Vanové… my všichni jsme přišli odjinud. Jsme v Midgardu přistěhovalci. Jenomže co se stalo s našima původníma světama? S našima původníma bohama? Ještě pořád nám věnujou pozornost? Pamatujou si nás?“
Ruhn si promnul bradu. „Na pokec o obědový pauze to jsou pěkně rouhačský úvahy. Ty pohlednice od tvý mámy ještě ustojím, ale tohle? Potřebuju kafe.“
Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Nedokázala zastavit zamravenčení, které jí přejíždělo po páteři. „Jenom mám takovej pocit.“

Ještě nám chybí zhodnocení třetí části. Ta byla skvělá. A nemá na to absolutně žádné právo vzhledem k tomu, kolik slabých míst kniha má. Mělo by být protizákonné, aby dramatické a naprosto dokonalé konce takhle zachraňovaly průměrné až podprůměrné knihy! Ale stalo se, a mimo zákon to očividně není. Posledních dvě stě stran jsem slupla posezení, hezky jsem si u toho zapištěla jako správná puberťačka, a místy prožila stavy velice podobné infarktu. Je to vážně hodně dobré zakončení knihy. Kdybych chtěla kombinovat, řekla bych, že první díl byl skvělý až na konec, a na druhém díle byl skvělý v podstatě jen ten konec. Dohromady by to tedy byla moc dobrá kniha. 😄 Na třetí díl, který vychází již 7. října, jsem nejen zvědavá, ale dokonce se na něj i moc těším. I tohle umí dobrý konec (a obsesivní touha nemít nedočtené série).
Podtrženo, sečteno: víc, než na 5/10, se součet kladů nevyšplhá, je mi líto.
Comments (3)