Dostala jsem možnost přečíst si knížku Dej mi pokoj od spisovatelky a psycholožky Petry Štarkové ještě před jejím vydáním. Oficiálně vyhází až 25. července v nakladatelství Motto. Pokud vás z tohoto textu zaujme, můžete si jí předobjednat na e-shopu nakladatelství.

Petra Štarková je autorka populárně naučných článků, fejetonů, povídek z žánru sci-fi a fantasy a knížek pro děti. Dej mi pokoj bude její první knížka pro dospělé čtenáře a stejně jako v těch osmi pro děti, i tady se inspirovala ve své psychologické praxi. Hlavními hrdiny jejích dětských knížek jsou totiž děti s nejrůznějšími poruchami, ať už s poruchou autistického spektra, ADHD nebo třeba vývojovou poruchou, ale i děti z jejich okolí. Pomáhají dětem pochopit, čím si procházejí ony samy nebo čím si můžou procházet jejich kamarádi či sourozenci. Když se mi paní autorka ozvala, uvědomila jsem si, že jsem před lety četla jednu z těchto knih, a to Pravidla skutečných ninjů. Byla psaná velmi citlivě a moc se mi líbila už jen kvůli postavě hodné sociální pracovnice Lenky. Zastávám názor, že nic nepomůže rodičům ve vysvětlení určitého tématu dětem více než právě knížky. Takže pokud hledáte čtení pro sebe i své děti, knížky od Petry Štarkové vám můžu jen a jen doporučit.
Jak už bylo zmíněno, dnes bych se s vámi ráda podělila o své dojmy z autorčiny čerstvé novinky Dej mi pokoj. Vzhledem k tomu, že je autorka psycholožka a mimo terapie a psychologická sezení v rámci své praxe se věnuje i vypracovávání posudků pro soud, byla jsem zvědavá, jak své zkušenosti dokáže přetvořit v příběh. A jak silná kniha to bude, když bude stát na psychologické lince založené na realitě. Odpovědi jsou jasné: dokáže to skvěle a kniha to bude velmi silná! Autorka na mě hned svou první prózou pro dospělé udělala velký dojem a za mě se rozhodně může směle zařadit mezi známá jména současné české literatury jako jsou Alena Mornštajnová, Petra Dvořáková a další.

„Chápeš to?“ zeptá se máma.
„Nevíme, co se u nich stalo,“ začne Josef opatrně.
„No tak proč nám to Táňa řekne?“ vyjede na něj máma podrážděně.
„Možná to neměla lehký,“ napadne Josefa.
„Co by neměla lehký, prosím tě? Vždyť měli malý byt, skoro žádná práce tam nebyla, každá ženská by to měla uklizený za hodinku. A ona pořád na zemi nastláno a dřez plný špinavého nádobí.“
Na dvě stě padesáti jedna stranách najde čtenář příběhy šesti lidí, kteří se, ať už dobrovolně či nedobrovolně, vrátili zpět ke svým rodičům do svých dětských pokojíčků. Anebo z nich nikdy neodešli. U někoho je to očividné na první pohled, u někoho ne, ale jejich životy se prolínají. V knížce se nachází jen jejich výňatek, sledování jejich životních trablí v době od dubna do srpna v blíže nespecifikovaném roce. Jakožto čtenář jsem netušila, jací byli a čím si procházeli předtím, a náramně jsem si užívala to postupné odkrývání jejich tajemství a osobností. A proto se tu o ději nebudu podrobně rozepisovat, ať si to můžete užít stejně. Vytvořila jsem ale koláže pro všech šest postav, které vám možná v něčem napoví (pro zvědavce je tu samozřejmě i oficiální anotace, která je moc dobře napsaná, byť zcela nevystihuje hloubku knihy – to se ale obávám, že nezvládnu ani já zde).

Dej mi pokoj tvoří krátké kapitolky psané ze třetí osoby, které se věnují vždy jednomu či více hrdinům. Již od první stránky jde vidět, že autorka díky své znalosti psychologie nevytvořila skvěle jen jejich zápletky, ale celý jejich charakter. Všichni jsou opravdu realističtí, a to především proto, že je nelze prohlásit za zcela kladné či záporné postavy. Jsou to prostě lidé, se svými dobrými a špatnými stránkami, zmítaní životem. A nic nemusí být takové, jak se na první pohled na zdá. Například ve fantasy knihách má zápletka obvykle více vrstev, ale když narazíte na tu poslední, jsou odkryty všechny karty. Ale lidský život, stejně jako životy hrdinů Dej mi pokoj, je mnohem komplexnější. I když někdo vypadá jako elegán, může to být alkoholik, nebo třeba vyléčený alkoholik, a my to nepoznáme, dokud nám to sám neřekne. Velice subjektivně se mi líbilo, jak je Dej mi pokoj v souladu s odhalením, které jsem nedávno učinila, a to, že náš život je vážně tvořen malinkými detaily. Žila jsem ve fantasy knihách, kde jsou již zmiňované vrstvy a velké, život měnící zvraty, tak dlouho, že jsem zapomněla, co v životě znamenají drobnosti. Jak může kupříkladu jedna věta změnit člověku celý život a on ani nemusí vědět, že to způsobilo právě tohle. A to obvykle v knihách nejde vystihnout, i když v Dej mi pokoj se to tomu blížilo. Pro někoho je tohle mé filosofování hotová věc, tak mi jej odpusťte, já jsem ale ráda za náměty, které mi na toto téma tato kniha přinesla.

„Nemyslíš, že by sis měla najít konečně normální práci a normálního chlapa?“ zabručí otec a otevře ledničku v marné snaze najít aspoň jedno lahvové pivo.
„Vy nenakupujete?“ zeptá se, ale vzápětí si odpoví sám: „Že ty zas mámě nepřispíváš na domácnost? Kolik jsi měla poslední výplatu?“
Adéla zalapá po dechu. Sakra, vlastně jsem mu to ani nestihla napsat. Uvědomí si, že otec neví ani to, že byla na úřadu práce, natož to, že ji odtamtud vyhodili a už nemá nárok na podporu. Horečně přemýšlí, co může říct, aby to aspoň trochu zachránila.
Zpočátku se mi tato kniha jevila jako typická kniha, jejíž téma je pro čtenáře přitažlivé, ale nedělá mu nijak dobře. Je totiž často drsné nebo znepokojující. Čtenáři se líbí, může jí hodnotit klidně plným počtem bodů, zanechá v něm hluboký dojem, ale uleví se mu když jí dočte – přesně takto jsem to měla u dvojrománu Kdyby od Simony a Sabiny Votyových, jehož čtenářům bych doporučila i Dej mi pokoj. Ale na konci Dej mi pokoj jsem si uvědomila, že chci s Dušanem, Martou, Táňou, Josefem, a dokonce i s Adélou a Luisem strávit více času a je mi líto, že už kniha nemá více stránek. Bylo mi s nimi totiž svým způsobem moc dobře, i přes všechny ty nepěkné záležitosti, s kterými se potýkají. Je mi líto, že se nedovím, jak to s nimi pokračovalo dál, čímž chci rovnou i nenápadně naznačit autorce, že bych si klidně nechala líbit pokračování…

Konec mi sám o sobě přišel malinko uspěchaný, ale zase hezky znázorňuje jednu z myšlenek celé knihy, že je třeba poznat, kdy přišel konec, čas postavit se na vlastní nohy nebo naopak dát volnost. Líbí se mi představa, že už zkrátka nadešel konec našeho vyprávění a příběh předal vše, co měl.
Táňa zamíří ven z budovy. Za rohem chodby se zastaví. Prudce vydechuje. Zatraceně. Váhavě otočí hlavu směrem k několika lavicím v čekárně psychiatrické ambulance. Všichni, kdo na nich sedí, vypadají na první pohled normálně. Tak jako ona.
Jedním z důvodů, proč je mi ve finále líto, že už jsem knížku přečetla, i když jsem si v půlce čtení ještě říkala, že se mi asi uleví, je, že to není vyloženě „depka“. Máme tu hrdiny, kteří i když jsou v situaci, kdy by se mohli litovat, nevzdají se radosti ze života. Hrdiny jejichž příběh se teď bude ubírat snad už jen dobrým směrem nebo hrdiny, kteří mají stále sílu pokusit se o změnu, i když tolikrát selhali. Obzvlášť první příklad nádherně kontrastovat s příběhem jiného hrdiny, který přesto, že je zdravý a má celý život před sebou, dokáže vidět jen nespravedlnost, jakou na něm napáchali ostatní.

Jak jsem říkala, nemůžeme o postavách tohoto románu s určitostí prohlásit, že jsou dobří nebo špatní, ale obdivuji autorčinu odvahu pustit se i do postav, u nichž se jazýček vah naklání spíše k tomu druhému.
Moc se mi líbil autorčin styl psaní a její schopnost dokázat toho hodně sdělit na pár řádcích. Stejně tak se mi líbila i gradace, u které nelze prohlásit, kde přesně byla nejsilnější. Liší se to totiž postavu od postavy, u jedné proběhla největší gradace skoro ze začátku knihy, u druhé zase na samém konci. Autorka ke každému příběhu musela přistupovat individuálně a díky tomu dokázala vdechnout každému vlastní duši.
„Jak jste reagoval na ten telefonát?“
„Asi jsem se tomu snažil nějak zabránit.“
„Jak přesně jste se tomu snažil zabránit?“
„Nevím, asi jsem jí nějak vzal ten mobil a vyhodil ho z okna.“

Jsem moc ráda, že se ke mně kniha Dej mi pokoj dostala! Budu na ní a na hezké myšlenky, které obsahuje, dlouho vzpomínat. Doporučila bych jí každému, kdo rád čte knížky s těžšími tématy, a kromě čtenářů Kdyby i třeba čtenářům Stehů od Sáry Zeithammerové. A pokud se jí dostane tolik pozornosti, kolik si zaslouží, budeme jí za pár týdnů vídat hodně vysoko na žebříčcích nejčtenějších knih.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 9,5/10.
Za knížkou TUDY. Já ještě poděkuji autorce, že mi jí nabídla k přečtení ještě před vydáním.