Jedna dívka, jedno rozhodnutí, dva různé příběhy.
Kniha „Kdyby“ od dvou českých autorek, Sabiny Voty a Simony Votyové, je dvojromán, s jakým jsem se v literatuře ještě nesetkala. Vypráví příběh Nely, které změnil jeden večer celý život. Kdyby na tu párty nešla, mohlo být všechno jinak. Ale Nela tam šla a přinesla si odtamtud nálepku znásilněná. Chce na vše zapomenout, ale nejde jí to, přinesla si s sebou ještě něco: je těhotná. Musí se rozhodnout, zda si dítě nechá, nebo půjde na potrat. Rozhodnutí ovlivní nejen Nelin život, ale i životy jejích blízkých. Simona se Sabinou, matka s dcerou, si vzaly na starost každá jeden příběh: v jednom se Nela matkou stane, v druhém ne. Z každé strany knihy začíná jeden příběh, stačí jí jen otočit. Kterou stranu si přečtete první?
Toto je první část recenze na knihu „Kdyby“.
Jako první jsem četla část od Sabiny Voty. Nebýt Sabiny (dovolím si autorky pro lepší přehlednost oslovovat jmény, doufám, že prominou) by žádná kniha nevznikla. Sabina se totiž stala obětí brutálního pokusu o znásilnění. Kdyby na tu party nešla i její kamarádka, která jí vysvobodila ze spárů násilníka, mohlo být všechno jinak. I tak to ale pro mladinkou Sabinu byla velmi traumatizující událost. Nevzpamatovala by se z ní, nebýt podpory maminky Simony. Simona Votyová je spisovatelkou, napsala tři romány a pět knih pro děti. Byla také první, kdo Sabině poradil, aby se ze svých pocitů zkusila vypsat. Sabinina část mě opravdu bavila, a zažehla ve mně skutečně silné emoce. Rozplakala mě, a zanechala velmi znepokojivý pocit.
Nela Šintáková byla znásilněná. Silné trauma jí od té doby provází neustále, zvrací, snaží se odvrátit myšlenky na tu noc, leží v posteli. Pak ale začne uvažovat, zda zvracení není způsobeno i něčím jiným. A skutečně, její nejhorší noční můry se vyplnili. Je těhotná. Co si počne? Je nadějnou studentkou medicíny, na dítě není připravená a vůbec, jak by se mohla podívat na dítě, které má v sobě zčásti JEHO geny. Nela se rozhodne jít na potrat, tím ale události, které se staly v roce 2014 zdaleka nekončí.
„Chytnu se za břicho a umlčím bučení a všechny myšlenky ve své hlavě. Musím to udělat. Sice jsem byla v narkóze, ale stejně jsem měla pocit, jako by do mě kyretu rvali zaživa. Když otevřu oči, je u mě zase máma. Stejně jako na samém začátku. Po tom, co můj život začal jít do sraček.“
Ke knize „Kdyby“ jsem se dostala naprostou náhodou. Byla představena na letošním Světě knihy, kde měla i křest. A shodou okolností to bylo v sále, kde jsem měla ten den směnu – byla jsem totiž na Světě knihy jako brigádnice. „Kdyby“ mě zaujalo právě svým formátem: z jedné strany je fotka samotné Nely, na druhé Nely s děťátkem. Podle toho a jména autorky poznáte, jak se Nela v daném příběhu rozhodne. Jsou to tedy dva samostatné příběhy, každý úplně jiný (nejen tím, jak se Nela rozhodne). Opravdu mi to učarovalo. I proto mě velmi těší, že jsem knihu zakoupila ještě na Světě knihy, přímo na stánku nakladatelství Bourdon, kde byly i knihy s podpisy autorek! Jsem skutečně ráda, že nyní, když mám celý tento neuvěřitelně bolestný, ale úžasně napsaný příběh přečtený, v něm mohu mít i podpisy.
V Sabinině části, která má 209 stran, Nela vypráví z první osoby. Přináší tak skutečné, nefalšované, nijak neupravené emoce. Baví mě si všímat, jak se styl autorek liší. Simona vypráví ze třetí osoby, zatímco Sabina, jak už bylo řečeno, z první. To, že Sabina vypráví z první osoby, má přesah do reality, a činí to celkový dopad knihy mnohem reálnější a smutnější.
Celou knihu jsem Nele fandila (pochopitelně). Je hrozné, jaké příšernosti se jí staly, ovšem ještě horší je to, že se to vážně děje. Nejen knižní postavě, jako je Nela, i reálným dívkám a ženám. Dovolím si tu proto zmínit číslo 116 006, kam mohou tyto statečné ženy, dívky, zkrátka kdokoliv, kdo se stane obětí znásilnění, zavolat. Linka je dostupná nonstop a je bezplatná. Volání je diskrétní a můžete se tam poradit o tom, jak, nebo zda, podat trestní oznámení, anebo se jen vypovídat. V knize má Nela po útoku psychiku dočista rozcupovanou, pronásleduje jí nejen strach, ale i hlas jejího nenarozeného dítěte. Autorka moc dobře zpracovala Nelin měnící se psychický stav. Podle toho, zda je vyprávění zmatené, zda jde jen o krátké úseky v čase, nebo zda jsou věty logické, poznáte, jak na tom zrovna je.
V příběhu mě velmi dojímaly vedlejší postavy. Třeba Nelina matka Elena, která se nebála násilníkovi do očí řvát, že mu „urve koule“. Později se sice ukázalo, že tento, řekněme hysterický, způsob komunikace provozuje i v normálním životě, že to nebylo jen v rámci ochrany dítěte, ale to je vedlejší. Elena Šintáková si u mě získala hned ze začátku pozitivní body, které v průběhu čtení stále narůstaly. Obzvlášť se mi ale líbila linka Nelina bratra Martina. Nebudu vám prozrazovat co a jak, ale je to opravdu nádherný příběh. Vyvrcholení vedlejších linek může v Nelině vyprávění proběhnout na pár řádcích, ale na mě to mělo velký emocionální dopad. Dojalo mě hned několik takových okamžiků.
„Ohlédnu se a upřu pohled na rodiče. Jsou hned za mnou a drží se za ruce. Nebo možná spíš táta drží mámu za ruku, aby nepřeskočila lavici a nezmlátila Richarda tak, že by se v zrcadle nepoznal.“
Vyprávění je velmi podrobné. Samotné znásilnění naštěstí proběhne jen na pár řádcích. ON je skutečně parchant. Bylo mi z něj zle, fyzicky se mi udělalo na zvracení. V některých částích jsem byla až smutná, že autorka umí tak dobře psát. Z řádků cítím skutečné a nijak necenzurované emoce. Právě kvůli Sabinině stylu psaní jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Přečetla jsem jí za večer! Sabina mě nádherně provedla celým příběhem, který je členěn na kapitoly, ale i roky. Děj se odehrává v letech 2014-2023 a zahrnuje i covidovou pandemii. Mohu říct, že jde o vážně dobré dílo české literatury.
S koncem nejsem subjektivně spokojená. Není zle napsaný, já bych si ale přála, aby nebyl tak vyhrocený, aby mohla Nela žít svůj život. Aby to dobře skončilo. Ono to dobře skončilo, ale já bych chtěla jiný dobrý konec, dobrý DOBRÝ konec 😊.
„Já jsem dřív taky přemýšlela, co by bylo kdyby. Kdyby se ze mě stala máma. A jak by takový život vypadal. Tvoje holčička žije někde v paralelním světě. Ona tě nepronásleduje, nemusíš se jí bát. Je to tvoje představa, která ti věčně připomíná, co by bylo kdyby. Ale kdyby neexistuje. Rozhodla ses tak, jak jsi v daný situaci uměla nejlíp, a nemusíš si to vyčítat. […] Až jí zase uslyšíš, neutíkej, pozdrav jí, něco jí řekni. Je jedno, jestli je skutečná, nebo ne, protože pro tebe skutečná je. Neboj se toho hlasu, neboj se dětí. Jediný hlásek, který volá o pomoc, je ten tvůj. Tak mu pomoz.“
Po dočtení mi zbyla velmi nepříjemná pachuť a znepokojivý pocit. Ať jsem potom dělala cokoliv, vždycky jsem si vzpomněla na Nelu, že tyto běžné denní činnosti dělala také, ale měla toho za sebou tolik. „Kdyby“ rozhodně není pro každého. Doporučím jej čtenářům „heavy contemporary“. Tento podžánr s anglickým názvem je na českém trhu stále více oblíbený. Nedoporučuji jej ale slabším a citlivějším povahám.
„Kdyby“ od Sabiny Voty hodnotím 9,6/10
Comment