Jedna dívka, jedno rozhodnutí, dva různé příběhy.
Kniha „Kdyby“ od dvou českých autorek, Sabiny Voty a Simony Votyové, je dvojromán, s jakým jsem se v literatuře ještě nesetkala. Vypráví příběh Nely, které změnil jeden večer celý život. Kdyby na tu párty nešla, mohlo být všechno jinak. Ale Nela tam šla a přinesla si odtamtud nálepku znásilněná. Chce na vše zapomenout, ale nejde jí to, přinesla si s sebou ještě něco: je těhotná. Musí se rozhodnout, zda si dítě nechá, nebo půjde na potrat. Rozhodnutí ovlivní nejen Nelin život, ale i životy jejích blízkých. Simona se Sabinou, matka s dcerou, si vzaly na starost každá jeden příběh: v jednom se Nela matkou stane, v druhém ne. Z každé strany knihy začíná jeden příběh, stačí jí jen otočit. Kterou stranu si přečtete první?
Toto je druhá část recenze na knihy „Kdyby“. První část najdete zde.
Poté, co jsem si přečetla část od Sabiny (dovolím si autorky pro lepší přehlednost oslovovat jmény, doufám, že prominou), jsem se hned pustila do části od její maminky Simony. Tedy hned, co jsem se probudila, první část jsem četla do noci. Simona Votyová vypráví ze třetí osoby. Velmi silně mi to poukazuje na reálnou spojitost s příběhem – Sabina, která píše z osoby první, byla obětí brutálního pokusu o znásilnění. Zachránila jí její kamarádka, ale kdyby ta na tu párty nešla, mohlo být všechno jinak. Matka Simona byla i první, komu Sabina po incidentu volala, a která jí byla po celou dobou velkou oporou. Simona Votyová je česká spisovatelka, má na kontě tři romány a pět knih pro děti (z nichž jedna se stala předlohou pro dětský muzikál). Protože sama píše, poradila své dceři, aby se ze svých pocitů vypsala. A tak začalo vznikat „Kdyby“. Oba příběhy jsou samostatné jednotky, které na sebe odkazují jen v určitých spojitostech. Každý ten příběh na mě působí úplně jinak, přijde mi to úžasné.
Nela Šintáková byla znásilněna. Po incidentu, o kterém nikomu neřekla, se uzavřela do sebe (a do svého pokoje). Když zjistí, že je těhotná, je už v nejzazším termínu pro potrat. Ona se ale rozhodne si miminko nechat, nedokáže ho zabít, i když jako medička ví, že to v 11. týdnu ještě žádné miminko není. Musí nechat školy, a bojí se, zda bude miminku dobrou matkou. Navíc bude mít to malé i JEHO geny. Jakmile ale svou holčičku uvidí, pocítí silnou něhu a náklonost. S dceruškou by si spokojeně žily sami, samozřejmě s podporou babičky, dědečka a strejdy Martina (Nelina mladšího bratra), kdyby se znovu nepotkala s NÍM. ON se rozhodl, že Nele udělá ze života peklo, proto začne usilovat o střídavou, ne-li výhradní péči. I tou největší hrůzou ale Nela prochází s hlavou vztyčenou, protože už nejde jen o ní. Jde i o její dceru.
„Otec bohužel je. Ale vzít mi ji nemůže!“ Chvíli o jejích slovech přemýšlí a srovnává si je v hlavě. Je mu jasné, že mu neříká úplnou pravdu, anebo je všechno tak zamotané, že ničemu nerozumí. Cítí, jak mu mrazí v zátylku, což se mu děje pokaždé, když má strach.
„Co budeš dělat?“ tiše se zeptá.
„Budu bojovat jako lvice,“ odpoví mu. Ví, že právě začala válka.
Po dočtení části od Sabiny Voty, jsem přemýšlela, zda se jedna velmi výrazná vedlejší linka vyvrbí stejně. Mimochodem jsem spokojená s tím, jakou část jsem přečetla první. Klidně vám to doporučím číst stejně. Bylo jasné, že se to, co mě zajímá, nedozvím jinak než čtením, a tak jsem na čtyři hodiny sklonila hlavu a četla.
Simonino vyprávění ze třetí osoby dává prostor všem postavám. Moc mě to bavilo, protože jsem se dozvěděla mnoho o lidech, figurujících i v Sabinině příběhu. Postavy měly možná stejný základ, ale byly někým úplně jiným. Líbilo se mi Simonino vykreslení Eleny Šintákové, maminky Nely. Udělala jí malinko jemnější než Sabina, stejně jako Elenina manžela Petra. Ovšem tam, kde ubrala v Eleně, přidala v otci malé Sofie, Neliny dcery. Byl to ještě větší hajzl než v první části. Bylo mi špatně z toho pekla na zemi, které Nele ze života udělal. Simona Votyová se nebála jít do mnohem větších brutalit. A to je u knihy, jejíž hlavním prvkem je znásilnění, co říct.
„Nela se má blbě od chvíle, cos jí zkurvil život, tak odsud koukej vypadnout, ty sráči, jinak ti urvu koule!“
Ze čtení mi bylo opravdu nesmírně špatně. Protože jak jsem psala na začátku, teď nejde jen o Nelu. Jde i o tu malou! Bylo mi jí tak líto, bylo mi líto, co všechno musí zažívat. Počítala jsem strany, které mi zbývají do konce, už jsem nechtěla o tomhle pekle číst dál. Těch 231 stran mi přišlo neuvěřitelně dlouho. V první části recenze jsem odkazovala na číslo 116 006, které patří nonstop bezplatné lince (nejen) pro oběti znásilnění. Je tu zkrátka, aby pomohla obětem nejrůznějších trestných činů, i domácího násilí. Zmíním i organizaci Pod svícnem, která bojuje za práva oběti domácího násilí, pomáhá obětem opouštějící partnera a zasazuje se za zlepšení přístupu státu k případům domácího násilí.
Opět jsem si oblíbila velké množství vedlejších postav, pro ty, co knihu četli, nebo číst budou, jmenuji Kláru. Také se vám přátelství mezi ní a Nelou tak líbilo? Jen škoda, že nevíme, jak to s ní skončilo. Ale na konci toho bylo na řešení víc než dost, to je pravda. Autorka měla v ději i několik vtipných momentů, taktéž dojemných, ale tak hezky. Hezky dojemně vtipných. Přišlo mi, že má Simona větší nadhled. Vzhledem k tomu, že Sabina psala o svých reálných pocitech mi přijde i logické, že by Simona nadhled měla mít. Moc mě baví sledovat tyhle rozdíly mezi jejich příběhy.
„Chceš mi říct, žes nejdřív špehovala Marcelu převlečená za stařenu, pak jsi ji zmlátila dekou a nakonec jsi s ní šla nechat Sofince píchnout uši?“
Propojení mezi příběhy je zkrátka geniální. Takto pojatý dvojromán bylo úžasné čtení. „Kdyby“ má v sobě hodně emocí, které se na mě přenesly. Stačí si vzpomenout na běsnění Sofinčina otce a hned mě polije studený pot a mám knedlík v krku. Zároveň vnímám ale i ty hezké, to, že Nelin otec Petr přijde tak brzo k rozumu. Mohu opravdu jen doporučit číst v tomto pořadí, tedy Sabina Voty první a až pak její matka Simona. Příběh Simony Votyové se odehrává rovněž v letech 2014-2023, ale mimo covidové téma zakomponuje i válku na Ukrajině.
Po čtení jsem dlouze přemýšlela. Jedno rozhodnutí může opravdu změnit vše. Kdyby se Nela nestala doktorkou, postava Vítka by měla stále odstáté uši, jako je má v příběhu, kde Nela musela školu přerušit. A tak je to i s námi, že? Kdybych jela ze školy autobusem a ne tramvají, mohlo by dojít k momentu, který mi změní život. Ale protože jsem jela tramvají, kde nic nestalo, tak mohu jen přemýšlet, co by se stalo, kdybych jela autobusem. Kdyby kdyby… jak už víme z předchozí recenze, kdyby neexistuje. Máme jen jeden život.
Tak kde je problém? Problém to pochopitelně je. Sídlí v Nelině hlavě. Nevidí sebemenší důvod k tomu být štíhlá a stát se doktorkou. Jediným jejím cílem je vychovat ze své dcery slušného člověka.
S koncem jsem možná malinko více spokojená než u Sabiny, protože vím, že to nijak nepoznamená mé oblíbené vedlejší postavy. Asi si teď říkáte, co se tam proboha stane. Inu, to si už musíte sami přečíst. I tady ale konec nebyl tak dobrý, jak by se mi zamlouvalo. Jsem ale ráda, že jsem se dozvěděla něco trochu víc o tom, jak moji oblíbenci dopadnou.
„Kdyby“ není kniha pro slabší povahy. Jestli to platilo u příběhy Sabiny, tak u Simonina to platí dvojnásob. Rozhodně jí nedoporučím citlivější duším, ani lidem, kteří špatně snášejí ne úplně šťastné příběhy s dětmi.
„Kdyby“ od Simony Votyové se mi kvůli emocionálnímu prožitku nehodnotí jednoduše, stejně jako většina příběhů, kde figuruje velká brutalita.
Když se k napsání čísla ale přinutím, nemohu dát jiné, než 9,6/10.
Ne, není ani o desetinu jiné, než u „Kdyby“ od Sabiny Voty. Ale tak to je, nedokážu říct, který vývoj příběhu byl lepší. Každý má něco do sebe a nepřipadá mi správné, abych jeden z nich prohlásila za lepší. Pokud to ale vy cítíte jinak, je to fajn. Tohle je můj subjektivní pocit.