Sice to letos přichází o trochu déle, ale ani tak to myslím není zbytečný článek. Koneckonců se stále najdou tací, kteří začínají nakupovat dvacátého třetího, že? 😀 Tak tedy zde jsou mé tipy na knižní vánoční dárky, které budou pro obdarovaného zaručeně skvěle čtení. Jedná se totiž o výběr mých nejlepších přečtených letošních knih. Nebude to tak obsáhlý seznam, jako článek z minulého roku, kde jsem se zaměřovala na různé věkové kategorie, ale aspoň to zase bude něco jiného…

Případy Kim Stoneové (Angela Marsons)
Stálice mého blogu, Angela Marsonsová, a její série Případy Kim Stoneové zde samozřejmě nesmí chybět. Jde o mou nejoblíbenější krimi sérii ze současnosti, na kterou nedám dopustit. V současnosti čítá již šestnáct dílů, protože tento měsíc vyšla nová kniha Šest rakví, a vypráví o svérázné inspektorce Kim Stoneové, která se svým týmem, který vám jistě přiroste k srdci, vyšetřuje jedny z nejdrsnějších zločinů v Black country v Anglii. Každá kniha má okolo tři sta padesáti stran, ale díky krátkým kapitolám stránky svižně mizí. Marsonsová se svým psaním dokáže čtenáře vtáhnout do děje natolik, že byť to třeba není žádný velký čtenář, Kim Stoneovou nebude moci odložit.
Myslím, že o Kim toho není třeba více psát. Pokud se chcete o knihách dozvědět více, můžete se podívat na jednu z recenzí pod štítkem „série Případy Kim Stoneové“. Ještě dodám, že je lepší číst knihy popořadě, protože osobní linky vyšetřovatelů se většinou táhnou po několik knih. Pro případy ale obvykle není třeba znát kontext předchozích knih.

Série o Mickeym Hallerovi (Michael Connelly)
Jeden z mých největších objevů z konce minulého roku je rozhodně i Michael Connelly, velice plodný spisovatel detektivek, jehož druhou knihu ze série o Mickeym Hallerovi jsem četla i letos v únoru. Michael Haller, jemuž všichni říkají Mickey, není detektiv, ale advokát. Špičkový advokát, mazaný jako liška a vychytralý jako šimpanz (to jsou chytrá zvířata). Žije si na vysoké noze a rozhodně ví, jak si takové peníze zajistit. Už z tohoto krátkého popisu je vám asi jasné, že Mickey není typ právníka, který ze zásady nezastupuje zločince a když ví, že někomu pomůže, oželí i honorář. Ale je to borec, to jsme se u nás doma shodli všichni, co jsme ho četli!
Knihy jsou psané z první osoby, takže Mickeyho velká osobnost vynikne na sto procent. Čtenáře čeká spoustu právnické hantýrky a případů, do kterých se i sám velký Mickey poněkud zamotá… Musím si příští rok přečíst další knihy z Connellyho pera! Dalo by se říct, že Connelly píše poněkud emočně stroze, ale vůbec to nevadí, protože je fascinující sledovat, jak nastíní situaci a pak nechává hovořit své postavy, které jako by na papíře ožívaly.
Na blogu mám zrecenzované dvě knihy z této série. Mickey Haller se hodí především pro ty, kterým nevadí zpočátku knihy méně akce, a kteří se nezaleknou zdánlivě nezáživných kapitol – než jsem Mickeymu po pár desítkách stran propadla, měla jsem trochu problém se začíst, ale pak už jsem se nemohla odtrhnout. A koho by neoslovila série o Michaleu Hallerovi, Michael Connelly má na svém kontě sérií daleko víc.

Pýcha a předsudek (Jane Austenová)
Udělejme si teď malou odbočku do klasické literatury – nebo jak já jí říkám, do „klasiky, který neomrzí“. Jednou z takových knih je pro mě jednoznačně Pýcha a předsudek od Jane Austenové. Od Jane jsem četla již více knih, ale pouze Pýchu a předsudek znovu i letos (jsem to ale ostuda!), navíc pokud vás nějaká ta kniha od tolik skloňované Jane Austenové zajímá, proč nezačít tou snad nejznámější, jakou Pýcha a předsudek bez pochyby je.
Příběh vypráví o rodině Bennetově, konkrétně o jejich pěti dcerách a o tom, jak je co nejefektivněji všechny provdat. To je totiž to, oč běží, když se vám narodily samé dcery a právě začalo devatenácté století. Vyprávění se soustředí především na Elizabeth, řečenou Lízinku, která je druhá nejstarší, ale podle paní Bennetové má nejmenší šanci se provdat. Byl jí totiž dán velice nepraktický dar: inteligence. Elizabeth má zastání v tatínkovi, který v příběhu pro hysterické a mnohdy otravné chování paní Benetové nastavuje ironickou odezvu. Celá kniha je protkána ironií a nadhledem, což je Jane Austenové vlastní.
Když se do sousedství přistěhuje bohatý pan Bingley, vidí v něm paní Benetová manžela pro minimálně jednu ze svých dcer. Pan Bingley se zamiluje do Jane, nejstarší dcery Bennetových a nejmilejší sestru Elizabeth, a paní Bennetová by jistě našla nějakou dceru i pro jeho přítele pana Darcyho. Hned zpočátku se pan Darcy nelichotivně vyjádří o Elizabeth, která si tak o něm snadno udělá obrázek a začne jím pohrdat. Jaké je ale její překvapení, když o nějakou dobu později, poté, co tráví kvůli Jane a panu Bingleymu čas společně, se jí pan Darcy vyzná, že se do ní zamiloval a že by si jí chtěl vzít. Elizabeth ho odmítne, neboť se jí nelíbilo, jak se k ní po celou dobu choval a je jí jasné, že tak by se k ní choval i jako k manželce, ale tím zaskočený pan Darcy z jejího života nemizí.
Pýcha a předsudek je podle mě první z toho typu romantický knih, kdy se hlavní hrdina po celou dobu chová trochu jako hlupák a drsňák, ale ukáže se, že ve skutečnosti má srdce na dlani. Avšak samozřejmě, že mi to v případě Austenové a pana Darcyho vůbec, ale vůbec nevadí. Pýcha a předsudek je přesně tak dobrá, jak byste čekali, že kniha bude, když se o ní po celém světě tolik mluví. Nakladatelství Slovart teď navíc všechny knihy Jane Austenové vydalo v překladu Kateřiny Hilské s obálkami a kvalitními přebaly pro něžné čtenářky. I díky tomu je to hned krásný dárek, ale pokud byste jej chtěli ještě ozvláštnit, Knihy Dobrovský na jedné své Dobré záložce věnované literárním postavám zobrazuje i Elizabeth.

Příběh dvou měst (Charles Dickens)
Pýcha a předsudek nebyla jediná má letošní klasika. Nesmírně mě bavila a srdce mi zlomila i kniha Příběh dvou měst od Charlese Dickense. Je to podle mě úplně jiný Charles Dickens, než jakého můžeme znát například z Olivera Twista. V Oliverovi Twistovi, stejně jako v Příběhu dvou měst, Dickens bez zábran popisuje příšerné životní podmínky chudých lidí na konci osmnáctého století i to, jak nefér s nimi jednají bohatí, avšak popisuje to s velkou dávkou deprese. To Příběh dvou měst je psán s překrásnou nadějí, která se stává stále větší, a s láskou, ne nutně romantickou, jakou k sobě hrdinové příběhu pociťují. Odsud pochází jeden z mých nejoblíbenějších knižních citátů:
Vzpomínalo si později, že když se sklonil a dotkl se svými rty její tváře, zašeptal jakási slova. Dítě, jež bylo nejblíže, jim později řeklo, a říkalo to pak svým vnoučatům, když se z něho stala krásná stará dáma, že ho slyšelo vyslovit: „Za život, který milujete.“
A je to ještě silnější citát, když znáte jeho kontext. Příběh dvou měst se odehrává z části v Londýně a z části v Paříži v době před a během Velké francouzské revoluce. Soustředí se především na to, že i když Francouzská revoluce začala s těmi nejlepšími úmysly, skončila velice tragicky. A samozřejmě na tu velkou lásku. Za mě jednoznačné doporučení pro všechny milovníky klasiky.

Přízračný svět Branwella Brontëa (Daphne du Maurier)
Poslední knihou pro milovníky klasiky, která už ale není úplně klasikou, je Přízračný svět Branwella Brontëa od Daphne du Maurier, beletrizovaný životopis rodiny Brontëovy. I když ukazuje život a počátky literární doby všech tří sester Brontëových, soustředí se především na trochu tajemnou postavu jejich bratra Branwella. Patrick Branwell Brontë, o němž jeho rodina říkala, že má největší talent z nich všech, měl nejspíš také největší šanci prorazit. Ale snad kvůli tomu, že s ní bylo zacházeno jako v bavlnce, si nedokázal přivyknout na svět mimo jejich rodný dům, kritiku a odmítnutí a nechal svůj talent zakrnět.
Celá rodina Brontëových je ale tak trochu tajemná. Jelikož všichni sourozenci tvořili společně, nejsme si mnohdy jisti, komu připsat autorství jakého textu, navíc všichni zemřeli velice mladí; i když měli ještě mnoho dalších sourozenců, nebyli jen čtyři, jejich otec je všechny přežil. Jejich díla ale žijí nadále. Daphne du Maurier, jinak také autorka gotických románů a povídek, sestavila obraz Branwellova života, dosadila jej do obrazu života jeho sester a udělala z toho velice čtivou knihu. Pro mě dokonce tak čtivou, jako kdejaká fikce a ne životopis. Autorka občas mívá sklony k dramatičnu, ale vše vynahrazuje fakt, že má očividně velice hluboké znalosti o životě rodiny Brontëovy a nikdy se nenechává strhnout natolik, aby na ně přestala brát ohled.
Tina, Lilly a Denis (Hana Repová)

Pro milovnice románů ze života tu mám příběh čtyř sourozenců, kteří byli po smrti svých rodičů, když už byli všichni dospělí a měli své životy, nuceni se nastěhovat zpět do rodného domu. Jedině tak jej totiž nebudou muset prodat. Příběh Sebastiana, Tiny, Denise a Lilly.
Sebastian je fotograf, Tina pracuje v bance, Denis je tak trochu prostopášník, který má problém si udržet zaměstnání, a Lilly je letuška. Každý má své soukromé problémy a na každého je zaměřena jedna kniha, jejich příběhy se ale prolínají ve všech knihách a vždy vystupují alespoň v pozadí. I když čtete o jednom sourozenci, nikdy neztratíte přehled o ostatních. A s čím se tak musejí vypořádávat? Kupříkladu v první knize se Sebastian potká se svou dávnou láskou, Tina se snaží zachránit své manželství, Denis se dostává do potíží a Lilly se připravuje na sovu knihu, která bude pojednávat o tom, jak se zamilovala.
Hana Repová je podle mě mistryní společenských románů. Dokáže do nich dát tu správnou dávku dramatu, aby to bylo jako ze života, nesklouznout při tom k nelogičnostem a stále psát čtivě. U čtení jejích knih jsem se vždy báječně odreagovala a zapomněla na svoje starosti. A protože jsou všechny postavy velmi sympatické, ráda se k nim vracím. V současnosti jsou ze slovenštiny přeloženy příběhy tří ze čtyř sourozenců, ale i na Sebastianovi se už pracuje, jak mi paní autorka prozradila. Moc se na něj těším.
Útočiště (Jérôme Loubry)

Hledáte-li knihu pro milovníka thrillerů, který už přečetl snad všechno, zkuste ho obdarovat Útočištěm. Pokud nemá přečtené přímo Útočiště, je to nejspíš kniha, jakou ještě nikdy nečetl. Útočiště čtenáři zamotá opravdu hlavu. Až do poslední strany nevíte, co je skutečnost a co ne, co je pouze psychologická reakci mysli a co krutá, ošklivá realita. Autorem této knihy je Francouz Jérôme Loubry, který se při psaní inspiroval básní o Králi duchů od J. W. von Goetheho a rozhodně ví, jak čtenáře dokonale převézt. Útočiště je především o drobných spojeních mezi více příběhy, které spolu zdánlivě nesouvisí. Ve finále ale všechno souvisí se vším, a i ten nejmenší detail náhle dává smysl. Čtenář zůstane na konci zkoprnělý a nejspíš mu bude přejíždět mráz po zádech, až si uvědomí, jak dobře je vše vymyšlené.
Asi vám neuniklo, že jsem nezmínila nic o ději. Je to schválně, neboť v případě Útočiště zastávám názor, že čím méně toho víte, tím větší prožitek budete ve finále mít. Doporučuji nečíst ani anotaci a jen se nechat unášet příběhem, ve kterém si nemůžete být jisti ničím. Moc tuto knihu doporučuji, ale předem vás ujišťuji, že někoho by mohla trochu zneklidnit.
O Útočišti jsem psala článek plný naznačování a lákání, aniž bych prozradila něco zásadního – pokud by vás to zajímalo, odkaz je zde.
Trilogie Hra o dědictví (Jennifer Lynn Barnesová)

Mám tu samozřejmě nějaké to čtení i pro mladší čtenáře. Pokud hledáte čtení, které bude vaše náctileté ratolesti bavit natolik, aby četli s radostí, mohly by pro vás být to pravé ořechové knihy Hra o dědictví, Odkaz Hawthornů a Poslední Gambit od Jennifer Lynn Barnesové. Hlavní hrdinka těchto knih, Avery Grambsová, která po smrti matky žila v chudobě se svou nevlastní sestrou Libby, zdědila veškeré mění Tobiase Hawthornea, nejbohatšího muže v Americe. A to měl přitom Hawthorne dědiců „jako maku“! Nikdo, ani samotná Avery, netuší, jak byla s Tobiasem Hawthornem spřízněna a proč jí to všechno odkázal. Ví ale, že takové peníze se neodmítají. Dědictví má jen jednu podmínku: Avery musí strávit celý rok v Hawhtorne house, Tobiasově rodinném sídle. Tam bude muset přežít jak s Hawthorneovou výstřední rodinou včetně čtyř vnuků (pohledných, mimochodem), tak s hádankami na každém kroku. Pomalu začíná být jasné, že Avery pro Hawthornea nebyla jen náhodná volba, ale že měl důvod, proč si jí vybral. Jen na to Avery bude muset přijít.
Byť jsem tuto trilogii nehodnotila vždy pozitivně, pořád mě velice bavila a byla pro mě velkým překvapením. Nejspíš není nejlepší knihou tohoto roku, to máte pravdu, ale do paměti se mi zapsala a pod stromečkem rozhodně udělá radost. Je to mysteriózní kniha, během jejíhož čtení může čtenář hádat spolu s postavami a užít si všemožné šifry a tajnosti. Navíc tu je dobrá zpráva pro ty, kteří si knihu oblíbí: příští rok vyjde volné pokračování Bratři Hawthorneovi, které se bude soustředit na dva ze čtyř bratrů, kteří v trilogii hráli důležitou roli, na Jamesona a Graysona.
Dej mi pokoj (Petra Štarková)

Společenský román Dej mi pokoj, který napsala psycholožka a spisovatelka Petra Štarková, jsem v létě četla ještě, než vyšel (díky e-knize zaslané přímo od autorky). Kniha se mi velice líbila, takže mi nezbývalo než čekat, jakého přijetí se dočká a zda se najdou čtenáři, na které hlavní myšlenka knihy zapůsobí tak silně jako na mě. A oni se našli: například na Databázi knih má Dej mi pokoj přes sto hodnocení a drží si hodnocení 92 %! Autorka popisuje životy šesti lidí, kteří jsou spolu více či méně provázaní. Každý z nich má navíc důvod proč se vrací do svého dětského pokoje, (i když někteří z něj ještě ani neodešli). Petra skvěle využívá své psychologické praxe a předkládá nám samé zajímavé postavy. Každá z nich má svou dějovou linku, která se vyvíjí samostatně bez ohledu na ostatní, takže zatímco něčí příběh už v uvozovkách „skončil“, příběh někoho jiného teprve začíná.
Není to kniha o hezkých tématech, ale přesto mě nebolelo ji číst. Naopak se mi líbilo pohlédnout do očí jedněm z nejhorších lidských vlastností, a to především proto, že autorka z nikoho nedělá primárního záporáka. Každého představuje jako obyčejného člověka s dobrými i špatnými vlastnostmi, který se snaží nějak žít. I proto se z postav, které jsem na začátku odsuzovala, dokázali na konci knihy stát mé nejoblíbenější. Co se mi ale na Dej mi pokoj líbí nejvíc jsou hrdinové, kteří jsou sice v situaci, kdy by se mohli litovat, ale ani tak se nevzdají radosti ze života. A bojují dál
Pokud rádi čtete knihy vedoucí k zamyšlení (nebo někoho takového znáte), pusťte se do příběhů Adély, Dušana, Táni, Luise, Josefa a Marty. Snad si to s nimi užijete tak, jako já.
Dědeček automobil (Adolf Branald)

Rozhodně tu nesmí chybět alespoň jedna kniha z rubriky Retro kousku, kterou nyní zavrženíhodně zanedbávám. Dědeček automobil od Adolfa Branalda vyšel původně v roce 1963 a ve fiktivním příběhu popisuje faktické události z rozvoje českého automobilového průmyslu. Vše začíná v Mladé Boleslavi, u jistého Laurina a Klementa, ale především u Frantíka Projsy, který k nim nastupuje jako mechanik. Je to šikula, tenhle Frantík, a tak, zatímco se v mladoboleslavské automobilce vypracovává výš a výše, píše se kolem něj historie motorismu.
Branald píše moc krásně, číst jeho melodická slova a mluvu na úrovni je jako hladit samet nebo hedvábí a poslouchat při tom celosvětově oceňovaný smyčcový kvartet. Kdyby vás neměl zaujmout obsah, jistě by to dokázal minimálně autorův styl psaní. Je to docela dojemné čtení, především ale poučné a plné těch správných hodnot, ilustrací a dobrodružných a vtipných příběhů. Bavit bude jistě jak děti, tak dospělé. A jisté je, že se na každého čtenáře přenese Branaldova a Frantíkova láska k motorům a třem ká: karteru, karburátoru a kardanu. Čtení o tom, co daný člověk vážně miluje a pro co žije celým svým srdcem, bývá z těch nejhezčích.
Carrie Sotto se vrací (Taylor Jenkins Reid)

Když už jsme u toho, co člověk miluje celým svým srdcem a dává do toho všechno, hned jsem si vzpomněla na čtvrtou knihu Taylor Jenkins Reid, která spadá do série, jíž neoficiálně nazývám „Fiktivní životopisy“: Carrie Sotto se vrací. Carrie Sotto byla tenisová hvězda, ta nejlepší z nejlepších, a tenisu obětovala celý svůj život. Vyhrála všechno, co se dalo, stanovila nové rekordy a ty staré překonala. A teď, těsně před jejími čtyřicátými narozeniny, je jeden z jejích nejdůležitějších rekordů pokořen. Carrie to odmítá jen sledovat a rozhodne se, že spolu se svým otcem, který jí celý život až do pár let před ukončením kariéry trénoval, se znovu dostane do formy a získá svůj rekord nazpět. I přesto všechno, co dokázala, nastupuje do turnaje jako outsider a poprvé se nějak vyrovnává s tím, že tenis z jejího života opět zmizí.
Carrie Sotto se vrací je kniha, která mě naučila zbožňovat tenis. Je rozdělená podle turnajů, na kterých se Carrie předvede, a číst jí je právě tak napínavé a dramatické, jako sledovat finále letošního Wimbledonu, který vyhrála Barbora Krejčíková. Carrie je komplikovaná osobnost, ke které si čtenář může, ale i nemusí, najít cestu. Je to velmi čtivá kniha, kterou budete mít přečtenou za chvilku, a možná poté rádi sáhnete po dalších knihách z „Fiktivních životopisů“. Více jsem o nich psala zde. Podstatné ale je, že nemusíte být fanoušek tenisu, abyste si Carrie užili. Já do ní šla s tím, že jsem o tenisu vůbec nic nevěděla, a v průběhu čtení jsem vše potřebné pochytila. Ačkoliv jsem si myslela opak, Carrie Sotto se vrací se stala mou nejoblíbenější knížkou od autorky a doporučuji ji kudy chudím. Tenis je právě to, co lidi většinou odrazuje, ale věřte tomu nebo ne, v Carrie to není primárně o tenise. Na to ale bude muset přijít i sama Carrie.
(Bez)vadní (Marta Łabęcka)

(Bez)vadní jsou příběh o několika smutnících duších, které se právě nacházejí v poslední ročníku gymnázia. Josephine, řečená Josie, se nemůže dočkat, až dokončí střední školu a vymaní se tak z područí perfekcionistických rodičů. Odjede na vysokou školu do Ameriky a do rodného města už se nikdy nevrátí. Plánuje to už dlouhé roky, ale teď, když to má konečně nastat, si najednou není jistá, zda to chce vážně udělat. Do života jí totiž vstoupí láska a především přátelství.
Josie, Chase, Archer, Valeria a Ethan jsou každý jiný, přesto spolu prožijí moc hezké chvíle. Primárně je to kniha o Josie a Chaseovi, ale ne jako o zamilovaném páru. Předtím, než přijde láska, totiž přichází velké přátelství. Kromě běžných událostí z životů maturantů si pro nás autorka připravila i několik dramatičtějších zvratů, které se mi také nesmírně líbily. Především uchopení jednoho tématu bylo za mě perfektní.
Je to čtení pro dospívající i dospělé slečny a dámy, a mně při něm nejedna slzička ukápla. Autorka má specifický styl psaní, při němž působí jako zcela nezúčastněný vypravěč a získává tak ve vyprávění možnosti, díky kterým jsou (Bez)vadní trochu ozvláštnění. Celkově se mi moc líbilo, jak autorka příběh uchopila a jak s ním pracovala, včetně nenásilného rozvíjení a charakteristik postav. Více se rozepisuji v recenzi, na kterou vás s dovolením odkážu.
V lednu by u nás snad konečně měl vyjít druhý díl ze tří. Těším se, jistě to bude opět tak hluboké a promyšlené čtení, jako právě (Bez)vadní. Ti sice nejspíš nejsou dílo, které označíte za přelomové, ani to nebude nejlepší kniha, kterou jste kdy četli, ale má nepopsatelné kouzlo, díky kterému si jí čtenář užije od první do poslední stránky a bude na ni rád vzpomínat.
Princův štít (Cassandra Clare)

Na chvilku mrkněme do žánru fantasy. Letos vyšla Cassandře Clare, autorce úžasné ságy o lovcích stínů, poprvé po mnoha letech kniha mimo tuto ságu. Jmenuje se Princův štít, je to první díl série Kroniky Castellane, a je to Cassandra Clare ve své nejlepší formě.
Svět Princova štítu je inspirován orientální kulturou, má silně položené základy a je plný promyšlených detailů. Rozhodně Princův štít považuji za Cassandřin nejpropracovanější a nejdospělější příběh. Mísí se zde mnoho prvků založených na skutečných historických místech a událostech, mnoho umělých jazyků, rozličných kultur a jejich tradic. I tak se ale čtenář zvládne po pár stránkách zorientovat. Jako další bych tu mohla pět ódy na postavy, vybudované vztahy mezi nimi a absenci romantické linky (zatím)… Jsem knihou naprosto unešená, i když mám nějaké pochybnosti ohledně konce, které ale dokážu definitivně vyvrátit nebo potvrdit až s druhým dílem.
Živý štít je přísně tajná castellanská stará tradice, ke které se většinou uchylují královské rodiny pouze s jedním potomkem. Vyberou při ní ze sirotčince dítě, které se nejvíc podobá tomu jejich, naučí ho způsobům, přidají trochu magie a v nebezpečných situacích ho vyšlou na veřejnost místo prince. Daného sirotka tak nečeká smrt v chudobě na ulici, ale smrt tam, kde by čekala korunního prince. Štítem prince Conora, budoucího krále městského státu Castellane, je Kel Saren. Je ale i princovým přítelem, bratrem a nejbližším důvěrníkem. Udělal by cokoliv, aby ho ochránil, a i když je oficiálně věrný koruně, všichni vědí, že koruna pro něj ve srovnání s Conorem nic neznamená. Kel by vždy zvolil Conora. A pak je tu Aškarka Lin Casterová, lékařka pocházející z prastarého národu, který si uchoval poslední špetky magie v tomto světě. Cesty Lin, Conora a Kela se protnou a náhle vše souvisí se vším. Kam a proč zmizela magie, odkud přichází současná hrozba vůči Conorovi či jak vyléčit Lininu kamarádku. Co ale s tím, když informace má nejznámější zločince ve městě? Princův štít je mimo zmíněné také šesti set stránkový příběh plného korupce, divokých večírků, mocenských intrik a poznávání cizí kultury, který stojí za více než jeden pohled.
Kroniky Kaninu (Amanda Hocking)

Princův štít bude nejspíš bavit i dospělé čtenáře, ale Kroniky Kaninu jsou spíše pro ty mladší. Řekla bych tak pro patnácti-šestnácti leté. Kroniky Kaninu jsou trilogie čítající knihy Mrazivý oheň, Políbená ledem a Křišťálové království a mně se jí letos konečně povedlo dočíst! Tak dlouho jsem poslední díl sháněla, až jsem jej konečně sehnala. Kroniky Kaninu jsou pokračováním další série Amandy Hocking, Světa Tryllů. Tuto sérii jsem nečetla, ale vůbec mi to při čtení nevadilo. Začíná tu totiž nový příběh, a to příběh Bryn Avenové.
Bryn Avenová je míšenka, a kromě toho, že mezi tmavé Kaniny nezapadá vzhledem, vybočuje i myšlením. Přála by si stát se členkou elitní královské gardy, ale není schopná získat si respekt a důvěru. Když ovšem přijde na to prokázat, že si je zaslouží, raději by svá přání vzala zpět. Ale stalo se, všechno dobře dopadlo a z Bryn se díky tomu skutečně stane členka královské gardy. Ovšem zatímco se čím Bryn dál tím víc zakoukává do svého šéfa Ridleyho Dresdena, minulost se opět ozývá. Tentokrát nebude muset zachránit jen sebe a svého otce, jako tomu bylo kdysi, ale rovnou celé království…
Jak píši výše, je to nenáročné čtení pro dívky, kterým podle mě neuděláte krok vedle. Já si tuto trilogii na seznam nejlepších přečtených knih letošního roku řadím především pro tu nostalgickou hodnotu, kterou pro mě mají. Ale za tím, že je to dobrá série, si stojím. 😀
Stačí mávnout křídly (Sára Topinková)

Nyní se pojďme naladit na českou vlnu. Jako první tu mám Stačí mávnout křídly, příběh o dospívání v České republice, realistickém pojetí psychických problémů a (opět) přátelství. Autorka Sára Topinková napsala Stačí mávnout křídly teprve v sedmnácti letech, díky čemuž dokáže proniknout do duší svých vrstevníků, pro které je kniha primárně určená. Já bych ji ale doporučila každému, kdo potřebuje objetí po náročném dni. Protože přesně tím pro mě byla, objetím. A zrovna tak únikem z reality jako knihou zcela vystihující, jak to „u nás“ chodí. Po celou dobu čtení jsem měla pocit, jako by se mi příběh odehrával přímo před očima a cítila i to, co nebylo zmíněno, protože to být zmiňováno nemuselo. Ve Stačí mávnout křídly jsou věci, které čtenář zkrátka cítí spolu s hlavními hrdiny.
Z autorčina psaní jasně čiší osobitost, která celá knihu pozvedá na vyšší úroveň a ve spojitosti s tématem, kterým se zabývá, ze sebe dělá téměř povinnou četbu pro všechny dospívající. Pokud někoho takového ve svém okolí máte, tohle je ten nejlepší knižní dárek, který mu můžete dát! Rovnou upozorňuji, že už vyšlo i volné pokračování, Pilná jako včelka, které ale ještě nemám přečtené. Momentálně mohu doporučit pouze Stačí mávnout křídly a to všemi deseti.
Pláč němého boha (Tereza Matoušková)

Z pera další skvělé české autorky je i duologie Pláč němého boha, která je také jasným důkazem, že klasická fantasy ještě nevymřela. Příběh se odehrává ve světě jménem Podmoří, což je země, která byla bohy uvržená na dno moře, když podmínky na Souši přestaly být vhodné pro život. V Podmoří je neustále šero, mají tam pouze mechanické slunce, protože to opravdové k nim nedosáhne, je tam vlhko, zima a je to tam nudné. I když jak pro koho: Denylu Soarvet zaměstnává pletichaření mezi šlechtou a mágy, Worliha Hatu povstání a jeho nezbedná sestra Revena, Paní hvězd Kajam vražda její královny a nekromág Toreus má plné ruce práce se studiem temné magie. Všichni žijí své vlastní příběhy, které spojuje to, kde se odehrávají: v Podmoří. A ať si připadají sebedůležitěji, nedochází jim, že v Podmoří je všechno podřízeno bohy, kteří si s nimi mohou, a budou, dělat, co budou chtít.
Pláč němého boha mě hodně bavil. Našla jsem tam prvky, kterými mi připomínal knihy Terryho Pratchetta nebo Zaklínače Andrzeje Sapkowského, velice jsem se bavila autorčiným humorem a nepředvídatelnými zvraty. Konec druhého svazku a tedy i celé duologie byl navíc jeden z nejlepších konců, jaký jsem kdy četla.
Tereza Matoušková vystupuje pod přezdívkou Temnářka a mimo psaní vede i kurzy psaní. Pokud už ale máte Němého boha přečteného, možná vás zaujme autorčina předchozí tvorba, které má opravdu požehnaně a já si na ni plánuji brzy posvítit.
Návrat do Bridgewater (Kristina Hattenhauer)

To Kristina Hattenhauer se pustila do historického románu ve stylu klasické literatury pro všechny milovníky velkých romantických příběhů, upršeného anglického počasí a knih, které „slupnete“ na posezení. Protože přesně to je Návrat do Bridgewater.
Olivii Flemingové zemřela životní láska, její přítel Simon, a tak se vydává do jeho rodného městečka Bridgewater, aby vykonala Simonovu poslední vůli: tedy rozprášit jeho popel na hrobu matky a předat dopis otci. David Henderson je tak hrubý a arogantní, že Olivii vůbec nejde do hlavy, jak mohl mít tak hodného syna jako byl Simon. Když ale nastanou komplikace a Olivia musí zůstat v jeho domě, objeví se u Davida občas i další tvář, která naznačuje, že možná není jen hrubý a arogantní… Vyprávění střídá pohledy na Olivii a Davida a vzniká tak poměrně napínavý příběh o tajemství z minulosti, které má moc zničit i přítomnost.
Návrat do Bridgewater je kniha s krásnou atmosférou, ideální čtení na podzim, ale číst se dá v jakékoliv části roku. Užívala jsem si autorčin styl psaní, který působil jako styl psaní nějaké klasické autorky, například některé ze sester Brontëových, ale drobný subjektivní problém jsem měla – pro více vás s dovolením odkáži na recenzi, je to totiž nadlouho. Návrat do Bridgewater je však každopádně knížka pro milovnice Na Větrné hůrce jako vyšitá.
Pomíjivost (Tereza Marková)

Pomalu se mým nejlepším čtivem propracováváme na konec roku a to znamená i ke knihám, které jste tu měli možnost spatřit docela nedávno. Jako třeba právě Pomíjivost od Terezy Markové. Pomíjivost je útlounká kniha, v níž záleží na každém užitém slově a až do samého konce si nejspíš nebudete jistí, co si o ní myslet. Mě Pomíjivost pořádně chytla za srdce. Je to příběh s krásnými myšlenkami, který nabádá k zamyšlení, má pěkný melancholický nádech, ale zároveň čtenáře navnazuje rychle číst dál, protože od první stránky je jasné, že je na něm něco divného. Jak by taky ne, když je to o dvou kamarádkách, Lily a Laře, které se po jednom večírku vybourají v autě a Lara Lily přemluví, aby spolu s ní předstírala její smrt. Samozřejmě, že to Lily přijde jako šílenství, ale Lara ji jako vždy přemluví.
Ani na tuto scénu, ani na žádnou jinou, se po dočtení ale nebudete dívat stejnýma očima. Nemyslím si, že vůbec na něco ano. Tím se ale kniha stává mnohem silnější. Pomíjivost je vážně „tintítko“, nepronese se a máte ji přečtenou za chvilku. Kromě toho je v ní i několik moc krásných ilustrací, které vyprávění krásné doplňují.

Destilace (Bára Vencálková)
Destilace od Báry Vencálkové je sbírka plná kraťoučkých textů, která mi při čtení postihla velkou útěchu. Už jsem tu o ní psala mockrát, takže než bych se rozepisovala znovu, odkáži vás na jeden z předchozích textů. Tady už jen dodám, že Destilace je důkazem, že moderní poezie se dá dělat stejně dobře, jako ta klasická, a že ji doporučuji všem, kteří znají a mají rádi básně Rupi Kaur. Bára Vencálková je podle mě taková její česká příbuzná, která má ale ještě o špetku talentu navíc.
Alžběta a drak (Dagmar Ruščáková)

A jsme na konci českých nejlepších knih letošního roku. S jakou jinou skončit než s tou úplně nejlepší knihou, jakou jsem letos četla, že? Tou je prosím pěkně Alžběta a drak od Dagmar Ruščákové, napůl společenský román, napůl epická fantasy kniha. Obě části ale mají něco společného. Nebo spíše někoho: Alžbětu. Bezvadnou hlavní hrdinku, ale také maminku, babičku a ženu, která právě přišla na manželovu nevěru. Zatímco její muž lékař prchá před důsledky svých činů na humanitární misi, Alžběta dává výpověď v práci a stěhuje se do svého rodného domu na vesnici, který dnes slouží už jen jako chata. Kompletně překope svůj život, dokonce natolik, že se nakonec dostane do kontaktu s dračicí Brandy z jiné dimenze, která je v ohrožení. A na její záchraně se může spolu s Brandy a jejím jezdcem Arkanem podílet právě i Alžběta. Zapojit do tohoto dobrodružství se Alžběta rozhodne až tehdy, když zjistí, nakolik jsou jejich dva tak rozdílné světa vzájemně propojené. Ale jak to všechno proběhne a dopadne, to si už musíte přečíst sami.
S Alžbětou jsem strávila něco málo přes týden a kompletně jsem jejím příběhem žila. Je to velice popisný a propracovaný román, takže není těžké nechat se do příběhu vtáhnout. K tomu autorka píše krásně čtivě a místy si hezky hraje s češtinou, střídá zaměření na postavy a nechává čtenáře nahlédnout na příběh ze spousty úhlů. Mně osobně tak velmi rozšířila obzory i mimo fiktivní roviny.
V Alžbětě najdete všechny prvky klasické fantasy, pro kterou budete dýchat, ve společenské části knihy zase téměř nulová klišé. Na konci jsem se nemohla rozhodnout, která část se mi líbila více, a to bych si před začátkem čtení vsadila na onu fantasy část.
S Alžbětou vám bude pěkně. Nejen pro ten příběh, ale i kvůli Alžbětě samotné, laskavé a chytré ženě s neutuchající touhou se vzdělávat. Alžběta je také velmi inspirativní a spolu s dračicí Brandy tvoří povedenou dvojku, která může ve čtenáři zanechat hluboký dojem. Každý by měl mít svou Alžbětu a draka. 😀
Hunger games (Suzanne Collins)

Na úplný konec jsem si nechala jeden z nejčerstvějších příspěvků na mém blogu, a to Hunger games, dystopickou trilogii od Suzanne Collinsové. Vzhledem k tomu, že jí sem v posledních týdnech „cpu“ pořád, budu jenom stručná.
Hunger games jsou naprosto skvělá série. Autorka píše čtivě, na rozdíl od některých dnešních young adult spisovatelů na úrovni a předává skrze svá slova silné emoce i dojmy. I hlavní hrdinka je Katniss Everdeenová je výborná. Katniss žije v Panemu, zemi, která vznikla na troskách Severní Ameriky po ekonomicko-ekologickém kolapsu světa. Panem tvoří hlavní město Kapitol a dvanáct přiléhajících krajů, které pro Kapitol dá se říci otročí. Před sedmdesáti čtyřmi lety se kraje pokusily vzbouřit, ale nevyšlo jim to, a aby jim Kapitol každý rok svou nadvládu připomínal, nutí kraje již sedmdesát čtyři let vylosovat jednu dívku a jednoho chlapce ve věku od dvanácti do osmnácti let, aby se spolu s dětmi z okolních kraji utkali ve smrtící aréně v souboji na život a na smrt. Jejich pokusy přežít se mezitím živě přenášejí jak do Kapitolu, kde to mají za úžasnou zábavu, tak do krajů, kde tím trpí. Říkají tomu Hladové hry.
Dívkou za Dvanáctý kraj, kde žije Katniss, je tento rok vybraná její malá sestřička Prim. Než by Katniss sledovala svou dvanáctiletou sestru zemřít, přihlásí se za ní jako dobrovolnice. Katniss tak čeká snaha přežít v nehostinných podmínkách arény a bojovat tu natolik tvrdě, aby se mohla vrátit ke své rodině. Z dvaceti čtyř vylosovaných se ale vítězem může zůstat jenom jeden. Zbytek již z arény nevyjde.

Hunger games jsou zkrátka výborná série. Hluboká, se silným poselstvím, ale i poměrně drsná. Pokud přemýšlíte, že jí někoho obdarujete, mějte na paměti, že knihy jsou aspoň třikrát tak brutálnější než filmy. Ovšem knihy a film se absolutně nedají srovnat – nechápu, jak pro mě mohlo takové veledílo zůstat skryté ve stínu filmu! Jsou to jedny z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
A to je pro má letošní vánoční doporučení vše. Příští rok se to zase pokusím pojmout jinak, aby se nám tu vystřídaly opět jiné knihy. Pamatujte, že kniha je ten nejlepší dárek, který můžete někomu dát. Šťastné a veselé!1
- P. S. Vynechala jsem tu ještě jednu skvělou sérii a to husitskou trilogii od Andrzeje Sapkowského. Udělala jsem to proto, že jde o velice specifické čtení, které by jako dárek, který se má nejlpépe na sto procent líbit, mohlo být poměrně riskantní. Jinak to ale samozřejmě je jedno z těch „nej“, co jsem za tento rok četla! ↩︎
Jolanko, to je úctyhodný a inspirující seznam! A máš ho moc dobře zpracovaný 🙂
Já, Alžběta i Brandy ti děkujeme za zařazení 🙂
Mockrát děkuji! A s děvčaty jste si své místo rozhodně zasloužily. 😀