„Tehdy jsem možná snil o výpravě na povrch. O dobrodružstvích, která bych zažil v ruinách vílích měst. Neuvědomoval jsem si, jak nádherné je purpurové nebe, po kterém pluje mechanické slunce. Netajil se mi dech při pohledu na stádo iridů, které se vzneslo do oblak. Nedokázala jsem docenit, v jak čaroskrásné zemi žiji. Možná bychom mohli odejít a usídlit se na Souši. Ale proč? Podmoří je náš domov.“
Před tisíci lety podlehla souš příšerné pohromě. Bohové stihli zachránit jeden světadíl, uzavřeli ho do vzduchové bubliny a potopili až na dno moře. Avšak život tam nezůstal stejný, nenajdete tam lesy plné zvěře a rozkvetlé louky. Jak by to mohlo vypadat, když si to vyvolili bohové? Krásné pláže, lesy, louky? Místo kde nikdo nestrádá a nehladoví? Ne, ne. V Podmoří se žije v chladu, tmě, špíně a s mechanickým sluncem, které má za úkol vytvářet aspoň trochu tepla a světla.
Před dvěma tisíci lety si bohové vyvolili velemága Xandria Balogu, příslušníka nejvyšší kasty, aby vládl světadílu. Podrobil si mnoho národů a vybudoval mocnou říši zvanou Delfie. Některé kouty světadílu se mu dodnes nepodrobily, ale již brzy tomu může být jinak. Jeho dlouhověký život se ale nachyluje ke konci. Denyela, duševně chorá, nijak zvlášť vzdělaná, přesto půvabná velemágova dcera o něj obětavě pečuje. Ale Denyela je mnohem bystřejší, než se dělá a dobře ví, že jakmile starý Xandrius zemře, mnoho mágů se div nepopere, aby si pro sebe získali moc. Velemág mezitím pověřuje mágy a kněze, aby pro něj vytvořili testy, které okamžitě poznají, kdo má v krvi zlo a zvrácenost a plánují ho zradit. Jako by nestačily pokusy na těhotných ženách, jejichž účelem je přivést na svět jen čisté děti, žádné odpadlíky.
Ze vzdálených koutů říše přicházejí znepokojivé zprávy o Dětech pouště. Děti pouště mají zelené oči se štěrbinovitými zornicemi bez bělma, a to není jediné v čem se podobají hadům. Železnou rukou jim vládne Shiver Hata. S jeho vládou ale nejsou mnozí spokojeni a čím dál více Dětí pouště se připojuje na stranu povstalců, které vede synovec Shivera, Worlih. Worlih je ten nejméně pravděpodobný vůdce. Je stále častován jmény jako mrzák, kripl, neduživec, hrbáč, a mnozí se ho stále štítí. I přes své pokroucené a postižené tělo se ale jako správné dítě pouště dokázal vyhoupnout do sedla pouštního hada a vést povstalce. Jeho sestra Revena je po celém kraji známá jako divoká a nezvladatelná, přesto ji Worlih miluje.
Na souši kdysi vládly ženy, jež jsou dnes pohrdavě častovány oslovením Víly. Paní hvězd, nazývány jmény přízračných bytostí, strašidel! Pche! Kromě svých bílých vlasů se proslavily především tím, že kdysi přestaly, věřit v bohy. Nyní žijí v Severních hvozdech pod vedením královny Benetrix. Kajam, bledý svit hvězd, je blízká pobočnice královny, která je jedné noci probuzena, protože došlo k převratu, se kterým se pojí i vraždění. Kajam je od té doby na útěku.
Dočetli jste až sem? Právě jste se seznámili s dějem úžasného fantasy příběhu Pláč němého boha od Terezy Matouškové. Tedy prvního svazku o 415 stranách, druhý svazek už je také na světě a stran má 344. Nejde o první knihy z pera Terezy Matouškové, na kontě má už osmnáct knih (více na Databázi knih), ať už je sama napsala, nebo do nich přispěla povídkou. Již více než deset let vede kurzy tvůrčího psaní a na Instagramu ji najdete jako @temnarka V Pláči němého boha se jí podařilo vytvořit nesmírně poutavý příběh, který bych se stylem vyprávění a originalitou nebála přirovnat k Sapkowského Zaklínači.
Začala bych zmíněním toho, že Pláč němého boha má velmi sympatický formát a vazbu. Jde o tu měkkou vazbu, kterou mám ráda skoro stejně jako tvrdou, protože se nezohybá při každé manipulaci. Dokazuje to i fakt, že jsem knihu měla půjčenou z knihovny a byla v perfektním stavu. (V knihovně je mimochodem velmi oblíbená, bez rezervace se neobejdete.)
Příběh mě zaujal od první stránky. Hltala jsem každou stránku, přesto mi přišlo, že je to napsáno tak nějak nijace (je to velmi silné tvrzení, které nemám ničím podložené, ani na to nemám dostatečnou kvalifikaci, jde pouze o mé subjektivní dojmy ze čtení). Děj tam byl, a byl úžasný, o tom žádná, ale chyběla mi jakási hloubka? Přemýšlela jsem, co by bylo za potřebí, aby se změnila ona nijakost a přišla potřebná hloubka, ale na nic jsem nepřišla. Nepřidala bych ani neubrala jedinou stránku. Proto soudím, že jsem potřebovala proniknout pod povrch příběhu, protože postupem času jsem výše zmíněné ani nezaregistrovala.
Obrovský bod jde Pláči němého boha za postavy. Worlih je neskutečně milý, opět je to postava, ze které dobro přímo čiší. Pro ty mám velkou slabost a Worlih se řadí na seznam mých nejoblíbenějších postav vůbec. Denyela Soarvet je rovněž výborně napsaná! Má několik vrstev osobnosti, ke kterým jsem se postupně pročetla, jako když se loupe cibule. Je doopravdy výborně vymyšlená, stejně jako celý svět Podmoří.
Ve struktuře Podmoří mi od začátku nesedělo pár věcí, přišlo mi dočista divných. Opět se ale jednalo o první subjektivní dojem, protože nyní mi to všechno přijde naprosto přirozené. Během čtení prvního svazku jsem se podívala na mnohá místa, pochopila různé kultury žijící v podmořské skrýši a dala si mnoho poznatků do souvislostí. Opravdu miluji ty chvíle, kdy si při čtení uvědomím spojitosti. Nejsou ani zmiňovány, ale já to vím a je to neskutečný pocit.
Díky autorčinu popisování nejednoho bezvýznamného detailu dostalo Podmoří velmi lidskou podobu. (Pro příklad si přečtěte odstavec na obrázku.) To mi zase lehce připomnělo Pratchetovy knihy a bylo mi to nesmírně sympatické. Také se mi velmi líbilo nenásilné propojení všech dějových linek, často skrze vedlejší postavy, které se nyní stávají velmi důležitými.
Konec první části přijde v naprosto bezvýznamnou chvíli, kdy se nic neděje. Nezaznamenala jsem skoro žádnou gradaci, která by čtenáře napínala jako kšandy. Žádné vyvrcholení. Jakoby jste se dívali na film, který vás takřka nijak nenaláká na druhý dál. Ale možná to dělá Pláč němého boha ještě více neobyčejným, protože nás přeci jen láká. Myslím si, že první svazek měl za úkol uvést do světa Podmoří a rozjet zápletky. Je tam jistá gradace, díky které se nacházíme na místech, odkud může začít příběh s epickým koncem.
První svazek Pláče němého boha mi přinesl moc příjemné strávení času. Skutečně mě to moc bavilo a čtení jsem si vážně užila. Moc vám knížku doporučuji, jde o skvost z českého rybníčku, který si stejně jako autorku samotnou, musíme hýčkat! Z velké části ve mně ale zanechává takový nijaký pocit, a asi mi chybí výraznější gradace.
Po důkladném rozmyšlení hodnotím 9/10.
I přesto, že dějově je to na plný počet bodů, příběh zdánlivě nikam nedospěl, což spolu s dalšími zmíněnými činí minus jeden bod.
Knihu vydalo nakladatelství Laser. Můžete si pořídit tuto nebo další fantasy a scifi skvosty.
Comments (2)