S čarodějem Magnusem Banem jsem se poprvé setkala již během čtení prvního dílu série Nástroje smrti od Cassandry Clare. Každý, kdo někdy četl nějakou knihu o lovcích stínů od zmiňované autorky, si na Magnuse jistě pamatuje. Jelikož je to čaroděj, tedy potomek démona a člověka, je nesmrtelný a může tak hezky zamíchat dějem i v trilogii, která se odehrává nejdále v historii: v Pekelných strojích v roce 1878. Magnusovi je už něco přes čtyři století, ale neustále o svém věku mlží podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Dále je pro něj typická vášeň pro módu, pořádání okázalých večírků a pobuřování starších lovců stínů svým „nevhodným chováním“. A pak samozřejmě zlaté oči připomínající kočičí, které jsou jeho démonským znamením; tedy něčím, co jasně prokazuje jeho démonský původ a má jej v jiné podobě každý čaroděj. V Nástrojích smrti je Magnus velice mocný čaroděj, dokonce nejmocnější v celém Brooklynu a nosí proto titul Nejvyššího brooklynského čaroděje. Abych byla upřímná, v Nástrojích smrtích jsem Magnuse neměla moc ráda. Byl vtipný, to ano, ale nejspíš je ve mně něco z konzervativnosti nefilim (jiný název pro lovce stínů), takže mě na jeho extravagantní osobnosti občas něco vytáčelo. Až v dalších sériích (i v těch, které Nástrojům předcházely, tedy Pekelných strojích a Poslední hodině) vyšlo najevo jeho dobré srdce, obětavost a ochota pomoci. Magnus to může maskovat jak chce, ale moc takových, kteří by pomáhali lovcům stínům i přesto, že by se v jejich historii nenašel jediný moment, kdy by oni byť jen hnuli prsty pro čaroděje, moc není. A nyní, když jsem přečetla Baneovy kroniky, mám Magnuse ještě radši.

Baneovy kroniky jsou jednou z doplňkových knih k sáze o lovcích stínů a tvoří je jedenáct povídek z Magnusova života. Odehrávají se a soustředí na nejrůznější časová období, od sedmnáctého století až po průběh Nástrojů smrti. Rozhodně doporučuji si Baneovy kroniky přečíst až když máte dočtené všechny stínolovecké série (snad vyjma Temných lstí, na ty se neobjevují žádné narážky), protože nejenže tu najdete spoilery, ale také možná vůbec nepochopíte důležitost některých událostí.
Baneovy kroniky jsou jednoduché, příjemné čtení, které mi zase obohatilo obrázek stínoloveckého světa o pár drobností navíc. Mezi povídky, které mě zaujaly nejvíce, patří ta, která vysvětluje Magnusovu minulost s chladnou upírkou Camille Belcourtovou, kterou jsem v Nástrojích smrtí nesnášela, ale tady jsem příhody o ní dočista hltala. V souvislosti s Camille se Magnus podívá do Londýna ještě před Pekelnými stroji, čímž je zásadně ovlivní ještě předtím, než události Strojů začnou. A Cassandra nás neochudila ani o setkání s čarodějkou Tessou Grayovou nebo Jocelyn Frayovou a hlavní hrdinkou Nástrojů smrti Clary, když byla ještě batole. Ale nic víc vám už neprozradím! Zbytek povídek mě sice bavil, ale že by to bylo zcela ono, to ne. Jakmile v nich nebyla žádná souvislost s hlavní ságou, nejednou mě docela potrápily. Hned první dvě povídky jsou z Magnusova raného života, pouze o něm a ty mě nejspíš bavily nejméně. Prokousat se jimi mi zabralo dva dny.
Na dekoltu, bělostném a klenutém jako perla, švadlena látkou zjevně šetřila. Dokonalou bělost křivky jejího poprsí a krku narušovala pouze černá sametová stužka a bohatě zářící lokny splývající jí podél tváří. Jedna zlatá lokna byla tak dlouhá, že jí spočinula na elegantní křivce klíční kosti, což Magnusův pohled opět přivedlo k…
Ano, všechny cesty zjevně vedly do dekoltu lady Camille.
Byly to báječně střižené šaty. A báječně vyvinutý hrudník.

Jinak je ale formát povídek skvělý. Raději se do příběhů začítám na delší dobu než pár desítek stránek, ale tady, když šlo hlavně o to doplnit další střípky do celkového obrazu ságy o lovcích stínů a ještě přidat něco navíc, to fungovalo skvěle. Vyjma těch dvou prvních jsem se do nich začetla vždy na tom správném místě, ani nedutala když došlo na hlavní zápletku, a pak s pocitem, že už bylo vše potřebné řečeno, s radostí přecházela na další příběh.
Každá povídka začíná komiksovou ilustrací, jejichž styl sice není přímo můj šálek kávy, ale nijak mi nevadily. Vlastně i přesto, že dávám přednost jinému druhu obrázků, byly příjemným navnaděním na povídku. Baneovy kroniky vyšly poprvé v roce 2014, ale nedávno prošly v nakladatelství Booklab reedicí, kdy byly doplněny o slušivou barevnou ořízku. Z Booklabu, spadajícího pod nakladatelství Slovart, mi byla kniha mimochodem zaslána jako recenzní výtisk, za což děkuji. 😊
Modrá ořízka hezky ladí už k tak Magnuse vystihující obálce a když si uvědomím, jak moc je Magnus zapálený do módy a stylových vychytávek, jsem si jistá, že by se vzhledem „své“ knihy byl moc spokojený. Tato ořízka učarovala dokonce i mně, byť jsem, jak jste se mohli přesvědčit, docela „konzerva“ a dávám přednost klasickým nepotištěným bokům knih.

K práci na Baneových kronikách si Cassandra Clare pozvala své dvě blízké kamarádky, spisovatelky Sarah Reesovou Brennanovou a Maureen Johnsonovou. S oběma pracovala ještě na povídkové knize Příběhy z Akademie lovců stínů a s Johnsonovou navíc ještě na Přízracích Stínového trhu, další doplňkové knize k hlavní sáze, která u nás vyjde příští rok.
Baneovy kroniky jsem si tedy užila. Jsem ráda, že jsem se mohla zase trochu dojmout nad svými milými lovci stínů a poznat tvář Magnuse Banea, jakou moc jeho přátel ani nepřátel nezná – tedy jeho nešťastně zamilovanou tvář. Nebo nešťastnou obecně. Být nesmrtelný a vídat své milované kolem sebe stárnout a umírat totiž není nic hezkého. Je vlastně s podivem, že Magnus zůstal takový, jaký je: tedy přes to všechno hodný a laskavý a snad dokonce i plný naděje a očekávání co přinese zítřek. Podivuhodné a obdivuhodné.
„Je třeba to mít na paměti, pokud se cítíme lidem vzdálení,“ řekla Katarina. „Lidské lásce vděčíme za mnohé. Žijeme věčně díky milosti a lásce lidí, kteří houpali v kolébkách na první pohled nenormální děti a nezoufali si ani je nezavrhli. Vím, z které strany mých kořenů pochází moje duše.“
Seděli před domem, v zahradě obklopené vysokými zdmi, Katarina však z nich byla vždycky nejopatrnější. Než zapálila na stole svíčku, vždycky se důkladně rozhlédla a teprve pak se jí mezi dlaněmi rozzářilo světlo, jež její bílé vlasy proměnilo v hedvábí a perly. V náhle osvětlené tváři spatřil Magnus úsměv.

„Naši otcové byli démoni,“ řekla Katarina, „a naše matky byly hrdinky.“
Potvrzeno, sečteno: 8/10. Pokud jste fanoušky lovců stínů, tato kniha by vám rozhodně neměla uniknout.
Magnus momentálně necestuje po světě, ale pobývá například tady, na e-shopu nakladatelství Slovart.
Comment