Za měsíc říjen jsem toho zažila tolik, co snad za celý dosavadní rok ne. Byla jsem převelice společenská a zúčastnila se jedné skvělé akce a dvou velkých výstupů z komfortní zóny – ano, měla jsem velmi napilno, celé tři víkendy v měsíci plné socializace! 😀 Zmiňovanou akcí byl festival české slam poetry, který probíhal nedaleko místa, kde bydlím, a to v Mladé Boleslavi. Získal proto pěkný hravý název Boleslam. Byla to skvělá událost plná dobré zábavy a talentovaných lidí, což už možná víte, pokud vám neunikl samostatný článek v rubrice Kam s ním?. Slam je odvětví poezie, u kterého jsou texty živě přednášeny a záleží nejen na obsahu, ale i na způsobu sdělení. Z poezie na papíře se tak stává velký zážitek plný emocí a mnohdy i legrace. Už teď se těším na příští ročník Boleslamu a do té doby si určitě musím na nějakou slamovou exhibici zase zajít.
A hned další víkend po Boleslamu jsem se místo Humbook festu, na který jsem plánovala jít v cosplayi a dříve ho tu několikrát zmiňovala, nakonec zúčastnila výletu do Mnichova na speciální setkání s Cassandrou Clare. Ano, tou Cassandrou Clare, jejíž knihy o lovcích stínů tak zbožňuji! Spolu s dalšími deseti blogerkami jsem tam byla pozvaná nakladatelstvím Booklab, za což moc děkuji. Byl to nezapomenutelný zážitek a myslím, že jsou stále chvíle, kdy tomu, že se to opravdu událo, nemohu uvěřit. Na oné sobotě, kdy jsme se na otočku do Mnichova vydaly, nebylo ale skvělé pouze setkání s Cassandrou; celý den byl úžasný. S ostatními milovnicemi lovců stínů jsme si velice sedly a pětihodinové cesty tam a zpět si moc užily. Jsem ráda, že jsme se sešly tak dobrá parta, a jsem si jistá, že v budoucnu se ještě setkáme. Stejně jako o Boleslamu, i o setkání s Cassandrou jsem napsala velký článek. Zmiňuji tam i okamžik, kdy si na konci našeho setkání přála se všemi se hromadně vyfotit na svůj telefon, aby měla památku – tu fotografii už poslala i nám, takže jí sem s radostí přikládám. Cassandra byla jinak velice příjemná osoba a bylo z ní cítit, že si naše setkání užívá téměř jako my. Byla vážně moc milá, což ještě umocňuje mou lásku k jejím knihám i obdiv k ní samotné. Náš výlet byl rovněž po celou dobu natáčen a video už je na Instagramu Booklabu.
K zážitku s Cassandrou se ještě vrátíme, a to v části věnované přečteným i novým knihám. Teď je ale čas na druhý výstup z mé komfortní zóny, čímž bylo focení onoho cosplaye šitého pro Humbook fest. A jaký cosplay to byl? Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem bych se chtěla prezentovat na svém prvním setkání s ostatními knihomoly a cosplayery na tak velké akci, a došla jsem k názoru, že to musí být skrze něco velmi osobního, ale zároveň velmi známého, aby můj záměr rozpoznali i ti, kteří nečetli danou knihu. A tak jsem se rozhodla pro – prosím o virbl – Yennefer z Vengerbergu z pera Andrzeje Sapkowského! Yennefer jsem zbožňovala od první povídky, v níž se vyskytla, a má náklonost s ní rostla s každou další knihou. Navíc se mnou události z posledního dílu pěkně zamávaly a stále na ně myslím, takže Yennefer byla jasná volba. Zrovna včera vyšel Šicí projekt s popisem vzniku šatů, které jsem pro svou interpretaci Yennefer ušila, a v něm i všechny fotky, které jsem nafotila. Fotili jsme na Jenštejnu, což by nebyla taková výzva, kdyby tam zrovna neprobíhalo halloweenské dlabání dýní pro děti. Nikomu jsem naštěstí nepřekážela a místo, kde jsem převážně fotila a místo, kde se dlabalo, od sebe byla vzdálená, ale i tak jsem musela přemoci svou stydlivost. Ale pozitivní na tom bylo, že jsem dostala několik krásných pochval na své šaty. To mě moc potěšilo, protože i já sama jsem na sebe byla docela pyšná. A myslím si, že tak to má být – nejsou to ani zdaleka dokonalé šaty, ale už jen proto, že jsem jim věnovala tolik času a zdárně tento projekt dotáhla do konce, se mohu pochvalně poplácat po rameni. Když jsem se v rámci setkání s Cassandrou poprvé potkala s takovým počtem blogerek, které jinak znám jen podle instagramové profilové fotky, a poslouchala vyprávění svých kamarádek o Humbook festu, umocnilo to ve mně dojem, že nejlépe můžeme udělat, budeme-li autentičtí a takoví, jací jsme. Protože všichni něčemu věnujeme svůj volný čas a vkládáme do toho kus sebe, ať už je to blog, kostýmy nebo instagramový profil, a právě díky tomu je to tak jedinečné a mnohdy i tak krásné.
Když už jsme u toho šití, odbuďme si ještě část Měsíčníku s rekapitulací šití, ať se pak můžeme věnovat pouze knihám. V říjnu jsem začala pracovat na cosplayi Daniky Fendyrové z Půlměsíčního města, ke které mi moje úžasná kamarádka Velia z Knižních magorek udělá Bryce. V Daničině cosplayi je nejpodstatnějším prvkem kožená bunda s nápisem „s láskou je všechno možné“, a protože mi zbyla koženka, rozhodla jsem se si koženou bundu sama ušít. Bohužel jsem jí neměla zase tolik, aby mi to vystačilo i na rukávy, což jsem si uvědomila až moc pozdě, takže teď musím čekat, než se mi dostane do rukou další část této velice jemné a tím pádem i specifické koženky až z Havlíčkova Brodu. Snad to bude dříve než později a Danika tak bude brzy hotová. Mimo knižní šití jsem si ušila z manšesteru a fleecu velice pohodlné a teplé šaty na denní nošení, které bych ale klidně unosila i v takových Malých ženách – zdá se, že nemůžu ušít nic aniž bych do toho nepřidala alespoň nepatrný nádech nějaké knihy. A na své panně Áně mám momentálně velice jednoduché šaty z červeného sametu, které jsou pro denní nošení tak z poloviny. Ušila jsem si je pro společné slavení Vánoc s mými kamarádkami, které plánujeme pojmout jako „vílí Vánoce“, takže jsem potřebovala něco trochu extra. Ale nejsou nijak zvlášť extravagantní, takže je jistě unosím. A začala jsem plánovat další šití podle knih, ke kterému nebudu zatím nic prozrazovat, ale nesmírně se na něj těším! Když jsem se pustila do přemýšlení, co bych teď mohla šít, došlo mi, že většina knižních kostýmů je vyloženě letních nebo jarních, a že zimní kostým nemám v plánu snad žádný. Zimu tudíž pojmu jako období „našívání“ si kostýmů do zásoby. Mám vše hezky naplánované a zorganizované, což mě ale přivádí do zvláštní situace: sice vím, co budu šít v roce 2025, ale zase nevím ani co budu mít dnes k večeři. To budou nejspíš ty priority. 😀
Nu a nyní se už věnujme knihám! V říjnu jsem měla velmi líné období co se čtení týče. Vůbec jsem nevěděla, na co bych měla chuť, dokonce jsem na chvíli odložila osmý díl Případů vrchního inspektora Gamache, protože jsem se do něho nemohla začíst, ale věděla jsem, že něco číst chci. Tak jsem sáhla po sérii, kterou jsem četla, když jsem byla o hodně mladší, po Srdíčku od Lauren Brooke. Je to série útloučkých brožek pro dívky o koních, což je nejspíš vše, co o ní potřebujete vědět. Bylo to nenáročné a příjemné, byť si nyní vyčítám, že jsem nečetla něco, o čem bych mohla psát na blog – jak jste možná zaznamenali, má aktivita na blogu poněkud poklesla. Ale snažím se co to jde. 😉 V sérii Srdíčko mi chyběly dva díly, které jsem si tento měsíc doplnila a měla z toho velkou radost (poslední díl vydaný v češtině jsem totiž kdysi aktivně sháněla přes dva roky a stejně jsem jej nesehnala), a ještě jsem se rozhodla si díly, které nevyšly v češtině, sehnat v angličtině. Možná se o Srdíčku nedá psát na blog, ale za tu radost a obrovskou euforii toho dítěte ve mně to stálo! Kromě dvanácti dílů Srdíčku jsem přečetla ještě dalších šest knih, což dohromady dělá 2 960 stránek. Mezi nimi byly i dvě další menší knihy, sbírka básní Destilace a sbírka vtipů a krátkých básniček Na co myšlim, které mi stejně jako Srdíčko nezabraly moc času. O obou jsem psala v rámci tohoto článku…
Co mi ale už nějaký ten čas zabralo byl Princův štít, žhavá novinka od Cassandry Clare, kterou jsem dostala ku příležitosti výletu do Mnichova přímo od Booklabu. Už jsem ji dokonce i přečetla a zrecenzovala, a povím vám, že je to rozhodně jedna z nejlepších Cassandřiných knih! Cassandra se roky věnovala pouze lovcům stínů a světu, který pro ně vymyslela, ale teď se s Princovým štítem pustila do zbrusu nové série odehrávající se v úplně jiném světě. Ten má bezvadně vymyšlený a už díky tomu by to bylo fascinující čtení. Ovšem i všechno kolem, jako hlavní zápletka nebo postavy a vztahy mezi nimi, je výborné. Nemohu se dočkat druhého dílu a předem vás varuji, že to budete mít stejně, dáte-li na mé doporučení.
Dále jsem si naordinovala další Danielle Steelovou, která mě tentokrát tak bavila, že jsem o ní dokázala napsat i samostatnou recenzi. S Daniellinými ostatními knihami, které mám přečtené, bych to nedokázala, protože byly sice pěkné, ale ne zrovna záživné; i proto jsem před časem dělala jeden velký článek o Danielle s mini recenzemi hned třech jejích knih. Tátova děvčata jsou nejen mou poslední knihou od Danielle, ale také její nejnovější českou knihou, a já jsem ji měla půjčenou z Knihovny Eduarda Petišky u nás v Brandýse.
V rámci povinné četby jsem sáhla po Kytici, z níž mě některé básně přímo uchvátily (což se mi při předchozích čteních, rovněž v rámci, povinné četby dosud nestalo), a v rámci snižování počtu nepřečtených knih, které mám doma, zase po Pomíjivosti od Terezy Markové. K Pomíjivosti mě přivedla zvláštní náhoda; kdysi jsem narazila na jednu velmi ošklivě a hrubě napsanou recenzi na Pomíjivost, která ovšem už podle pravopisných chyb v textu vypovídala více o svém pisateli než knize, ale probudila ve mně touhu zjistit, co je to za knihu. Později jsem také zjistila, že Terezu Markovou znám i jako organizátorku dobročinných trhů a velkou podporovatelku Smečky z Knihánkova. Největším zjištěním ale samozřejmě bylo, že Pomíjivost je velmi dobrá kniha, která se čtenářem emočně zamává. Protože je to útlounká kniha, měla jsem jí přečtenou za jeden den, na jehož konci jsem zírala s otevřenou pusou. Celou knihu jsem si myslela, že mám jasno, co si o ní myslím, ale na konci, kde přišel velký dějový zvrat, mi došlo, že nevím vůbec nic. Bylo to výborné čtení, které napodruhé rozhodně nebude stejné. Recenze již brzy!
A to je k přečtenu všechno. O hodně obsáhlejší jsou ale mé přírůstky. K narozeninám, které jsem měla v září, jsem si přála ještě několik knih, které vycházely až v říjnu, takže jsem je až v říjnu také dostala; šlo o knihy Pilná jako včelka od Sáry Topinkové, volné pokračování brilantní knížky Stačí mávnout křídly, Božští rivalové od Rebeccy Ross, kterou jsem v zahraničí obdivovala dlouhé měsíce, a třetí díl Půlměsíčního města od Sarah J. Maasové Rod plamene a stínu. K nim jsem si ještě přála western Louise L’ Amora Drsné časy a překrásně ilustrovanou knihu české spisovatelky Barb Rýdl Ten, co kráčí se smrtí. Barb je úžasná výtvarnice, a protože ve mně její kresby vyvolávají moc příjemné pocity, rozhodla jsem se dát šanci i její literární prvotině. Kniha je to na pohled vážně nádherná, moc se těším, až se do ní pustím.
Také jsem měla velké štěstí v soutěži Andy z profilu andy_booklover a vyhrála jsem knihu Loutkář od Daniela Coleho, která mi i svou pouhou přítomností připomněla, že už jsem dlouho nečetla žádnou detektivku a že to musím napravit. A přišla mi také předobjednávka knihy Bylo jednou jedno zlomené srdce od Stephanie Garberové, na kterou jsem se tuze těšila a dokonce si jí zařadila na seznam nejočekávanějších knih podzimu. Spolu s ní mi jako překvapení přišla i stejně růžová Dobrá záložka. Kniha vypadá pěkně, jen musím konstatovat, že je škoda barevné ořízky. Nevím, proč se teď s barevnými ořízkami roztrhl pytel, ale jen málokterá podle mě stojí za to. Příkladem je takový Princův štít, ta je opravdu povedená, u Bylo jednou jedno zlomené srdce ale dle mého názoru opravdu ne, je přímo škaredá. A spolu s Bylo jednou jedno zlomené srdce jsem měla v objednávce i Skutečnou, prvotinu Šárky Przewozné, na kterou se rovněž moc a moc těším. Schválně si přečtěte anotaci, námět této knížky mi totiž přijde velmi lákavý.
Skutečná i Bylo jednou jedno zlomené srdce spadají pod nakladatelství knihkupeckého řetězce Knihy Dobrovský, kde poslední týdny probíhaly slevy s dopravou zdarma. Jakmile je v Dobrovských doprava zdarma, vždy toho využívám, abych si objednala některé z jejich Dobrých záložek, kterých mám doma už několik. Ani tentokrát to nebylo jinak a mou sbírku doplnily dvě záložky ze série Knižní patroni.
A nakonec tu mám štafetu vyslanou Vendy z instagramového profilu vendy.dnes.cte. Jde o knihu V příštím životě od Moniky Bittnerové, do které se budu teprve pouštět, ale zatím na ní vídám samé hezké recenze.
Tento měsíc byl vážně nabitý, bylo toho u mě ještě spoustu, co jsem nejmenovala – třeba odpoledne s opékáním buřtů, kdy jsem vyhrála jedno kolo šipek (obvykle považuji za úspěch i když se trefím do terče) a má obsese se zlatými draky, jako je Brandy z Alžběty a draka, se stala známou i strýčkovi, který chytá pokémony; nechala jsem se od něj s jedním zlatým dračím pokémonem vyfotit! Také jsem využila podzimních změn v přírodě a chodila ji obdivovat, ať už při procházkách „po svých“ nebo z koňského hřbetu. Říjnové počasí jsem si opravdu užila, ale teď už se těším na větší zimu a sychravo, které by s listopadem mělo přijít. Jakmile totiž přijde, plánuji uspořádat společné čtení na dvě knihy, které se od takového počasí hodí, a to na Návrat do Bridgewater od Kristiny Hattenhauer a Kavárnu v Kodani od Julie Caplinové.
Na závěr tohoto Měsíčníku, ještě před haiku, bych si vás ráda dovolila pozvat na křest knihy Zlatá grai od Kristiny Waagnerové, který se uskuteční ve středu 20. listopadu v pět hodin v pražském knihkupectví Krakatit. Jde o další z mých nejočekávanějších knih podzimu, ale také o knihu, od níž hodně očekávám a plánuji na ní být docela přísná. Potkáme se tam? A ještě tu mám jednu přátelskou připomínku, tedy, že právě na Pointě probíhá předprodej knihy Vznešená pouta od Moniky Buráňové. Pokud chcete zjistit, zda by se vám kniha líbila, a pokud ano, tak proč je tak důležité předobjednat si jí hned, můžete si to všechno přečíst v tomto článku.
Nádech. Konečně.
Už to ve vzduchu cítím!
Výdech. Je podzim.