K povídkovým knihám od Cassandry Clare patřícím do ságy o lovcích stínů jsem byla dlouho skeptická. Především proto, že si pro ně Cassandra z nějakého důvodu dosud vybírala mé nejméně oblíbené postavy. Tak například duologie Nejstarší kletby, kterou tvoří právě povídkové knihy, je o Magnusovi Baneovi a Aleku Ligtwoodovi. Magnusovi už jsem trochu přišla na chuť, to díky další povídkové knize Baneovy kroniky, ale jen jemu samotnému – jakmile se vedle něj objeví Alek, opět začínám zuřit. A další povídková kniha, Příběhy z Akademie lovců stínů, je především o Simonovi, kterému jsem v sérii Nástroje smrti nepřála nic menšího než smrt – ale on se jako na potvoru musel proměnit v upíra! To myslím jako důkazy mé skepse bohatě stačí. Povídková sbírka Přízraky stínového trhu jsou Cassandřinou českou žhavou novinkou, která před pár týdny vyšla v nakladatelství Booklab, a i když se v ní našla povídka nebo dvě, která měla své mouchy, jsem z ní především nadšená a dojatá. Znovu po letech ve mně zažehla převelikou lásku k lovcům stínů a vrátila mě o pár let nazpět, kdy jsem četla trilogii Pekelné stroje a poprvé Cassandře zcela a bez výhrad propadla.
Na Přízracích stínového trhu se Cassandra, jak už je u jejích povídkových sbírek zvykem, podílela s dalšími autory. Tentokrát to tedy vyšlo na samé autorky, kterými jsou Sarah Rees Brennanová, Maureen Johnsonová, Kelly Linková a Robin Wassermanová. Všechny tyto dámy, vyjma Kelly Linkové, s Cassandrou spolupracovaly na některé z výše jmenovaných knih, takže svět lovců stínů už znají jako své boty. A možná právě proto se jim povedla tak úžasná kniha. V každé povídce jsou silné emoce, mnohdy i něha a jemnost, ale hlavně velké city. A nejspíš právě díky tomu se ve mně probudily ty mé city a srdce mi při většině povídek láskou vůči slovům na papíře, ale slovům tak krásným a pravdivým, plesalo. Další věcí, která se autorkám vůči mně povedla, bylo rozvinutí některých více či méně hlavních postav až do takové míry, že jsem si je oblíbila. Ne sice Aleka Lightwooda, k tomu chovám takové nesympatie, že by byla hloupost se o to vůbec snažit, ale třeba takové Tiba Blackthorna nebo Kita Herondalea jsem po skřípáním zuby po celé dvě knihy Temných lstí, kde se poprvé objevují, vzala na milost. Aby ale nedošlo k omylům musím na pravou míru uvést, že jsem z povídek vůbec necítila snahu, aby se mi postavy zalíbily, ale pouze jejich upřímné líčení tak, jak je autorky, Cassandra nejspíš především, vidí.
Každý svět v sobě obsahuje jiné světy. Lidé putují všemi světy, které mohou najít, a hledají své domovy.
Někteří lidé se domnívají, že jejich svět je tím jediným, co existuje. Pramálo tuší o jiných světech tak blízkých tomu jejich, jako je sousední místnost, nebo o démonech, kteří se k nim snažili najít přístup, a o lovcích stínů, kteří ten přístup zatarasili.
Ještě méně pak vědí o podsvětě, společenství magických stvoření, která s nimi jejich svět sdílejí a vytvořilo si v něm svůj vlastní prostor.
Dojalo mě hned věnování, které si můžete přečíst na fotografii po pravé straně. A od té doby jsem se de facto dojímat nepřestala. Kniha je psaná ze třetí osoby a v deseti povídkách se „procestujeme“ od roku 1901 do roku 2013, podle čehož si můžete odvodit, že stihneme navštívit postavy ze sérií Poslední hodina, Nástroje smrti a Temné lsti. Ale i postavy z Pekelných strojů, které se odehrávají ještě před Poslední hodinou, hrají v příběhu roli – a ne jen tak ledajakou, ale tu největší. Naplno jsem si díky Přízrakům stínového trhu potvrdila, že mi zkrátka více vyhovují Cassandřiny historické série z Anglie, jakými jsou Pekelné stroje a Poslední hodina, než ty z novodobého New Yorku a Los Angeles jako Nástroje smrti a Temné lsti. A nejspíš se mi konečně také povedlo pochopit proč. V povídce, kde se objevila Clary a další hrdinové Nástrojů smrti, jsem totiž v přímém srovnání se sofistikovanými a přesto dobrodružně-romantickými Pekelnými stroji a Poslední hodinou cítila obrovskou afektovanost. V Temných lstech je to lepší, takže je možné to přisuzovat i faktu, že Nástroje smrti jsou Cassandřinou prvotinou, ale stejně jsem ráda, že už mám Nástroje přečtené a nemusím se k nim, pokud nebudu chtít, nikdy vracet.
A co že to ten stínový trh je? Pokud to nevíte, jistě patříte mezi civily, tedy ty, které lovci stínů zvaní nephilim chrání před podsvěťany a démony. Stínový trh zná každý lovec stínů, ti rozumnější o něm pouze slyšeli, ti odvážnější ho nejspíš i navštívili. Stínový trh totiž patří pouze a jedině podsvěťanům. Víly, upíři, vlkodlaci a čarodějové se snaží civily nadané Zrakem (což znamená lidi, kteří dokáží prohlédnout kouzla skrývající jejich tesáky nebo vílí uši a spatřit tak svět stínů) i příslušníky své vlastní rasy především ošidit. Tu jim prodají šperky ze zaručeně pravého zlata, které jsou od opravdu zlatých šperků k nerozeznání, ale za pár hodin od koupi se zničehonic promění na obyčejnou ocel; tu zase nápoj lásky, který ale není nic víc než obarvená voda. Čarodějové jejich triky obvykle poznají, ale zbytek podsvěťanů se často nechá napálit. A občas naletí i lovci stínů, byť je na svých trzích podsvěťané nevidí rádi a dávají jim to najevo.
Obsah a krátkou recenzi všech deseti povídek jsem si vždy po dočtení zapsala a zároveň přidala pár fotek do koláže po pravé straně. V této koláži tedy najdete obrázky odkazující nebo přímo prozrazující děj každé z těchto deseti povídek. Ale i když bych vás nerada podceňovala, obávám se, že bez přečtení Přízraků stínového trhu si z ní moc odvodit nedokážete. Poté to už ale bude o něčem jiném… Teď si společně pojďme projít avizovaná shrnutí a hodnocení každé z povídek. Samozřejmě bez spoilerů, jen s nevinným nástřelem děje a popisem mých pocitů ze čtení. Ale i když jsem se snažila co to jen šlo, drobnému vyzrazení děje především série Pekelné stroje jsem se nevyhnula. Právě děj této série je totiž pro pochopení Přízraků stínového trhu nejzásadnější.
„Někdy se na lovce stínů, kteří tu byli před námi, strašně zlobím za chyby, které nadělali. Jen si představ, kolik životů bylo zničeno rozhodnutími předchozí generace.“ Myslela na Tobiase Herondalea, ale také na Axela Mortmaina, jehož rodiče byli zavražděni před jeho očima, a Aloysia Starkweathera, který za tento hřích zaplatil životem své vnučky. Myslela dokonce i na svého bratra, jehož matka ho odmítla přijmout za svého. I on mohl být lepším člověkem, kdy byl milován.
Bylo by nespravedlivé vinit minulost za rozhodnutí učiněná v současnosti. Nemůžeme ani ospravedlnit současné volby tím, že bychom se dovolávali hříchů minulosti. Ty a já to víme lépe než většina ostatních. 1
Všechny mé recenze a články o světě lovců stínů najdete mimochodem ZDE.
- Dlouhé stíny (Cassandra Clare a Sarah Rees Brennan)
Lepší povídku na začátek dámy nemohly zařadit, alespoň podle mého názoru! Setkáváme se zde totiž s patnáctiletým Matthewem Fairchildem z roku 1901, mým milovaným darebákem z Poslední hodiny. Kéž by tam dostal ještě více prostoru, nebo se Cassandra vrátila k psaní historických sérií… Dlouhé stíny byly každopádně poměrně dobrou náplastí. Ocitáme se kde jinde než na stínovém trhu, kam se Matthew chodí bavit. Ale zatím pouze nevinně, sám totiž ještě nevinný je. Nepropadl alkoholu a netrýzní se vinou, místo toho zažívá dětskou radost, objevuje svět s lehkou naivitou a roztomilou prostotou, a namlouvá si, že se mu nelíbí sestra jeho parabátaie. Jeho dětství už ale nebude trvat dlouho, protože čtenáři Poslední hodiny ví, že jeho životní sešup začal právě na stínovém trhu. A podle toho si také můžete odvodit, o čem asi Dlouhé stíny budou.
Je to povídka psaná s obrovskou něhou a náhledem do Matthewovy zmatené dětské duše, je velmi dojemná, krásná a plná moudrosti. Jak to? Hlavně proto, že se na scéně objeví vždy moudrý, ale sám poměrně ztrápený mlčenlivý bratr Zachariáš. Právě on je totiž spojovacím článkem všech povídek, ne stínový trh jak se může zdát. A dalo by se říct, že celé Přízraky stínového trhu jsou jedním velkým rozvinutím epilogu z Mechanické princezny, který považuji za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy četla (donedávna, než jsem četla Hunger games, byl dokonce nejlepší). Jestli vás nenaláká tohle, pak už nejspíš nic.
Hodnocení: jasných 10/10.
2. Daň za výjimečnost (Cassandra Clare a Maureen Johnson)
Ještě zůstáváme v Poslední hodině a Londýně roku 1901. Mattheweův charakter před Poslední hodinou byl pro mě překvapením, protože mezi jeho povídkou a první knihou z trilogie prošel velkým přerodem, a stejně tak hlavní hrdina druhé povídky býval v minulosti docela jiným člověkem. Nebo spíše hrdinka. Anna Lightwoodová, dcera Gideona a Sophie z Pekelných strojů, je v Poslední hodině lamačka společenských tradic i dívčích srdcí. Obléká se do kalhot, často s Matthewem vyráží na tahy do klubů nevalných pověstí a dámy jí padají k nohám. Ovšem byly doby, kdy i tato sebevědomá a výstřední slečna potřebovala najít sílu, aby si přiznala kým je. Jako dospívající nosila dívčí šaty, které jí nijak zvlášť neseděly, dlouhé černé vlasy si schovávala pod klobouky a uvnitř sebe skrývala tajemství. Nebo spíš trápení, které se mělo stát ještě větším, když se Anna poprvé zamilovala…
Daň za výjimečnost, to je přesně Anna! I přesto, že svou pravou podstatu nějakou dobu skrývala, osobou, kterou známe z Poslední hodiny se nestala zničehonic. Vždy jí byla, protože uvnitř sebe jako by vždy věděla, že jednou nebude muset nic předstírat. Tato povídka je psaná s odhodláním a nulovým si připouštěním smutku nebo trudomyslnosti. A také s velkou smyslností, protože způsob jakým Anna pohlíží na dívky, jako na ty nejkrásnější bytosti, které kdy chodily po našem světě, mě téměř přiměl se červenat. Bratr Zachariáš se zde pouze mihne, ale jeho role navazuje na jeho zápletku z Dlouhých stínů a naznačuje tak, že situace popsané v povídkách nejsou zvolené čistě náhodně…
Daň za výjimečnost hodnotím 9,9/10.
3. Poznání ztráty (Cassandra Clare a Kelly Link)
Možná proto, že v předchozí povídce se Mlčenlivý bratr Zachariáš objevil pouze na chvíli, nám to Cassandra s Kelly Linkovou chtěli vynahradit povídkou čistě o něm a jeho misi, kterou plní spolu s železnou sestrou Emilií. Zatímco mlčenliví bratři jsou léčitelé a v Městě z kostí se starají o mrtvé lovce stínů, železné sestry jsou po celý život zavřené ve své Nedobytné pevnosti a kují tam zbraně z adamasu, které jsou tím jediným, co platí na démony – to jen tak pro upřesnění. Povídka z mého pohledu nezačíná zrovna lákavě. Zhruba pět stran je totiž věnováno pouze popisům místa, kde se nacházíme (což je karneval v americké Chattanooze v roce 1936). Takové natahování jsem subjektivně nedokázala ocenit, protože mi bylo jasné, že dříve či později dojde na mé neoblíbené postavy a chtěla jsem o tom vědět co nejdříve. Nakonec ale dochází k rychlému spádu, poutavé akci a prozrazení tajemství, které Zachariášovi zařídí „zábavu“ na dalších téměř sto let.
Sestra Emilia mi byla sympatická a velice jsem oceňovala silné důvody, s kterými se vydává do řádu železných sester. A i nějaké ty moudrosti a dojemné chvíle padly, však to znáte! Jako bych vás nevarovala, že tato kniha je jedno velké dojímání…
Hodnocení: 9/10.
Byly noci – v Tichém městě byla noc pořád – kdy si nevybavoval své vlastní jméno, ale pamatoval si hlas své matky či otce nebo své snoubenky, když mluvili mandarínskou čínštinou. Jeho snoubenka se kvůli němu jeho jazyku trochu naučila ještě v době, kdy si myslel, že se s ní jednou ožení.
4. Láska navěky (Cassandra Clare a Maureen Johnson)
Nacházíme se v Londýně v roce 1940. Probíhá druhá světová válka a nesmrtelná čarodějka Tessa Grayová se pomalu začala zotavovat ze ztráty svého milovaného manžela Willa. Počítala s tím, že ho bude muset sledovat stárnout zatímco sama bude navždy vypadat jako sotva pětadvacetiletá mladá žena, ale teď na ni navíc dopadá fakt, že brzy jí zemřou a zestárnou před očima i vlastní děti. Vrhá se proto do pomoci druhým a spolu s další čarodějkou Katarinou Lossovou dělají dobrovolné zdravotní sestry. K jejímu obrovskému překvapení a šoku se před ní jako pacient jednoho dne zjeví druhá láska jejího života, Jem Carstairs. Pro ostatní je to nyní bratr Zachariáš, ale pro Tessu to byl vždy Jem, její Jem. Vztah Willa, Tessy a Jema, jedné dívky a dvou parabátai (bojovníků, kteří jsou svázáni pokrevní přísahou a jsou si proto blíže než milenci či rodina – jsou totiž jedna duše), byl vždy výjimečný. Pokud ale někdo třeba jen malinko pochyboval, zda Tessa opravdu jednoho z nich náhodou nemilovala víc (protože já ano, opravdu ale jen malinko), tady se dozví, jak to bylo.
Jak tě mohu utěšit, když jsem, kým jsem? zeptal se Jem.
„Pokud bys to nedokázal ty,“ řekla Tessa, „tak už nikdo na světě.“
To věděla vždycky. Magnus a Katarina se s ní pokoušeli taktně mluvit o nesmrtelných životech a jiných láskách, ale ona věděla, že i kdyby žila, dokud slunce nevyhasne, nikdy pro ni nebude existovat žádná jiná kromě Willa a Jema, spřízněných dvojčat a jediných duší, které kdy milovala.
Div mi netekly slzy a neprovolávala jsem, že jsem sice přežila Pekelné stroje, ale Cassandra se tentokrát rozhodla mě dorazit. Láska navěky byla povídka zrovna tak krásná a bolestivá jako epilog Mechanické princezny. Byla v ní potlačovaná touha, stará láska, kterou naprostá většina běžných lidí nikdy nezažije a mnoho nádherných myšlenek. Právě tato povídka mě přivedla k myšlence, že Přízraky stínového trhu se sice jeví jako kniha o stínovém trhu, ale ve skutečnosti jsou její dobré tři čtvrtiny především o tom, co se událo mezi první a poslední stránkou epilogu Mechanické princezny.
Hodnocení: jaké jiné než 10/10!
5. Zkaženost (Cassandra Clare a Robin Waserman)
Dostáváme se do jiné země než Anglie a do poněkud temnějších vod. Paříž, rok 1989, a my máme jedinečnou příležitost poznat Stephena Herondalea, pokračovatele rodové linie Willa Herondalea. A to během let, kdy byl ještě ženatý se svou první ženou Amatis, ale zároveň už znal svou druhou ženu Céline, za svobodna Montclaireovou. Céline i Stephen jsou členy Kruhu Valentýna Morgensterna, jehož budoucí činy jsou vám jistě známé, a sedmnáctiletá Céline je do staršího Stephena blázen. Láska k Herondaleům je ale vše jen ne jednoduchá a bezbolestná, a tak když Céline dostane příležitost se z Kruhu vymanit a pochopit jak by se jejich společenství mohlo v blízké budoucnosti zvrhnout, vybere si možnost přesně opačnou, která ji pasuje na jednu z Valentýnových nejdůvěryhodnějších členek a zároveň jí přinese vše, co kdy chtěla…
Bratr Zachariáš je v Paříži tou dobou rovněž a splnění úkolu, který si stanovil v povídce Poznání ztráty, se přiblíží nejblíže na dalších téměř dvacet let. Povídka Zkaženost je nádhernou ukázkou manipulace a má příjemně ďábelský podtext. A i když primárně nebyla o žádné z postav z nějaké předchozí série (na což se obvykle těším a jakmile tam nejsou, hned se bojím, že mě nebude bavit), utekla mi jako voda a vážně jsem si ji užila. Je to další překvapení, které mi Cassandra a spol v Přízracích stínového trhu připravily.
Hodnocení: 9,5/10.
6. Syn úsvitu (Cassandra Clare a Sarah Rees Brennan)
Přesunuly jsme se do druhé části knihy, do našeho století a tím pádem i do New Yorku. S touto povídkou započal můj neustálý strach, že přijde povídka, na které se zaseknu a nebude mě bavit právě kvůli mé zmiňované preferenci historických stínoloveckých sériích. Tahle to ale ještě nebyla.
Ne, řekl Jem, protože byl vždycky Jamesem Carstairsem, když mluvil o tom, co mu bylo nejdražší. Nejsou moje. Jsou mého parabátai.
W a H. William Herondale. Will.
Bratr Zachariáš, na nějž stále více a více začínají působit runy mlčenlivých bratrů a ztrácí tak své člověčenství, aby se stal prázdnou schránkou bez emocí zasvěcené pouze vědomostem, spolupracuje z velice dobrého důvodu s upíry. Rafael Santiago, stále tak nepříjemný jako v Baneových kronikách (tentokrát to ovšem myslím jako tak velkou lichotku, jak to jen jde) a jeho pobočnice Lilly Chenová se totiž doslechli, že do New Yorku míří loď s velkou dodávkou drogy jin fen. Rafael nestojí o to mít město zamořené závislými upíry a Zachariáš jim milerád pomůže je ochránit, protože právě jin fen udělala z jeho starého já, Jema, bratra Zachariáše. Na lodi s jin fen ale putuje i čerstvě osiřelé dítě lovců stínů, které má v New Yorku žít u parabátaie svého otce. Není jím nikdo jiný než malinký Jaceíček Wayland, který by mě za tu zdrobnělinu popisující jeho roztomilost jistě zabil. Promiň, Jaci, ale nemohla jsem jinak.
Byla to povídka lehce nadprůměrná, z velké části hlavně smutná, ale blýskl se tu nejeden spíše dojemný moment. A protože Zachariáš postupně přichází o pocity i vzpomínky, vede ho to ke starému dobrému hlubokému filozofování. Což u něj samozřejmě miluji.
Hodnocení: 7,5/10.
7. Ztracená země (Cassandra Clare a Sarah Rees Brennan
„Výlet by jí mohl jen prospět,“ řekl neobvykle vážným hlasem. „V poslední době se jí moc nedařilo. Chybí jí šéf. Všem chybí, ale pro Lilly je to jiné. Někdy nás to takhle vezme.“ Pohlédl na Aleka a vysvětlil: „Nesmrtelnost. Jsme zvyklí vídat se po staletí. Roky plynou, pak se někdo vrátí a je to tak, jak to bylo předtím. Protože zůstáváme stejní, i když svět se mění. Když někdo zemře, chvíli nám trvá, než to zpracujeme. Říkáte si: Zajímalo by mě, kdy ho znovu uvidím. Pak si to uvědomíte a pokaždé je to šok. Musíte si neustále připomínat, dokud tomu neuvěříte: už ho nikdy neuvidím.“
A je to tady! Na scénu přichází můj nejméně oblíbený člověk, tedy spíše lovec stínů, z celé ságy: pan Alexander Lightwood. A vedle něj z mého pohledu stejně tak otravný Magnus Bane, protože jsem přišla na to, že ať si to u mě během Baneových kronik vyžehlil jakkoliv, po boku Aleka ho opět nemohu vystát. A to nešlo jen o Baneovy kroniky, i v Pekelných strojích a Poslední hodině mě bavil. Možná, že Magnusovi jen nesedí role přidělená mu během Nástrojů smrti, či snad celé tohle století (což ale při jeho nesmrtelnosti pomine než bys řekl švec). Ale abych nikomu nekřivdila, Nástroje smrti jsou ještě zlaté. Magnus s Alekem tam jsou sice poněkud nesnesitelní, ale aspoň se kolem nich dějí uvěřitelné a zajímavé zápletky. V druhé části Baneových kronik, Temných lstech a Nejstarších kletbách spolu ale mají děti. A i když proti dětem nic nemám, vztah Magnuse a Aleka naprosto vyumělkují a přitáhnou ho za vlasy silou, jakou si dnešní puberťačky vyčesávají své uhlazené culíky. Když se z Aleka a Magnuse stanou otcové, neřeší se kolem nich už nic jiného (výjimkou je z části děj v Temných lstech, to zase ano) než jak jim všichni křivdí, protože jsou dva homosexuálové, jeden ještě ke všemu podsvěťan, kteří si adoptovali děti. Uf, to jsem se trochu rozohnila, zpět k tématu.
Protože už jsme za rokem 2008, kdy se odehrává epilog Mechanické princezny, Jem už je opět Jemem a spolu s Tessou jsou v Buenos Aires, kde nadále pracují na úkolu, který si Jem před lety vytyčil. Poprosí Aleka aby za nimi přijel, protože na místní stínový trh prý pustí pouze Aleka Lightwooda. Cizince zde opravdu nemají rádi a jak se ukáže, mají proto své důvody. Tuto povídku zachraňují právě Jem s Tessou, bez nich bych šedesátistránkovou povídku o Alekovi a zčásti i Magnusovi a jejich „rozkošném“ rodinném životě vážně nepřežila. Také tu dochází k nečekanému propojení s povídkou první, což je to poslední, co mohu o Ztracené zemi říct bez toho, aniž by mi opět nevyletěl tlak.
Tentokrát bohužel hodnotím 4/10.
8. Krví a ohněm (Cassandra Clare a Robin Waserman)
Je rok 2012 a nacházíme se na více místech současně, takže určit jedno místo jako hlavní dějiště je poměrně obtížné. Jasné ale je s kým se zde nacházíme: s Jemem a Tessou. V předchozí povídce jsme se konečně dozvěděli, co vedlo k tomu, že ve třetí povídce se stalo to, co se stalo a Jem začal na plný úvazek pátrat po způsobu jak ochránit rodinu, které tolik dluží. Tedy přesněji jsme se tam dozvěděli, jak to všechno před mnoha a mnoha lety začalo. Kterak se situace posune do bodu, v níž ji známe například během Temných lstí, to se dozvídáme právě v povídce Krví a ohněm. Je to napínavé vyprávění představující další příběh velké lásky, která končí jako mnohé v životě lovců stínů: tragickou smrtí. Mimo jiné poznáváme i hloubku vztahu Jema a Tessy, která má pro nás i pro Jema překvapení…
Více prozrazovat nebudu, protože bych vás tím připravila o zážitek z čtení. Mé hodnocení je ale 8,9/10 a užila jsem si ta obrovská odhalení, i když mi místy přišlo, že tempo povídky lehce drhne.
9. Ztracený svět (Cassandra Clare a Kelly Link)
Ztraceným světem, předposlední povídkou z této knihy, jsem si nevědomky poněkud vyzradila události z poslední knihy trilogie Temné lsti, jíž ještě nemám přečtenou. Ups, ovšem nijak zvlášť mi to zase nevadí. Vám prozradím jen málo, protože už v samé podstatě povídky se nacházejí spoilery. Mohu ale zmínit, že se nacházíme v roce 2013 ve speciální stínolovecké akademii Scholomantos, kde nově studují Tibo a Livy Blackthornovi. Tibo je další postavou, která mi v Temných lstech, kde se poprvé objevil, poměrně cuchala nervy. Avšak v jeho povídce jako bych mu konečně alespoň trochu porozuměla. Ani zde nebudeme ochuzeni o Jema a Tessu, probereme současnou politickou situaci Temných lstí a budeme sledovat Livy a Tiba, jak se vyrovnávají se svým novým životem.
Povídka to byla průměrná, ovšem obsahovala některé silné myšlenky a zase úplně jiný druh lásky, za což jí dávám 7/10.
10. Navždy padlí (Cassandra Clare a Sarah Rees Brennan)
První slova, která mě při popisu této povídky napadaly, byla narážka na knížku Johna Greena Příliš mnoho Kateřin: „Příliš mnoho Jaceů Herondaleů!“ Během Nástrojů smrti jsme se dostali spolu s Jacem a hlavním záporákem Sebastianem do Thule, světa, který je v podstatě paralelní temnou verzí světa lovců stínů jaký ho známe my. V určitých bodech už se od sebe ale začaly oba světy lišit. Jace z Thule, který si v našem světě říká Janus, uzavřel dohodu s vílí královnou o ochraně jejího syna, a ona mu na oplátku pomůže získat lásku jeho života Clary. Clary z Thule zemřela, stejně jako všichni Janusovi blízcí, ale naštěstí je tu pořád ta druhá Clary, kterou může mít – naše Clary. Janusovy vzpomínky na vlastní výchovu i výchovu královnina syna, ostře kontrastují s idylkou u Tessy a Jema, s nimiž mimo jiné bydlí i malý Kit Herondale (jak už ostatně víme z Temných lstí). Je z nich spokojená a šťastná rodinka, v níž se z Kita stala další postava, na kterou jsem během Přízraků stínového trhu změnila názor.
Když jsem Navždy padlé rozečetla, pomyslela jsem si: „Ach né, Kita, né!“ Ale pak jsem se zastavila a uvědomila si, jak je ve skutečnosti milý a svým způsobem i tuze roztomilý, protože konečně našel někoho, kdo ho miluje bez výhrad a pomáhá mu překonat typický herondaleovský pocit méněcennosti. Dva ze čtyř neoblíbenců, Magnus a Alek, mě tedy vůbec nepotěšili, ale druhá polovina, Kit a Tibo, naopak velice! Z tohoto pohledu jde o nádherné uzavření celé knihy, protože Tessa vzpomíná i na svou „původní“ rodinu Willa, Jamese a Lucii, kteří se objevili v povídce první. Také jsem pochopila, že nejspíš není problém v tom, že série ze současnosti se odehrávají v moderním světě a proto je mám mnohem méně radši než ty historické, ale hlavně ve stylu psaní. Protože kdyby byly obě série z přítomnosti psané tak jako tato povídka odehrávající se stále v roce 2013, byla bych navýsost spokojená.
Ovšem z pohledu Januse a jeho části povídky jde hlavně o předzvěst velkého zla, kterému budou muset naši hrdinové čelit nejspíš v sérii, kterou Cassandra právě píše a pravděpodobně půjde o její poslední sérii ze světa lovců stínů. Janusův pohled byl téměř vyšinutý, sama jsem si při jeho čtení připadala mírně vyšinutá a nesmírně mě to bavilo!
Poslední povídku hodnotím 9,4/10.
Všem, kdo dočetli až sem, velice gratuluji! Jak jsem psala výše, pokud vás nepřesvědčilo, že Přízraky stínového trhu podstatně rozvíjejí epilog poslední knihy Pekelných strojů a vše co následovalo po něm, a že se celá kniha nese v podobném duchu, nepřesvědčí vás nic. Pevně ale věřím, že silnější argument neexistuje a osobně jsem z Přízraků nadšená. Cítila jsem z nich i velký posun co se Cassandřina psaní a vymýšlení zápletek týče. A nepopsatelně jsem ocenila i návrat k Pekelným strojům. V obou případech, v Pekelných strojích i Přízracích stínového trhu, totiž Cassie dává velký důraz na lásku ne v romantickém smyslu, ale na lásku k lidstvu, lásku jako smysl života a to, co z nás dělá lidi, a vůbec všechny možné druhy lásky, jaké může člověk, lovec stínů, upír, vlkodlak, víla či čaroděj během té pouti zvané život zažít.
Bratr Zachariáš se díval, jak se směje, a do srdce se mu vkradla zlá předtucha. Zmocnil se ho náhlý strach nejen o Matthewa, ale o všechny ty usměvavé, milované děti jeho nejdražších přátel. Když on byl v Matthewově věku, prošli si s Willem ohněm a potoky krve. Jeho generace trpěla, aby mohla přivést tu další do lepšího světa, ale teď Jemovi došlo, že tyto děti, navyklé očekávat lásku a procházet stíny beze strachu, budou šokovány a zaskočeny katastrofou. A některé z nich to může i zlomit.
Kéž by na tu katastrofu nedošlo.
Cassandra samozřejmě na knize nepracovala sama, takže tleskám i všem jejím spoluautorkám a klaním se i před Pavlem Kaasem, který knihu skvěle přeložil. No a v neposlední řadě děkuji nakladatelství Booklab za knihu k recenzi.
Mé finální hodnocení, které je tvořeno průměrem hodnocení všech povídek, by bylo 8,5/10. Ale protože matematika nemá v literatuře co dělat a pocitově mi to přijde málo, dovoluji si jej zvýšit na 9,5/10, pokud všichni zúčastnění souhlasí. Námitky? Ne? Výborně!
- Přímá řeč mlčenlivého bratra Zachariáše je v knihách značená pouze kurzívou, to jen tak pro pořádek. ↩︎
Tedy Jolanko, tomu říkám poctivá práce na recenzích! Jsi systematická, pozorná, umíš si všímat detailů a navíc se umíš zasmát – nad knížkou i nad svými pocity, které si zažívala. Jsi opravdu dobrá!
Milá Dede, toho si opravdu vážím, děkuji! 🥰 Moc si pitvání všemožných detailů užívám, až někdy bojuji s tím, abych si z recenze neudělala rozbor. Ještě jednou děkuji za přečtení a těším se až se znovu potkáme na Světě knihy!