Opět po roce nastalo období, kdy se s radostí vrhám na knihy o lovcích stínů. Knižní recenzentky a milovnice světa Cassandry Clare Šárka, Eliška a Péťa totiž pořádají akci Stínový srpen, během kterého sledujeme filmy a seriál o lovcích stínů, čteme knihy, a mnoho dalšího. Minulý rok, kdy jsem se do Stínového srpna zapojila poprvé, jsem navíc ještě v červenci načítala trilogii Pekelné stroje, která předchází té, jež se četla ve společném čtení – tedy Poslední hodině. Protože v říjnu navíc vycházel třetí díl Poslední hodiny, protáhli jsme si čtení až do podzimu. To letošní ročník je pro mě o něco komornější. Čekají mě jen tři knihy, které dohromady tvoří sérii Temné lsti. A první z nich už mám přečtenou.
Upozorňuji, že v této recenzi se mohou vyskytnou spoilery na sérii Nástroje smrti. Spoilery na Paní půlnoci nikoliv – i tak ale čtěte dál pouze na vlastní nebezpečí.
Temné lsti jsou v podstatě poslední sérií z celé ságy. Odehrávají se totiž až pět let po poslední knize ze série Nástroje smrti. Jen pro pořádek: Nástroje smrti se odehrávají v Brooklynu a New Yorku okolo roku 2007. Poslední hodina a Pekelné stroje se odehrávají v Anglii okolo devatenáctého století, tudíž asi není třeba zmiňovat, že Temné lsti se odehrávají i po událostech z těchto sérií. Temné lsti, tedy knihy Paní půlnoci, Pán stínů a Královna povětří a temnoty, začínají už v Městě pekelného ohně, poslední knize Nástrojů smrti. V prologu Města pekelného ohně se setkáváme s dvanáctiletou Emmou Cairstairsovou, kterou rodiče vysadili, spolu s jejich rodinným dědictvím mečem Cortanou, před Los Angeleským Institutem, kde žije její nejlepší kamarád Julián Blackthorn spolu se zbytkem své rodiny. Blackthornovi jsou velice početná rodina, šestnácti a sedmnácti letí Mark s Helen mají jinou matku, ale to jim nebrání v tom, aby milovali dvanáctiletého Juliána, desetiletá dvojčata Livii a Tiberia, osmiletou Drusillu a dvouletého Octaviana. Pak je ale všechny postihnou tragédie: Emminy rodiče najdou starší lovci stínů mrtvé v moři a popsané symboly, kterým nikdo nerozumí. A Marka s Helen, jejichž matka byla víla, posílají lovci stínů kvůli sporům s podsvěťany pryč – Marka si nárokuje vílí divoký hon a Helen je poslána do exilu. Na truchlení ale není čas, protože během jedné z posledních bitev Temné války (která se řeší po celé Nástroje smrti) obsadil padouch Sebastián Morgenstern a jeho stoupenci i jejich Institut, který byl považován za neproniknutelný, v němž jsou jenom samé děti. A tehdy Blackthornovi přijdou i o otce, posledního rodiče.
O pět let později se svět lovců stínů stále vyrovnává s následky války, a Emma s Juliánem jsou téměř dospělí. Před několika lety se stali parabátai, což je svazek, který z lovců stínů dělá navěky parťáky v životě i v boji. Za svého parabátai by lovci stínů položili život, a následují ho všude, kam se vydá. Julián jen s Emminou pomocí vychoval všechny své sourozence, protože podivínský strýček, poslední příbuzný, který se kvůli nim přestěhoval z Anglie, je na starání se o děti zkrátka až moc velký podivín. Emma se nikdy nespokojila s vysvětlením Spolku, že její rodiče zabil Sebastián Morgenstern, nedává jí smysl, proč by jejich těla popisoval těmi nerozluštitelnými symboly a pohazoval je do moře. A touží po pomstě. Když se v Los Angeles začnou objevovat vraždy jako přes kopírák od té Emminých rodičů, pouští se Emma s Blackthornovi do vyšetřování. Jsou v tom sami, protože Zákon lovcům stínů zakazuje motat se do vílích záležitostí – a jako na potvoru jsou zavraždění většinou poloviční víly. Když se ale naskytne možnost, že jejich rodina bude díky vyřešení této záhady opět kompletní, jde Zákon stranou a začíná platit rodové heslo rodiny Blackthorných: „Lex malla, lex nulla.“ Špatný zákon není zákonem.
Kam půjdeš, půjdu,
kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochován;
ať se mnou Anděl udělá co chce,
rozdělí nás od sebe jen smrt.
-přísaha parabátai
Na čtení Paní půlnoci jsem se velice těšila už od dočtení Nástrojů smrti. Emmu a Juliána jsem si totiž už tehdy oblíbila. Sice jsem se k jejich příběhu dostala až o dvě série později, ale zase jsem si mezitím pěkně početla o jejich předcích. Je opravdu fascinující uvědomit si, jak jsou mezi sebou významné stínolovecké rodiny propojené a kdo je čí předek. Například předci rodiny Blackthornových byli hlavními záporáky trilogie Poslední hodina – a zde jsou za hrdiny!
Emma je skvělá hlavní postava. Drzá malá holka, která má ale svalů víc než kdejaký chlap. Julián má občas plné ruce práce s tím ji krotit. Jako by mu nestačili všichni jeho sourozenci, kteří jsou každý úplně jinak osobitý. Julián a Emma jsou společně nezastavitelný tým a chovají se velice realisticky (a vůbec mě neštvou, což se o mnoha young adult hrdinech říct nedá). Opravdu moc mě bavilo střídání pohledů mezi nimi i dalšími osobami, což bylo možné díky tomu, že příběh je vyprávěn ze třetí osoby.
„Jde to proti duchu Zákona, Emmo. Jenom si vzpomeň: Zákon je tvrdý, ale je to Zákon.“
„Já myslela, že se spíš říká ,Zákon je pruda, ale dá se obejít‘.“
„Neříká. A Diana tě zabije.“
Paní půlnoci je velice propracovaná co se zakomponování do světa lovců stínů týče, ale zápletka je po většinu knihy poměrně nezajímavá. Rozjíždí se jen velmi pomalu, téměř neochotně, ale zachraňují to soukromé srdeční záležitosti našich hrdinů. A protože postavy jsem si zamilovala, ani mi to na začátku knihy nevadilo. Později, po nějakých dvě stě stranách, mi už akce začínala chybět a některé zvraty mi připadaly nelogické. Také mi přišlo, že se většinu knihy točíme v kruhu. Jako by se opakovaly stále ty samé scény a dialogy.
Na konci knihy, zhruba sto stran před koncem, konečně došlo na pořádnou akci a kniha se rozjela. Jiskra, kterou dané pasáže oplývaly, mi v celou dobu chyběla! A když akce skončila, nastoupily na scénu opět srdeční trable. Jak říkám, milostné strasti našich hrdinů mi samy o sobě nevadí, naopak mě baví. Na to, že jde o knihu pro náctileté čtenáře, je toto téma moc dobře uchopeno, a navíc šlo o romantickou linku, kterou Cassandra ve svých knihách ještě nepoužila. Zákony jí totiž zakazují… Ale líbilo by se mi, kdyby vedle milostných problémků přibylo i trochu akce. Pak jsou tu samozřejmě ony nelogičnosti, kdy je poměrně zvláštní, aby i učitelka, která je v Los Angeleském Institutu jediný dospělý pří smyslech, nechala partu dětí vyšetřovat vraždy a protloukat se životem.
Tak ráda jsem se do světa lovců stínů vrátila! Až doteď jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběl. Paní půlnoci je bez debat jednou z těch slabších Cassandřiných knih, ale i tak jsem si jí nehorázně užila. Co na tom, že měla pomalý rozjezd a měla mouchy! Rozhodně si jí spolu s celou sérií v budoucnu přečtu znovu.
Sterling si promnul tvář a zadíval se na Cristinu přimhouřenýma očima. „Nemáš právo na mě vztáhnout ruku,“ postěžoval si kňouravě. „Nefilim se zabývají jen zločiny, které porušují Dohody.“
„Omyl,“ ozval se Dokonalý Diego. „Zabýváme se čím chceme.“
Temné lsti rozhodně doporučuji číst až jako poslední sérii (ohledně pořadí, v jakém se dají knihy číst, jsem udělala samostatný článek), protože se zde hodně propojují události z předchozích knih. To, jak už jsem říkala, Cassandra vymyslela opravdu skvěle, stejně jako již tradiční odkazy na naše náboženství a literaturu v hlavní zápletce.
Víc už toho nemám co napsat. Na to, jak je Paní půlnoci dlouhá – 605 stran – se toho v ní odehrálo překvapivě málo. Hádám, že byla pouze seznámením s postavami a rozjezdem pro další dvě knihy, které budou už snad o něco akčnější. Ještě ale musím pochválit obálku a celkové grafické i textové zpracování knihy. Nenašla jsem ani jednu pravopisnou chybu a překlad je naprosto úžasný – díky za Slovart a jejich young adult edici Booklab, u nichž je tohle samozřejmostí.
Hodnotím 8/10 a všem, kteří tohle čtou, přeji šťastný a veselý Stínový srpen.1
Kniha vyšla v roce 2016 a dá se za moc pěknou cenu koupit i jako „použitá“.
A pokud byste si chtěli pořídit nějaké knihy od Cassandry Clare a máte slabost pro „šmrncovní“ knihy, Booklab právě všechny knihy od Cassandry Clare vydává v reedici s barevnými ořízkami. Všechny je navrhuje česká ilustrátorka Adéla Stopka. Já jsem jim na chuť nepřišla, podle mě se totiž moc nehodí k obálkám knih, které zůstaly stejné (například ořízky Nástrojů smrti jsou na můj vkus vzhledem k obálkám až moc barevné), ale jistě si své příznivce najdou.
- Pojďme si říct, že přát si šťastné a veselé ke Stínovému srpnu namísto Vánoc je naprosto normální. ↩︎
Comment