Během prvního prázdninového měsíce jsem kupodivu nezemřela na přehřátí, něco přečetla, spatřila na vlastní oči kousek z kouzelnického světa a ušila si šaty princezny Lociky. Byť byl červenec plný všemožných zážitků, nemohu Měsíčník začít jinak než vzdání holdu kolopejce. To je naše kytka. A pravděpodobně to ani není kolopejka a mobilní aplikace, která mi měla její původ objasnit, se spletla. Naše kolopejka má za sebou hrůznou událost, která ale vypovídá o síle jejího ducha. Je to skoro na knihu nebo film, proto vám tu o ní píši. Ale abych nepředbíhala, kolopejku jsem zdědila, když jsem se přestěhovala na Letnou v Praze. Zůstala tam po předchozích nájemnících, seschlá a dočista zbědovaná. Ujala jsem se jí a kolopejka začala opět prosperovat. Ovšem ne nadlouho, pak jí opět začali opadávat listy a celá jako by uvadala. Podle Googlu jsme jí přelívali. Museli jsme uznat, že předtím jsme si sice gratulovali, jak jí dáváme hezky do kupy, ale nyní jsme jí málem znovu zabili. Když jsme se stěhovali do Brandýsa, dostala kolopejka krásný nový květináč a místo na parapetu tak akorát na slunci, tak akorát v chládku. Vzduch přeci jen o něco čistší, než pražský jí vyloženě prospíval. Ale naše kolopejka je pěkná smolařka. Během jedné z šílených letních bouřek, kterých byl červenec plný, se zvenku ozvalo děsivé křupnutí. Vyběhla jsem ven a uviděla tu zkázu… Chuděrka kolopejka spadla z parapetu, ležela ve střepech svého květináče, a kdyby to nebyla kytka, jistě by úděsně sténala bolestí. Sesbírala jsem jí, přesadila do provizorního květináče a celá mokrá jí donesla dovnitř. Noc byla kritická (přemýšlela jsem, že jí do kořínků zapojím malinké kapačky), ale kolopejka ji zvládla. Nyní se jí daří dobře, nemusíte se bát. Kdyby chtělo někdo odkoupit práva na zfilmování jejího životního příběhu (lobuji za název Navzdory kolopejka květe, i když je to trochu „vykrádačka“ Navzdory básník zpívá), ozvěte se mi. Tak, a můžeme přejít k veselejším záležitostem.
V červenci jsem přečetla 9 knih, což je 3 717 stran. Bylo to se mnou velkou část měsíce mizerné, co vám budu povídat. Už od minulého měsíce jsem četla skoro osmi seti stránkového Harryho Pottera a Fénixův řád, to mou pozornost zaměstnalo na pěkně dlouho i v červenci. Ale poslední den jeho čtení jsem si udělala vskutku magický.
Tehdy jsme totiž vyrazili do Žďáru nad Sázavou na famfrpálový turnaj. Cestou tam jsem osazenstvu našeho vozidla hlasitě předčítala Famfrpál v průběhu věků od Kennilworthyho Whispa (neboli J. K. Rowlingové samozřejmě; jde o jednu ze tří skutečně vydaných knih, které se objevili v knižní sérii i filmové sáze), abychom si zopakovali historický vývoj nejoblíbenějšího kouzelnického sportu všech dob. Při samotném zápase mi sice trochu trvalo, než jsem se zorientovala v pravidlech, ale jakmile se mi to povedlo, šlo o velice zajímavou podívanou! Stihli jsme jenom jeden zápas, ten o celkové vítězství v tomto mezinárodním turnaji, mezi týmem Brno Banshees a polskými Hop, hop, hop!. Vítězi se po napínavém souboji stali Poláci, kteří si domů odvezli moc pěknou trofej. Já jsem si užila odpoledne strávené v hábitu s hůlkou v ruce a padla si do noty s jednou čarodějkou, která prodávala mandragory a dračí šperkovnice. Správně jsem uhodla, že mandragory má očarované umlčovacím kouzlem, aby zbytečně nedělaly povyk – my kouzelníci zkrátka víme. Paní umělkyně/čarodějnice měla i hůlku, z níž po zmáčknutí tlačítka vyletěl skutečný plamen! Ani nevíte, jak mě mrzí, že jsem se pro jednu šperkovnici na odchodu zapomněla zastavit. Kdyby náhodou někdo věděl, o kom mluvím a zda má e-shop nebo alespoň jak se jmenuje, prosím, napište mi.
A cestou ze Žďáru se stala skvělá věc! Píchli jsme! Zatímco se zručnější část našeho osazenstva jala vyměnit píchlé kolo, já jsem si konečně mohla zalézt s posledními stránkami pátého Harryho. Těsně před odjezdem na famfrpál jsem se konečně dostala k závěrečné bitvě na odboru záhad. Při čtení jsem měla navzdory horku, které panovalo, husí kůži, a užívala si každou vteřinu. Bohužel ale musím konstatovat, že Fénixův řád a Famfrpál v průběhu věků byly jedny z mála knih, které jsem tento měsíc přečetla a které bych hodnotila deseti body z deseti.
I když, podívám-li se na to s odstupem, hodnotila jsem docela vysoko hned několik knih. 10/10 pro mě již tradičně byl i další díl ze série Případy vrchního inspektora Gamache od Louise Pennyové, kterou čtu každý měsíc ve společném čtení. Tentokrát byl na programu šestý díl Pohřběte své mrtvé a já… nemám slov! Kam paní autorka dokázala příběh o Gamachovi dostat, je neuvěřitelné. Váháte-li, zda se do této série pustit, rozhodně do ní jděte. Pak také pochopíte, proč jsem z každého dílu dočista „hotová“. Pohřběte své mrtvé je šestý díl ze série, šestá kniha, kterou Louise Pennyová napsala, a šestá kniha, za níž dostala cenu Agatha Award za nejlepší detektivku roku. Vůbec se tomu nedivím! Ale jak k tomu přijdou chudáci ostatní autoři detektivek? Asi nemají radost, že série Případy vrchního inspektora Gamache čítá už šestnáct dílů, že?
Gamache, který mi zvedl náladu, jsem četla až na konci měsíce, ale do té doby jsem se jím musela trochu protrápit. Ne že by mi pod ruku přišly nějak zásadně špatné knihy, ale zkrátka tam nebyla ani jedna, která by mě zcela pohltila a nadchla. Jen si to pojďme zrekapitulovat! Návrat do Bridgewater, prvotina české autorky Kristiny Hattenhaeur, mě trochu zmátla. Na zadní straně stojí doporučení, že jde o knihu pro čtenáře Na Větrné hůrce a Jany Eyrové. Je to skutečně tak, to ano, ale já jsem nějak předpokládala, že se děj Návratu do Bridgewater bude, stejně jako Větrná hůrka a Jana Eyrová, odehrávat v devatenáctém století. Mýlila jsem se, odehrává se v roce 1977, ale jak už jsem byla na to devatenácté století natěšená, zkazilo mi to celé čtení. Ale jak už jsem psala v recenzi, je to velice dobrá kniha a já si ji v budoucnu určitě přečtu ještě jednou, abych viděla, zda jí, když budu počítat s rokem, v němž se odehrává, nezvednu hodnocení. Ale bohužel, nyní jsem si ji tolik neužila.
Štafeta od Elišky z Instagramu @freya_zlaskykpribehum s knihou (Bez)vadní od Marty Labecky mi trochu zlepšila mou jinak ponurou náladu, která mě provázela po celý měsíc. Jde o moc pěkný a laskavý příběh o přátelství, které se pomalu rozvine i v něco víc. Ale není to klasická prvoplánová romantická kniha, nejde tu ani zdaleka tak o lásku. Je to spíše o dospívání, přijmutí zodpovědnosti za své činy a o těžkých rozhodnutí. Ale jak už jsem říkala, je to také o přátelství. O velice silném přátelství, pro některé z nově vzniklé partičky z posledního ročníku střední školy první opravdové. Nebude mít dlouhé trvání, kvůli brzkému odchodu na univerzity a navazující studia, ale je opravdu intenzivní a plné radosti. Musím říct, že mě tato kniha velmi překvapila. Když vyšla, padla mi do oka, ale nedokopala jsem se k její koupi a místo toho se přihlásila do štafety. Když mi štafeta po dlouhém čekání přišla a já zjistila, že jde o příběh původně z Wattpadu, platformy nepěkné pověsti, nečekala jsem od ní už zhola nic. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se od příběhu nemohla odtrhnout a posledních padesát stran probrečela. Ne smutkem, plakala jsem, protože to bylo tak krásné… Abych ale byla upřímná, má své mouchy, a tak ani (Bez)vadní nezískali desítkové hodnocení. Ale chtěla jsem je mít doma, takže jsem si je pořídila ve stále trvajícím výprodeji v Knihách Dobrovský za padesát korun.
Z minulého měsíce jsem doma měla ještě jednu štafetu, a to Zlatou vařečku od Jessy Maxwellové, kterou do světa vyslala Lucie alias knihaopate. A Zlatá vařečka pro mě byla velkým zklamáním. Ani se mi o tom nechce znovu rozepisovat, takže vás s omluvou rovnou odkážu na recenzi.
Jak už jsem nenápadně zmínila dělala jsem nákup v Knihách Dobrovský, který rozhodně nenápadný ani zanedbatelný nebyl. Doma mám mnoho UNIŠEK poukazů, které možná také dostáváte od svého zaměstnavatele. Kdo by ale nevěděl, jde o zaměstnanecké benefity, které kromě slevy na vstup do posilovny, do lázní nebo na nákup v lékárně můžete využít i na nákup knih. Berou je v mnoha knihkupectvích, mimo Dobrovského třeba v Kanzelsbergeru, ale doporučuji si to předem ověřit na webových stránkách. Knihy Dobrovský UNIŠEKy každopádně berou, a tak jsem udělala nákup za skoro tisíc osm set korun – ale stálo mě to díky nim jen zhruba dvacet pět korun, které jsem doplácela. Kromě (Bez)vadných jsem do košíku přihodila Eragona od Christophera Paoliniho. Eragon je první díl z bestsellerové série Odkaz dračích jezdců, který Paolinimu vyšel, když mu bylo patnáct let. Je tak nejmladším autorem, který kdy napsal bestseller. A podle všeho velmi dobrý bestseller. Dále jsem měla už delší dobu vyhlédnutou To je vražda, napsala, s podtitulem Reklama na vraždu. Ano, To je vražda, napsala je seriál s vyšetřovatelkou Jessicou Fletcherovou v hlavní roli, ale nově je to i kniha! Vydalo jí nakladatelství Alpress a já už se moc těším, až si jí přečtu, protože seriál občas sleduji. Nejdražšími položkami, a zároveň těmi, kvůli kterým jsem tento nákup primárně dělala, ale byly první dva díly ze série Půlměsíční město od Sarah J. Maasové.
Nedávno jsem byla dotázána, proč se tak moc těším na třetí díl Půlměsíčního města, který vyjde v říjnu, když si neustále stěžuji na Dvory, sérii Půlměsíčnímu městu předcházející. Odpověď je prostá: Skleněný trůn. Než mi totiž Dvory zkazily pohled na Sarah J. Maasovou, četla jsem a zamilovala si její první sérii – zmiňovaný Skleněný trůn. Jde podle mě o jednu z nejlepších fantasy pro dospívající čtenáře jakou můžete najít a já jí ke čtení opravdu doporučuji. To ty zpropadené Dvory, které jsou od Skleněného trůnu nepopsatelně odlišné, se mi nelíbily. Ale abych řekla celou pravdu, nového dílu Dvorů, který by měl v nadcházejícím roce konečně vyjít, se nemohu dočkat, protože se bude konečně hlouběji věnovat mým oblíbeným postavám (alespoň tedy doufám, moc toho o šestých Dvorech totiž nevíme). Neprotrpěla jsem Dvůr stříbrných plamenů, abych si teď jejich příběh nechala ujít, to si nemyslete! Ještě předtím mě ale samozřejmě čeká Půlměsíční město.
Věděla jsem, že to jsou pěkní macci (789 a 784 stran), ale když jsem si je doma poprvé vybalila, naprázdno jsem polkla a na čele mi vyrazil studený pot. Tohle jsou totiž bichle všech bichlí! Kdyby to byli lidé, jsou to ti tří set kilový tlouštíci, které musí z postele záchranáři zvedat jeřábem! Půl dne jsem láteřila, že kdo si Sarah J. Maasová myslí, že je, aby psala takové šíleně tlusté knihy. Kdo si myslí, že to bude číst?! No, očividně já. Týden jsem je pozorovala, zda se nějakým zázrakem nezmenší, nebo se mi alespoň nezačnou menší zdát. Nestalo se. Původní plán byl přečíst si první díl, Rod země a krve, v srpnu, druhý, Rod nebes a dechu, v září a v říjnu rovnou navázat třetím, Rodem plamene a stínu. Ale když jsem se podívala na ty dvě vražedné zbraně, které se vydávají za knihy a uvědomila si rychlost svého čtení, od srdce jsem se zasmála a radši začala rovnou číst. Ještě budu ráda, když se jimi do října nějak prokoušu, myslela jsem si. Ale tak moc jsem se začetla, tak moc se mi to zalíbilo, že mám za týden a kousek přečtený první díl. Je to kniha, která má své mouchy, ale já si jí užila tak moc, že jsem si to ani v nejdivočejších snech nedokázala představit. Byla to ta Maasová, kterou jsem si u čtení Skleněného trůnu zamilovala. Myslela jsem si, že to bude má nejméně oblíbená série, a přitom se už první díl dokázal vyrovnat takovému pátému dílu Trůnu! Více se rozepíšu k recenzi, ale řeknu ještě jedno: čert vem Dvory a pojď na mou hruď, Sáro, holka moje zlatá!
Poslední dvě knihy, které jsem při tomto nákupu pořídila, tedy Famfrpál v průběhu věku a Fantastická zvířata a kde je najít, mám už obě přečtené z dřívějška a potřebovala jsem si je jen doplnit do knihovny.
Pozorní čtenáři si jistě povšimli, že v předchozí větě se vyskytuje ukazovací zájmeno „tento“ ve spojitosti se slovem „nákup“. Výše popsaný nákup totiž nebyl jediný, který jsem v tomto měsíci učinila. Knihu Skutečná, prvotinu Šárky Przewozné, jsem si chtěla kupovat na sto procent už od chvíle, kdy jsem o ní poprvé slyšela, ale do oka mi padla i „růžovka“ Bylo nebylo jedno zlomené srdce od Stephanie Garberové. Její obálka se nedá popsat jinak než jako hezoučká, to mi musíte dát za pravdu! I anotace mě docela zaujala, a protože je stále v předprodeji, řekla jsem si, že za cenu necelých tři sta korun jí tam nemohu nechat (obzvlášť, když její reálná cena bude o sto korun vyšší a ukázalo se, že bude mít navíc i barevnou ořízku). Její velkou výhodou je, že mi přijde až v říjnu, kdy vychází. A spolu s ní i Skutečná. Jedna z nejzákladnějších knihomolským pouček totiž zní, že pokud vám objednané knihy přijdou až za několik týdnů či měsíců, je to jako byste si je vůbec nekoupili. A až vám skutečně přijdou, koupilo je vaše minulé já už dávno, tudíž není třeba si vyčítat, že hromadíme knihy. Geniální, že? Jako přírůstek se mi ale tento měsíc počítá, a vůbec toho nelituji, básnická sbírka Tajemství noci mladého básníka Jana Karase. Byla vydaná skrze Pointu, stejně jako autorovy dvě další. Už jsem do ní nahlédla, a je plná emocí a myšlenek mně blízkých. Těším se, až vám tu o ní napíši.
Co se příprav na Stínový srpen týče (srpnovou čtenářskou akci s knihami o lovcích stínů od Cassandry Clare), jsem už víceméně „ready“. Kdybych se chystání do školy věnovala alespoň z půlky tolik, jako přípravě na Stínový srpen, to by bylo to mé študium o něčem jiném! A co se letos bude číst? Původně měly organizátorky Šárka, Eliška a Péťa naplánované čtení povídkových sbírek, včetně jedné zbrusu nové, ale problém nastal ve chvíli, kdy se vydání oné čerstvé novinky od Cassandry Clare zpozdilo a posunulo na neurčito. Jako náhradní plán zvolily čtení ne jedné série, ale hned tří. Se Šárkou se budou číst Mechanické stroje, které jsem četla minulý červenec a mám je na blogu komplet zrecenzované. A je to také má nejoblíbenější série od Cassandry Clare. S Eliškou Nástroje smrti, což je pro seznámení se světem lovců stínů podle mě ta nejlepší volba, a s Péťou se můžete pustit do série Temné lsti. Já se do nich tedy pustím – Temné lsti jsou poslední sérií, kterou ze světa lovců stínů nemám přečtenou, takže rozhodnutí bylo jasné. Doma už mám první dva díly ze tří, Pána stínů a Paní půlnoci, oba dva z Knihobotu v pěkném stavu. Abych ušetřila, brala jsem si ty výtisky, které jsou viditelně poškozené, i když jsou v nabídce i nějaké v lepším stavu. Ve čtení mi to nijak nebrání a beztak by tak u mě dopadly i zbrusu nové knihy (divím se například, že se mi už tak viditelně čtený Fénixův řád během července nerozpadl pod rukama). Pro více informací o Stínovém srpnu sledujte Instagramy organizátorek, odkazy jsem vám vložila do jejich jmen. Už se nemůžu společného čtení dočkat. Lovcům stínu zdar!
Úplně poslední do sekce „přírůstky“, tu mám Tajemství zamčené knihovny od Fridy Skybäckové. Je-li vám toto jméno povědomé, na blogu najdete recenzi na její předchozí knihu Čtenářský klub na konci světa. Velice se mi líbila, jde totiž o víc než jen chytře vymyšlený ženský román, takže i tuto její novinku jsem mít musela. Jak vidíte, v červenci jsem se pěkně rozšoupla… V srpnu se zatím držím (ano, vím, že je teprve prvního srpna, ale i malý úspěch je úspěch), to ale neznamená, že vás nebudu provokovat. Poslední červencový týden totiž vyšla skvělá kniha české spisovatelky Petry Štarkové Dej mi pokoj, kterou jsem recenzovala ještě před jejím vydáním. Petra Štarková se kromě psaní živí i jako psycholožka, takže o propracovanosti postav se vůbec nemusíme bavit. Mě Dej mi pokoj opravdu bavil, jak si ostatně můžete v recenzi přečíst, a doporučila bych jej k přečtení fanouškům Aleny Mornštajnové i těm, co si rádi přečtou o složitých mezilidských vztazích, komplikovaných rodinných vazbách a dalších těžších tématech. Jestli jsem vás alespoň trochu nalákala, klikněte SEM.
A jeden ne tak úplně knižní přírůstek bych sem pro jeho vzhled mohla vložit místo textu o tom, jak můj červenec vypadal. Koupila jsem si totiž Dobrou záložku s číslem 94 pojmenovanou Čtenáři chalupáři. Jako by mě někdo vyfotil během mého typického prázdninového dne – jen ten výhled mám jiný. Dobré záložky mají na svědomí v Knihách Dobrovských, takže se dají koupit jenom tam. Čtenáři chalupáři jsou mou třináctou Dobrou záložkou. Ještěže je nesbírám, měla bych co dohánět. Jsou to ale moc povedené záložky, jako dárek pro knihomola s nimi neuděláte chybu. (A připomeňte mi někdy, ať se pochlubím svou sbírku záložek z Mega knih. Těch už mám také docela dost.)
Vraťme se ale ke knihám, které jsem během července přečetla. Mám tu k prodiskutování ještě Ztracené dívky z Willowbrooku od Ellen Marie Wisemanové, která je založená na skutečných faktech. Willowbrook byl obří nemocniční komplex poskytující psychiatrickou péči. Až na to, že zaměstnanců bylo málo, a ti, kteří tam pracovali, rychle přišli o iluze a jakýkoliv soucit, takže té péče tam moc nebylo. Mentálně postižení a jinak psychicky nemocní pacienti žili ve špíně, v zimě, pod vlivem silných léků, byli neustále tyranizováni a nezřídka kdy i znásilňováni. Willowbrook nebylo jen pochybením státu, který nedostačujícími financemi tohle všechno zapříčinil. Stalo se z něj takové malé a uzavřené společenství, v němž se zaměstnanci navzájem zastrašovali, chtěl-li jít někdo vše nahlásit, na černo byli schopní prodat si mezi sebou vše od léků přes kožešiny až po maso, a vůbec sami potřebovali psychiatrickou péči. Ellen Marie Wisemanová popisuje příběh dívky, jejíž sestra byla kdysi umístěna do Willowbrooku. Právě odtamtud utekla a Sage se do Willowbrooku vydala, aby svou sestru Rosemary našla. Má strach, aby se jí něco nestalo. Ale protože jsou dvojčata, spletou si Sage s Rosemary a zavřou jí na uzavřené oddělení. Sage nikdo nevěří, že není Rosemary, protože na oddělení je pacientů, kteří mají více než jednu osobnost a bludy, hned několik. Sage je šokována podmínkami, které ve Willowbrooku panují, a snaží se odtamtud dostat, aby mohla najít Rosemary. Ztracené dívky jsem čekala o něco drsnější, ale nebylo to na škodu, protože číst o Willowbrooku v této podobě bylo stejně hrozné jako číst o nacistických koncentračních táborech. V tomto ohledu to bylo dobré, v jiném bych se zase nebála přitvrdit. Celkově je to spíš než historický román ženský historický román. Není to žádný zázrak, ale čtení jsem si užila. Takhle by se ale bohužel dala popsat většina knih, které jsem tento měsíc přečetla.
Poslední kniha, kterou jsem tento měsíc přečetla, a shodou náhod i pořídila, byla Když přeskočí jiskra od Donny Ashcroftové. Řeč jsem na ní zavedla již v článku o knižní výzvě 54321 challenge, kde jsem jí zařadila mezi čtyři knihy, které si chci co nejdřív přečíst. Jsem ráda, že mám taky něco z této výzvy splněno. Knihy Donny Ashcorftové doporučuje i Julie Caplinová, vyhlášená autorka romantických knih plných cestování a dobrého jídla, a není se čemu divit. Jejich knihy jsou si podobné, ale ne natolik, aby se kopírovaly. Když přeskočí jiskra mě opravdu potěšila, protože i přesto kolik podobných knih na trhu je, tahle mi díky skvěle a osobitě napsaným postavám dávala pocit, že je to něco, co jsem ještě nečetla. Příběh se odehrává v létě na skotské Vysočině a má krásnou atmosféru. Více se rozepíšu v krátké recenzi.
Radost jsem si musela udělat někde jinde. Začala jsem se aktivně věnovat šití na stroji, a protože pár kousků oblečení jsem si už ušít zvládla, řekla jsem si, že to chce nějakou výzvu. Z nějakého důvodu mě napadlo, že si ušiji šaty Disney princezny Lociky, po kterých jsem toužila, když jsem byla malá. Znamenalo to navrhnout si je, připravit střihy a při šití neudělat žádnou větší chybu. Měla jsem jasnou představu: půl kolová sukně s krajkou uprostřed, živůtek z několika dílů, bílá krajka lemující výstřih, balonové rukávy se zlatými proužky a šifonové prodloužené rukávky zakončené další kraječkou. Tohle vše mělo být víceméně z jedné látky a přes ně měla přijít ještě vesta z o něco světlejšího odstínu fialové na šněrování. Vesta, respektive kazajka, měla být, pokud možno, stejného střihu, jako živůtek šatů. Den předtím, než jsem se vůbec vydala nakoupit látky, jsem si ze zbývajících kusů látky, kterou jsem měla doma, udělala jednu zkušební kazajku. Vydařila se, takže jsem si na papír obkreslila tyto nově vzniklé střihy, které jsem několikrát použila už i mimo tento projekt.
Mé šití je poměrně jednoduchý proces. Nepoužívám prakticky žádné předtištěné střihy, ale dívám se na svůj výsledný kousek oblečení jako na puzzle. Nejdu na to nijak složitě, zkrátka si v hlavě představím, jaký tvar chci z látky vystřihnout, a kde všude budu přidávat centimetry na sešití. Postupně nastřihávám další části, jako třeba rukávy, opět navržené tou nejjednodušší možnou cestou. Finální podoba šatů vypadá poměrně dobře, takže je skoro podivuhodné, jak banální cesta k nim vedla. Mám radost především ze sukně, která díky saténové spodničce získala objem. Kdybych tu měla nějaké švadlenky, používala jsem tento typ saténu, který mému účelu posloužil dokonale, ale na běžné spodničky bych jej kvůli tvrdosti a nepoddajnosti nedoporučila.
Protože mám krátké vlasy a kvůli focení fotek k Rudé královně jsem si nedávno pořídila korunku, nebylo nic snazšího, než si šaty obléct a udělat si v nich fotky reálné verze Lociky z konce filmu, kdy zjistila, že je dávno ztracená princezna a pro její dobro jí její milý ufikl vlasy. Výsledek? Nabídnu vám jej již brzy…
V Rodu země a krve jsou postavy Daniky a Bryce. Jsou to mladé a ztřeštěné holky, které se řídí heslem „Rozpal to!“. V angličtině to je „light it up“, což by se dalo přeložit i jako „rozsviť to“. A k tomuto překladu já se teď přikloním, protože Bryce, Danika a vůbec celý Rod země a krve prozářil můj po čtenářské stránce jinak docela mizerný měsíc. Možná, že po všech stránkách mizerný měsíc. A nerada bych zněla příliš jako motivační guru, ale život za věci, díky kterým se zdá prozářenější, stojí, že? Všichni, kteří, to teď potřebujete slyšet (tak jako já jsem si asi potřebovala přečíst Rod země a krve – sakra, ta kniha se mnou pohnula víc, než je mi milé): rozpalte to! A užijte si závěrečný měsíc léta i prázdnin.