Nikdy by mě nenapadlo, že sem budu tato slova psát, ale život je jedno velké překvapení; setkala jsem se s Cassandrou Clare v salonku hotelu, kde jedna noc stojí okolo patnácti tisíc korun. Povídala jsem si s Cassandrou Clare. Nechala si od ní podepsat knihy. A to všechno díky Janě Kaizrové z Booklabu, který Cassandřiny knihy vydává v češtině! Nádech, výdech – začněme od začátku.
Když mi jednou večer přistála na Instagramu zpráva, že by mě a další blogerky Jana z Booklabu ráda pozvala na výlet do Mnichova, kde se budeme moci potkat s Cassandrou Clare a strávit s ní nějaký ten čas, nejspíš mi srdce vynechalo několik úderů. Mohla bych se tvářit světácky a předstírat, že takové zprávy dostávám obden, ale něco takového mi práce na blogu a Instagramu přinesla poprvé. Trvalo mi půl hodiny, než jsem byla schopná srovnat si v hlavě, že mám možnost potkat se se svou oblíbenou autorkou. Výlet byl naplánovaný na sobotu 12. října, a i když to znamenalo, že nepůjdu na Humbook Fest a tím pádem nevynesu svůj plánovaný cosplay, na který jsem vás tu navnazovala, setkání s Cassandrou Clare se zkrátka neodmítá!
Odjezd byla naplánovaný na svěží pátou hodinu ranní. Co vám budu povídat, neměla jsem z tak časné hodiny vůbec radost, ale kdybychom vyjeli byť o hodinu později, už bychom Cassandru nestihly. Cassandra se v Mnichově den předtím účastnila mnichovského knižního veletrhu, kde měla besedy a autogramiádu, a hned po našem setkání odjížděla na letiště, odkud letěla zpět do Ameriky. Je jen málo autorů, pro které bych vstávala ve třičtvrtě na čtyři ráno, a Cassandra mezi ně rozhodně patří – co patří, pro Cassandru bych si klidně ještě o hodinu přivstala! Její knihy jsou podle mě to nejlepší, co si můžete z young adult a new adult fantasy dopřát.
Jelo nás celkem jedenáct blogerek, Jana z Booklabu a kameraman David, který celý náš výlet natáčel. Jeli jsme malým autobusem, a i když byl spíše větší dodávkou, všichni jsme se do něj pohodlně vešli. První hodiny naší cesty do Mnichova byly hodně ospalé. V autobuse byla tma a všichni jsme pospávali, protože nám přeci jen ještě pár hodin spánku scházelo, ale s východem slunce jsme se začali probírat. Dostaly jsme od Jany Cassandřinu nejnovější knihu Princův štít, která je po mnoha letech první knihou, kterou Cassandra napsala mimo ságu o lovcích stínů. Princův štít se odehrává v úplně jiném novém světě, a v Booklabu vyšel hned ve dvou vydáních; v paperbacku s ořízkou a obálkou převzatou ze zahraničí, a limitované edici laděné do černé a zlaté (barevný výběr mimochodem souvisí s příběhem), v pevné vazbě s ořízkou, přebalem, pod nímž má kniha zlaté zdobení, a dokonce i se zlatou předsádkou! Takové vydání vypadá dočista světově. V Británii a Americe jsou takové limitované edice knih již téměř běžné, a mnoho blogerek, se kterými jsem jela do Mnichova, si Cassandřiny knihy v takových vydáních ze zahraničí pro radost pořizují. Co jsem tak zaznamenala, stojí to dost peněz a občas jsou s balíčky potíže na celnici, takže mi přijde pěkné, že takhle vyšperkované knihy se dostávají i na náš trh. Sice nejsem zrovna fanoušek barevných ořízek (obzvlášť proto, že už mě vytáčí, že jsou skoro na každé novince z oblasti romantiky, fantasy nebo young adult – přijde mi, že tak zbytečně ztrácí svou jedinečnost), ale tato vydání Princova štítu na mě udělala dojem. A cítím také zvláštní pýchu, když si uvědomím, že tuto nádhernou limitovanou edici nemá nikdo na celém světě, jen my v Česku.
Cesta do Mnichova proběhla bez problémů, povídaly jsme si o lovcích stínů nebo novinkách, které vyjdou ve Slovartu a pod Slovart spadajícím Booklabu, a z autobusu jsme vystoupili (podle i/y ve slovesech si můžete odvodit přítomnost kameramana Davida😃) rovnou před hotelem. Vydali jsme se dovnitř, abychom připravili zarezervovaný salonek pro setkání s Cassandrou, a mě okamžitě ohromila úroveň hotelu. Nějak mě nenapadlo vzít v potaz, že Cassandra, bestsellerová spisovatelka, asi nebude spát na jen tak ledajakém místě. Všichni se k nám ale chovali velmi mile a v salonku pro nás bylo připraveno pití. Cassandra na nás měla vyhrazenou hodinu, a aby si s ní každá z nás dostatečně popovídala, dohodly jsme se, že se rozdělíme do skupinek po třech nebo čtyřech a budeme ke stolu, který jsme pro ni vyhradily, postupně přistupovat. Ostatní budou do té doby přihlížet a poslouchat jejich konverzaci. Na stůl jsme naaranžovali Princovy štíty a reedice Nástrojů smrti a Poslední hodiny, které dostali ořízku od ilustrátorky Adély Stopky (i to je něco, co nikde na světě nemají). A pak už zbývaly minuty do jedenácté hodiny, kdy mělo začít naše setkání s Cassandrou. Hromadně na nás padla nervozita a Jana s kameramanem Davidem se vydali pro Cassandru…
Když se Cassandra objevila ve dveřích, na vteřinku jsem se nezmohla na vůbec nic. Pak jsem se přinutila vzpamatovat a spolu s ostatními přivítat Cassandru potleskem. Cassandra se tvářila upřímně potěšeně a bylo na ní vidět, jak nám později i řekla, že je moc ráda, že konečně může potkat své české čtenáře. S Davidem během pár minut natočila rozhovor pro Booklab, během kterého mluvila profesionálnějším tónem než o chvíli později s námi. Tehdy mluvila uvolněně a přirozeně, a ohromeně začala obdivovat vydání svých knih v češtině. Pár dní před cestou do Mnichova jsem začala vymýšlet otázky, jaké bych Cassandře chtěla položit. Chtěla jsem vymyslet něco originálního, co bych jí tak mohla říct, protože to, že mám ráda její knihy, bylo očividné, a určitě to slyšela už od spousty lidí. Ale Cassandra byla tak milá a nefalšovaná, že jsem cítila, že kdybych jí to řekla, upřímně by jí to potěšilo.
Naše skupinka měla jít až jako poslední, takže jsem měla dost času se vzpamatovat ze šoku, že to je opravdu ona, ta, jejíž knihy čteme každý srpen, a jejíž slova mě dokážou rozplakat i rozesmát. Už jsem tu jednou zmínila, že Cassandra byla opravdu milá, ale mám potřebu zdůraznit, jak moc přirozeně milá a příjemná společnice je. Možná si totiž říkáte: „No jo, tak aby nebyla, být milá má v podstatě v popisu práce“, ale Cassandra s námi všemi s radostí vtipkovala, zajímala se o to, co nás na jejích knihách baví a jaké jsou naše oblíbené postavy, a se zájmem se nás vyptávala na Prahu. Cassandra napsala mimo lovce stínů i pentalogii Magistérium, která je pro čtenáře okolo dvanácti let, a je naprosto skvělá. Napsala jí spolu s Holly Black, autorkou trilogie Krutý princ, která byla zrovna v Praze na Humbook festu, takže Cassandra zmínila, že se těší, až se s Holly potká a Holly jí bude vyprávět o Praze. Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že jsou si s Holly opravdu blízké. Cassandra nám také řekla, že by se do Prahy moc chtěla podívat, takže jsme se okamžitě nabídly, že jí v takovém případě s radostí provedeme. 😁 Ještě, než jsem spolu s dalšími třemi blogerkami přišla na řadu, stihla si mě Cassandra získat otázkou, kde by v Praze mohl být Institut (v podstatě stínolovecké ředitelství, které je v každém větším městě) – o tom totiž v rámci Stínového srpna pravidelně diskutujeme, a definitivně mě to přesvědčilo, že Cassandra se o své čtenáře ráda zajímá a moc jí to baví. Při Stínovém srpnu jsme se shodly na tom, že jedna z možností pro pražský Institut je kostel svatého Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí, a hned jsme jí slíbily, že ji tam, až bude v Praze, vezmeme. A pak už přišla na řadu naše skupinka…
Od chvíle, kdy jsem dostala pozvánku na tento výlet, jsem si byla jistá, že budu ráda, když zvládnu anglicky roztřeseným hlasem přečíst otázky z papírku, a že jí nejspíš ani nebudu mít co říct, ale jakmile jsme se posadily ke Cassandře, slova se ze mě jen hrnula. Asi adrenalin. 😃 Můj učitel angličtiny by ze mě nejspíš neměl radost, protože jsem si jistá, že minimálně dvakrát jsem úplně popletla gramatiku, ale Cassandra mi rozuměla, a to bylo hlavní. Nejprve jsem navázala na jednu z otázek, která jí byla položena na počátečním rozhovoru pro Booklab, tedy proč začlenila do trilogie Pekelné stroje milostný trojúhelník, když je to mezi čtenáři proslule neoblíbené téma. Cassandra na to odpověděla, že ona milostné trojúhelníky v knihách miluje, ale problém je, že málokterý je dobře napsaný. Obvykle – a to s ní naprosto souhlasím – je totiž hned jasné, že dva z vrcholů tohoto trojúhelníku skončí spolu, a ten poslední zůstane na ocet. Cassandra nám prozradila, že chtěla napsat takový milostný trojúhelník, který nebude jednoznačný a pouze o milostném vztahu, což se jí dokonale povedlo. Musela jsem se jí s tím svěřit, protože do té doby, než jsem narazila na Pekelné stroje, mě ani nenapadlo, že by se mohly milostné trojúhelníky dát napsat dobře.
Jedna z dalších otázek, která musela nevyhnutelně padnout, byla, proč se Cassandra rozhodla napsat knihu mimo stínoloveckou ságu, na níž výhradně pracovala spousty let. Cassandra nám vyprávěla, že dostává při cestování a objevování kultur spoustu nápadů na příběhy, které by chtěla napsat, ale dlouhé roky se k nim nedostala, protože věděla, že do světa lovců stínů a k postavám, které vytvořila, by se nehodily. Když tedy dopsala Temné lsti, poslední vydanou trilogii o lovcích stínů, rozhodla se začít úplně nový příběh. My už víme, že jím je série Princův štít, která je inspirovaná Cassandřiným raným dětstvím stráveném v Íránu a dalšími orientálními kulturami. Ale přiznala se nám, že jí během psaní chyběly její stínolovecké postavy, protože se staly svým způsobem její rodinou. Na to téma hned zavtipkovala, že i když se jim nevěnovala na sto procent, stále na ně myslela, a že pravidelně promýšlí své další knihy, zatímco píše jinou, takže je jako autorka neustále svým knihám nevěrná. Momentálně se Cassandra opět začala věnovat světu lovců stínů, protože píše (prý závěrečnou) trilogii, která se bude odehrávat po Temných lstech. Měla by se jmenovat „Wicked powers“ a v hlavních rolích v ní budou Kit Herondale s Tibem a Dru Blackthornovými. To nejsou zrovna mé oblíbené postavy, ale ještě jsem si nepřečetla poslední díl Temných lstí, takže možná změním názor.
Podepsat jsem si nechala „jen“ Kodex lovců stínů – na podpisy moc nejsem, a Kodex jsem si vybrala, protože je to pro lovce stínů velmi důležitá kniha, takže se hodí mít ji podepsanou od samotné tvůrkyně lovců stínů. 😄 Ještě předtím, než se s námi Cassandra ochotně vyfotila, jsem zavedla řeč na Jamieho Campbella Bowera, který hrál ve filmovém zpracování první knihy Nástrojů smrti Jace Herondalea. I na ten se každý srpen společně díváme, a zcela upřímně to není žádný úžasný film, dovedu si představit lepší zpracování, ale už je z něj (pro nás, milovníky lovců stínů) téměř legendární snímek. A Jamiemu to tam ohromně sluší, takže jsem se zajímala o to, jaký je ve skutečnosti – Cassandra říkala, že je především ohromně vtipný, a v hlavě jí utkvěl žertík, který provedl představiteli filmového Simona Lewise, Robertu Sheehanovi. Prý mu řekl, že se po něm na place ptá Steven Spielberg, aby Robert, v tu chvíli už celý natěšený a trochu vynervovaný, na otázku: „Vážně?!“ dostal odpověď pronesenou Jamieho krásný britským přízvukem: „Ne.“
Dvanáctá hodina nastala až příliš rychle a naše setkání se blížilo ke konci. Cassandra měla ještě několik knih do soutěží pro české i slovenské čtenáře na podpis, takže jsem se osmělila a ještě za ní zašla, abych se mohla doptat na jednu otázku, kterou jsem nestihla. Zajímalo mě, zda se nechystá filmové zpracování Magistéria, protože by podle mě s dnešními filmovými efekty bylo naprosto skvělé. Cassandra mi ochotně odpověděla, vůbec jí nevadilo, že čas na otázky už teoreticky vypršel; říkala, že s Holly Black už o tom přemýšlely, ale dnes jsou podle filmařů populárnější seriály, takže pokud by to vyšlo, byl by to nejspíš seriál. Po mě ke Cassandře přistoupili i ostatní přítomné, které také měly ještě něco na srdci. Na konci setkání si Cassandra přála se s námi všemi vyfotit na svůj telefon, aby měla vzpomínku na naše setkání, a ohromně jí potěšilo, že jí Jana přivezla české reedice jejích knih s barevnými ořízkami, aby si je mohla odvést s sebou do Ameriky. Na rozloučenou nás všechny sama od sebe objala. Bylo to od ní tak hezké gesto! Snad jsme jí při tomto setkání dostatečně navnadily, aby přijela do Česka, a brzy se s ní, spolu s dalšími českými čtenáři, znovu uvidíme – byly jsme tedy v podstatě velvyslanecká výprava.
Byla to parádně strávená hodina. Když jsme (tedy minimálně já) jako ve snu vyšli z hotelu, jali jsme se prozkoumat jeho okolí s překrásnou architekturou. Našli jsme si restauraci s číšníci v krojích, kde se nosily obrovské korbely piva a flákoty masa, a nejspíš tam ještě dozníval Oktoberfest. Byla tam spoustu lidí a panoval tam ruch, ale spíše ve smyslu, že to tam bylo příjemně živé. Vzpamatovávaly jsme se z prožitých dojmů, naobědvaly se, a ještě o něco lépe se poznaly. Tím, že jsme spolu prožily tak silný zážitek, mi přijde, jako bychom byly svým způsobem sestry. 😃 Všechny přítomné byly moc milé a těším se, že se v budoucnu ještě potkáme, třeba na stínoloveckém pikniku, který se koná každý srpen. Příští rok se tam určitě zastavím, a ještě si k tomu ušiju nějaký cosplay.
Okolo půl třetí už jsme byli opět na cestě domů. Ani jsem si nestačila uvědomit, že jsme v cizí zemi, a už jsme byli zase doma. Strávili jsme na cestě víc času než v Mnichově? Ano, jednoznačně. Vadí nám to? Nemyslím si, mně určitě ne. 😁 Tohle byl den, který člověk prožije jednou za život. Bylo to překrásné, jedinečné a nikdy na to nezapomenu. Děkuji do Booklabu Janě Kaizrové za to, že jsem to mohla zažít, a Moně, Simče, Alex, Šárce, Denisce, Elišce, Pétě, Kristýnce, Kate a Ester za to, že jsem to mohla prožít právě s nimi! A v neposlední řadě i Cassandře Clare – protože když jsem se s ní já, stydlivá a docela obyčejná dívka, mohla setkat, proč by Cassandra nemohla začít číst Počkej, dočtu stránku… a poděkování si přečíst? Nic není nemožné, o tom jsem se během tohoto výletu na vlastní kůži přesvědčila. 🙏
Comment