Knižní výzva 54321 challenge. Jaké knihy jsem pro ní vybrala?

Po sociálních sítích koluje knižní výzva nazvaná 54321 challenge. Každé číslo v ní značí počet knih, které máte podle daného tématu vybrat ze své knihovny a vyfotit. I já jsem se k této výzvě nachomýtla, a ráda bych si jí dala kromě Instagramu i sem, protože o knihách, které jsem vybrala, mám potřebu i něco napsat. Tak jdeme na to.

5 knih, které miluji

Tohle zadání jasně splňují následující knihy: Deníky Alana Rickmana, Anima od Jaromíra Vondry, Malé ženy od Louisy May Alcottové, Věž vlaštovky od Andrzeje Sapkowského a Obléknu si půlnoc od Terryho Pratchetta.

O Denících Alana Rickmana, skrze které můžeme nahlédnout do soukromí legendárního herce nejen z Harryho Pottera, jsem psala již dávno. Učaroval mi Alanův pohled na svět i jeho složitá osobnost. Nemohu nic jiného, než je dál doporučovat, i když vždy nezapomenu zmínit, že to není klasická biografie ale opravdu jen přepis deníkových zápisů. Má to své kouzlo, ale nevyhovuje to každému. I o Animě, která si mě získala mimo jiné i autorovu bohatou slovní zásobou, jsem již psala a hodnotila jí plným počtem bodů.

Tohle jsem asi ještě nikde nikdy nezmiňovala, ale Malé ženy jsou knihou, která aspiruje na mou nejoblíbenější knihu vůbec. Definitivně bych se pro jednu nejoblíbenější nedokázala rozhodnout, na to jsem přečetla a jistě ještě přečtu moc skvělých knih, ale Malé ženy jsou rozhodně v užším výběru. Tohle vydání od Sofa books je zvláštní tím, že nejde o klasický překlad románu, ale o jeho převyprávění v podání Jindřišky Smetanové. Soudě dle jazyku je především pro mladší čtenáře, ale právě tou naivitou, s jakou je psáno, si mě tohle vydání získalo. Četla jsem jej už mockrát a vždy to pro mě je pohlazení pro duši.

Andrzej Sapkowski, polský bůh fantasy, není u mě na blogu neznámou postavou, a kniha ze zaklínačské ságy nemohla v tomto výběru chybět. Rozmýšlela jsem se mezi první dílem, tedy Krví Elfů, a Věží vlaštovky, která to nakonec vyhrála. Líbí se mi na ní, že z Cirily se tu stane pěkná drsňačka a v Geraltově partičce je příjemný klid. I když jde samozřejmě o klid před bouří… Ciri je jedna z mých nejoblíbenějších literárních hrdinek, stejně jako Tonička Bolavá Terryho Pratchetta, která je dokonce mou úplně nejoblíbenější hrdinkou. Předposlední díl ze série knih, kde hraje Tonička hlavní roli, se mi líbí především proto, že Tonička zde nachází místo, kde bude jako čarodějka působit. Jako každá kniha o Toničce Bolavé je i tato vtipná, dobrodružná a trochu dojemná.

4 knihy, které si chci co nejdříve přečíst

V poslední době jsem zaznamenala, že nevím, co číst dřív. Nejradši bych rozečetla šest knih naráz, a to bez nadsázky! Udělala jsem si proto seznam knih, kterým chci v nejbližší době věnovat svou pozornost, abych neupadala do depresí, že knih je tolik a lidský život je příliš krátký. Mému seznamu vévodí Vražda v Mallowan Hall od britské autorky Colleen Cambridgeové, která má navíc krásnou ořízku. Vraždit se v ní bude v domě Agathy Christie a pokud se nemýlím, vyšetřovat bude její hospodyně. Mám jí doma už více než rok, a protože teď vyšel druhý díl, řekla jsem si, že už je nejvyšší čas!

Hned pod Vraždou v Mallowan Hall je Vazač vzpomínek od Bridget Collinsové. Vzpomínáte, jak jsem v květnovém Měsíčníku psala, že jsem na ní náhodou narazila, když jsem byla v knihkupectví? Stála jen sto dvacet korun a velmi mě na ní nalákala moje babička, která jí už má přečtenou. Podle rekapitulace děje, kterou mi pravidelně podávala, se mám na co těšit. Vazač vzpomínek bude pravděpodobně vést k zamyšlení, zatímco Když přeskočí jiskra od Donny Ashcroftové, kamarádky Julie Caplinové, je jasné oddechové čtení. K minulým Vánocům jsem pod stromečkem našla její Vánoce na skotském hradě s malebnou obálkou, kterou si ale poctivě šetřím až na další Vánoce. Donna je stejně jako Julie pravá okouzlující Angličanka, a protože jí sleduji na Instagramu, jsem velice zvědavá jak na mě bude její osobnost působit skrze řádky knihy. Ještě před Vánocemi na skotském hradě se tedy pustím do této knihy, která se tematicky odehrává v létě.

A do čtveřice všeho dobrého tu mám knížku Alžběta a drak od Dagmar „Dede“ Ruščákové, kterou doma přechovávám od Světa knihy. Zmiňuji ji sice jako poslední, ale rozhodně si ji chci přečíst mezi prvními. Myslím, že by spousty z vás mohla zaujmout už svou originální anotací, takže zde přikládám odkaz na autorčiny stránky.

3 knihy, které všem doporučuji

Jsem na sebe docela pyšná, že jak v novinkách, tak v klasických knihách mám docela slušný přehled, a tak dovedu poradit se čtením skoro každému. Kdybych ale měla zmínit knihy, které v poslední době doporučuji nejvíce, byly by to rozhodně Siverai: dědici Remiey od Anny Tausigové, Stačí mávnout křídly od Sáry Topinkové a Velký Gatsby od Francice Scotta Fitzgeralda. Obě zmiňované dámy jsou velice mladé, ale nesmírně talentované autorky. Sára má výjimečný cit pro realistické popisy emocí a pocitů, díky kterým je její kniha s hlavní hrdinkou procházející si psychicky náročným obdobím tou nejlepší, kterou jsem na toto téma četla. Číst Stačí mávnout křídly je jako objímat člověka, který při vás bude stát ať se stane cokoliv. Dokázala mi poskytnout takovou útěchu, jako dlouhou dobu žádná jiná kniha.

A Siverai je jedna z mých osudových knih. Našla si mě a pevně věřím, že my dvě, já a siverai královského rodu Andaresů Adriena, jsme se měly potkat. Siverai doporučuji kudy chodím, neustále sleduji autorčin Instagram, zda se tam neobjeví jakákoliv nová informace o mé milované knize, a na druhý díl se těším víc než na kteroukoliv jinou knihu, která by měla vyjít. Siverai si pročítám tak často, že jí dokonce ani nemám v knihovně, ale na psacím stole, abych jí měla vždy po ruce. Je to zkrátka má láska.

Ještě tu ale máme mého milovaného Velkého Gatsbyho. Jazzová dvacátá léta mi ve Velkém Gatsbym učarovala tak moc, že mi stačí, když se děj knihy odehrává v tomto období, abych si jí chtěla přečíst. Gatsby ale mezi těmito knihami stále vede. Miluji ten příběh, miluji filmy, miluji filmovou hudbu. Kdysi jsem o této své obsesi dokonce psala článek, kde se věnuji i knize Malý velký Gatsby, která vypráví o alternativním konci klasického románu. Nedávno mě velice potěšilo, když po mě kamarádka, která se začíná chystat na maturitu, chtěla poradit, jakou knihu z povinné četby bych jí doporučila. Okamžitě jsem navrhla Gatsbyho, kterého si tedy přečetla, a následně se mi ozvala, zda bych jí mohla poradit se shrnutím děje, aby si ověřila, zda dobře pochopila hlavní myšlenku. Napsala jsem jí zprávu tak dlouhou, že jsem jí musela rozdělit do dvou, a kamarádka, která čekala pár vět, se smála, že díky tomu může rovnou odmaturovat.

2 poslední knihy, které jsem přečetla a hodnotila pěti hvězdičkami

Já sice hodnotím v bodech, ale poslední knihy, které byly na plný počet bodů neboli pět z pěti hvězdiček, jsou podle mého čtenářského sešitku Harry Potter a Fénixův řád a Famfrpál v průběhu věků. Tento měsíc se mi nedařilo narazit na knihy tak skvělé, že by mě „vystřelily z trenek“, bohužel. Jedinou výjimkou byl právě pátý díl Harryho Pottera, v němž byla jedna z prvních epických bitev, a já jej považuji za milník mezi Harry Potterem, příběhem vcelku obyčejného bradavického studenta, a Harry Potterem, příběhem boje dobra proti zlu. Šestý a sedmý díl jsou už jinačí polívčička, než první díly! Famfrpál v průběhu věků jsem přečetla v autě cestou na famfrpálový zápas ve Ždáru nad Sázavou, který jsem navštívila (více bude v Měsíčníku) a náramně jsem se u toho bavila. Je to totiž krásný příklad toho, jak bláznivý je kouzelnický svět.

1 kniha, kterou právě čtu

A jsme na konci, u knihy, kterou jsem právě začala číst. Jde o první knihu ze série Půlměsíční město, kterou si spolu s druhým dílem plánuji přečíst do října, kdy vyjde v překladu třetí díl. Bude to velká událost, nejenže to bude zatím poslední vydaná kniha Sarah J. Maasové, a mně a dalším jejím čtenářům tak nezbývá než doufat, že brzy oznámí vydání další knihy, ale také to pro mě bude znamenat, že jsem přečetla během roku a čtvrt všech jejích patnáct knih! Tedy osm dílů Skleněného trůnu, pět Dvorů a dva díly ze série Půlměsíční město.

O Sarah J. Maasové jsem v poslední době psala pouze v kontextu se svými stížnostmi a nářky na sérii Dvorů, kterou vážně nemám v lásce. Ale byly i doby, konkrétně při čtení prvních dvou dílů Dvorů, kdy jsem hltala stránku za stránkou a div se k ní nemodlila. Už v druhém dílu Dvorů šla podle mě kvalita dolů, ne že by tedy první díl byl nějaký zázrak, ale zkrátka mě bavil. Třetí, čtvrtý a pátý díl Dvorů už jsem jen trpěla, hlavní dějová linka pátého byla podle mě katastrofa. Ale jsou tam postavy, kvůli kterým bych Sarah na kolenou prosila, aby vydala další díl Dvorů co nejdřív a kvůli kterým rovněž vyšiluji nad konspiračními teoriemi o něm. A je tu také Skleněný trůn, který jednoduše zbožňuji! Zkrátka a dobře máme se Sarah komplikovaný vztah. Problém nastal u Dvorů, které jsou podle mě psané s ohledem na knižní „trendy“ (nebo se v nich trendy témata jako romantická linka, kdy se do sebe dva nepřátelé zamilovali, minimálně objevují). Já jsem spíš na klasické fantasy, které není celé postavené na milostných vztazích. A také oceňuji, když má hlavní hrdinka mozek. Trůn takový vůbec nebyl, a mám pocit, že ani Rod země a krve, jak se první díl Půlměsíčního města jmenuje, takový nebude. Ale jsem teprve na začátku, takže finální verdikt vám sdělím, až se prokoušu těmi skoro osmi seti stránkami. Uf, nemohu říct, že by mě to neděsilo. 😅