V květnovém Měsíčníku jsem psala, že jsem měla možnost přečíst si beta verzi druhé knihy Evy Brykner nazvanou Bez viny. Přijde mi proto dobré, abych tu na blogu měla i Evinu prvotinu Beze stopy. Tuhle recenzi jsem kdysi psala na svůj Instagram, tudíž si sem Beze stopy dávám zpětně, skoro rok poté, co jsem jí četla. Ale mám jí stále v živé paměti – na ten šokující konec, který si pro nás Eva připravila, se totiž nedá zapomenout.
Knížka Beze stopy vyšla díky soutěži nakladatelství Bookla. Každý rok do Bookly nadějní spisovatelé posílají své rukopisy a doufají, že se jejich příběh zalíbí natolik, že obsadí první místo a vyhraje tak vydání své knihy. Eva Brykner tuto soutěž vyhrála v roce 2023. Už v té době psala, a stále píše, knižní recenze na svůj instagramový profil – na co jiného než na detektivky. Protože má v tomto žánru mnoho načteno, ví, jak udržet čtenáře v napětí, zašmodrchat zápletku tak, aby byla ve finále jednoduše pochopitelná, a jaká témata v detektivkách fungují. Tohle všechno samozřejmě uplatnila jak v Beze stopy, tak v Bez viny.
Děj Beze stopy se odehrává v Bedfortu v Anglii, což ale vlastně není tak důležité. Klíčovou lokací je tu totiž Černý les, který město obklopuje ze dvou stran. Je to místo, v němž si musíte připomínat, že strašidla neexistují, ale stejně raději přidáte do kroku a nemíníte se v něm nijak zdržovat. Přesně před rokem v Černém lese zemřel Tom Jones, manžel Nory Jonesové. Nora byla tenkrát těhotná, ale dokázala se sebrat a k synkovi z předchozího vztahu přibyla malá Ema. Ale teď život zasazuje Noře další ránu: Ema byla unesena přímo z postýlky. Rozjíždí se rozsáhlé pátrání, které ale nepřináší žádné výsledky. Detektiv Simons, který má vyšetřování na starosti, si láme hlavu s tím, co dělat, když nemá žádné stopy a podezřelý je snad každý. Ani Nora už neví, komu má věřit. Vynořují se tajemství, která měla zůstat zapomenutá, a kvůli nimž Nora ztrácí mnohem víc než jen dcerku.
I když nikoho nevidíte, nikdy nemůžete s jistotou vědět, že jste sami. Malé město obklopené ze dvou stran lesem. Jedna zlomená žena a nejedno ukryté tajemství.
Je to velice útlá kniha, má pouhých sto osmdesát pět stran. Ale každá stránka stojí za to! Vyprávění je většinu času v er-formě, ale zaměření na konkrétní postavy se co kapitolu mění. Nejčastěji se autorka soustředila na Noru a detektiva Simonse, ale co říct má i několik dalších postav. Dohromady jich tak své kapitoly dostane celkem šest. Skoro mi přišlo, jako by to byly reálné osoby, které se snaží dostat ke slovu a různě si skáčou do řeči. Jsou navíc specificky psané, každý má svou osobnost, která se do vyprávění promítá, až mi přišlo jako by je ani nepsal jeden člověk. Musím vypíchnout postavu Nořina čtrnáctiletého syna, protože tak dobře užitý jazyk dítěte jsem ještě v žádné knize nečetla. Pří čtení jsem ho téměř viděla před očima! Ale jedno mají všichni protagonisté stejné: jsou zoufalí.
Každá kapitola je nazvaná jménem toho, na koho se soustředí a v levém horním rohu je uvedené datum. To je vždy velmi důležité, protože nejednou se v ději objeví i nějaká ta kapitola z minulosti a jinak, než skrze datum se od jiných kapitol nedá odlišit. Líbilo se mi, že ve střídání toho, na koho bude následující kapitola zaměřená, nebyl žádný vzorec. Tak nějak to dokreslovalo atmosféru toho, že si nemůžeme být jisti ničím.
Z transu jí vytrhl až zvuk zvonku u domovních dveří. Pomalu a nejistě sešla po schodech dolů, protože cítila, že nohy ji dostatečně silně nenesou. Chytila za kliku a pomalu otevřela dveře, jako by se bála, co za nimi spatří. Muž, který se ve dveřích objevil, jí byl nepříjemně povědomý. Došlo jí to však během okamžiku. Je to posel špatných zpráv. Na jeho tvář nikdy nezapomene. Zdálo se to jako ironie osudu, že policista, který se dostavil sepsat hlášení, byl tentýž muž, který jí přišel oznámit smrt manžela. Simons se jmenoval. Tentokrát se představil jako detektiv.
A když říkám ničím, myslím opravdu ničím! Však se sami přesvědčíte na konci knihy. Jak už jsem říkala, konec byl šokující, ale tak moc, že prakticky redefinoval slovo „šokovat“. I přesto, že jsem knížku četla v parném létě, mrazilo mě. Abych se přiznala, číst tento typ rozuzlení bylo mé morbidní přání už dlouho. V mnoha detektivkách a thrillerech, které jsem četla, byl součástí vyšetřovací teorie, ale nakonec z něj nic nebylo. A když se konečně objevil v Beze stopy, jako na potvoru mi vůbec nepřišel na mysl.
Hlavní dějová linka je samozřejmě pátrání po ztracené Emě Jonesové, ale ani vedlejší postavy nejsou ochuzeny o nějaké to soukromé drama. Autorka jejich dějovým linkám neodepřela ani vyvrcholení a uzavření, za což jsem velice ráda, protože například Nořinu kamarádku Victorii jsem si moc oblíbila. A nemyslete si, že je to standardem, už se mi v detektivkách stalo, že příběhy vedlejších postav zůstaly neuzavřené ve stínu hlavní zápletky. Dávalo to v nich sice smysl, ale já mám radši vše uzavřené.
Vicky hovor ukončila a chvíli zírala do prázdna. Snažila si v hlavě srovnat pocity a udělat si v nich pořádek. Co se to, proboha, děje pomyslela si. Pro všechno na světě, kolik neštěstí ještě Nora unese?
Styl, jakým je kniha psána, je velmi prostý. Opět to nahrává tajemnosti celého příběhu, který čtenáři neposkytne žádnou informaci zadarmo. V tomto ohledu jsem ale cítila, že nějaký prostor pro zlepšení autorka ještě má, tudíž jsem za to půl bodík v celkovém hodnocení ubrala. Už teď vám můžu prozradit, že v Bez viny je pokrok vidět. Právě díky tomu, že už jsem četla i autorčin další rukopis, všimla jsem si pár prvků, které mají obě knihy společné. Na prvním místě je rozhodně pomalé vyšetřování, které by bylo v případě, že knížka stojí hlavně na něm, negativem. Ale ony nestojí, vyšetřování je jen rozehřívací kolo k velkým a šokujícím zvratům, které přijdou. V obou knihách se také objevují zločiny spáchané na dětech. Je paradoxem, že autorka je paní učitelkou v mateřské školce a milující maminkou. 🙂
Jakmile si Beze stopy jednou přečtete, žádné další čtení už nebudete vnímat stejně. A že vám to nedá a ještě jednou si jí přečtete, to vám zaručuji. A uvidíte jí celou novým pohledem! Autorka sama na konci knihy nabádá, abychom se ke knize někdy vrátili a podívali se znovu na myšlení a jednání postav a další situace, když už víme, jak kniha dopadne. Příjemný zpestřením čtení jsou i černobílé fotografie, které ilustrují děj a nejednou mé emoce z příběhu ještě vystupňovaly.
Beze stopy rozhodně doporučím všem čtenářům detektivek, jmenovitě by pak rozhodně neměla chybět v knihovně fanouškům Pauly Hawkinsové nebo Kimberley McCreightové a bude se líbit i čtenářům thrilleru Než zjistíš pravdu od Eleny Minářové.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 9,5/10.
Beze stopy si můžete pořídit přímo na e-shopu nakladatelství Bookla.