Ve svém čtenářském deníčku jsem nalistovala prázdnou stranu, a nadepsala jí „Leden 2024“. Přitom jsem se neubránila nahlédnutí do měsíčních záznamů z roku dvacet tři, a nostalgickému zavzpomínání na úžasné knihy, které mi připadají, jako by se mnou byly odjakživa. A přitom přebývají v mé knihovničce teprve od minulého roku! Pojďte si se mnou zavzpomínat, jaké knihy to jsou. Rozhodla jsem se zaměřit pouze na série knih, i když mým prvotním nápadem bylo nazvat tento článek: „Moje knižní objevy v roce 2023“. Jenže v tomto roce jsem narazila na tolik skvělých knih, že by se tento článek nedal měřit na počet znaků, slov, nebo dobu čtení, ale na kilometry.
TEN VELKÝ OMYL S MAASOVOU
V lednu jsem se poprvé potkala se Sarah J. Maas. Na Dvůr trnů a růží jsem dostala doporučení, a zdálo se, že mě bude bavit více než autorčina první série Skleněný trůn. Jak jsem se jen mýlila! Tedy, alespoň z části. Dvůr trnů a růží, první díl této stejnojmenné série, mě opravdu moc bavil. Ale čím dál jsem v únoru postupovala ve Dvoru mlhy a hněvu, tím více intimností, se v něm nacházelo. A o tom já čtu opravdu jen nerada. Ke čtení dalších dílů mě ponoukl jen velký zvrat na konci. Do třetího dílu jsem ale nebyla nijak hr.
V březnu ve mně moje blízká kamarádka uviděla někoho, koho může donutit k přečtení Skleněného trůnu, který také napsala Sarah J. Maasová, aby měla s kým probrat všechny teorie. A povedlo se jí to, protože mi prozradila, že Trůn je o hodně lepší než Dvory. Koupila jsem si první díl, a komplet ho přečetla během víkendu. Jakmile jsem si vyslechla, že to říkala, že se mi bude svět Trůnu líbit, začali jsme plánovat, jestli je výhodnější pořídit si každý díl samostatně, nebo všechny v boxu. Jakmile jsem zjistila, že jde koupit box, měla jsem jasno. Box ke knihám jsem doma ještě neměla! I když to znamenalo čekat do května, než budu mít dostatek peněz včetně rezervy. (Pro mě to čekání takový problém nebyl, ale kamarádky by asi říkaly něco jiného, vzhledem k tomu, že museli poslouchat moje naříkání, že už chci vědět, jak to dopadne.) O to sladší pak ale bylo samotné čtení. Četla jsem každou volnou chvíli ve škole i doma, o víkendech dlouho do noci (respektive brzkého rána následujícího dne), dokud jsem se nepročetla k sedmému dílu. Poslednímu dílu. To byl začátek června. Hrozně jsem to obrečela. A když jsem si pak chtěla zacelit rány u čtení prequelu, u kterého jsem věděla, co se stane (v sérii je to zmiňované několikrát), nepovedlo se, a ještě víc mě to sebralo. Ach, můj milovaný Trůne, děkuji, že jsi mi přinesl tak pěkný měsíc a půl čtení!
Jednou z kamarádčiných “donucovacích“ metod, které na mě použila, abych si přečetla Trůn bylo, že mi prozradila, že všechny autorčiny série jsou spolu propojené. Byla jsem zvědavá, zda se ve dvou dílech Dvorů už naskytla nějaká narážka na Trůn, a nemohla se té zvědavosti zbavit. Kdyby někdo řešil stejnou otázku, tak vám prozradím, že ne, zato v Trůnu je něco, co vám změní pohled na čtení celého Dvoru trnů a růží! Kvůli tomu jsem se také v prosinci donutila pokračovat ve Dvorech. Hrozně jsem u toho remcala, ale pročetla jsem se sedmi seti stranami Dvoru křídel a zmaru. Už mi zbývají jen dva díly, z toho jeden doplňkový, jupí! A pak začnu poslední autorčinu sérii Půlměsíční město, ke kterému zatím nemám vytvořený takový odpor, jako k Feyre z Dvorů. Dvojité jupí!
PRVNÍ SETKÁNÍ S KIM
Jednou ze sérií, kterou jsem taktéž v lednu okusila, byly Případy Kim Stoneové. Avšak jak už mnozí z vás vědí (psala jsem to myslím do recenze Němého křiku), jako první z celé série jsem začala dvanáctým dílem. Už nevím, jak k tomu došlo, ale stalo se. Mnoho věcí, které chápu nyní zpětně, jsem tenkrát nepochopila. Těch jedenáct dílů, které jsem vynechala bylo holt znát. V srpnu jsem to tedy napravila, a od té doby je Kim Stoneová mou pravidelnou společnicí. V době, kdy tento článek vychází, mám přečtených pět dílů. Devět mi jich ještě zbývá, takže se nemusím bát, že by mi Kim „došla“. A to nemluvím o desítkách následujících dílů, které ještě nejsou přeložené!
Případy Kim Stoneové jsou jednou z nejlepších krimi sérií, které jsem kdy četla. Mohu je doporučit všem vášnivým krimi čtenářům, kteří si myslí, že už četli všechno. Autorka má totiž sérii promyšlenou do takových detailů, že při vyjevení souvislostí jsem se často neubránila otevření úst do O. Recenze na první díly najdete na blogu, stačí do vyhledávání zadat heslo „Kim“.
ZAKONČENÍ ZÁPISKŮ Z ROSEWOODU
V tomto shrnutí jednoduše nemohu vynechat zakončení mé oblíbené pentalogie, kterou jsem začala číst, když mi bylo dvanáct let. Jedná se o Zápisky z Rosewoodu od Connie Glynnové, „princeznovskou“ sérii pro mládež. Její závěrečný pátý díl jsem přečetla právě na začátku roku 2023.
Je to série pro mládež, proto následující popis berte s rezervou, a hned ho neodsuďte😅 . A přísahám, že pokud od vás dostanou Zápisky z Rosewoodu šanci, nebude se vám to zdát tak přitažené za vlasy, jako se to zdá dokonce i mně.
Lottie Pumpkinová je prakticky sirotek. Otec propadl gamblerství už když byla malá a maminka zemřela. Maminka pro ni vždycky chtěla lepší život, než jaký jí mohla dát ona, ať už kdyby od manžela odešla, nebo i když s tím zůstala. Před smrtí jí Lottie slíbila jedno: bude se dobře učit a dostane stipendium na prestižní školu Rosewood hall, kterou dokonce navštěvoval nejeden člen královské rodiny. Když se to Lottie o mnoho let později skutečně povede, vyrůstá už jen s nevlastní matkou, která jí neopomíná připomínat, jak velkorysá k ní je, když se o ní “stará“ poté, co její otec utekl před věřiteli neznámo kam. Pro Lottie je Rosewood nejenom nový začátek, ale i připomínka časů, kdy o studiu zde jenom snila spolu s maminkou.
Ellie Wolfová je princezna Maradovie. A jejím největším přáním je princeznou nebýt. Kdo ví, zda nebylo spíš na škodu, když se její rodiče rozhodli jí představit světu až na to bude připravená. Nikdo z vnějšího světa jí tedy nikdy neviděl. Takhle Ellie obráží večírky, barví si vlasy na černo a chodí po koncertech a nemá přitom žádné povinnosti vůči koruně. U rodičů si prakticky vydupe studium na Rosewood hall, protože jí připadá, že čím dál od Maradovie bude, tím větší svobodu bude mít. Má to ale jeden háček: do Rosewoodu odněkud prosáklo, že tam bude studovat utajovaná princezna z rodu Wolfosonových.
Ellie a Lottie spolu skončí na pokoji. Princezna, a dívka, která je princeznami posedlá. Jaká to ironie, že? Všichni rosewoodští studenti se v mezičase mezi učením a školními kroužky snaží odhalit, zda mezi skutečně chodí princezna. Podezření padne na Lottii, která už neví, jak to ostatním vymluvit. A Ellie se v hlavě zrodí plán: prozradí Lottie svou pravou totožnost, a po konzultaci s královskou rodinou jí nabídne, aby se za ní vydávala za princeznu před celým světem. To není nic neobvyklého, říká se, že i princ Ludvík XIV. měl svého portmana. Tak se jmenuje role, kterou bude Lottie pro královskou rodinu vykonávat. Jen kdyby tušila, že v Rosewoodu se pohybuje i nepřátelská organizace, jejíž ďábelské plány jí mohou stát i život.
Pět knih uteklo jako voda. Každou z nich jsem vyhlížela mnoho měsíců, a když konečně vyšla, jela jsem si pro ni do knihkupectví, ať bylo jakkoliv daleko. Jaká škoda, že mi nevydržely déle než pár dní. Dodnes se k této sérii ráda vracím. První díl jsem při čekání na jednotlivá pokračování přečetla snad desetkrát. Čtení posledního dílu jsem obrečela už od první stránky, a nemohu říct, že jsem s koncem spokojená. Ale když to vezmu kolem a kolem, nebyla bych spokojená s jakýmkoliv koncem, protože nechci konec. Vzhledem k tomu, že jsem s touto sérií doslova dospěla, má v mém srdci velké místo.
CELOROČNÍ VIKTORIÁNSKÉ ČTENÍ
Když jsem v lednu rozečetla Po stopách Jacka Rozparovače, netušila jsem, s jakým napětím budu vyhlížet další díly. Vlastně jsem až do konce knihy nevěděla, že jsou nějaká další pokračování ve hře. Na konci je prozrazeno, o čem druhá kniha bude, ale mě nenapadlo se podívat, zda už vyšla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že očividně už vyšla, a dokonce je v mém oblíbeném knihkupectví v Dejvicích za polovinu ceny! Spokojeně jsem si jí tedy odnesla v batohu domů. Tedy, ne úplně, z batohu jsem si jí vyndala hned v tramvaji a začala číst. Ještě než začal únor, měla jsem přečtenou už polovinu série, jejíž další díl měl vyjít v dubnu.
Útěk před Houdinim jsem spolu s kamarádkou, která mi doporučovala Trůn, netrpělivě vyhlížela. A když v dubnu konečně vyšel, nestačil se u mě nepřečtený ohřát moc dlouho. Přijdu si v tomto občas docela nevděčná, protože zatímco nakladatelé, grafici, i samotný autor knihu chystají dlouhé měsíce, já jí mám přečtenou za pár dní a už bych chtěla další díl. Ten se jmenuje Past na ďábla, a vyšel v listopadu, a já jsem strávila skoro měsíc pouhým obdivováním obálky. Když šlo o poslední díl, chtěla jsem si ho co nejvíc „šetřit“. Musím podotknout, že každičká kniha této série má obálku, i dobové obrázky uvnitř, skvěle propracované.
Tuto sérii jsem dočetla na začátku prosince. A jsem z toho opravdu smutná. Příběh Audrey Rose Wadsworthové, mladičké ženy, která se učí u svého strýce na soudní lékařku, je velmi čtivý. U jejího strýce se učí i Thomas Cresswell, mladík, který je tak inteligentní, až o něm některé dámy ze společnosti mluví jako o robotovi a podivínovi. Audrey Rose si jej i přes zdrženlivý začátek oblíbí. Ale přátelstvím se to nazývat nedá, protože již brzy v sobě oba objeví hlubší city… Audrey Rose, její strýček a Thomas pomáhají polici vyřešit vraždy, které má podle všeho na svědomí sériový vrah říkajíc si Jack Rozprarovač.
Ač se vám možná zdá, že autorka Kerri Maniscalco nastrčí k Audrey Rose kdejakou historickou osobu, není to tak. Tedy, Audrey Rose a Thomas se skutečně potkají třeba se slavným Houdinim, ale v žádném případě to nepůsobí prvoplánově a nuceně. Velmi mě to překvapilo, protože všechno na sebe pěkně navazuje, a je daleko promyšlenější, než by se mohlo zdát.
JAK NA MĚ BRYNDZA KOUKAL Z REGÁLU
Jaro roku 2023 bylo plné knižních novinek. Mezi nimi byl i čtvrtý díl série s Kate Marshallovou od Roberta Bryndzy. Zdá se vám toto jméno zvláštní? Takové… slovenské? Je tomu tak proto, že Bryndza, původem z Anglie, má slovenského manžela a na Slovensku dokonce žije!
Zmiňovaný čtvrtý díl Bryndzovy detektivně-thrillerové série neunikl ani pozornosti mojí babičky, která pro nás dvě často hledá něco ke čtení. Máme přečtenou velkou část knih Agathy Christie (při posledním počítání jsem zjistila, že jich máme doma před šedesát kousků!), sérii o Poldarkovi, vše, co jde sehnat od Jamese Herriota, a rozečtenou máme sérii od Colina Dextera o inspektoru Morsovi. Bryndza jí zaujal, protože jí kamarádka vyprávěla o jeho Dívce v ledu, prvním dílu série s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovu. Dívku v ledu má slíbenou k půjčení, a tak objednala Kannibala z Nine-elms, kterého měla v oku.
Já jsem byla v květnu, kdy byl kolem nové autorovy knihy největší poprask, na praxích v knihkupectví a celou sérii jsem měla denně na očích. Když jsem zjistila, jakou objednávku babička učinila, s radostí jsem se do Kannibala, který mě tak lákal, pustila. Je to originální příběh, rozhodně ne žádná další policejní vyšetřovatelka a její případy. Snad vám to ani nebudu prozrazovat, ať jste stejně v šoku, jako já.
Druhý díl této série, Mlhu nad Shadow sands, jsem spontánně začala číst v září. Nelíbil se mi tolik, jako první díl, byl už více prvoplánový, ale i tak jsem si jeho čtení užila a hezky mě navnadil na třetí díl! Moc se těším, až s Kate Marshallovou zase pokročím.
CIZINKA UŽ PRO MĚ NENÍ CIZÍ
Dokud jsem se neseznámila s jednou velkou fanynkou Cizinky od Diany Gabaldon, vůbec jsem o této sérii neslyšela. Ani o seriálu, který je podle knihy natočený. Každopádně už z jejího vyprávění mě děj knihy zaujal a já si jí přála k Vánocům 2022. Ježíšek mě tenkrát potěšil a Cizinku jsem pod stromečkem opravdu našla, a tak jsem po novém roce začala s jejím čtením. Příběh jsem si okamžitě zamilovala, stejně jako zrzavého Skota Jamieho. Možná vám bude připadat, že děj je trochu bláznivý, až vám jej nastíním, ale věřte, že to ve skutečnosti tak není.
Claire a Frank Randallovi byli celou druhou světovou válku daleko od sebe. Ona sloužila v polní nemocnici jako zdravotní sestra, její manžel byl v armádě. Takže když přijíždějí na dovolenou do Skotska, je to pro ně jako takové druhé líbánky. Líbánky ale brzy naberou úplně jiný směr, když Claire při procházce narazí na kamennou stavbu podobnou Stonehenge. Claire se dotkne jednoho z menhirů a nečeká, že se přenese o dvě stě let zpět na skotskou vysočinu, kde dávný předek jejího manžela Jonathan Randall vede nečestné boje proti zdejším klanům. Claire vůbec neví, jak se dostat zpět do své doby, pryč od místa, kde jí za její znalosti chtějí upálit jako čarodějnici.
A to ani neví, že tam najde svou pravou lásku… Jak já tento příběh miluju. I když se trochu obávám dalších dílů, kterých je prosím celkem devět. A jeden díl tlustší než druhý! I přes to, jak rychle mi uteklo čtení prvního dílu, který není žádný hubeňour, mám před dalšími díly pochybnosti, zda autorka u pozdějších knih v sérii nebude utíkat k nudným popisům a věčně se opakujícímu ději…
Zatím mám z této série přečtené dva díly a třetí mám doma. Vzhledem k tomu, že jde o pěkně dlouhé knížky, nejsou úplně nejlevnější. Proto je často kupuji z „druhé ruky“. U Cizinky si nedovedu představit využít knihovnu, Jamieho musím zkrátka mít doma napořád. 😊 Když jsem si pořídila Vážku v jantaru, druhý díl Cizinky, z „druhé ruky“, povedlo se mi ukořistit starší vydání. Současné knihy o cizince Claire se už dají v knihkupectví koupit jen se seriálovou obálkou (není to jedna z těch obálek se samolepkou, třeba od Netflixu, jen tam je obrázek herců ze seriálu). A tyto vydání se nemůžou více lišit!
Zatímco kniha se seriálovou obálkou má tenoučké stránky, stará vydání mají širší stránky s většími písmeny a ozdobnými ornamenty u čísla stránek. Proto vypadá moje Vážka v jantaru jako o hodně větší „bichle“, než ve skutečnosti je. Mnoho lidí, ať už známých nebo neznámých, na ní tenkrát v dubnu koukali s otevřenou pusou.
Jak jsem říkala, mám doma ještě třetí díl, Mořeplavce, na kterého snad brzy budu mít náladu.
GENIÁLNÍ SAPKOWSKI
Během roku 2023 jsem stihla přečíst celou ságu o Geraltovi a Ciri od Andrzeje Sapkowského. Některé dokonce dvakrát, v bílém vydání i tom novém. Nezapomněla jsem ani na tři povídkové knihy (jak souvisí tři povídkové knihy s prvními dvěma díly Zaklínače v novém vydání, si můžete přečíst v tomto článku). Jsou to tak dobře napsané knihy! Fantasy, jak se patří! Kdyby byl Sapkowski někdy na nějakém conu v České republice, nenechala bych si ujít příležitost se mu poklonit. 😅 Během čtení o zaklínači Geraltovi z Rivie se mi pravidelně dělo, že jsem sklonila hlavu ke knize, a pak jí zvedla za pět hodin, když jsem knihu dočetla. Čtení jsem si tedy užila, o tom žádná, ale záda mě bolela ještě několik dní poté.
V tomto roce plánuji přečíst si Bouřkovou sezonu, tedy další povídky z doby před ságou. Tedy, od několika čtenářů jsem slyšela, že se nedočetli nic nového. Jsem zvědavá, jak to tedy je! A Sapkowski v současné době píše další knihu na stejné téma! Nedokážu vyjádřit, jak moc se těším na Geraltův návrat. A budu to moct celé prožít se zaklínačskými fanoušky napříč republikou! (Bude to první zaklínačská kniha, u jejíhož vydání mám 1) přečteného celého Zaklínače, 2) jsem vůbec na světě.)
Zaklínač mi letos dělal společnost v únoru, březnu, dubnu a srpnu. Co mám ale nyní od Sapkowského rozečtené, je husitská trilogie. Na první díl, Narrenturm, už jsem vydávala recenzi. Čekají mě další dva díly, o kterých vím, že budou nezapomenutelné.
TOHLE JSEM TEDY NEPLÁNOVALA
O Cassandře Clare byla na blogu řeč nejednou. K čemu se ale musím přiznat je, že jsem o ní vůbec neplánovala psát, protože jsem nějak neplánovala číst od ní něco víc. Ale jak to všechno začalo; v roce 2021 jsem se několik měsíců nudila v nemocnici. A tehdy, když mi pomalu docházely knihy ke čtení, jsem dostala do rukou Město z kostí, první knihu první série o lovcích stínů od Cassandry Clare. Až u třetího dílu jsem si uvědomila, že to je jedna z těch neuvěřitelně komplikovaných a dlouhých sérií. Pamatuji si, že v Luxoru na Václaváku měla vyhrazený celý regál! Bylo mi docela úzko, když jsem si představila, že bych se do jejích knih pustila. A přesto jsem během hospitalizace přečetla všechny knihy z Nástrojů smrti až na poslední díl.
Nástroje bych nyní hodnotila jako moji nejméně oblíbenou sérii. Odehrává se v moderní době, což není můj oblíbený časoprostor, hlavně ve fantasy. Do čtení toho posledního dílu jsem se nijak nehrnula. Vlastně mi to trvalo až do února loňského roku. Tehdy jsem také konečně pochopila, jak jsou autorčiny série propojené mezi sebou. Jak už jsem psala v recenzi na Mechanického anděla, prvního dílu autorčiny první historické trilogie Pekelné stroje, k dalšímu čtení mě táhla především zvědavost ohledně totožnosti mlčenlivého bratra Zachariáše (o tom ale více už v recenzi Mechanického anděla).
Jak píšu na blogu (stačí si zadat do vyhledávače „Cassandra Clare“), přišel Stínový srpen, akce pro fanoušky lovce stínů, zahrnující společné čtení, stíno-lovecký piknik, soutěže a další aktivity. Stínový srpen mě moc zaujal, a chtěla jsem být jeho součástí. Jako společné čtení se vybrala trilogie Poslední hodina (recenze na všechny tři knihy jsou už vydané), které ale předchází právě Pekelné stroje. Rozhodla jsem se, že mám aspoň pohnutku, proč si přečíst během července Mechanického anděla, kterého jsem měla doma už od Světa knihy v květnu. A zamilovala jsem se do viktoriánského Londýna a tehdejších obyvatel Institutu. Během července jsem přečetla Pekelné stroje, a v srpnu, už jako účastník Stínového srpna, začala číst autorčinu druhou historickou sérii, Poslední hodinu.
Poslední hodina mi dělala společnost kromě srpna i v září. Společné čtení se protáhlo, abychom si zkrátili čas při čekání na závěrečný třetí díl této série. Ten jsem přečetla hned jak vyšel, tedy v říjnu. Lovcům stínů jsem definitivně propadla! 😊
Od autorky mohu doporučit i pentalogii pro čtenáře okolo dvanácti let, Magistérium. Napsala jí společně s Holly Blackovou, někteří jí možná znáte jako autorku slavného Krutého prince. Její první díl jsem si v minulém roce přečetla znovu v září, a letos hodlám pokračovat.
Nyní mě od autorky čeká ještě pár povídkových knih a poslední trilogie. Tentokrát půjde opět o knihy z moderní doby, ale věřím, že by mi mohla sednout o něco lépe než Nástroje smrti. Tam jsem nepadla do noty s hlavní hrdinkou Clary, a především s jedním upírem. Každopádně trilogie Temné lsti je jednou z mých největších priorit v tomto roce.
(NE)DOKONALÝ ZÁVĚR SÉRIE
O knihách od Helen Fieldsové jsem se několikrát zmínila v měsíčnících, ale takto samostatně jsem se o nich ještě nerozepisovala. Dokonalá série (říkáme jí tak ani ne proto, že by byla tak úžasná, ale protože každý díl se jmenuje Dokonalá/é něco) byla mou vstupenkou do světa thrillerů. Do doby, než jsem si přečetla Dokonalé stopy, první díl této série, jsem četla převážně detektivky ve stylu Agathy Christie. Nebudu lhát, strašně jsem se při čtení bála, dokonce jsem tu fyzickou knihu ani nemohla vidět, bála jsem se, že na mě z ní něco vyskočí. Ale něco mě přimělo si časem pořídit i druhý díl. A pak třetí. To jsem v sérii nepokračovala nějak úmyslně, zkrátka jsem viděla známé jméno, vzpomněla si, že předešlé díly jsem četla, tak proč ne. Až někdy od třetího dílu jsem si pro pokračování začala chodit cíleně.
Do zhruba pátého dílu ze sedmi, jsem se při každém čtení proklínala a nadávala si, co jsem si myslela, vždyť jsem hrozný strašpytel! Pak se to ale zlomilo, protože jsem začala číst thrillerů víc, a už jsem se nebála tak moc. (Abyste rozuměli, můj strach trvá v současné době většinou dva dny. První den, ten, kdy knihu dočtu, nejsem ani schopná vyvenčit večer pejska, jak se bojím. Někdo musí jít se mnou. Druhý den jsem ještě trochu lekavá, ale k večeru už o svém strachu ani nevím, a směle se pouštím do další knihy, která tento proces znovu spustí.)
Když vyšel poslední díl, Dokonalá lítost, dostala jsem se k němu minulý rok v říjnu, protože krátce předtím začala moje maminka číst Dokonalou sérii od začátku. Nebyla to žádná velká čtenářka, spíš si příležitostně něco přečetla v létě. Ale tento rok se velmi rozečetla! Všech šest předchozích dílů měla za necelé dva měsíce přelouskané, a to je prokládala dalšími knihami. Abychom si mohly pohovořit o posledním díle, pustila jsem se do něj chvíli před maminkou. A obě se shodneme na tom, že buďto chceme další díl, nebo to je hrozný konec série.
Tento rok bych si ráda přečetla první díly série znovu, možná o nich dokonce napsala na blog. Případy, které vyšetřují inspektor Luc Callanach a šéfinspektorka Ava Turnerová mají na svědomí vždy sériový vrazi. A ti jsou často neuvěřitelně zvrácení. Do toho se sem tam řeší i osobní záležitosti vyšetřovatelů. Třeba takový Luc je napůl Francouz, napůl Skot, a měl velmi dobré postavení u Interpolu ve Francii. Pak ale odmítnul kolegyni, které se líbil, a ta ho v pomstě obvinila ze znásilnění. Luc byl nevinný, ale zničilo mu to celý život. Tedy alespoň ten, který měl ve Francii. Obrátila se proti němu matka i přátelé, a jako jediná možnost, jak žít dál, bylo přesídlit do Skotska. Lucův otec už zemřel, ale i tak Luc mluví plynně anglicky a v Edinburghu, kam nastupuje k policii, se celkem vyzná. Dokonalé knihy jsou nejen napínavé, ale i vtipné, a nejednou dojemné, především, když se Luc spřátelí s Avou a její nejlepší kamarádkou Natashou. S touto sérií rozhodně neuděláte chybu.
Tento článek bych chtěla věnovat všem, kteří mi minulý rok doporučili nějakou knihu. I díky Vám byl můj rok 2023 plný skvělý knih. Děkuji!